Tomáš Baťa, batismus,

Zveřejněno v časopise Chovatel 10/2018

Velkoprůmyslník Tomáš Baťa (1876 – 1932) byl u nás i ve světě známý především výrobou levných a kvalitních bot. Díky úspěšnému, novátorskému podnikání a řízení lidských zdrojů v obuvnickém průmyslu, si získal velký respekt.

A jaký odkaz zanechal dalším generacím? Dodnes můžeme po celém světě kupovat obuv pod značkou Baťa. Byla po něm pojmenovaná univerzita ve Zlíně. O jeho soustavě řízení podniku a vůdcovských schopnostech, okořeněných trefnými bonmoty, bylo napsáno několik desítek knih a odborných publikací.

Jeho aktivity se neomezovaly pouze na výrobu bot, ale zasahovaly také do jiných oborů lidské činnosti. Příkladem může být facility management. A co si pod tímto termínem můžeme představit? Jedná se o podpůrné aktivity hlavní činnosti firmy. V našem případě se jedná o farmaření. A co bylo důvodem pro zřízení drůbežárny v podniku Tomáše Bati? Následující řádky nastíní málo známé pohledy na jeho život a dílo.

A proč se do takového projektu Tomáš Baťa ze Zlína pouštěl? Jakou měl motivaci?  Hlavním důvodem byla služba svým pracovníkům. Aby si udržel důvěru ve svém podniku, zavedl různé symptomy „materiálních statků“ pro své zaměstnance. První se týkal odmněňování. V hodnotovém řetězci firmy vytvořil tzv. systém účasti na zisku a ztrátě. Díky tomu byly mzdy u Baťů několikanásobně vyšší, než byl republikový průměr.  A jaké měly takové výdělky na region dopad? Zlín se bouřlivě rozvíjel v moderní město, amerického střihu. V regionální metropoli byla vysoká životní úroveň. Například v tehdejším Zlíně bylo více aut na hlavu, než v hlavním městě Praze.

Druhou aktivitou, mající spojitost s chovem drůbeže, byl sociální motivační systém. Tomáš Baťa již od začátku svého podnikání zavedl kvalitní a levné závodní stravování a podnikové prodejny. Aby mohl mít nejlevnější ceny ve městě, musel být prvovýrobcem potravin.

A jaká „cesta“ ho dovedla k tomuto projektu? Případovou studií bylo období konce první světové války. Po vzniku republiky dolehly na obuvnickou firmu Tomáše Bati a jeho zaměstnance těžké časy. Skončily válečné zakázky. Výroba se prudce propadla a nové objednávky vázly.  V té době klesal počet zaměstnanců o několik desítek procent. Baťa si uvědomoval, že kvalitní zaměstnance si musí udržet za každou cenu. Musel překlenout období krize, aby mohl po jejím ukončení, rozjet výrobu na plný plyn.

 Nejhorším problémem byla finanční hotovost. Tomáš Baťa na tento problém zareagoval heslem: „Když všichni mluví o nemožnostech, hledej možnosti.“ Protože nemohl zaměstnance dobře zaplatit, snažil se jim nižší mzdy kompenzovat jiným způsobem.

Od nejbohatšího obyvatele Zlína barona Štěpána Haupta zakoupil velké hospodářství. Na něm začal Baťa sedlačit. Hned od počátku vyráběl široký sortiment kvalitních a levných potravin. Těmi zásoboval podnikové prodejny a závodní jídelny.

První kuchyni, na svou dobu nevídaný projekt, zřídil v poválečné krizi. Zaměstnancům vydávala v počátku 1 500 obědů za tzv. baťovské ceny. U konkurence stál oběd v průměru 10,- Kčs. Naproti tomu u Bati začínal na 50,-haléřích. Nejdražší jídlo byla pověstná husa se zelím a knedlíkem. Díky zemědělské prvovýrobě stál u něj nejdražší oběd méně než polovinu průměrné ceny oběda u konkurence. Ve třicátých létech platili zaměstnanci v samoobslužné závodní jídelně za „husu se zelím“ 4,- Kčs. Také potraviny byly pro jeho zaměstnance za „pakatel“.

A jaké je východisko z této případové studie? Těmito zaměstnaneckými výhodami a péčí o zaměstnance, si udržel Baťa u svých zaměstnanců důvěru a přečkal nejhorší časy v jeho podnikání.

Pro své prodejny a závodní jídelny potřeboval velké množství vajec. Z tohoto důvodu vybudoval v roce 1930 moderní drůbežářský podnik v Březolupech ve Slezsku. O rok později přesunul drůbežárnu do Mladcova u Zlína. Důvodem byla ekonomika. Na farmě chtěl zkrmovat zbytky ze svých závodních jídelen a restaurací.

Ve své době se jednalo o největší drůbeží farmu v Československu. V podniku choval výkonné americké plemeno leghornka bílá. Nosné plemeno bylo prošlechtěné na snášku v USA. Vzniklo z původní italské krajové slepice z okolí Livorna. Dodnes má bílá leghornka vysokou užitkovost a ranost. Je výchozím plemenem mnoha současných vysoko produkčních hybridů. Baťa zavedl na drůbežářské farmě americký způsob chovu, který spočíval především v moderních technologiích a produktivitě práce. O 3 200 nosnic se starali pouze dva lidé.

