česká slepice zlatá kropenatá

Česká slepice zlatá kropenatá.

Díl druhý

Česká slepice a lidové zvyky

V minulém díle jsme se zabývali dávnou minulostí české slepice. Jednalo se o různé báje a legendy. V tomto díle bychom chtěli popsat co pro český selský lid znamenala slepice z hlediska užitkovosti,ale i zvyků,obyčejů,pověr a zábavy.

Chov slepic byl v českých zemích rozšířený již od středověku. Ve 14.století byl běžný výkrm kapounů(kastrovaných kohoutů) a kuřat na panských i selských dvorech. Až do 19.století se chovalo původní plemeno české slepice v různých krajových rázech dobře přizpůsobených místním klimatickým a hospodářským podmínkám. Později se původní populace české zlaté kropenky začaly mísit s dováženými plemeny. Nejvíce se rozšiřovali vyandotky, vlašky, plymutky, minorky, langšanky, rodajlendky a později leghornky. Chov drůbeže byl extenzivní. Snáška pokrývala vlastní spotřebu,pouze přebytky se prodávaly do města. Peří ze slepic,které je těžké a méně kvalitní se v chudších rodinách dralo k plnění peřin a polštářů. Z brků se dříve vyráběly i peroutky a mašlovačky pro potřebu v kuchyni.

V dávných dobách byly slepice chovány v primitivních kurnících,chlévech ve společnosti velkých hospodářských zvířat nebo si sami našly v zemědělské usedlosti místo pro noční hřadování. Často spávaly ve stodolách,kolnách a na žebřiňácích. Jednalo se o polodivoký chov. Slepice často zanášely,čímž způsobovaly hospodyni ztráty. Proto se v pozdějších dobách slepice přemístily do fortelnějších kurníků. Stavěly se z různého materiálu. Byl prkenný,roubený,pletený z proutí v kožichu(s nánosem hliněné mazaniny) a v oblasti Sudet hrázděný. Koplín, jak se kurníku také dříve říkalo, byl často umístěn nad prasečím nebo husím chlívkem. Na Valašsku ještě koncem 19.století často nocovala drůbež v síni obytného stavení či na půdě přístupné ze síně po žebříku. V době nedávné po zřízení JZD se často chov slepic přesunul do uvolněných chlévů v zemědělských usedlostech. Vchod do kurníku byl z bezpečnostních důvodů umístěn co nejvýše a byl opatřen dvířky proti vniknutí škodné zvěře. Uvnitř byly umístěny horizontální bidla na nichž hřadovala drůbež. Dodnes se používá rčení,že sedí vedle sebe jako slepice na hřadě.

Jak jsme se již zmiňovali slepice často zanášely. Nebylo žádnou vzácností,že si slepice nanesla v úkrytu vejce a později přivedla na dvůr hejnko kuřat. Při řízené plemenitbě hospodyně nasazovala vejce brzy na jaře. Kvočna seděla na vejcích u topeniště ve světnici nebo ve výklenku pod schody na půdu. Čerstvě vylíhlá kuřata se chovala pod lavicí u pece spolu s kvočnou. Ke krmení kuřátek se používaly jáhly,tvaroh,krupky a strouhané vařené vajíčko. Používali se i různé receptury na míchanice,které obsahovaly čerstvé šrotované kopřivy,drcené zrno,senné drolky a zbytky z kuchyně. Později, po vypuštění kuřat na dvůr byla hlavním zdrojem potravy kuřat pastva. Dospělá drůbež se přikrmovala pouze v zimních měsících. Přes většinu roku si slepice opatřovaly potravu pastvou a sběrem hmyzu v sadech, na dvoře a přilehlém hnojišti. Při krmení se používaly míchanice z vařených brambor a šrotů. Slepicím se přidávaly drcené skořápky,drcené kosti,odstředěné mléko a později pícní vápno pro tvorbu pevných vajec. Při nedostatku vápníku v krmné dávce slepice snášely vejce bez skořápek. Nazývaly se povrhel nebo šotka.

Pro snášení vajec se slepicím zřizovala hnízda a proutěné kukaně. Jako stelivo se používala sláma či seno Často byly do nich vkládané různé podkladky. Stávalo se ,že hospodyně musela z hnízd vyhazovat nežádoucí kvočny nebo je používala k vysezení jiné drůbeže. Zvláště se používaly pro odchov kachen. Každé kvokání snižovalo užitkovost. Proto se kvokající slepice zavěšovaly do různých košíků. Podle zvyklostí se dávaly do průvanu,tmy nebo se i máčely do studené vody.

Chov drobných zvířat byl v selských hospodářstvích doplňkovou činností. Na vesnici se o drůbež starala hospodyně. Kromě slepic měla na starost husy,kachny ,ale i krůty(indiánské slepice) a od 16.století i perličky. O velký dobytek a holuby se staral hospodář. Selka drůbež krmila,odchovávala a také prodávala na trhu . Když byl nedostatek vajec anebo chtěla mít hospodyně přehled o snášce, ohledávaly se slepice. Selka prstem zjišťovala zda nosnice snese druhý den vajíčko. Roční snůška byla 2-3 kopy vajec(kopa je v českých zemích 60 kusů). Z každého hospodářství se muselo odvádět desátek majitelům panství .Vrchnost stanovila obyvatelům obce "úroční" dávky, které byly tvrdě vymáhány. Na vánoce obyvatelé odevzdávali "úroční slepice". Předepsáno bylo 3 kopy a 56 slepic ročně (236 kusů). Na velikonoce byla vybírána "úroční vejce" v množství 6 kop a 46 vajec (406 kusů). Tyto odvody byly běžné v 16. století a byly předepsány diferencovaně podle množství obhospodařované půdy, avšak i bezzemkům.

