bourec morušový, hedvábí, moruše,

 Publikováno v časopise Chovatel 2/2019

Důležitým oborem Spolku pro chov drobného zvířectva v Království českém, založeném roku 1877 v Praze, bylo hedvábnictví. Vedle dnešních nosných odborností drůbeže, králíků a holubů upínali tehdejší chovatelé svoji pozornost k sekci, zabývající se chovem hmyzu. Nejčastěji se členové obce věnovali chovu bource morušového. Musím říci, že většině z nás již tento pozapomenutý obor mnoho neříká. Přesto má z hlediska kořenů našeho Českého svazu chovatelů velký význam.

A co vedlo tehdejší chovatele k těmto podnikatelským aktivitám? Motivací byla zajímavá profitabilita chovu motýla bource morušového. Hlavním produktem byla kukla v zámotku, nazývaná kokon. Z něj se vyrábělo hedvábí. Tento obor patřil od středověku mezi lukrativní živnosti. Šaty vyráběné z přírodního hedvábí se objevovaly ve skříních předních šlechticů a královských rodů. Výrobky z brokátu se řadily mezi luxusní a nedostatkové zboží. Látka se vyznačovala exklusivním omakem, leskem, lehkostí, vzdušností a honosným vzhledem. V létě příjemně chladila, v zimě hřála. Hedvábí bylo také důležitou součástí vojenských uniforem.

A jak se hedvábí vyrábělo? Příze se získávala z kokonu (obalu kukly) spředeného z dlouhé „pavučiny“.  Z jednoho zámotku bource morušového se získalo 700 až 900 metrů dlouhé vlákno. Z hedvábí se vyrábělo mnoho výrobků. Nejznámější byla lehounká látka. Z ní se vyráběly honosné róby, kravaty, motýlky a později také letecké padáky a pásky do mechanických psacích strojů.

Z výše uvedených důvodů byl chov bource morušového prioritou tehdejšího Rakouského císařství, jehož jsme byli tehdy součástí.

Okénkem do historie, mapující aktivity odvětví hedvábnictví v 19. století, může být „entomologická sekce“ chovatelského spolku v Plzni. Organizace sdružovala nejenom producenty hedvábí, ale také chovatele hmyzu. Chovali atraktivní druhy našich a cizokrajných denních motýlů a nočních můr.

Odchovy se preparovaly a napichovaly na špendlíky. Umisťovaly se do prosklených krabic. Ucelené sbírky byly předmětem sběratelství a výstavnictví na drobno chovatelských přehlídkách. Nezanedbatelný byl prodej pro dekorační účely. Z té doby platí oblíbené rčení „šviháků lázeňských“, že „objekty“ svého zájmu „lovili“ na sbírky motýlů. 

Úspěchy chovatelů hmyzu z Plzeňska byly prezentované na průmyslové výstavě konané 26. května 1890. Jednalo s o poslední krajinskou výstavu pořádanou od roku 1841. Následující rok 1891 proběhla slavná Všeobecná zemská výstava v Praze.

Účastníkem přehlídky byla Dívčí škola z Rokycan a také kněžna Kunhuta Lobkovicová, příbuzná dnešního knížete Ing. Jaroslava Lobkovice z Křimic u Plzně (dlouholetého poslance PČR). Rokycanská škola předvedla na výstavě „rozkošný“ obraz ze zámotků, za který obdržela čestnou cenu. Od roku 1889 byl aktivní také hedvábnický spolek z Domažlic.

Hedvábnictví bylo podporované samotným císařem. V roce 1880 ocenil nestora chovu bource morušového Josefa Fuksu za zásluhy v rozvoji hedvábnictví. Jeho Výsost císař František Josef mu roku 1880 udělil vysoké vyznamenání. Jednalo se o briliantovou jehlici.

