Holubářství v podmračených Sudetech

Publikováno v periodiku Chovatel 1/2019

V následujících řádcích si přiblížíme příběh chovatelů holubů v obci Luby u Chebu. Děj se odehrával na sklonku první republiky (1918 - 1938). Život místních obyvatel, na prahu II. světové války, byl ovlivněný politickými událostmi u nás a v sousedním Německu. Složitá situace vyústila v Mnichovskou dohodu (29. 9. 1938) o postoupení pohraničí Německé říši. Události z období „neslavného konce“ tehdejšího Československa budou vycházet ze vzpomínek mého dědy Josefa Soběslava Bukovského.

V následujících řádcích si přiblížíme, jaká cesta ho dovedla do Sudet. Svoji profesní dráhu začal vojenskou službou na letišti v Malackách. Ve 30. létech minulého století udržoval několik let, jako délesloužící vrchní mechanik, bojeschopnost bitevních letadel Československé armády na vojenské základně nedaleko Bratislavy. Letiště nesloužilo pouze armádě, ale zajišťovalo také servis civilnímu letectví. Například podnikovým aeroplánům podnikatele Tomáše Bati (zajímavosti z hlediska chovatelství jsem přinesl v jiném příspěvku v časopise Chovatel). Zkušenosti získané z vojenského letectví využil můj děda při rozvoji sportovní a vojenské aviatiky v západních Čechách. Za své zásluhy pro armádu, mu zajistilo ministerstvo obrany, práci u Státních drah. Díky svým zkušenostem, vzdělání a profesi se stal po povinném zapracování strojvedoucím (mašinfírou). Tato práce byla velmi zodpovědná, společensky velmi ceněná a dobře honorovaná. Spadala „pod státní penzi“.  

Umístěnka ho nasměrovala do hraničního města Schönbachu (dnes Luby u Chebu). Zařazování českých státních zaměstnanců do oblastí s převážně německým obyvatelstvem bylo cílené. Podle československých zákonů a politiky vlády, ztratili státní zaměstnanci mluvící pouze německy (maďarsky), nárok pracovat pro stát. Na uvolněná místa byli cíleně dosazovaní zaměstnanci splňující zákonnou podmínku o státním jazyku. Tato legislativa prosazovala zájmy nově vzniklého Československa proti vůli neslovanského obyvatelstva Čech (Böhmen). Čeští státní zaměstnanci v příhraničí byli na základě těchto skutečností přijímáni autochtonním (původním) obyvatelstvem rezervovaně. Budování vzájemné důvěry bylo složité. Jednou z cest navázání vzájemné spolupráce byly spolkové činnosti. V našem případě k „boření zdi“ napomohlo chovatelství.

Děda měl k přírodě a chovatelství velmi blízko. Základy získal ještě na sklonku mocnářství. V zázemí činžovního domu choval králíky tříslové černé. V Sudetech se chovatelství aktivně nevěnoval. Díky své profesi měl na volnočasové aktivity málo času. Byl často na cestách. Na motoráku M 120 jezdil přes Cheb až do německého města Schirndingu.  Později jezdil rychlíkovou parní lokomotivou přezdívanou „mikádo“ z Plzně do Prahy V Německu měl možnost pozorovat měnící se vztahy obyvatel mezi Německou říší (Deutsches Reich) a příhraničních oblastí Československa. Ve vztazích mezi státy a národy docházelo k znatelné proměně.

Vraťme se z „Říše“do našeho příhraničí k chovatelům holubů. Díky dobré znalosti němčiny a zájmu o vše živé se Josef Bukovský poměrně rychle seznámil s holubáři města Luby u Chebu, tehdy nazývaném Schönbach. Většina z nich pracovala v místní továrně na výrobu strunných hudebních nástrojů a státní dráze. Jejich volnočasovou aktivitou bylo chovatelství. Po práci aktivně odpočívali při ošetřování holubů. Chovali okrasné, užitkové a především poštovní holuby. Nebe nad Schönbachem, zdobilo obrovské množství hejn rozličných holubích plemen. Přijíždějící pasažéři, do tehdy druhého největší města Egerlandu, se mohli kochat nepřehlédnutelnou kulisou holubích letáků nad městem.  Chovatelství mělo mezi starousedlíky v Schönbachu dobrý zvuk a velkou tradici.

