plemena holubů

 Zveřejněno v časopise Chovatel 7/2017

Pokud mluvíme o vzornících plemen holubů, mohl by čtenář nabýt dojmu, že další řádky přinesou informace o jednotlivých standardech holubích plemen. Náš úhel pohledu však směřuje jiným směrem. V našem příspěvku se chceme věnovat posuzovatelům, kteří se vzorníky pracují. Zavzpomínáme také na jejich předchůdce. Dříve se jim říkalo holubářští soudci. V dalších řádcích se dostaneme až do počátku posuzování holubí krásy, do druhé poloviny 19. století.

Hlavním posláním posuzovatelů holubů je oddělování zrna od plev na přehlídkách okrasných a užitkových holubů. Výsledkem práce hodnotitele je vyplněný oceňovací lístek. Nezbytným pomocníkem při soudcování je vzorník plemen holubů. Jedná se o nejdůležitější pomůcku, nadneseně nazvanou „Písmo svaté, Kniha knih (lat. Scriptura sacra)“. Aby posuzovatel dokázal udržet krok se svým oborem, musí neustále sledovat cvrkot v holubářské obci a seznamovat se s novinkami ve šlechtění holubích plemen. Nedílnou součástí vzdělávání je organizované školení. Jedná se o každoroční akci pořádanou v jarních měsících. Program bývá dvoudenní. Hlavním tématem školení bývá přednáška o holubích plemenech. Při prezentaci se dnes běžně využívá audiovizuální technika. Nezbytností je praktické posouzení školeného plemene. Zkrátka na školení musí být slyšet vrkání. Není možné se pohybovat pouze v teoretické rovině. Při prezentaci je důležitá spolupráce s kluby a předními chovateli. Bývá zvykem, že školitel si vezme na pomoc vzdělavatele klubu nebo jiného představeného. Ten přítomné soudce seznámí s hlavními trendy ve šlechtění. U cizích plemen přicházejí změny ze země jejich původu. U našich plemen určuje směr šlechtění zpravidla náš klub. Záměrně uvádíme slovo zpravidla. Zahraniční kluby by sice měly rozhodnutí našich klubů respektovat. Zažitá praxe byla však poněkud jiná, zvláště v Německu. Díky tomu došlo v minulosti k rozdílnému šlechtění našich plemen. V některých případech byl rozdíl tak markantní, že vzniklo nové plemeno. Je pravdou, že v posledních létech se situace hodně zlepšila.  

Holubářství bylo vždy velmi košaté a přinášelo stále nová témata. Ta se musela zpracovat. Jednou z příležitostí bylo školení posuzovatelů holubů. Zde v tavícím kotli názorů vznikaly změny zapracované do vzorníků jednotlivých plemen. Jistá je jedna věc, jednání bývala obtížná. Pokud vezmeme v potaz, že každý posuzovatel je osobnost, není řízení sešlosti pro předsedajícího procházkou v růžovém sadu.

Velkým tématem v posledních letech byl přechod na jiný způsob posuzování holubů. U nás se ještě před nedávnem používaly tři. Jednoduše řečeno se dá říci starý, nový a americký. Před dvěma lety bylo rozhodnuto, že se bude používat pouze nový, evropský model. Jednalo se o tvrdý oříšek a nebylo ho jednoduché rozlousknout. Během bouřlivých diskuzí o způsobu posuzování bylo mezi chovateli hodně emocí. Z reakcí našich holubářů a především klubů se zdá, že je verdikt rozdělil. Existují dva tábory. Na jedné straně stojí zastánci nového způsobu. Na druhé straně jsou zastánci dalších dvou posuzovatelských systémů. Pro posuzovatele je spolupráce s jednotlivými kluby ale stěžejní. Bez podpory klubů jsou posuzovatelé, jako generál bez vojska. Pevně doufáme, že se podaří holubářskou obec opět sjednotit. Kompromisem by se mohly stát speciální výstavy. Holubářský klub by si mohl určit, jakým způsobem chce hodnotit svoji šlechtitelskou práci. Na výběr by měl z původních tří u nás zažitých způsobů posuzování. Nakonec podobná praxe funguje v sousedním Německu.

