Česká slepice zlatá kropenatá

Jednoho májového dne jsme se vydali na návštěvu do obce Losiná na jižním Plzeňsku. Cesta se příjemně vinula prosluněnou krajinou a nabízela pohled na rozkvetlá ovocná stromořadí. Z polí, luk a hájů byla cítit probouzející se příroda. Ve vsích již poletovali první poslové jara, vlašťovky. Jejich nízký let nad rybníky signalizoval, že by pěkné počasí mohl vystřídat májový déšť. Proto jsme byli rádi, že se naše výprava blíží k cíli a stihneme nafotit hospodáře i jejich chovance osvětlené jarním sluncem.

Cílem naší cesty byla návštěva chovatelského rodu Holečků. Jejich dům i chovatelský areál se nachází na kraji obce. Odbočíte okolo božích muk, zastíněných mohutnými kaštany a po několika desítkách metrů stojíte před jejich bydlištěm. Za vraty o sobě dávají vědět dva hlídači. Feny rotvajlera a německého ovčáka budí náležitý respekt. Jejich štěkot mají u Holečků místo zvonku. Metoda je to naprosto spolehlivá. Nestačíme ani vystoupit z auta a už nás vítá Jiří Holeček, z hlediska generací prostřední. Jeho otec Jaroslav, hlava rodiny, přichází po chvilce ze zahrady. Během focení se připojuje i nejmladší chovatel Jiří. Aby toho nebylo málo, v sousední vsi bydlí ještě bratr nejstaršího z rodu Holečků, Miroslav. I on je vášnivým chovatelem a do nedávna i posuzovatelem drůbeže.

Po krátkém přivítání a získání důvěry u obou psů, se dostáváme do jejich chovatelského království. Voliéra střídá voliéru a zvířat je k vidění až oči přecházejí. Vlastní rozhovor o chovatelských zkušenostech, necháváme na později. Nejdříve zvířata fotíme, aby nás později nepřekvapil výše avizovaný déšť. Ne nadarmo se říká, že v máji nesmí oschnout pastýřovi hůl. Pro růst trávy a zeleniny je toto počasí přímo ideální, ale na dokumentaci je přeci jenom lepší zářící slunce. Prvním zachyceným zvířetem je krásná tříbarevná kočka. Pochází od spřízněného chovatele Ing. Jaroslava Loukoty, po kterém prý získala i povahu. Micinka se ráda vyhřívá na sluníčku a spí.

Při focení se debata stáčí na chovatelské začátky. Jaroslav Holeček se věnuje chovu zvířat od svých šesti let. Jeho syn Jiří si od Ježíška nepřál nic jiného než malého králíčka nebo andulku. Prvního mazlíčka (hermelínka) dostal již ve čtyřech letech. Zvířat přibývalo a nakonec je z toho tato mini zoo. Zaseté chovatelské semínko padlo na úrodnou půdu již ve třetí generaci.

Po chvilce přátelského povídání nás upoutá rudnoucí ucho u Holečka nejstaršího. Za prvé,že by se ve svém věku styděl, vylučujeme. Za druhé, uši rudnou obě najednou. Po pár cílených otázkách vyplouvá na povrch pravá příčina. Na švestce sedí obrovský roj včel. Z jejich tělíček je vytvořen tmavý hrozen budící respekt. Pan Jaroslav Holeček je včelař a již před naší návštěvou se mu jeden roj podařilo zpacifikovat. Ale jedno ucho obdrželo několik včelích bodnutí a proto změnilo barvu. Záhada se vyjasnila a opět se potvrdilo, že v chovatelství není o nenadálé příhody nouze.

U Holečků najdete zástupce všech tří základních oborů. Kromě drůbeže, králíků a holubů zde můžete vidět drobné exoty, hrdličky chechtavé a zlaté bažanty. Asi největší popularitu, mezi chovatelskou veřejností, získala rodina Holečků s plemenem vlašek. V jejich klubu jsou od roku 1958. Chovají je v mnoha barevných rázech ve velké i zdrobnělé formě. Na dvoře jsme viděli vlašky černé, žluté, žíhané, stříbrné a porcelánové (dříve trojbarevné). Ještě nedávno chovali raritní barevný ráz modrý zlatě lemovaný, který není uvedený ani v novém vzorníku. V jejich chovu se vylíhlo za několik desetiletí mnoho šampionů a klubových mistrů. Počet získaných čestných cen a pohárů se „zatím“ počítá na stovky. Poličky s nejhodnotnějšími trofejemi praskají ve švech a ostatní jsou uloženy v krabicích na půdě. Proto se na místních výstavách často vzdávají čestných cen ve prospěch mladých chovatelů. Těm ocenění udělá radost a získají další motivaci pro svůj chov.