Význačným chovatelem a funkcionářem spolku chovatelů bource morušového v Praze byl císařský rada Ferdinand Hiller (1841 - 1906). Ten působil na různých postech v obci producentů hedvábí. I když nepatřil mezi zakladatele, několik let po založení spolku se postavil do čela. V roce 1873 ukončil své předsednictví hrabě Harrach a jeho funkci předsedy hedvábnického spolku převzal Ferdinand Hiller. Po jeho smrti v roce 1906, převzal štafetu kníže Dr. Bedřich Schwarzenberg a od roku 1910 komerční rada J. V. Patzak.

 Pro nás drobnochovatele je důležitá informace, že císařský rada Ferdinad Hiller se podílel roku 1877 na vzniku Spolku pro chov drobného zvířectva v Království českém. V prvním výboru zastával funkci místopředsedy. Díky němu, ale také například kvůli zmíněnému Bedřichu Schwarzenbergovi, se tak propojuje první drobno chovatelská organizace, kterou považujeme za fundamentální pro náš Český svaz chovatelů, se staršími spolky chovatelů bource morušového.

 Na základě badatelské činnosti jsem zjistil, že kořeny našeho spolku nekončily v 19. století, ale pronikaly dále do dějin Českého království. A jaký mají tyto informace pro nás význam?  Český svaz chovatelů může stavět na důstojné a košaté historii drobno chovatelství, staré více než čtvrt tisíciletí. V čele chovatelských a hospodářských spolků stála elita tehdejšího společenského života. Dnešní členové ČSCH, kteří „obětují“ svému koníčku doslova celý život, si mohou udělat představu, odkud k nim „dokráčel“ jejich koníček. Mohou být na něj hrdí.

Obec chovatelů bource začala psát své dějiny u nás již na přelomu 18. a 19. století. Hlavním tématem hospodářské společnosti byl rozvoj hedvábnictví. Vyvrcholením aktivit bylo založení vlastního spolku. Díky pověstně rakouské byrokracii, se jednalo o běh na dlouhou trať. Od roku 1814 provozoval spolek v Bubenči ovocnou školku s produkcí morušových sazenic. A jaký byl důvod? Rozvoj hedvábnictví byl limitovaný pastvou pro housenky. Jejich „výkrm“ se prováděl listím z moruší.

Organizace získala veškeré právní dokumenty potřebné ke svému založení roku 1863. Od tohoto roku nesla název Spolek pro pěstování moruší a hedvábnictví v Praze. Během druhé valné hromady, uskutečněné 10. dubna 1864, měl spolek již 545 členů a 120 okresních poboček po celém Českém království.

A co napsal Ferdinand Hiller v Hospodářských novinách 28. 10. 1866 o spolku chovatelů bource?: „Pěstování moruší a chov hevábníčků se počaly všestranně šířiti. Hlavní váha se však kladla na rozsáhlé vysazování morušových stromů, aby se zajistil dostatek krmiva pro hedvábníčky v budoucnosti. Dosavadní šťastné pokusy jak s pěstováním moruší, taktéž i s hedvábníčky dávají opětné svědectví, že se země česká pro hedvábnictví hodí, že zakládání podmínky k tomuto výnosnému hospodářsko průmyslovému odvětví v plné míře chová a že tyto pouhé povzbuzení a přiměřené vedení vyžadují, aby se obecnému blahobytu nový vydatný zdroj získal.“ Tak zní citace ze spolkového života.

Asi nejznámějším počinem hospodářské společnosti byla výsadba velkého morušového sadu na Žižkově. Vznikl na holé planině nedaleko Invalidovny v roce 1823. Počet pěstovaných moruší v Praze uspokojivě rostl až do roku 1874. Skutečnou ránou pro produkci přírodního hedvábí bylo zrušení pevnostních hradeb v Praze. Při této rozsáhlé sanační práci podporující stavební rozvoj města, bylo vykáceno 3 000 mohutných a prastarých stromů.  

Na základě těchto neblahých kroků vypsalo rakouské ministerstvo orby prémii pro velkopěstitele moruší v Českém království. Nejlepší manufaktury věnující se zpracováním zámotků obdržely stříbrnou medaili a finanční hotovost. Asi největší motivací byla státní cena na podporu morušových sadů. Kdo vysázel 15 000 moruší, mohl obdržet 400 dukátů. Což byly tehdy velké peníze.

