Bubláci

S chovem holubů jsem začal v deseti letech. Nejdříve jsem choval užitkové holuby. Byli velice plodní a nenároční. V jejich krvi kolovala krev bílých poštovních holubů a proto rádi kroužili nad svým holubníkem. Přesto mě lákalo chovat nějaká čistokrevná zvířata. Často jsem si prohlížel knihu o holubech od autora Bureše a přemýšlel,jaké plemeno si pořídit na holubník. Moje babička často říkala,že tu knížku už musím umět zpaměti. Vůbec jí tehdy nedošlo,že rozhodnutí holubáře není jen tak.
Jednou jsem se svým kamarádem,chovatelem pávíků, uviděl na výstavě ČSCH krásné rousné holuby. Byli černí jako uhel , hlavu měli ozdobenou  předním vrkočem a zadní chocholkou a na nohou měli rousy. Byli to čeští bubláci. Bohužel, nebyli na prodej. Oba jsme zahořeli touhou je vlastnit a chovat. Ale jak na to? Začal jsem pročítat poslední čísla časopisu Chovatel a hledat ve svém okolí chovatele mého vytouženého plemene. V tom mě do očí praštil inzerát od chovatele Karla Smoly. A bylo rozhodnuto. Jak se k němu dostanu?  Bylo mi dvanáct a na kole to bylo přece jenom daleko.
Jelikož mám v rodině hodně ajznboňáků, rozhodl jsem se je požádat o radu, jak se vlakem dostat do přilehlých Dnešic. Pomohl mi můj děda, penzionovaný mašinfíra. Vyhledal v jízdním řádu nejvhodnější odjezd vlaků a hurá za holuby. Byla to moje první samostatná jízda vlakem do neznáma. Trochu jsem byl z cestování nesvůj,ale co bych pro vytoužené holuby neudělal. V kapse jsem svíral odjezdy vlaků od dědy,opsanou adresu z inzerátu a nějakou tu pětku na holuby. Na nádraží jsem koupil tvrdou hnědou kartičku a už jsem fičel za holubářem. Cesta z vlakového nádraží do Dnešic je poměrně daleko. Přesto jsem byl v cíli v rekordním čase. Hnala mě představa, že si už  za chvíli  ponesu domů své první vytoužené bubláky.
Chovatel holubů Karel Smola bydlel na kraji vsi. Již přes hradbu jsem viděl na střeše stodoly se špacírovat české bubláky. Chvíli jsem si je se zájmem prohlížel a s rozechvělými prsty jsem zazvonil. Po nekonečné chvilce mi přišel otevřít pan Karel Smola. Přestože jsme nebyli nijak domluvení, pozval mě dál. Zeptal se co mě k němu přivádí. Plný očekávání jsem mu sdělil, že bych si rád odvezl párek holubů. Pan Smola se na mě podíval a sdělil, že už bohužel nemá nic na prodej. V tom okamžiku se mi podlomily nohy a krve by se ve mě nedořezal. Rozhostilo se ticho. V tom okamžiku se mi zhroutil svět. Pan Smola na mě kouká a vidí,že je zle. Toho kluka bez holubů domů pustit nemůže.
Vzal mě za rameno a řekl,abych šel do holubníku,že se  nějak dohodneme. To byla voda na můj mlýn. Znovu se rozhořela jiskřička naděje,že si holuby odvezu. Předvedl mě svůj chov černých a bílých českých bubláků. Jeho chloubou byl chov černých tygrů. A tento barevný ráz mě zachránil. Holoubata se rodí celá černá s několika bílými pírky na hlavě a ve štítu. Těchto holoubat měl pan Smola více,protože ne každé zvíře vybělí do požadovaného zbarvení. Ukázal mě pár holoubat. "Jsou tvoji",řekl. Obě holoubata byla černá jako havran. Jedno mělo bílé pírko u oka,druhé na hrudi. Pan Smola mě sdělil,že právě z těchto holoubat jsou po přepeření nejkvalitnější tygři. Pokud budu mít štěstí a dobře vybělí, tak ho s těmito bubláky příští rok na výstavě porazím. Je  zajímavé,že obě holoubata zůstala černá a nikdy jim peří neprobělalo do zbarvení černých tygrů.
S panem Smolu jsem se rozloučil a už jsem šťastně se svým prvním párem uháněl k domovu. Tento pár bubláků založil můj první čistokrevný chov holubů.
Po letech ,když jsem se k chovatelství vrátil , to byl opět pan Karel Smola,který mého syna Víťu nepřímo přivedl k bublákům. Vezl jsem chovatelům z okolí zvířata na výstavu v Litoměřicích. Zaklecovával jsem několik holubů z chovu pana Karla Smoly. Když jsem vzal bubláka do ruky, najednou se mi vybavila ta hebkost a zvláštní struktura peří charakteristická pro bubláky. Jak říkají Francouzi, bylo to takové holubářské dežaví. Podle hmatu jsem získal vzpomínku na mládí a svůj chov oblíbených bubláků a už jsem v tom zase lítal. Jelikož chovám jiné plemeno a shodou okolností  můj syn projevil zájem o chov holubů,bylo rozhodnuto. Na holubníku máme několik párů těchto ušlechtilých muzikantů. Když je pozoruji na dvoře často si vzpomenu na svoji dobrodružnou výpravu k holubáři panu Karlu Smolovi.

Ing. Aleš Bukovský

Chovatel  10/2008