Je všeobecně známo, že vlašky pocházejí z Itálie. Nevíme, zda to může mít nějakou souvislost, ale zaslechli jsme na Plzeňsku o chovatelské mafii z Losiné… Kam přijedou, tam vyhrávají. Prostě platí, komu se nelení, tomu se zelení.

Jestliže hovoříme o vlaškách, musíme se zmínit o jejich chovatelských kontaktech s předními vystavovateli tohoto plemene v Německu. Tyto vztahy začaly vznikat již před mnoha lety, v dobách bývalé NDR. Komunikace by nebyla možná bez dobré znalosti jazyka Jaroslava Holečka. Základy němčiny získal na základní škole, ještě v dobách protektorátu. Znalost jazyka využíval i v zaměstnání. Pracoval ve vedoucích pozicích v plzeňské Škodovce, kde se i v dobách minulých hodně exportovalo do zahraničí. Jeho schopnosti tlumočit v němčině využívá člen jejich ZO, který se na Plzeňsko přistěhoval z Německa.

Návštěvy mezi chovateli proudí oběma směry a vlašky osvěžují krev nejenom u nás, ale i v Německu. Rodina Holečků, spolu s dalšími chovateli, pořádá každoročně několik výprav po výstavách a kurnících bývalé NDR, ale i Bavorska. Není žádnou výjimkou, že na svých cestách najedou za den tisíc kilometrů. Návštěvy chovatelů a výstav jsou naplánovány do posledního detailu. Jméno Holečků je v Německu pojmem a spolu s plzeňským pivem, je klíčem k úspěšným misím po hospodářských dvorech. Domů přivážejí novou krev nejenom pro své chovy, ale i pro chovatele ze širokého okolí. A to nejenom drůbeže, ale i králíků a holubů. Díky cílevědomé práci mnoha místních chovatelů vlašek a výše uvedeným aktivitám, se dá konstatovat, že Plzeňsko patří k vlaškařskému ráji nejenom v Čechách, ale i střední Evropě. Na místních výstavách plzeňské oblasti ČSCH to často vypadá jako na speciálce vlašek s doplňkovou expozicí ostatní drůbeže.

Kromě vlašek můžeme v chovu vidět několik kmenů jokohamek červeně sedlatých tečkovaných, sebritek stříbrně lemovaných a japonek čabo. Chloubou Jaroslava Holečka byl v minulých letech chov pomořanských husí divoce strakatých. Zvířata byla pěkně malovaná a chovný houser udivoval nevídaně mohutnou postavou. S majitelem byl veliký kamarád a běhal za ním jako pejsek. Zato na výstavách byl pro své bojovné odhodlání postrachem nosičů a posuzovatelů. Jeho bohatýrský zobák byl rychlý jako blesk a po jeho stisku zůstala na kůži pěkná modřina. Když se do vás zaštípnul, vyzývali jste všechny svaté…

Kromě drůbeže, je jejich další velkou vášní chov králíků. Na řemeslně dobře zpracovaných králíkárnách je znát, že Jiří Holeček podniká v truhlařině. Jelikož jsou Holečkové členy klubu rexů, můžete v jejich chovu vidět kastorexe a dalmatinské strakáče (DSRex)ve velké i zakrslé formě. Nejmladší z Holečků chová zakrslé kuní. V chovu nechávají více samců pro vytvoření různých linií. Svoje odchovy pravidelně vystavují na rexařském kolbišti v blízkém Komárově a v Týništi nad Orlicí. Zde se setkávají nejenom vystavovatelé z České republiky, ale i chovatelé z Německa a Rakouska.

Přátelské vztahy udržují s chovatelem rexů Franzem Gergerem z německého Aspergu. V SRN zastával funkci předsedy rex klubu a nyní je poradcem chovu. Je špičkovým chovatelem zakrslých rexů a znalcem bylinek. Dokáže dlouhé hodiny hovořit o významu jednotlivých rostlin a větví dřevin na zdravotní stav a reprodukci u králíků. Při krmení větývkami jehličnatých stromů získá králík lesklou srst a větší temperament ve výstavních expozicích. Králík prý neleží pasivně v kleci, ale často se staví do výstavního postoje. Tak to je příklad z jeho alchymistických zkušeností. Od rodiny Holečků si odvezl také jeden originální lék. Při jedné návštěvě u nich v Losiné se popíjel bylinný likér Fernet. Ohlas byl veliký. Druhý den si pan Gerger odvážel litrovou lahev do Německa. Prý pro králíky.