A kdo vysadil věkovité moruše, pokácené roku 1874 při boření středověkého opevnění Prahy? Podle informací historiků je zasadili zahradníci na popud osvícené panovnice Marie Terezie (1717 - 1780). Rakouská císařovna se snažila rozšířit hedvábnictví ve všech korunních zemích. První její kroky k rozvoji hedvábnictví neměly velký ohlas.  Zlepšení nastalo 16. srpna 1763. Vydala patent, v němž vyzývala veškerou vrchnost a městské obce, k založení morušových sadů.

O dva měsíce později nařizovala, aby se moruše vysazovaly podél císařských, říšských a erárních silnic. Listí mělo sloužit primárně k produkci hedvábí.  A jaký byl další benefit sázení moruší kolem cest? Rozhodnutí Marie Terezie zpětně kopírovala dnešní fast food - rychlé občerstvení.  Morušové plody zrající na stromech postupně, měly posloužit po dobu několika měsíců, jako osvěžení pro pocestné a formany. Jednalo se o první vlaštovku veřejného stravování založeného na rychlém výběru a konzumaci stravy. Posledním krokem k rozvoji byl výnos vydaný 28. května 1764. Obsahoval návod k chovu bourců.

Na popud Marie Terezie osázel vlašský zeměměřič Karel Cremera a obchodník Babtista Locateli roku 1749 městské příkopy v Praze morušemi. Stromořadí se táhlo od Vyšehradu až ke Karlovu.  Morušové sady se vysazovaly také mimo Prahu. Věkovité moruše nacházející se na našem území dodnes, pocházejí právě z této výsadby.

Před císařovnou Marií Terezií se chovu bource morušového věnoval vojevůdce a polní maršál Albrecht z Vladštejna (1583 - 1634). Na svých panstvích produkoval hedvábí především pro výrobu vojenských uniforem. Ten je někdy uváděný za „otce“ hedvábnictví u nás.

Morušové sady císařovny Marie Terezie na pražských městských hradbách zachránil v 70. létech 18 století italský obchodník Giuseppe Rangheri z Lombardie. Odvrátil krizi tehdejšího chovu bource morušového. V té době zmizely hedvábnické manufaktury z Folimanky, Vršovic a Malešic. V metropoli zůstala jediná hedvábnická manufaktura na Hradčanech.

A co způsobilo zavírání podniků a ohrozilo podnikání v chovu bource? Rozsáhlé morušové sady na pražských příkopech získal nový majitelJan Ferdinand ze Schönfeldu. Jednalo se o „mediálního magnáta“ vlastnícího privilegia na vydávání novin v Českém království. Kamenem úrazu byla jeho manufaktura na výrobu novinového papíru. Na jeho výrobu potřeboval kvalitní dřevo. Surovinu získával z nedalekých morušových sadů. Tím způsobil krizi v tehdejším hedvábnictví.

 Ital Rangheri od něj odkoupil posledních zhruba 500 kusů morušových stromů vysazených roku 1749 na pražských hradbách Karlem Cremerou a obchodníkem Babtistou Locatelim. Počet zachráněných živných morušových stromů byl však nedostatečný. Na území dnešní Prahy proto koupil rozsáhlé pozemky na nové sady.

 Kolem roku 1770 nahradil podnikatel v hedvábnictví Rangheri na bývalých Viničních horách - Královských Vinohradech - vinnou révu morušemi.  Pro rozsáhlou výsadbu potřeboval ovocnou školku. Tu založil za starobylou Koňskou bránou ze 14. století, stávající na dnešním Václavském náměstí. Připomenu, že na jejím místě o sto let později, započala roku 1885 výstavba budovy Národního muzea.

