Show Jana Krause - Josef Voráček, chovatel akrobatických holubů, vystoupil na TV Prima dne 13.4.2016 po 21.hodině

Https://youtu.be/nOe8pSd1X9k.

Přítele Josefa Voráčka jsme představili před pěti léty na stránkách časopisu Chovatel

Strhující krása rytířů nebes

aneb máme v holubářském sportu evropského šampiona

Josef Voráček je mezi českými holubáři známý svým chovem akrobatických holubů. V loňském roce 2010 se zúčastnil dvou závodů v disciplíně letů holubů na klícku. A v obou případech se mu dařilo. Pro Českou republiku přivezl cenné medaile. Tato disciplína je v Evropě rozšířená především v Německu, Švýcarsku, Francii a Srbsku. Mimo starý kontinent se tímto holubím sportem zabývají v zemích severního Kavkazu, v přední Asii (hlavně v Turecku) a ostatních orientálních zemích.A právě v Německu a Srbsku se dokázal Josef Voráček prosadit proti domácím závodníkům.

V lednu letošního roku jsme Josefa Voráčka navštívili v jeho chovatelském areálu. Holuby najdete všude. Dokonce vytlačili ředkvičky a papriky ze skleníku postaveného před mnoha lety podle návodu uvedeného v Receptáři Přemka Podlahy. Na jeho stavbu byly použité prázdné sklenice od okurek. Na holubech je vidět, že si pobyt v proskleném holubníku užívají a teplé podmínky je burcují k zahájení předčasné hnízdní sezony.

Při naší lednové návštěvě akrobatických holubů Josefa Voráčka panovalo klasické zimní počasí. Krajina byla sevřená mrazy a zasypaná sněhem. Jak to již v tomto ročním období bývá, chov holubích závodníků ohrožují rozliční predátoři. Hlavní nebezpečí představují jestřábi a krahujci. Akrobatičtí holubi svým způsobem letu a svými kotrmelci připomínající zraněného holuba. Tato jejich vlastnost působí na dravce jako červená barva na býka. Proto se holubí sportovci proletí v těchto měsících velice sporadicky.

Na holubnících jsme zastihli osazenstvo rozdělené podle pohlaví.Při prohlídce chovu zaujmou návštěvníka tvarově odlišné rasy holubů v pestrých holubích barvách.Jednotlivá plemena jsou prošlechtěna na různé disciplíny. Liší se délkou letu a různými akrobatickými prvky. Zvláštní sortou jsou vábníci (dropeři). Jedná se o holuby, kteří lákají závodníky zpět do klícky. Josef Voráček používá indické pávíky v bílé barvě. Holubí sportovci létají buďto sólo nebo v hejnech.Plemen je nepřeberné množství a Josef Voráček jich ve svém chovu vyzkoušel již pěknou řádku. Ve zvláštních voliérkách se nachází sportovní super esa s individuálním přístupem jak z hlediska krmení, tak i kontaktu s chovatelem. Někteří jedinci jsou doslova krotcí.

Povídání o holubech se po exkursi v chovatelském areálu přesunulo do příjemně vytopeného domu. V obývacím pokoji jsme zaznamenali diplomy ze soutěží akrobatických holubů. Byly zarámované a umístěné na dobře viditelném místě vedle krbu. Na stole byla připravená alba s fotografiemi z různých sportovních holubářských akcí u nás i v zahraničí. Největším překvapením pro nás byly kazety plné holubích píšťalek. A k čemu vlastně slouží? V orientu se připevňují holubům na peří. V letu obveselují přítomné chovatele parádní muzikou. Zpívající holub létá buďto samotný nebo v hejnu.

Sbírka píšťalek Josefa Voráčka obsahuje nepřeberné množství tvarů a velikostí. Na rýdovací pera holuba lze upevnit droboučké nástrojky velikosti žaludu až po píšťalky tvarem připomínající menší pomeranč. Vyrobeny jsou z lehkých materiálů. Používá se dřevo, bambus a hlavně drobné speciální odrůdy dýní. Ty i přes značnou velikost v poměru k holubímu tělu, mají tenkou skořápku a jsou neuvěřitelně pevné a lehké. Do baňatých dýní jsou vyřezány otvory, kterými proudící vzduch rozeznívá vsazené píšťalky. Na spodku jsou poutka nebo očka na připevnění na ocasní rýdováky.