Některé úkony s chovem drůbeže měly na starosti děti a výměnkáři. Malé husopasky vyháněly na louky housata a husy. Husy se pásly také na obecních pastvištích,mezích,a po žních nejčastěji na strništích. Do dneška existuje úsloví "my jsme spolu husy nepásli".

Chov slepic hrál významnou roli i v různých vesnických zvycích,pověrách a věštbách. O půlnoci před svátkem sv. Ondřeje chodila mladá děvčata klepat na dveře kurníku. Jestliže se ozval kohout, předpovídal brzký sňatek. Když zakdákala slepice, zůstala panenka ještě celý rok sedět doma na ocet. Při tomto zvyku dívka prosí kohoutka.

Kohoutku,kohoutku zakokrhej

muže-li dostanu,vědět mi dej.

Slepičky,vy nechte kokotání,

nekazte mi vdávání.

Podobný zvyk se dodržoval v některých českých oblastech i na Štědrý večer. Po společné sváteční večeři odešla dívka zaklepat topůrkem na dveře kurníku .Jestliže se ozval kohout dostala mládence, když zakdákala slepice přišel si pro ni vdovec.

Důležitým symbolem různých tradic bylo slepičí vejce. Nejznámější jsou zdobené kraslice dávané jako dar koledníkům. Zdobené straky,jak se také malovaným vejcím říká, se objevují již v 11.století. Původní barva byla červená s ornamenty. V křesťanském výkladu znamenalo barvení na červeno památku na prolitou krev Ježíše Krista. K barvení se používaly různá přírodní barviva. Nejznámější bylo barvení vajec vařením v cibulových slupkách. Jiné barvy získávaly kraslice z jarního osení nebo olšové, dubové,březové a jabloňové kůry,ale také z dřínového květu a březových listů. V Čechách se se vzory na kraslicích prováděli pomocí včelího vosku a následné barvení. U nás na západě Čech a na Chodsku se vzory vybělovaly namáčením do kyselého hlávkového zelí.

K Velikonocům patřily obchůzky koledníků. Dětská pomlázka patřila mezi veselé chvíle v životě na venkově. Hlavní odměnou šlehačů byly barvené nebo čistě bílé vajíčka. Tehdejší atmosféru dokládají staročeské pomlázkové písně.

Hody hody do pro vody,dejte vajíčko červené,nedáte-li červené,dejte aspoň bílé, šak vám slepička snese zase jiné za kamny v kůtku na zeleným průtku. Průtek ohnůtek ,červený kohůtek. Slepička gdák,vajíčko křáp,nenechte mně tudy dlůho stat . Já musím do Prahy ovečky hnát.

Stínání kohouta byl dalším rozšířeným obyčejem až do konce 18. století. Tento velice oblíbený a dnes zapomenutý zvyk se prováděl o posvícení a svatbě. Zajímavé je, že na Hořovicku mohl být stínaný kohout pouze v barvě černé nebo žluté. Jelikož zvyk vymizel z českých zemích před dovozem nových plemen, musela být autochtonní populace české slepice variabilní. Zvyk to byl na dnešní poměry morbidní, ale přesto si poslechněte jak to tenkrát chodilo.

O posvícení vyváděly domácí selky hosty a kohouta do hostince. Zde kohoutovi propíchli hřeben, jímž pak hoši, katovi holomci, provlékli provázek asi na dva sáhy dlouhý. Pak navázali na obě křídla šňůrku také dva sáhy dlouhou a kohouta vyvedli z hospody. A hned se spustila muzika a průvod se hnul kupředu. Napřed šel maškarád a kat, za nimi kohout,vedený čtyřmi holomky, z nichž ho každý držel za jeden konec provázku, pak muzikanti a konečně zástup sedláků a chalupníků. Když za veliké veselosti prošli celou vesnicí a znovu se zastavili před hospodou ,vystoupil maškarád na kazatelnu(na vysoký široký sud),odkud měl řeč, při níž se točil na sudě. Vyčítal kohoutovi, že ač měl ve svém kurníku dost slepic, dělal zálety ještě do jiných dvorů a kurníků, a když se domácí kohout proti tomu vzpíral, ještě se sním až do krve rval a pro všechny ty špatnosti, že mu bylo usouzeno,aby byl sťat katovou rukou. Než byl sťat, musel se kohout ještě zpovídat. Za té řeči stál tam kat vážně s mečem v ruce(byla to kosa na trávu) a když kněz domluvil a holomci zatáhli za všechny čtyři konce provázků, kat hbitým rázem srubnul kohoutovi hlavu a za hřeben zůstala viset na předním provázku hlava oddělena od trupu. Kat uchopil sťatého kohouta za nohy a kropil přihlížející lidi krví a omazal některým lidem kohoutem a jeho krví ústa. To bylo provázeno velkým smíchem a veselím. Radostným pokřikem bylo oznámeno, že si kohout nic jiného nezasloužil než smrt.

Tyto tradice vznikaly v době, kdy se na českém venkově formovalo naše národní plemeno česká zlatá kropenka. Jsou to vlastně svědci doby dávno minulé. Česká slepice měla vliv nejen na stravování lidí, ale stala se součástí staročeských výročních zvyků, pověr a veselých chvil života lidu českého.

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Chovatel 6-2008