Podnikání v hedvábnictví se mu dařilo. Po jeho smrti v roce 1832 v rodinné tradici pokračoval jeho syn. Byl ambiciózní. Nespokojil se s pouhým udržováním již fungující manufaktury. Podnik se rozhodl dále rozšiřovat. Roku 1842 koupil v tehdy samostatné obci Vršovice pozemky. Ve svých „developerských „ aktivitách se zaměřil na bývalé viniční usedlosti nazývané Špendlikářka.  Zde nechal vysázet 200 nových moruší. V letech 1843 až 1844 vybudoval rozměrnou budovu, do které celou hedvábnickou manufakturu přesunul. Tento motýlí dům, jak se mu přezdívalo, byl grandiózní stavbou. Po smrti Ringheriho mladšího byla architektonicky zajímavá budova prodána. Z jeho potomků, vnuků zakladatele, nechtěl nikdo pokračovat v lukrativní, ale technologicky a manuelně velmi náročné hedvábnické tradici. Dnes budovu na chov hedvábníků z režných cihel známe jako tzv. novorenesanční Vršovický zámek.

Jako plzeňský patriot se vrátím k hedvábnictví u nás na západě Čech. A na jaké profesní zkušenosti navazovali plzeňští chovatelé bource morušového koncem 19. století? Na základech hedvábnictví položených císařovnou Marií Terezií se rozvinula slavná hedvábnická chovatelská obec 18. a 19. století. Plzeňský kraj nezůstal pozadu. Hedvábnické aktivity a ostatní drobno chovatelské spolky měly lví podíl na pozdějším vzniku zoologické a botanické zahrady v Plzni.

  Všeobecně uznávanou „biblí“ o chovu bource, byl dlouhá desetiletí rukopis neznámého autora - praktického hospodáře - z roku 1789. Tuto knihu doplnil a upravil roku 1864 plzeňský písmák Hynek Šíbl. Kniha o 30 stránkách se nazývala Pěstování moruší, čili Stručné navedení jak snadným způsobem lze vyráběti hedvábí. Hynek Šíbl byl v Plzni známou osobou. V roce 1860 založil spolek Hlahol, vzniklý díky benevolenci mocnářství. Císař František Josef I. se ve stejném roce zřekl absolutismu tzv. Říjnovým diplomem a „povolil opasek“ svým poddaným.

Knihu o hedvábnictví dělí Šíbl na 4 kapitoly. V první se věnuje pěstění moruší. V další části upřel pozornost na zásady chovu bource morušového. V třetí se věnuje zdravovědě. V poslední kapitole se zabývá reprodukcí.

O hedvábnictví se nepsaly pouze knihy. Od ledna 1864 začal hedvábnický spolek vydávat německy psané periodikum s názvem Allgemeine Seidenbau-Zeitung. O rok později, roku 1865, začal vycházet pro slovanské obyvatelstvo Českého království plátek, nesoucí jméno Všeobecné hedvábnické noviny. Oba časopisy spadaly pod Český hedvábnický spolek v Praze. Je zajímavé, že veškeré hedvábnické jednoty vzniklé na území mocnářství, zasílaly své výroční zprávy do Prahy. Ta byla tehdy centrem hedvábnictví a poskytovala statistické údaje o rozvoji tohoto odvětví v celém císařství.

A kdo patřil mezi aktivní členy spolku chovatelů bource morušového? Obrázek si můžeme udělat ze seznamu členů z roku 1888. Z výčtu je zřejmé, že mnoho členů patřilo k tehdejší honoraci. Podle abecedy je uvedený Antonín Brož, majitel domu v Karlíně, hraběnka Žofie Buquoiová, majitelka panství v Nových Hradech; hrabě Rudolf Chotek, majitel panství ve Veltrusích; hrabě Eugen Černín, majitel panství v Jindřichově Hradci; hrabě Jan Harrach, majitel panství v Praze; P. Marian Heinl, opat a zemský prelát premonstrátského kláštera v Teplé; Josefina Kinská, majitelka panství v Chlumci; Ferdinand Kolb, velkoobchodník v Praze; Josef Kramář, lékárník v Přerově; rytíř Vojtěch Lanna, podnikatel v říční plavbě; bratři Lechleinerové, velkoobchodnící s hedvábím v Praze; kníže Jan Lobkovic, majitel panství v Křimicích; kněžna Žofie Löwensteinová, majitelka panství v Boru; rytíř Ludvík Nádherný, majitel v Borotíně; B. Zikmund Neustadtl, obchodník hedvábím v Praze; kníže Karel Paar, majitel panství v Bechyni; kněžna Ida Paarová, majitelka panství v Kardašově Řečici, hrabě Alfred Patocki, majitel panství ve Vídni; hrabě Karel Rothkiech, majitel panství v Bestvíně; kníže a arcibiskup pražský Bedřich Schwarzenberg; kníže Jan Adolf Schwarzenberg, vévoda krumlovský; rytíř Karel Steffek; Anna Straková; hrabě Arnošt Waldstein, majitel panství v Praze.

