Holubí kout

Rád vzpomínám na své holubářské začátky v Hořehledech, kde jsem trávil většinu volna o víkendech a prázdninách. Tato vesnice se nachází na jih od Plzně na rozhraní jihočeského a středočeského kraje. Části obce,kde stála chalupa mého dědy, se říkalo holubí kout. Asi proto,že oba sousedé byli vášnivými holubáři. Bývalý chalupník Čubr choval holuby v dřevěných budnících pod střechou kolny. Druhý soused se jmenoval Bažant a holuby choval v prostorném chlévě. Byl to bývalý sedlák. Mezi oběma  panovala holubářská rivalita. Jeden druhého obviňoval,že nesype holubům a oni se přiživují u souseda. Největší radost měli,když se jim podařilo lapit sousedního holuba. Pak přišlo na řadu vyjednávání. Pokud se nedohodli, nešťastný holub skončil v polévce.

Pamatuji si,že pan Čubr často vyprávěl,že před válkou chovali v okolí holuby zloděje. Jeden obzvláště úspěšný holub mu dělal velikou radost. Byl to pravý profesionál. Pravidelně odlétal do okolních vsí přes údolí a přiváděl si stále nové holubičky. Ve všech těchto vesnicích bylo plno holubářů,kteří se vzájemně znali. Většina z nich se setkávala v těnovickém kostele  při pravidelné mši. A to byla voda na mlýn pro pana Čubra. V neděli se oblékl do svátečního a do přepravky nezapomněl přibalit pravý poklad. Celý nedočkavý se těšil na konec kázání. Většinou už dopředu věděl komu lapená holubička patří. Pokud si nebyl jistý původem, po krátkém vyšetřování uprostřed holubářské sešlosti, byl vlastník holubice odhalen. Holubice byla vrácena,ale  nešťastníka, co si špatně hlídal svůj chov, pokuta neminula. Většinou to spravila sklenička režné v místním pohostinství. Často se  holubářské zapíjení protáhlo a jeho paní mu hubovala,že chodí pozdě k obědu. Při tomto vzpomínání panímáma pojala podezření, co bylo hlavním důvodem jeho pravidelných návštěv mše v kostele.

Pan Čubr byl bodrý,ale rázovitý člověk. Snažil jsem se u něj co nejvíce nasát informací o chovatelství a životu na venkově. Jednou jsem ho doprovázel do místního obchodu. Oba jsme nakoupili zboží,které jsme dostali napsané na  lístečku. Na chlapy v tomto není spolehnutí a to měla být jistota,že přineseme co bylo třeba. Před obchodem jsme potkali nějakou místní tetku. Bylo léto a pan Čubr se rozpovídal. Čas strávený klábosením příjemně ubíhal. Najednou tetka zkoprněla. Upřeně se dívala panu Čubrovi na poklopec. Rozhostilo se ticho. Od poklopce až ke kolenům byl obrovský flek. V tom si pan Čubr sáhl do kapsy a vytáhl zbytek obalu od másla. A bylo  zaděláno. Tetka zapůjčila peníze na nové máslo a honem domů. Zde  jsme dostali vyhubováno,kde se touláme. Když se provalila pravá příčina našeho pozdního příchodu,utekli jsme raději do kolny k holubům.

Panu Čubrovi jsem vozil z domova odchovy svých českých bubláků. Choval jsem černé a černé tygry od přítele Karla Smoly. Pan Čubr byl z těchto nóbl holubů celý nesvůj. Bublání se mu líbilo,ale holuby podceňoval,kvůli polaření. Jeho užitkoví holubi létali za humna do polí pravidelně. Pro oba bylo milé překvapení,že i bubláci s bohatými rousy od špičkového chovatele pana Smoly se naučili pilně polařit. Na lavičce za humny jsme ještě s panem Bažantem pozorovali to strakaté  hejno. Při letu na pole bubláci trochu zaostávali  za ostatními holuby a to zvláště při větším větru. Přesto se vraceli na dvůr s plnými volátky.

Ještě po mnoha letech,kdy jsem byl už dospělý, jsem na sousedním dvoře u pana Čubra zahlédl v hejnu holubů zvířata s punčoškami a malými rousky. Byli to potomci mých českých bubláků.

Ing. Aleš Bukovský