U zakrslých kastorexů se na chvilku zastavíme. Toto plemeno je vyšlechtěné poměrně krátkou dobu. Jeho ideální hmotnost je v rozmezí 1,2-1,4 kg. U jeho zrodu v České republice stál Jiří Holeček. Podílel se na jeho vyšlechtění za pomoci dalšího plzeňského chovatele Stanislava Maxy. Na počátku šlechtění byla samice kastorexe a samec zakrslého kuního. O šlechtitelských začátcích a zkušenostech s chovem zakrslých kastorexů byl před lety vydán článek ve švýcarském odborném tisku. V dnešní době má zakrslý kastorex více příznivců, zvláště u mladých chovatelů. S těmi Jiří Holeček spolupracuje a poskytuje jim kvalitní chovný materiál a odborné rady.

Poslední a početně nejvíce zastoupenou kategorií je chov okrasných holubů. Jaroslav Holeček chová moravské pštrosy v žlutém, modrém a červeném rázu již několik desetiletí. Několik holubů v posledně jmenované barvě, pochází ještě od místního špičkového chovatele a posuzovatele Josefa Švehly. Své výsledky chovu prezentuje na výstavách jihočeské pobočky chovatelů moravských pštrosů.

Jeho syn se věnuje chovu rakovnických kotrláků. Tito drobní holoubci jsou jeho srdeční záležitostí a již pravidelně patří k ozdobě místních výstav, ale i vrcholných přehlídek. Na klub rakovnických kotrláků nedá jiří Holeček (prostřední) dopustit. Z jeho dlouhého vyprávění vyplývá, že se jedná o partu nadšených holubářů. Z rukávu sype jednu příhodu za druhou. Týkají se nejenom plemenářské práce, ale i jednotlivých osobností zabývajících se chovem tohoto národního plemene. Na závěr diskuze o rakovnických kotrlácích, prozradil Jiří Holeček recept na preventivní léčbu používanou nejenom u nich, ale i v jejich klubu. Jedná se o včelí produkt propolis. I v malých dávkách má blahodárný vliv na zdravotní stav a výstavní kondici. Jak jsme se už zmínili, včelaření je jejich dalším koníčkem, proto léčba včelími produkty je u nich často využívaná a odzkoušená.

Nejmladší z rodiny Holečků se věnuje orientálním rackům, jednobarevným rackům a komárenským rejdičům. Ve svém chovu má i několik poštovních holubů, které využívá jako krmiče. Jak už u Holečků bývá zvykem, i pošťáci pocházejí ze špičkových chovů a kvůli svému standardu, jsou odchovy vyhledávány dalšími chovateli.

Když to tak sečteme, je až neuvěřitelné, kolik krásy se na dvoře u rodiny Holečků může vidět. Veškerá odpovědnost za krmení a ošetřování zvířat leží na bedrech Jaroslava Holečka. Je sice v důchodu, ale běhání okolo hospodářství je prací na celý úvazek. Syn Jiří, jak jsme se už zmínili, podniká a nejmladší z rodu studuje na vysoké škole. Samozřejmostí je jejich účast v mnoha klubech, kde se aktivně podílejí na jejich chodu. Asi by bylo jednoduší vyjmenovat kluby, ve kterých nepůsobí…

Jaroslav Holeček je aktivní i v místní základní organizaci ČSCH. Vykonává funkci jednatele. Po sametové revoluci byl několik let předsedou plzeňského oblastního výboru Českého svazu chovatelů. Svou ruku k dílu přiložil i po dvě volební období v ústředním výboru ČSCH. Aby toho nebylo málo, ve stejnou dobu byl starostou obce Losiné. Syn Jiří se podílí na činnosti odborné komise drůbeže. Díky jeho optimismu a rozmnožování kvalitního chovného materiálu je úbytek chovatelů drůbeže na Plzeňsku pozvolnější. Na tomto trendu se kromě jiného podílí i zbytečně přísné hodnocení drůbeže na výstavách v našem regionu. Je už pravidlem, že některá drůbež na speciálních a celostátních výstavách obdrží ocenění ve třídách elitních a na Plzeňsku jsou hodnoceny 92 body a níže.

Jejich domovskou organizací je ZO Chválenice. O chovatelský areál, který vlastní obec, se střídají s dobrovolnými hasiči. V polovině ledna pořádají každoročně chovatelskou přehlídku. Jejich vystavená zvířata jsou opravdovou oporou nejenom na místních výstavách, ale i na oblastní a krajské soutěžní přehlídce. S jejich přičiněním si několik let udržuje plzeňská oblast čelní postavení v soutěži Plzeňského a Karlovarského kraje. Na Plzeňsku platí, že když se na výstavě sejdou zvířata rodiny Holečků, Loukotů, Balíčků a Ing. Vladimíra Jevického, tak bude výstava pastvou pro oči.

Na závěr jim můžeme popřát hodně radosti se svými svěřenci a mnoho síly do překonávání žabomyších válek se sousedy, kteří nemají pochopení pro jejich koníčka. Pro jejich plemenářské úspěchy, smysl pro humor a týmovou práci, tak to chce klobouk dolů…

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Chovatel 7/2009