Josef Voráček má semínka těchto speciálních odrůd dýní. S jejich pěstováním to není úplně jednoduché. Vyžadují při růstu teplejší podmínky, než nabízí naše klima. Aby si je mohl vypěstovat, bude muset přestěhovat holubí osazenstvo ze svého skleníku a oprášit zahradnické zkušenosti. Pro zdárný růst těchto speciálních dýní je potřeba také dobře vyhnojená půda. Tuto podmínku díky stávajícím nájemníkům zajisté splní.

Než se zeptáme Josefa Voráčka na podrobnosti z akrobatického sportu, uvedeme ještě jednu zajímavost. V regionálním plzeňském tisku byl uvedený rozhovor o tomto druhu holubího létání. Josefu Voráčkovi se na základě tohoto článku ozval renomovaný chovatel poštovních holubů z Plzeňska. Také on chová holubí sportovce a o svém koníčku ví své. Příteli Voráčkovi vytkl, že nemluví pravdu. Holuba letáka přece není možné vypustit v cizím prostředí a očekávat, že se dobrovolně vrátí do nějaké klícky. To ať vypráví dětem na dobrou noc. Poštovní holub se přeci po vypuštění vrací do svého domovského holubníku. Co k tomu dodat? Holubaření je natolik košaté, že se neustále setkáváme s nějakými zajímavostmi. A ani v rámci této poměrně malé rodiny vyznavačů holubí zábavy se navzájem neznáme.

Proto jsme Josefu Voráčkovi j položili několik otázek ohledně akrobatického sportu, abychom si rozšířili okruh svých vědomostí. V následujících řádcích přinášíme ty nejzajímavější.

Jaké závody akrobatických plemen holubů jsi navštívil v roce 2010?

V loňském roce 2010 jsem byl na soutěžích v Německu a v Srbsku. Na vícero nebylo času.

V jakých kategoriích a s kterými plemeny jsi soutěžil?

V Německu jsem byl v červenci v městečku Forcheim. Zde jsem létal s tureckým tleskačem takla a anglickým birminghamským rollerem.S taklami jsem se umístil na druhém místě a s birminghamským rollerem jsem obsadil pátou příčku. Na první ostrý start to, myslím, nebylo vůbec špatné.

Na další závod v rámci EFU(Evropská unie akrobatických plemen holubů) jsem vyrazil s rodinou do vzdáleného Srbska, do města Vršac, nedaleko hranic s Rumunskem. S sebou jsem si vezl opět mé oblíbence takly.Závody se uskutečnily v polovině srpna, za velmi teplého počasí. Ve stínu jsme naměřili 37 stupňů. Já jsem vyrazil s teamem o dva dny dříve než ostatní závodníci, neboť jsme to s rodinou brali i jako malou dovolenou. Na rezervovaném hotelu ve Vršaci jsme museli vysvětlit personálu, že cílem naší návštěvy jsou mezinárodní závody s holuby. Po menších problémech s ubytováním jsme nakonec dostali pokoj s balkónem, kam jsem směl umístit své miláčky. Po zabydlení v novém prostředí jsem se ohlásili předsedovi klubu. Čekalo nás milé přivítání v rodinném kruhu s prohlídkou města a samozřejmě chovatelského zařízení jednoho z nejlepších chovatelů akrobatů - Stevana Dozeta. Jaké bylo ale moje překvapení druhý den ráno po probuzení. Balkón byl plný peří, jako když babky derou husí brky. Holubi v nebývalém horku pustili tolik peří, že jsem chtěl brečet. To, že po otevření dveří na balkón nám do klimatizovaného pokoje vše nalétalo, bylo jen dalšímalou lekcí. Holuby jsme měli v hotelu tak trochu na zapřenou a nezbylo nám nic jiného než dát vše do pořádku.

Při našem rozhovoru jsi uvedl, že místo, kde se konala soutěž, bylo velice romantické. Na vyvýšenině se rozkládal středověký hrad. Ale v jeho okolí se ještě nedávno bojovalo. Popiš čtenářům příhodu při tréninku, kdy se holubi ocitli v ohrožení útočícího sokola.