A kam směřovala produkce z tohoto závodu? V odborném časopisu Naše drůbež (1932) se píše: „Drůbežárna má hlavní účel výrobu vajec konzumních, která se dodávají zaměstnancům firmy Baťa, poněvadž tito nemají možnost v zahradním městě drůbež chovati.“

Z citátu je zřejmé, že Baťa dbal v v nově vybudovaném zahradním městě ve Zlíně na estetiku. Zavedený status nepovoloval chovat drůbeže v domcích, které vystavěl pro své zaměstnance. Omezení bylo uživatelům domů kompenzované prodejem levných vajec z vlastního podniku.

V článku o Tomáši Baťovi, zveřejněném v časopise Naše drůbež, popisuje autor J. Šindela zajímavé postřehy z návštěvy drůbežárny a Baťových závodů. V té době byl Baťa již světově proslulým průmyslníkem. Šindela byl pověřený drůbežářskou obcí, aby do odborného časopisu přinesl o slavném podnikateli a jeho drůbežářských aktivitách reportáž.

Šindela zapsal mnoho zajímavých informací a poznatků ze služební cesty. Po úvodní prohlídce Baťových závodů, Masarykovo školy práce, Internátu mladých mužů a Baťovy nemocnice si prohlédl nové zahradní město typických rodinných domků pro zaměstnance firmy s režných červeně natřených cihel. V další části píše: „ Neopomněl jsem se také zastaviti v parku u nádraží, kde nachází se Baťova zoologická zahrada. Vedle okrasných bažantů zlatých a diamantových vidíme větší množství druhů kachen, husí, srnek a dravců v klecích, mezi nimiž vynikají a poutají pozornost dva statní lvi. Také značné pozornosti se těší dva velbloudi, kteří v ohrazeném parku volně pobíhají.“

Na bouřlivém rozvoji Zlína se nepodílel Tomáš Baťa pouze jako podnikatel. Protože mu obyvatelé města na základě letitých zkušeností důvěřovali, stal se starostou se silným mandátem. Na základě novátorské finanční rozvaze města a následného stavebního a dopravního rozvoje, se vypracoval na světově obdivovaného komunálního politika. Do Zlína jezdili na „zkušenou“ politici z celé Evropy a Ameriky. Nechyběl ani slavný starosta českého původu Anton Cermak z amerického Chicaga.  Také prezident T. G. Masaryk vyjadřoval častými návštěvami ve Zlíně Tomáši Baťovi svoji náklonnost. Pod taktovkou Tomáše Bati se proměnilo  malé provinciální město v moderní metropoli amerického střihu. Díky službě lidu aspiroval dokonce na politickou funkci nejvyšší. Vedle Edvarda Beneše byl ve své době žhavým kandidátem na úřad prezidenta Československa.

Po prohlídce zoo a Baťových závodů se Šindela odebral přes řeku Dřevnici do Mladcova, kde se rozprostírala nová drůbežárna. Cesta trvala půl hodiny. Že se blíží k cíli, vytušil podle zesilujícího kokrhání chovných kohoutů. Podnikem ho provedl správce pan Rameš. Závod byl vystavěný v bývalém statku.

Ve správní budově se nacházela nadčasová odchovna kuřat. Její součástí byla moderní líheň od firmy Nickerl s kapacitou 3 000 vajec, líheň na 500 vajec a dvě menší líhně od firmy Liska a Voňka s kapacitou 200 vajec. Celou drůbežárnu a její přilehlé provozy doprovázela čistota všech provozů. V odchovnách kuřat byl větraný vzduch a sterilní prostředí. Travnaté výběhy byly situovány na jih, což slepicím vyhovovalo především v zimních měsících.

A jak Šindela popisoval management farmy?  V článku uvádí: „Slepice jsou řádně vyvinuté, kroužkované, živého temperamentu a dělají pěkný dojem. Kontrola každé nosnice se provádí pomocí kontrolních hnízd. Kurníky jsou dřevěné, dvojité a velká okna v průčelí jsou obrácená k jihu. Při zadní stěně jsou umístěna kontrolní hnízda, hrabaniště je posypáno řezinami a uprostřed jsou umístěná krmítka a napáječky.“

Zajímavostí bylo, že denní snáška byla pravidelně značkovaná. Což dvěma pracovníkům drůbežárny (správce Rameš a pomocník) trvalo každý den dvě hodiny. Autor článku se podivoval, jak s takovým personálním obsazením může největší farma v tehdejším Československu tak vzorově fungovat.