 V další části bychom v krátkosti představili současný posuzovatelský sbor. Oprávnění posuzovat holubí plemena má u nás 73 členů (2016). Z toho 42 soudců má adresu pobytu v Čechách a 31 na Moravě a ve Slezsku. Stav členů se neustále mění. V nedávné minulosti byl posuzovatelský sbor početnější.  Hlavním důvodem poklesu počtu soudců je především stáří. Nadějí pro budoucnost můžou být noví zájemci o posuzovatelské řemeslo. Pokud uspějí ve vstupních pohovorech, čeká je tříleté teoretické studium. Praktické zkušenosti získávají při adeptování na výstavách všech stupňů, pod dohledem zkušených posuzovatelů. Na konci náročného studia je jejich snažení završené zkouškou.  Po úspěšném složení se stávají členy posuzovatelského sboru.

V další části článku se podíváme na chronologii vzorníků plemen holubů u nás. Nejmladším kompletním dílem, s názvem Vzorník plemen holubů, byla publikace z roku 2008. Na vzniku knihy se podílel autorský kolektiv ve složení MVDr. Václav Ráček, Doc. Mgr. Sylvestr Chrastil, Dr. a Leo Lukavský. Ilustrace pocházejí od Jarmily Balákové. Vzorník pro svoji barvu získal přízvisko „červený“. Popsané listy se nacházejí v tvrdých deskách opatřené kroužkovou vazbou. Podobně jako v úřednickém šanonu se dají listy libovolně vyjímat a vkládat. Při jeho tvorbě se počítalo s průběžným doplňováním dodatků. Dosavadní změny se týkaly především informacemi o novém plemeni. Teoretická část je velmi strohá. Můžeme zde najít několik základních informací z holubářské teorie a směrnice pro posuzování holubů na výstavách. Na druhou stranu vzorníky jednotlivých plemen jsou rozsáhlé. Člení se do 10 skupin. Nadčasový význam „červeného“ vzorníku spočívá v jeho technickém řešení, který umožňuje vzorník aktualizovat.

 Než přejdeme k staršímu vzorníku, musíme se ještě zmínit o publikaci nazývající se Národní plemena okrasných holubů České republiky. Vydaná byla roku 2011. Autor je poněkud zastřený. Knihu vydala Ústřední odborná komise chovatelů okrasných a užitkových holubů, bez uvedení konkrétních jmen. Ilustrace pocházejí od Ireny Šmalcové. V brožovaném díle je uvedeno 23 našich (dle autora národních) plemen. Rozhodnutím ÚOK holubů jsou tyto vzorníky závazné při posuzování na výstavách. Nahrazují do té doby platné normy vedené v platném vzorníku.

Předchůdcem „červeného“ vzorníku byla norma holubích plemen od autorů Ing. Jiřího Havlína, CSc. a Slavibora Petržílky a kolektivu. Tento vzorník byl vydaný roku 1993. Mezi posuzovateli se mu přezdívá „zelený“. Kromě standardů plemen se obšírně zabývá holubářskou teorií. Z hlediska holubářské terminologie nebylo toto dílo dosud překonáno. Tato část je stále závazná pro posuzovatele a je hlavním studijním pramenem pro adepty. Z toho vyplývá, že současný posuzovatel by měl při výkonu své práce používat tři publikace věnující se posuzování holubů.

Pokud postupujeme dále do minulosti, narážíme na vzorník z roku 1974. Jeho autorem byli Jaroslav Čermák, Ing. František Župka a kolektiv. Přezdívá se mu pro převažující barvu na obalu „bílý“. Vzorník byl vložený do tvrdých desek a byl dobře svázaný. To se o předešlém vzorníku „zeleném“ nedá říci. Vazba na rozdíl od obsahu, nebyla jeho silnou stránkou. „Bílý“ vzorník má perfektně zpracovanou část zabývající se praktickým hodnocením. Jedná se o plemenné znaky, vady malé a velké.

A máme tu další vzorník. Pochází z pera Jindřicha Voráčka. Světlo světa spatřil v roce 1964. Popisuje 86 plemen. Byl doplněný kresbami od grafika Richarda Pípala. Navazuje na starší vzorník Viléma Krycnara z roku 1953. Na přebalu knihy, obsahující vzorníky  67 plemen, nacházíme jednu zajímavost. Jedná se o fotografii velkého volatého rousného voláče. Jde patrně o hanáckého voláče staršího šlechtění s bílým rousem. Dnes je povolený rous tmavý. Bílý rous by měl mít dle současného standardu bavorský voláč z dolního Bavorska, Uznaný byl však až v roce 1960.

Asi nejstarším uceleným vzorníkem je publikace z roku 1927. Byl vydaný nákladem časopisu Zvířena. Na jeho vzniku se podíleli představení holubářské obce sdružení v Československém celostátním svazu spolků holubářských. Tím bychom ukončili představení našich holubářských vzorníků.

