Příbuzní

Poštovnímu holubářství se na našem statku věnujeme několik let. Zemědělská usedlost nabízí pro chov zvířat ideální podmínky. Vždyť k tomuto účelu sloužily statky k vzájemné spokojenosti lidí i zvířat již od středověku. Holubárny u nás vznikaly v bývalých stodolách a chovaná zvířata využívají mikroklima uzavřeného dvora. Když jsme zřizovali chov pošťáků, poletovala nám na dvoře i jiná plemena okrasných holubů. První chovná zvířata jsme získali od dlouholetého kamaráda Roberta Krajdla. Chovatel pochází ze sousedních Doudlevec, kde se jeho rod po několik generací věnoval podkovářskému řemeslu. Obě naše rodiny udržují kontakty už ve čtvrté generaci. I on získal po svých předcích vztah ke zvířatům a od malička chová holuby a králíky. Modré kaprové poštovní holuby z jeho chovu a modré straky od přítele Václava Ulče z Radobyčic postupem času doplnili kaštánci od přítele Sulana z Tlucné. To byl základ našeho chovu.

Při sestavování párů jsme v první chovné sezoně zjistili, že se nedostává holubic. Pomocnou ruku nám opět podal výše uvedený Robert Krajdl. Holubice pocházely od jeho letitého známého, pana Kopeckého. Také on byl od malička vášnivým chovatelem poštovních holubů. V důchodu bydlel v Plzni, kde nejsou pro chov holubů ideální podmínky. Aby udělal radost svému chovatelskému srdíčku, pořídil si na své parcele, v zahrádkářské kolonii, malý chovatelský areál. V odchovně měl dva páry poštovních holubů. Zvířata si u něj žila královsky. Pošťáci měli všechno, na co si vzpomněli. Přesto, že holuby na noc pravidelně zavíral, navštívila jeho holubník kuna. Tato nepříjemnost se stala během dne a šelma zlikvidovala oba samce sedící na hnízdě. Holubice byly venku a řádění škodné unikly. Měly štěstí, že si mateřské povinnosti odbyly přes noc a tím si zachránily život.

Pro pana Kopeckého to byla veliká rána. Přišel o svoji radost. Rozhodl se, že s chovem skončí docela. Holubice nabídl mému příteli Robertovi. Jelikož obě zvířata pocházela z jeho chovu, znal jejich původ. Modrou pruhu si nechal a druhá holubice se dostala do našeho chovu. Červeně plavá samice byla letitá. Nevěřili jsme, že ji usadíme. Protože bylo jaro, sluníčko svým svitem nešetřilo, párování bylo dílem okamžiku. Rodiče spolehlivě zasedli. Po vylíhnutí holoubat jsme novému páru umožnili volný prolet. Holubice plnila zdárně své mateřské povinnosti a vyváděla jedny holoubata za druhými. Přestože jsme dostatečně krmili, odlétala každý den, téměř na minutu přesně, do polí. Ve 14 hodin jsme pravidelně sledovali naší novou holubici, jak se na hřebenu stodoly rozhlíží a východním směrem odlétá. Z polí se vracela kolem páté, kdy měla střídat holuba na hnízdě. Plná volátka holoubat dávala najevo, že nepřicházela s prázdnou.

Toho roku v září u našeho statku někdo zazvonil. Když jsme otevřeli, za dveřmi stál starší pán s paní a hned hlásili, že jsme příbuzní. Hlavou nám proběhly všechny hříchy mládí. Po chvilce nás napadlo, jestli náhodou nezahlédneme pošťáka Ondru z pořadu Ester Janečkové, Pošta pro tebe. Pořád jsme se nemohli chytit. Už jsme se smiřovali s tím, že jsou to naši vzdálení příbuzní. Vždyť děda jednoho z nás pocházel z osmi dětí. A to je potencionálních tetiček a strýčků opravdu požehnaně.

Nově nabytí příbuzní se naším tápáním náramně bavili. Až po chvilce nám paní napověděla, že jsme příbuzní přes holuby. A to už jsme byli doma. Jak vyplývá z výše uvedených skutečností, jednalo se o pana Kopeckého s chotí. Co jsme si s paní vyjasňovali „příbuzenské vztahy“, pan Kopecký už nesledoval náš rozhovor a jako správný chovatel stál před holubárnou. Jeho oči patřili červeně plavé holubici a vesele k ní promlouval. Ta si ho se zájmem prohlížela a z jejího chování bylo vidět, že jsou staří známí. Byla překvapená, že si prohodili role. Do teď ho pravidelně navštěvovala na jeho holubníku a nyní přiletěl on k ní.

Od paní jsme se dozvěděli, že manžel po zrušení poštovních holubů byl jako tělo bez duše. Na své zahradě pořád vyhlížel své milované pošťáky. Až po několika měsících se dočkal. Přiletěla jeho červeně plavá holubice. To bylo radosti. Ihned jí nasypal holubí zob a od té doby jí pravidelně podstrojoval. Na zahrádce byl vždy před druhou hodinou a vyčkával na její návštěvu. Když mu došlo původní krmení, koupil nový pytel s holubím zobem. Co dodat? Pro holubáře je život bez svých miláčků nemyslitelný.

Jelikož jeho zahrada leží v okrajové části Plzně na východ od Litic, došlo nám, proč holubice každý den odlétala stejným směrem. Vracela se do domovského holubníku. Později odlétala i s odchovanými holoubaty. Pan Kopecký je znal všechny a věděl, z které jsou líhně. Věděl i barvu jejího partnera. Když měli odrostlejší holoubata, létali spolu. Znal i některé holuby z ostatních párů. Naši holubi u něj získali druhý domov. Museli jsme souhlasit s paní Kopeckou, byli jsme jedna rodina.

Paní nás bokem požádala, abychom holubici nechali v našem  chovu pro potěšení jejího muže. Jejímu přání jsme rádi vyhověli. Vždyť se na chovu holubů podíleli pravidelným krmením. Tak jsme na to holubaření byly rázem dvě chovatelské rodiny naladěné na stejnou notu. Jejich holubník a náš chovatelský areál leží od sebe vzdušnou čarou asi 8 kilometrů. Což není pro holubici daleko na pravidelné návštěvy spřízněných chovatelů. V naší obci vlastní rodina Kopeckých zemědělské pozemky po rodičích a v místním statku vyřizují pravidelně svoje záležitosti. Při té příležitosti navštíví své holubářské „ příbuzné “…

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Informační zpravodaj-Poštovní holub,3/2009