Holubářství mělo k státním drahám velmi blízko. Okrasní holubáři uskutečňovali pomocí vlakové přepravy výměnu chovného materiálu. Bez „kolejí“ by nefungovalo také poštovní holubářství. Na závody se tehdy dopravovali nakošovaní závodníci pouze vlakem. Automobilová nákladní doprava byla nevýhodná z ekonomického hlediska. S nadsázkou se dá říci, že naše historie holubářského sportu, s určitým zpožděním, kopírovala vznik a rozvoj vlakové dopravy. Výhod kolejové dopravy využívali také schönbaští poštovní holubáři. Jejich spolek se nazýval Brieftaubenzuchterverein - Treu der Musik - stadt Schönbach. V roce 1933 byl předsedou Ignác Snadner, jednatelem Jan Lorenz a pokladníkem Hubert Hackl. Spolky z Chebska se spolupodíleli ve 40. létech minulého století na dojednání slevy u Státních drah (ČSD). Na přepravném holubích košů na závody získali poštovní holubáři v Československu až 50 % slevu.

Na delší tratě potřebovali chovatelé pro své holuby odborný doprovod zajišťující napájení, krmení a další ošetřování. Některé přísné drážní předpisy s těmito požadavky kolidovaly. Pokud existovala dobrá vůle, vše se dalo zařídit dle hesla - vlk se nažral a koza zůstala celá. Můj děda měl pro chovatelské aktivity pochopení. Díky vzájemným dobrým vztahům garantoval jako mašinfíra bezproblémovou přepravu a byl holubářům oporou. Tím si u nich získal důvěru.

Vzájemná spolupráce strojvůdce Josefa Bukovského a schönbašských holubářů fungovala několik let bez problémů. Ke změnám došlo díky měnící se politické situaci. Změnu vyvolala proměna tehdy nejdůležitější sudetské politické strany. Partaj se nazývala Sudetendeutsche Haimatfront (Sudetoněmecká fronta a strana). Její nový šéf Konrád Henlein se odklonil od konzervativních hodnot a přirozeného práva předešlého vedení k nacistické myšlence. Vznikla nechvalně proslulá SDP. Vztahy původního německého obyvatelstva a českých státních zaměstnanců se značně ochladily a notně vyhrotily. A to i ve smíšených manželstvích! Nastal odklon od smířlivé „spannovské“ strategie.

A jaké měla tato politika důsledky na mezilidské vztahy?  Můj děda a další čeští drážní spolupracovníci ještě před Mnichovem unikli dvakrát smrti. Poprvé po nich „zubatá“ sáhla při sběru borůvek v přilehlých lesích. Byli atakováni střelbou německých Ordnerů (Ordergruppe). Díky velké náhodě a vojenskému výcviku dědy se českým sběračům nic nestalo. Tento incident vedl k rozhodnutí mé babičky, že se vrátí z příhraničí ke svým rodičům do Plzně. K rozhodnutí přispěly ještě další okolnosti hrotícího se vzájemného soužití. Motorizovaní Ordneři s vlajkami zdobenými hákovými kříži schválně najeli na chodník v Schönbachu, kde babička s dalšími česky mluvícími ženami procházela. Babičce přejeli jejího pejska bílého maltézského pinče Luxíka uvázaného na vodítku.

Odchod uspíšilo také profesní hledisko.  Babička byla učitelkou. Vedle rodné češtiny hovořila spisovnou němčinou tzv.  Hochdeutsch a francouzštinu. Očekávala, že pokud bude následovat svého manžela do příhraničí, uplatní se v místním školství. Díky svému českému původu práci nesehnala. Z tohoto důvodu se rozhodla k odchodu do budoucího protektorátu. Její manžel odejít nemohl, byl vázaný státní službou. Do Protektorátu Böhmen und Mähren se vrátil až po „osudném Mnichovu“.

Z hlediska našeho koníčku chovatelství, bylo zajímavé stěhování odvezeného nábytku z příhraničí do vnitrozemí. Nákladové nádraží v Plzni bylo přeplněné českými běženci ze Sudet. Veškerá doprava nákladními automobily a koňskými povozy byla beznadějně zamluvená. Hrozilo poškození nábytku případnými dešťovými přeháňkami. A jaké bylo rozuzlení? Na pomoc mým prarodičům vyrazili dva mohutní psi - bernardýni - doudleveckého zahradníka Krásného. Ty využíval k dopravě vypěstované zeleniny na městské trhy. Dva velcí hafani zdárně přestěhovali nábytek, do několika kilometrů vzdáleného domova, v plzeňské čtvrti Slovany. Nutno dodat, že se při cestě do kopce pořádně „zapotili“.