  Z uvedeného souboru členů je zřejmé, že hedvábnictví se věnovala velká část české aristokracie. Překvapením je jméno nejvyššího našeho katolického hodnostáře. Jednalo se o známého pražského arcibiskupa. V chrámu svatého Víta, v sousedství Pražského hradu na Hradčanech, můžeme dodnes obdivovat bronzovou sochu v nadživotní velikosti, přestavující kardinála Bedřicha Schwarzenberga. Ztvárněná byla ve stylu monumentálního realizmu sochařem Josefem Václavem Myslbekem (1848 - 1922).

Na dobu, kdy bylo u nás „in“ (v módě) chovat bource morušového, mám také osobní vzpomínku. Ta byla vlastně impulzem k sepsání tohoto článku, jehož východiskem byly spředené souvislosti hedvábnictví a kořeny našeho drobno chovatelského koníčku.

Povědomí o hedvábnictví jsem získal z vyprávění mého dědy Josefa Soběslava Bukovského. Ve svých vzpomínkách připomínal dobu na sklonku mocnářství, kdy spolu se svým sourozencem „rozjel“ chov bource morušového. V té době ještě navštěvoval obecnou školu. Od hedvábnického spolku obdržel poštou sáček s vajíčky užitečného motýla. Z nich se mu vylíhly housenky. V prázdné místnosti restaurace Na Zámecké v Křimicích, vybudoval odchovnu pro bource. Několikrát v týdnu musel chodit s proutěnou nůší do vedlejších Škvrňan pro morušové listí. V době před kuklením byla spotřeba krmiva housenkami tak veliká, že se pod nůší doslova prohýbal. Morušové stromy nestačily produkovat nové listí.

Naštěstí se po několika měsících housenky zakuklily a vytvořily zámotky. Některé se zamotaly mezi garnýže u oken. Ty byly pro další zpracování téměř bezcenné. Hedvábná příze se odstřihnutím poškodila. „Úrodu“ kukel odevzdal plzeňskému hedvábnickému spolku. Za produkci obdržel odměnu. Díky objemu vyprodukovaných kokonů nebyla veliká a nemotivovala mého dědu do dalšího podnikání s bourcem. Dalším hlavním limitem případného rozvoje byly chovatelské prostory a krmivo z moruší.  

Text a foto

Ing. Aleš Bukovský, MSc.

01-Císařský a královský vládní rada Ferdinand Hiller (1841 - 1906) patřil mezi zakladatele Spolku pro chov drobného zvířectva v Království českém založeném roku 1877. Na jeho základech vznikaly u nás další chovatelské organizace. Z tradice tohoto spolku vychází také náš ČSCH.

02-Bourec morušový pochází z Číny. Chovat se začal za císaře Si - Ling - Ci v roce 2 600 před Kristem. Tajemství výroby hedvábí a chov bource byl přísně střežený. Vývoz byl zakázaný pod hrozbou trestu smrti. Až roku 555 po Kristu vynesli dva křesťanští mnichové vajíčka bource v dutých bambusových holích do Konstantinopole.