V další části se budeme věnovat našim poznatkům získaným v dobovém tisku. Zabrousíme do holubářské historie těsně po II. světové válce. Zajímavé informace o soudcovském sboru lze vyčíst z katalogu výstavy z roku 1946. Ve dnech 16. a 17. listopadu se v Průmyslovém paláci v Královské oboře v Praze konala Československá výstava drůbeže, holubů, kožešinových zvířat a králíků. Celostátní výstava otevřela brány široké veřejnosti po šestileté odmlce způsobené II. světovou válkou. Vystaveno bylo 2 512 holubů od 370 vystavovatelů.  Na výstavu bylo nominováno 53 soudců. Jednoduchou matematikou lze spočítat, že na každého posuzovatele vycházelo cca 53 holubů. Počet je podstatně menší, než je současná norma. A to nemluvíme o běžné praxi na pouťových výstavách, kde se posuzuje až dvojnásobný počet. Ze známějších jmen můžeme z obsáhlého seznamu uvést Čeňka Novotného (dopisovatel periodika Svět zvířat), Jindřicha Voráčka (autor vzorníku holubů), Františka Wodáka (chovatel českých staváků), Václava Turečka (autor knihy Holubářství), Václava Urbánka (učitel a propagátor slezských plemen), Františka Koláře (angažoval se v klubu českých bubláků a čejek), Vojtěcha Mrštíka (publikoval v časopise Zvířena), Bedřicha Šťastného (odborník na barvu a lesk u moravského pštrosa) a Karla Hořeního (spoluautor knihy Základy chovu holubů). Je zajímavé, že soudce František Fürst, známý chovatel českých slepic, byl nominovaný do sboru posuzovatelů u drůbeže i holubů. S podobnou praxí jsme se setkali i koncem 19. století. Karel Klostermann, spisovatel a učitel jazyků na reálném gymnáziu v Plzni, se angažoval v chovatelských organizacích.  Z dosavadních poznatků bylo známo, že se na přehlídkách věnoval posuzování králíků. Z katalogů tehdejších výstav jsme zjistili, že kromě častějšího posuzování králíků, působil také jako soudce okrasných holubů. Což byla pro nás nová informace. Nakonec příklad širšího záběru posuzovaných zvířat můžeme najít i v současnosti. Kolega Hubert Dufek z podhůří Beskyd soudcuje králíky i holuby. A dle jeho slov v minulosti posuzoval také drůbež. Podobné praktiky fungují, dle slov Františka Plemeníka z Chodova, také mezi posuzovateli v bývalém východním Německu.

V další části holubářské historie se přeneseme do konce 19. a začátku 20. století. Z předešlých našich článků o historii chovatelství vyplývá, že zlomovým počinem bylo založení Spolku pro chov drobného hospodářského zvířectva 13. května 1877 v Praze. Ve stejném termínu se konala 1. chovatelská výstava. Na ni navázaly další přehlídky. Vznikla tradice, která přetrvala několik desítek let.  O výstavních výsledcích a každoroční výroční zprávě bylo hojně publikováno v dobových chovatelských časopisech.

Uvedeme zajímavosti ze dvou výstav. První se týkala výstavy drobných zvířat ve Vídni. Na výstavě pořádané v roce 1890 vystavovali také chovatelé z našich zemí. Dle zprávy z periodika se však v záplavě zvířat z celého mocnářství, ale také od vystavovatelů ze zahraničí, téměř ztratili. Nejvíce zvířat předvedla zoologická zahrada z Drážďan. Holubů bylo vystaveno celkem 900 párů. Přestože našich zvířat bylo vystaveno málo, kvalita ohodnocení nebyla špatná. Pochvalné uznání v obrovské konkurenci získali chovatelé pražských purclíků s krátkými zobáky, polských rysů, bagdet, bílých pávíků, brněnských a francouzských voláčů a štítníků.

Další zajímavou akcí byla výstava v Příbrami. Konala se ve stejném roce 25. - 27. května. V katalogu zaujala poměrně neznámá plemena pocházející z dalekých zemí. Můžeme uvést bulharské válivé holuby, kodaňské staváky, holandské voláče, mefinky (mořské vlašťovky), ruské a barevné bubláky (možná se jednalo o české bubláky) a plemeno s názvem porukér. Vystveno bylo také několik brněnských voláčů v kresbě hermelín, kolčavka a čápík.

