Vzpomínka na plzeňského holubáře

Dlouholetý poštovní holubář, čestný předseda MS Plzeň, dvojnásobný mistr okresního spolku Ideál ukončil svoji pouť životem 16. 4. 2020 ve věku nedožitých 93 let. Josef Muchna (1928-2020) byl nestorem a oporou poštovního holubářství na Plzeňsku. Jeho milá povaha, kolektivní duch, smysl pro nadsázku a pěvecké umění ho proslavilo po celé republice. Přes svůj pokročilý věk choval své milované holuby až do posledních dnů. Závodní činnost začal omezovat až po oslavení svých devadesátých narozenin.

S chovem holubů začal v dětském věku za první republiky. První kvalitní závodníky odchoval z darovaných vajec z předválečných vojenských holubníků na Rokycansku. Holubům zůstal věrný celý život. Na své zahradě relaxoval v jejich přítomnosti, promlouval na ně a svým nožíkem jim krájel kostičky chleba. Holubi byli součástí jeho života. Odešla velká legenda a živá kronika českého holubářského sportu.

Čest jeho památce a budiž mu země lehká.

Aleš Bukovský z Litic

Více fotografií

http://www.zoofarma.cz/postovni-holubi/legenda-postovniho-holubarstvi-josef-muchna-slavil-devadesatku.htm

Smuteční řeč jeho dcery 

Legenda poštovního holubářství odešla... Josef Muchna, holubáři přezdívaný „železný dědek“ , malý velký muž. Malý postavou, velký srdcem a vůlí k životu. Přeprat v 61 letech rakovinu, v 81 infarkt, operaci srdce a odchod milované manželky, v 85 letech salmonelózu a v 90 masivní vnitřní krvácení o tom opravdu svědčí. Pomyšlení, že se musí postavit na nohy a dostat se ke svým holubům mu podle jeho vlastních slov dodávalo tolik potřebnou sílu bojovat s nemocí.

Ten verš na parte zněl trochu jinak, ale vzhledem k tatínkově známé nesnášenlivosti jakékoliv falše jsem ho upravila. Znění „Dotlouklo srdce, utichl hlas, tak rád měl život, práci a nás na …….tak rád měl všechny života krásy a nás. Život a nás opravdu miloval, ale svoji práci rád neměl Už před mnoha lety mi řekl, že do práce chodí strašně nerad a celou dobu se nemůže dočkat, až bude moci vyrazit za holuby. Mohla za to zřejmě skutečnost, že chtěl být myslivcem, ale i přes přímluvu jeho učitele ho rodiče donutili vyučit se kovářem, aby jako nejstarší syn převzal dědovu kovárnu. Ale i tak každou volnou chvíli trávil jak u svých holubů, kdy si první pořídil už v deseti letech, tak v přírodě.

Byl i muzikant, také od dětství kvůli rodinné tradici, ale kolem svých osmdesát let se dostal do konfliktu zájmů, kdy se kvůli závodům omlouval z koncertů, takže od kapelníka dostal na vybranou. Volba byla rychlá a jednoznačná, skončil s muzikou.

Dnes může působit úsměvně skutečnost, že ho na vojně vyšetřovala kvůli holubům kontrarozvědka, ale v padesátých letech tento orgán budil oprávněnou hrůzu. Ale když si někdo nechá dovézt k vojenskému útvaru v pohraničí holuby, které si pro zábavu pouští, mohl by očekávat, že ho nějaký bdělý a uvědomělý občan udá. I těm vyšetřovatelům to přišlo natolik absurdní, že mu uvěřili, že ty holuby opravdu necvičí pro špionážní lety přes hranici.

Kdyby si mohl vybrat, zda bude v nebi, kde se jistě podávají nízkotučné jogurty a kefír, kde poletují okrasní bílí holoubci a hovoří se tichým hlasem nebo v pekle, kde by si na ohni griloval maso a buřty, zapíjel je plzeňským pivem, vyprávěl čertům vtipy a bavil je veselými historkami ze svého života, byla by jeho volba opět rychlá. Když mu holubi prošli u kontrarozvědky a že to byla parta svého času přímo ďábelská, tak by mu je dovolil i samotný Lucifer. A byli by to pošťáci, jak jinak.

Jindra Bartmanová - Muchnová