03-Tabule tropických motýlů publikovaná v díle Brehmův život zvířat

04-Vojevůdce, generalissimus, polní maršál a nositel řádu zlatého rouna Albrecht z Valdštejna (1583 - 1634 Cheb). Ten je uváděný za „otce“ hedvábnictví u nás. Zabýval se na svých rozsáhlých panstvích chovem bource a výrobou hedvábí. Produkce byla určená pro šití vojenských uniforem a armádní výstroje.

05-Z rozsáhlého stromořadí „ Na Jíklace“ v katastru obce Škvrňany, zbyl do dnešních dnů pouze jediný mohutný strom. Dle pamětníků byla alej využívaná ještě v dobách mocnářství jako zdroj potravy pro chov bource morušového za účelem produkce hedvábí.

06-Morušovník černý z encyklopedie z roku 1885. Moruším se v Praze dařilo. Zvláště teplé jižní svahy pražských sadů teplomilným stromům prospívaly. Uvádělo se, že sady moruší na Petříně poskytovaly dvě úrody exotického ovoce za rok.

07-Sklizeň zámotků bource morušového v malovýrobě

08-Z Boží vůle římská císařovna, uherská a česká královna, arcivévodkyně rakouská, vévodkyně burgundská a hraběnka tyrolská Marie Terezie (1717 - 1780). Věkovité moruše, pokácené roku 1874 při boření středověkého opevnění Prahy byly vysázené na popud této osvícené panovnice.

09-Bývalá manufaktura, přezdívaná motýlí dům, sloužila jako odchovna a výrobna hedvábí. Postavená byla synem italského obchodníka Giuseppe Rangheri z Lombardie. Později byla přestavěna na novorenesanční reprezentativní zámeček v polovině 19. století.

10-Kniha od lékárníka, nakladatele a knihtiskaře v Přerově a Olomouci Josefa Kramáře (1814 - 1867) s názvem Navedení k hedvábnictví byla vydaná roku 1867 v Olomouci

11-Tabule s fázemi vývoje bource morušového od Josefa Kramáře. Autor byl zakládajícím členem ustavující valné hromada českého spolku pro pěstování moruší a hedvábnictví v Praze. Organizace vznikla 18. května 1863.

12-Busta od sochaře Josefa Myslbeka (1848 - 1922) znázorňuje arcibiskupa pražského, kardinála Bedřicha Schwarzenberga. Ten byl uvedený v seznamu chovatelů bourců morušových.

13- Mohutný košatící strom je svědkem časů, kdy se moruše sázely vedle škol. Ty v rámci výuky přírodopisu provozovaly odchovny bource morušového. Morušovníky se sázely také na dvory selských usedlostí. Plody moruše sloužily k výrobě sirupů a marmelád. Nadúroda sloužila jako oblíbené krmivo pro drůbež. Vedlejším produktem pěstování moruší bylo dřevo. Jeho kvalita se využívala při výrobě hudebních nástrojů a při zrání whisky a dalších destilátů v sudech z morušového dřeva. Dnes se do nerezových tanků přidávají morušové hobliny.

14-V době mocnářství choval Josef Soběslav Bukovský v restauraci svých rodičů na Zámecké v Křimicích bource morušového. V sousedním zámku provozovala hedvábnickou manufakturu kněžna Kunhuta Lobkovicová (1847–1916), představená hedvábnického spolku v Plzni, dcera císařského komořího Zdeňka ze Šternberka a jeho manželky hraběnky Marie Žofie Stadionové. Abych propojil příběh z minulosti a současnosti, připomenu, že v těsné blízkosti budovy bydlí „vášnivý“ chovatel holubů a jejich posuzovatel Ing. František Slepička.

15-Listy moruše. Motýl bourec morušový je díky své domestikaci považován za domácí zvíře. Chová se již téměř 5000 let. Bez pomoci člověka již nedokáže přežít. Limitem jeho chovu je krmení. Můžeme ho chovat prakticky kdekoliv na světě. Jedinou podmínkou je dostatek čerstvých větví s listím moruše bílé (Morus alba) či černé (Morus nigra).