Nyní bychom napsali pár řádků o holubářských posuzovatelích z konce 19. století. V mnoha zprávách je o nich pouze obecná zmínka, bez jmenovitého seznamu. Hlavní pozornost se věnovala holubům, jejich vystavovatelům a ocenění. Přesto jsme měli štěstí a na nějaká jména jsme narazili. V úplných počátcích jsme objevili dvě jména. Jednalo se o Jana hraběte Lažanského (kolem roku 1885 předseda prvního chovatelského spolku u nás) a Romualda Svobodu (snad autora přírodopisu). Oba byli vášnivými holubáři. Na výstavách, kde zároveň posuzovali a vystavovali, byl uvedený pod jejich jménem název HORS CONCOURS. Což znamenalo, že jejich zvířata byla pouze ukázková a byla mimo soutěž.  Z dalších jmen patřících do sboru „jurorů“ (jak se posuzovatelům tehdy také říkalo) můžeme jmenovat Antonína Franka (řídícího učitele z Čeněnětic), Jana Isopa (účetního rolnické záložny), Richarda Procházku (velkostatkáře z Komořan), Karla Bláhu (pocházel z Šopky), Václava Fuchse (redaktora) a Karla Hrubého (často zastával funkci vedoucího soudcovského stavu).

 Z některých katalogů lze vyčíst další údaje. Například počty vystavených holubů. Na XVI. Všeobecné výstavě drůbeže v Královské oboře v Praze bylo posouzeno 136 párů holubů od 36 vystavovatelů. Ohodnocení přehlídky se zhostili 3 soudci. Na jednoho posuzovatele připadlo cca 90 holubů. Výstava byla na stranách tisku náležitě propíraná z hlediska kvality posouzení. Zajímavá byla připomínka vedoucího posuzovatele Antonína Franka. Lpěl na řádném plnění výstavních podmínek. Holubí plemena se vystavovala po dvojicích a měla být řádně zpárovaná.  Z článku vyplývá, že někteří holubi nebyli spářeni, což bylo v rozporu s výstavními podmínkami. Ve dvojici se objevila holoubata, nebo dva holubi stejného pohlaví. Zajímavá je informace o používání katalogu. Dovolíme si malou citaci soudce Franka ze Světa zvířat, ročník 1901: „Jiní holubi nebyli správně pojmenováni, což bylo zjištěno náhodou po vykonané klasifikaci nahlédnutím do katalogu. Sbor soudců posuzuje bez katalogu, a proto nemůže věděti při výkonu, pod kterým jménem kdo holuby vystavuje. Soudíme však, že ten, kdo míní holuby vystavovati, by měl věděti, jak se jmenují,“ S tímto neduhem se můžeme setkat i po téměř 120 létech na našich současných výstavách. Podobně jako tenkrát, hlavním důvodem bývá záměna přihlášeného plemene v katalogu.  Velkou kritiku špatných názvů v katalogu jsme našli v dalším článku tehdejšího posuzovatele Jana Isopa. Článek se nazývá: „Nesprávnosti v názvech vystavených holubů.“ Jeho komentáře jsou podrobné a pranýřující. Z napsaných řádků je znát, že byl Buchhalterem, dnes bychom řekli účetním a živily ho „klotové rukávy“.

Vzorníky byly přeloženy do češtiny a postupně zveřejňovány. Většinou byly doplněné ilustracemi. Paralelu lze najít v současném časopise Chovatel. Na poslední stránce se již několik let setkáváme s popisem méně známých plemen, od dopisovatele Dr. Sylvestra Chrastila. Z Kuřího dvora přinášíme v příloze vzorník pražských purclíků. Nejstarší námi nalezený vzorník se zabývá slepičáky. Je převzatý od známého německého odborníka na drobná zvířata Jeana Bugartze pocházejícího z Kolína nad Rýnem. Jen pro informaci vydal několik knih o holubech a drůbeži. Byl skvělým ilustrátorem. Pro nás má význam dílo Taubenrassen s množstvím kreseb. Dle Bungartze  se slepičáci dělí na 6. druhů. Můžeme uvést maltézy velké a malé, florentiny, strakaté slepičáky a uhry. Názvy jsou doplněné o latinské názvosloví. Zajímavé je poslední plemeno s názvem slepičák montenér. U něj je uvedené, že vyhynul. Popis tohoto neznámého plemene byl zveřejněný na základě informací lodního lékaře Dr. Johanesse  Bodinuse. Ten uváděl, že byli hojně chováni ještě v 30. létech 19. století. Dalším zmíněným plemenem byl birmanský slepičák s 14 ocsními péry.