Podruhé unikli čeští zaměstnanci smrti těsně před platností tzv. „Mnichova“. Polovojenské skupiny Sudetoněmeckého sboru dobrovolníků obsadili Schönbach. Čeští strojvůdci byli již přes rok vybaveni pistolemi pro svoji obranu. Místní německá samospráva vyzvala české státní zaměstnance, aby odevzdali přidělené zbraně. Ti samozvanou autoritu neuznávali a zbraně si ponechali. Na strojvůdce přišlo udání, že se nepodvolili rozkazu Ordnerů. Paradoxně přišlo od manželky českého strojvůdce ze smíšeného manželství. Po příjezdu vlaku vedeného mým dědou, došlo k rozdělení posádky a cestujících na dvě skupiny. Německy mluvící občané byli propuštěni. Česky mluvící státní zaměstnanci byli určeni k popravě v nedalekém lomu. Díky duchapřítomnosti českého výpravčího byl o záměru Ordnerů informován Československý vojenský pluk. Ten pomocí bleskové operace „pochodu smrti“ zabránil. A jak ze Schönbachu čeští strojvůdci unikli? Děda měl informaci, že Ordneři na něj a další strojvůdce čekají v jiné stanici, kde československá armáda neoperovala. Děda sedl do motoráku a s dalšími Čechy projížděl všechny stanice, které nebyly pod kontrolou československé armády bez zastavení. Motorák zabrzdil až v Chebu, kde předal vůz s cestujícími naší armádě a odjel vlakem spěšně s ostatními Čechy do Plzně.

A co vedlo k takovému obratu vzájemných vztahů českého a německého obyvatelstva v příhraničí?  V Sudetoněmecké veřejnosti panovalo přesvědčení, že prosazování svých nacionálních požadavků oproti pražské vládě bylo neúčinné. Politika Československa vedla k posilování slovanského vlivu v příhraničí na úkor neslovanského obyvatelstva. Přispíval k tomu také státem podporovaný spolek Národní jednota Pošumavská a jeho podpora při výstavbě českých škol v příhraničí. Uvedené aspekty a další souvislostí vedly k posilování vzájemných vztahů sudetských Němců a sousedního Německa pod vedením Adolfa Hitlera. A to přesto, že z náboženského hlediska šla každá krajina v minulosti (v dobách mocnářství) jinou cestou. Čeští Němci byli převážně katolíci, sousední Němci protestanti. V Sudetech začala vítězit již zmíněná proněmecká nacionální strana SDP (1935 - 63, 1%).

Překvapivě jinak tomu bylo v případě německy mluvících holubářů v Schönbachu.. Ti s nastolenými poměry a nacionální politikou nesouhlasili. A jaký byl důvod? Drtivá většina chovatelů byla členy sudetské sociální demokracie (DSAP). Ta před Mnichovem patřila k loajálním partajím Československa. Z těchto důvodů byl schönbašský holubářský spolek členem Ústředního svazu spolků chovatelů poštovních holubů se sídlem v Brně. V roce 1933 bylo u nás evidováno 128 organizací včetně vojenských holubníků. Několik z nich bylo založeno německy mluvícím obyvatelstvem. Na rozdíl od drobno chovatelství, se poštovní holubářství z příhraničí neseparovalo.

Na základě uvedených události se schönbašstí holubáři odhodlali k překvapivému kroku. Na protest proti těmto nelidským krokům mezi spoluobčany a politice sousedního Německa, se krátce po odstoupení Sudet Německu, odhodlali k neočekávanému protestu. Jednoho dne se probudivší schönbašské obyvatelstvo setkalo s dech beroucím zážitkem. Na hlavním rynku objevili občané města, nebývale vysokou pyramida zkrvavených holubích těl. Mnoho set (podle některých svědků tisíců) holubů bez hlavy, bylo mementem zatahující se oblohy nad příhraničními oblastmi tehdejšího Československa. Tento akt aktivního odporu nezůstal bez následků. V tehdejší době se na holubářství a především poštovní, pohlíželo, jako na důležitou složku armády. S poštovními holuby nešlo nakládat podle svobodné vůle. Mnoho aktérů tohoto protestu bylo za svůj čin odsouzeno. Německy mluvící obyvatelé - holubáři - z odtržených Sudet, se paradoxně stali prvními „klienty“ ve vznikajících německých koncentračních táborech. 

Cílem zveřejněného příběhu bylo přispět střípkem do mozaiky složitého soužití našich slovanských a neslovanských chovatelů v bývalých zemích Koruny české. Z výše uvedených řádek vyplývá, že německy mluvící holubářskou obec v našem příhraničí ovlivňovala politická situace nejenom vnitřní (Češi a Němci žili spíše vedle sebe, než spolu) a vnější (nástup Hitlera k moci). Z příběhu vyplývá, že problém nebyl černobílý. Nástup fašismu si vybíral krutou daň u obou hlavních národností našeho státu. Holubáře nevyjímaje. Definitivní tečkou za vyspělým německým holubářstvím v našem příhraničí, potažmo  drobno chovatelstvím, učinilo poválečné uspořádání. Německy mluvící obyvatelstvo, včetně chovatelů bylo odsunuto. Dle údajů docenta historie Dr. Sylvestra Chrastila, nám tímto krokem z našeho povědomí ubyla minimálně třetina tehdejších holubářských struktur.