A jak se hospodařilo v Baťově drůbežárně? To nám napoví další citace z časopisu Naše drůbež: „Krmivo, jak pro dospělou drůbež, tak i pro kuřata pozůstává nejvíce z odpadků kuchyně, které se tam denně dovážejí z Baťova restaurantů ze Zlína a předkládají se drůbeži s příměsí otrub. Vedle této směsi různých odpadků chleba, zeleniny, knedlíků, masa, kostí, aj, která se dávají drůbeži v dostatečném množství, přikrmuje se drůbež ovsem, ječmenem a pšenicí, zadním to obilím, které se dováží z hospodářství Baťa. Jak je vidět krmivo pro drůbež se nenakupuje a dodává se z přebytků hospodářství, které se nedají účelněji zhodnotiti.“

Z citace je znát, že Tomáš Baťa byl při budování drůbežářského závodu zodpovědným hospodářem. A proč se do takového podniku vlastně pouštěl? Šlo mu o podnikání v tomto oboru? K důležitým předpokladům vůdcovské autority patří služba lidu. Ta byla výchozím předpokladem pro zřízení farmy a její mise.  

Tomáš Baťa uměl pracovat s atributy vedoucí k získání důvěryhodnosti. Vedle osobní energie, sebedůvěry, rozhodnosti a optimismu využíval ve vedení lidských zdrojů také humor. Baťa nebyl žádný suchar myslící pouze na business. Měl také smysl pro nadsázku. Tuto vlastnost dokazuje jeho citace z třicátých let minulého století: „Až obujeme svět, vyletíme raketou do vesmíru obouvat mimozemšťany. A nejlepší by bylo, kdyby měli čtyři nohy.“ Pověstné jsou také baťovo ceny zakončené devítkami (99, 99 Kč)

Dalším příkladem k pousmání může být jeho odkaz pevně zakotvený do našeho mateřského jazyka. V roce 1926 bylo Tomášem Baťou poprvé použito slova tunel ve smyslu rozkrádání. Jedná se o trefný a v posledních letech hojně používaný termín v naší „politické kultuře“. V tomto ohledu se s trochou nadsázky dá říci, že dědictví leadera (vůdce) Tomáše Bati má nesčetně rovin. Jeho myšlenky jsou stále aktuální a živé. Je otázkou, kam by dovedl svůj podnik a možná i stát, kdyby tragicky nezahynul v Otrokovicích při havárii letadla. „Král obuvi“, jak se mu tehdy přezdívalo, zemřel v mlze 12. července 1932 na podnikovém letišti při cestě do Švýcar.

Závěrem bych rád osvětlil, proč jsem zavzpomínal na Tomáše Baťu ze Zlína. Volba měla také osobní příčinu. Můj děda z otcovy strany sloužil za tzv. první republiky - na přelomu dvacátých a třicátých let - na vojenském letišti u Bratislavy. Tomáš Baťa při svých obchodních cestách využíval zmíněný aerodrom v Malackách pro doplnění pohonných hmot. Můj děda mu, jako délesloužící vrchní mechanik letiště, poskytoval potřebný servis. Podle jeho vyprávění jsem si představoval Tomáše Baťu, jako charismatického a postavou urostlého člověka. Rád a poutavě komunikoval s okolím. Diskuze bral, jako zdroj informací pro své strategie a vize. Byl pozitivně naladěný a dobře oblečený. Při sobě měl vždy klobouk. Nevyhýbal se rozhovorům s letištním personálem. Létal tehdy moderním strojem Junkers. Na rozdíl od předešlých „plátěných“ strojů (sloužících ještě v tehdejší armádě), byl vyrobený z varhánkovitého aluminiového plechu a představoval vrchol tehdejší techniky. Na trupu byl namalovaný velký nápis Baťa. Na obchodní schůzky ho dopravoval pilot Jindřich Brouček a cestovala s ním často jeho manželka. Na zajímavá setkání se v našem rodinném archivu zachovala zažloutlá fotografie Tomáše Bati a jeho letadla. Určitým paradoxem je skutečnost, že letecká doprava se mu stala osudnou na jeho cestě plodným životem.

Při tankování benzínu se svěřil můj děda Baťovi, že je kapelmistrem vojenské muziky na vojenském letišti. Hrával na housle, tehdy moderní kytaru a zpíval druhý hlas. Baťa se na základě této informace rozhovořil na téma „vzdělávání dospělých“ a etiky zaměstnanců jeho firmy. S mým dědou Josefem Soběslavem Bukovským svoji vizi konzultoval. Uvedl, že v závodních jídelnách výrobních podniků dbal mimo jiné, na výchovu svých pracovníků na poli společenském. Jeho pracovníci při obědě pravidelně slýchali úryvky ze skladeb tehdy módních, ale i klasických hudebních skladatelů. K vyslechnuté muzice patřil také krátký slovní komentář konferenciéra. Cílem hudebního vzdělávání byla příprava zaměstnanců na misi obchodních zástupců v zahraničních filiálkách firmy. U Bati platilo známé heslo vkládané do úst vojevůdci Napoleonovi - každému vojákovi třímá v torně maršálská hůl. U Baťů se schopný zaměstnanec mohl propracovat z dělnické profese až na mety nejvyšší.

Text a foto

Ing. Aleš Bukovský, MSc.

Přílohy