Další otištěné vzorníky se týkaly bubláků. Jednalo se o ruského, bucharského a nám blízkého altenburského. Početně nejrozsáhlejší byly vzorníky racků a rejdičů. Mezi purclíky byli řazeni také tleskači a staváci. Celkem bylo zveřejněno 29 norem. Na svoji dobu byly vzorníky přehledné.

Naše pozornost směřovala také k našim plemenům.  Jak jsme se už zmínili, objevili jsme psaný vzorník pražských rejdičů (purclíků). Dále jsme objevili české racky. Byli zveřejněni dvakrát. Poprvé se jednalo o slovní popis a 3 vyobrazení. Na obrázku je vidět česká „mévička“ v kresbě pružák, mramorovaný a lysák. Ve druhém případě jsme se setkali s českým rackem štítníkem. Jednalo se pouze o ilustraci. V kategorii barevných plemen jsme se setkali s čápíkem pražským. Vzorník obsahoval slovní popis i vyobrazení. Na obrázku je vypodobněný holub polního typu s normálním zobákem v barvě bílé s kapkou. Na obrázku se zdá, že má krátký rousek. S popisu je zřejmé, že se jednalo o letáka. Do výše se vznášel šroubovitě, do deseti minut se ztrácel z očí, kde dokázal létat několik hodin. Že by se jednalo o předka českého rejdiče?

Čtení některých přeložených vzorníků ze zahraniční literatury bylo důvodem k pousmání. Některé doslovné překlady tahají za uši. Jinde překvapují české novotvary. Trochu připomínají slova z dob našeho národního obrození., kdy barokní jazykovědci Josef Jungmann a Josef Dobrovský obohacovali náš „zamrzlý“ jazyk. Pro pobavení můžeme uvést třeba knihovtipníka (student), prstobřinkoklep (piano), bručku nebo hlubozník (basa),  zpěvořečnost (poezie) a známou nosočistoplenu (kapesník).

Ale vraťme se k holubům. Můžeme uvést názvy hadíci, temenáči, zpátečník, spletek, běloocasník, chocholouš, škraboškový, ale také vaisštrych či flaišfabry. Rousy jsou nazývané jako ochlipky.

Závěrem našeho povídání bychom chtěli citovat část vize z tehdy vzniklého časopisu Kuří dvůr, ve kterém jsme především čerpali informace o vzornících holubů. V prvním časopise psaném naší řečí se redaktoři zavazují k povznesení chovu drobných zvířat. Z našich zkušeností můžeme říci, že se jim záměr povedl a před jejich prací smekáme. A co se v květnu 1889 psalo v editorialu? V úvodníku prvního čísla se staročeštinou píše:“Také u nás počíná se drůbežnictví, jakož i chovu jiného drobného zvířectva věnovati větší pozornosti. Avšak doposud není v české řeči časopisu, kterýž by ty, kdo v chovu tomu zalíbení mají…Nemáme listu, který by s námi sděloval, na jakém stupni v té věci sami se nalézáme…Kdo chce opatřiti sobě nějaký kmen, ať domácí, ať cizí, nucen jest obraceti se do Němec…“

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Ilustrace:

1-Fotografie české bagdety (1941) z Věstníku Svazu pro chov holubů vycházejícím v Protektorátu Čechy a Morava

2-O temné historii holubářství z dob II. světové se můžeme dozvědět z dvoujazyčného periodika vycházejícího na území tehdejšího protektorátu

3-Současný platný Vzorník plemen holubů platí od roku 2008

4-„Zelený“ vzorník z roku 1993 je platný dodnes v části holubářské teorie

5-Vzorník plemen holubů z roku 1974

6-Publikace Národní plemena okrasných holubů České republiky z roku 2011

7-8-Diskuze mezi školitelem a posuzovateli holubů v Pardubicích

9-Model ideálu německého výstavního z archivu Slavibora Petržílky

10-Autor mnoha publikací a odborných příspěvků o holubech Slavibor Petržílka přednáší na školení posuzovatelů holubů (2016)

11-Vzorník pražských rejdičů (purclíků) zveřejněný v periodiku Kuří dvůr v 19. století

12-Zleva, Slavibor Petržílka, spoluautor vzorníku z roku 1993, MVDr Václav Ráček, spoluautor vzorníku z roku 2008 a Drahomíra Hrubá, posuzovatelka na školení holubích soudců v Pardubicích (2016)

13-Martin Smetana, školitel barevných holubů v Pardubicích

14-Na školení posuzovatelů se využívá i audiovizuální technika, školitel Pavel Wieder

15-Pamětní deska posuzovatele holubů a králíků Karla Klostermanna (1848-1923) v Plzni