A jaký vliv měl odsun německého obyvatelstva ze Sudet, na holubí plemena chovaná v našem příhraničí? Většina plemen vyšlechtěná našimi německy mluvícími spoluobčany od nás však nezmizela. Jejich chovy poklesly, ale udržely se. Díky tomu u nás chováme pestrou paletu plemen holubů vzniklých na území Českého království. Jednu část „vytvořili“ čeští (slovanští) spoluobyvatelé české země. Druhou chovatelé němečtí (neslovanští). Uvedené historické souvislosti našeho holubářství mnoho členů holubářské obce již pozapomnělo.

Na závěr si dovolím propojení minulosti se současností. Důvodem je pronesený výrok kancléřky Angely Merkelové z 20. 6. 2018 v Berlíně. V něm se vyjadřovala k poválečnému vysídlení Němcům ve střední a východní Evropě. V projevu sice přiznala vinu Německa na vzniku II. světové války. Těžko pochopitelný byl její výrok, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění. Mezi chovateli žije ještě mnoho pamětníků a jejich potomků, formovaných válečnými událostmi. Svými příběhy vyvracejí vyřčená slova kancléřky Merkelové.  Jedním z nich byl příběh mého dědy.

Text a foto

Ing. Aleš Bukovský, MSc.

Přílohy

1-Parní lokomotiva přezdívaná „mikádo“ sloužila na železnici za první republiky na rychlíkových tratích. Zvláště v jarních a letních měsících přepravovala závodníky poštovních holubářů

2-Památník občanů Československa vyhnaných v roce 1938 z českého pohraničí byl instalován v Plzni blízko hranice odtržených Sudet v roce 2016. Hlavním iniciátorem byl předseda plzeňské organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (dříve protifašistických bojovníků) Ing. Jaroslav Bukovský (strýc autora článku)

3-Autor článku se svým bratrem Pavlem Bukovským byli původci vystavění památníku parašutistům Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi. Bronzové bysty válečných hrdinů z II. světové války a žulová doprovodná informační deska byly umístěny v roce 2014 na jejich činžovním domě v Plzni. V něm po seskoku nalezli parašutisté vypravení z Anglie první dlouhodobý úkryt. Při slavnostním odhalení, za účasti politiků a ozbrojených složek, byli vypouštění poštovní holubi autora článku

4-Josef Soběslav Bukovský (1907 - 1996) byl vůdcem jedné skupiny odboje plzeňských železničářů proti německé okupaci. Za války byl vězněný v Drážďanech. Za zásluhy v boji proti fašistům byl oceněný generálem Ludvíkem Svobodou Československým válečným křížem 1939 a mnoha dalšími vysokými vyznamenáními

5-Schönbach - Luby u Chebu se proslavily výrobou strunných hudebních nástrojů. Díky tomu se slovo muzika (Musik) objevila v názvu spolku poštovních holubářů

6-Cheb (Eger) byl správním celkem „Egerlandu“ kam spadalo také město Schönbach (Luby u Chebu). V obci sídlil spolek poštovních holubářů. Nazýval se CH 1 für Eger und Umgebung. V roce 1933 byl předsedou stavitel Adolf Markl

7-Památník obětem válek v umístěný v bývalých Sudetech připomíná slzu naděje - Dobřany (německy Dobrsan, v letech 1938–1945 Wiesengrund)

8-Výkaz stavu holubů v období Protektorátu Böhmen und Mähren

9-Holubi, zvláště poštovní, byli za II. světové války pod „patronátem“ armády

10-Volaté plemeno holubů - dnes zvané chebská straka (lidově nazývané „egršek“) - bylo chováno především německy (neslovansky) mluvící částí obyvatelstva Čech (Böhmen)

11-V časopise Poštovní holub uváděli své výroční zprávy také spolky poštovních holubářů německy mluvících obyvatel z příhraničí. Nechyběl ani spolek schönbašských chovatelů

12-Vlaková doprava po železnici měla lví podíl na rozvoji holubářského sportu nejenom u nás. Například v kolébce poštovního holubářství v Belgii prošlo v roce 1933 pohraniční stanicí Jenmont v prvním týdnu května 372 vagónů plných košů poštovních holubů. Belgické a holandské dráhy musely vypravovat speciální vlaky, aby vykryly požadavky jejich holubářských spolků

13-Vzdálené holubářské spolky používaly ke svozu košů s holuby na nákladová nádraží Státních drah nákladní automobily a koňské povozy

14-Motorový vlak M 120, přezdívaný věžák, vyráběla kopřivnickou vagónka v meziválečném období. Státní dráhy ho nasazovaly na lokálních tratích. Služby motoráku využívali na sklonku první republiky poštovní holubáři v Schönbachu u Chebu pro přepravu košů poštovních holubů na závody