S holubářským nadšencem a kamarádem Stevanem Dozetem, jsme chtěli potrénovat v neznámém prostředí a získat tak náskok před konkurencí. Druhý den ráno jsme vyrazili do míst, kterým bych se v České republice spíše vyhýbal. Pole byla pustá a tráva metlice dosahovala do výšky 2m. V takovém prostředí se špatně dohledává zapadlý holub. Na přilehlé louce byly vyjeté jen koleje od nákladních vozů a v dálce nic, než pustina. Stevan místo navštěvoval pravidelně při nácviku svých holubů, proto jsem zaháněl pochybnosti, že bychom se dostali do míst, kde by trénování holubů nemuselo dopadnout úplně dobře. Válka už je sice za nimi, ale nikdo neví, co se v pustině nachází. Mluvilo se i o minách.

Protože moji holubi neznali prostředí, vypouštěl jsem je jako první. Asi po pěti minutách letu mi do nich padnul sokol a trojici řádně rozehnal. Já jsem se snažil pískáním a tleskání sokola splašit, ale marně. Jaké bylo moje překvapení, když Stevan Dozet blesku rychle vytáhl ze zavazadlového prostoru svého auta pušku a obratně sokola „vyplašil“. Jiný kraj, jiný mrav. U nás je to minimálně za pár tisíc korun pokuty.

A co vyděšené takly, podařilo se ti je v nehostinné krajině dohledat? Pokud vím, měl jsi pouze závodní holuby a případná ztráta by ohrozila vlastní reprezentaci.

S velkými obtížemi jsem jezdil po okolí a v „minovém poli“naháněl své takly. Nakonec vše dobře dopadlo a já se mohl 14. srpna zúčastnit závodů. Startoval jsem jako třetí v sobotu ránu, ještě za relativního chládku (28 stupňů). Nejprve jsem vypustil křídlo tří takel.Létali tak, jak jsem od nich čekal, lepší průměr.I tak jsem s nimi byl v Srbsku na třetím místě. Jako další disciplínu jsem měl taklu sólo. Tam je to trochu těžší na styl a provedení letu. Nehodnotí se například jednotlivé kotrmelce, ale jen kotouly po ukončení sloupového letu nad přesně vytýčeným prostorem. Ve Vršaci to byl čtverec asi tak 150x150m na místním letišti. Měl jsem obavy, zda se moje holubička předvede v tom pravém světle.Po vypuštění takly jsem ale viděl, že jsme správně a hlavně hodně trénovali. Po ukončení letu jsem slyšel rozhodčího, který seděl nedaleko mého teamu manželky Evy a dcerky Evy, jak jim říká, máte doma mistra Evropy.Když jsem dokončil let, tak i staří chovatelé tleskali a v pauze mezi dalšími soutěžícími jsem přijímal gratulace od chovatelů, kteří toho hodně umí i pamatují.Za 12 minut letu nasbírala holubice 60 bodů, což je nejlepší výsledek v roce 2010 v letu na klícku v rámci Evropy. Moje favoritka porazila i veleúspěšné turecké chovatele, kteří se účastnili závodů.

Zaslechli jsme, že turečtí závodníci se snažili zvítězit i nečestným způsobem. O co se jednalo a jak se k tomu postavili rozhodčí?

Není to jen o vypuštění holubů a pak jejich přivolání. Jako příklad uvádím tureckého holubáře na závodech v Německu. Vypustil křídlo tří takel. Holubi létali a kotrmelcovali jak o život. Ale, jak to bývá, moc je někdy příliš. Jeden z holubů zalétl mimo dohled rozhodčích a v závodě pokračovali jen dva. V případě, že holubi dosednou o jednoho míň, krátí se body o celou jednu třetinu. Chovatel mistrně zareagoval a vypustil dropera. To je holub, podle kterého se ostatní holubi orientují a svolávají ke klícce, ale současně s ním i další taklu, která rázem doplnila soutěžní dvojici zpět „na trojici“. Rozhodčí dělali jako by se nic nestalo. Vzhledem k tomu, že jsem vše společně se svým kolegou ze srbského klubu viděl, vznesli jsme protest a závodník byl diskvalifikován. Já jsem byl například před startem podroben důkladné kontrole holubů a jejich kroužků, neboť jejich čísla jsou uvedena na startovním listu. Ne všechny účastníky rozhodčí kontrolovali, bral jsem to jako nováčkovskou daň a nenechal jsem se tím nijak rozhodit.Nakonec to stejně zůstane na holubech. Vypustíte je z klece a na obloze je to pták jako každý další, je to na něm.

Vraťme se k vlastním plemenům. Na holubníku máš různé druhy. Co můžeš čtenářům říci o jejich schopnostech?

Já na svém holubníku chovám jen létavá plemena.Mám zde takly, birminghamské rollery, bakinské tleskače, vířivé plemeno kelebek a střemhlavé wuty. Každé z nich je specifické plemeno svým letem.

Moji oblíbenci jsou birminghamští rolleři a tleskači takla. Birmingham je nenáročné plemeno, které bez problémů odchovává svá holoubata a je zde i velká pravděpodobnost, že výletci budou i válet, provádět přemety nazad v dlouhých řetězech.Ale i zde jsou holubi, kteří provádí jen jeden, nebo dva kotrmelce. Takové je nutností vyřadit z chovu. Já jsem pro letošní sezónu 2011 „nazbrojil“ a zakoupil chovný materiál od špičkového německého chovatele Haralda Knotta. Na svém holubníku chová holuby pocházející ze země původu, tedy z Anglie. Uvidíme, zda vynaložené finanční prostředky pomohu k lepším výsledkům při závodech a k lepšímu než 10. místu v rámci EFU v létaní na klícku.

Největších úspěchů jsi dosáhl s tureckým tleskačem taklou. Poměrně často se objevuje na našich výstavách ČSCH. Uvažuje se o tom, že by se nově zařadilo do našeho aktuálního vzorníku. Co o nich můžeš čtenářům říci?

Turečtí tleskači takla jsou krásní holubi. Jsou různorodého zbarvení s pernatými ozdobami na hlavách a nohách. Mistři v jejich chovu jsou turečtí chovatelé, kteří bravurně zvládají jejich drezúru. Typickým znakem letu takly je kolmý sloupový let zakončený kotoulem nazad. Po tomto přemetu pokračuje holub dál v letu v kruzích a při přistávání z ničeho nic vyrazí opět kolmo vzhůru sloupovým letem za současného hlasitého tleskání křídly. Kdo neviděl taklu v akci, těžko pochopí o čem je řeč. V současné době u nás zažívá takla i ostatní akrobatická plemena ohromný rozvoj, ale je třeba být opatrný s výběrem chovného materiálu. Taklaje podle mého názoru „složité“ plemeno. Nečekejte, že po zakoupení a usazení takly vám bude létat hodinu kolem holubníku ve sloupech a kotrmelcovat. Je nutné nejprve zvládnout systém tréninku a pochopit holuba jako takového, co potřebuje a naopak co od něj vy jako chovatel čekáte. Znám hodně chovatelů, kteří zakoupili taklu a pak nebyli spokojeni s letem a předváděnou akrobacií. Snadno se kritizuje chovatel, od kterého takla byla zakoupena. Vím, o čem mluvím, sám jsem tím prošel a vynaložil dost peněz a zklamání, než jsem byl spokojen se sebou a i s holuby.

Novinkou na tvém holubníku je holub se zvláštním pernatým útvarem na čele. O jaké plemeno se jedná?

Vzhledem k tomu, že holubaření je také o radosti z chovu, o uspokojování našich tužeb i já jsem si pořídil na svůj holubník vzácné plemeno, čínského rejdiče. Jedná se o holoubka střední postavy s krátkým silným zobákem, nad kterým je jako dominantní znak vrkoč, který směřuje vpřed. Nepořídil jsem si je pro jejich vzácnost, nebo cenu, ale pro to, aby mi při létání nad holubníkem nosili píšťaly, které za letu vydávají různé zvuky.Už čínští císaři je používali pro své obveselení. Já jsem viděl prvně holuby s píšťalami v Německu a od té doby jsem sháněl různé materiály o tomto neobvyklém koníčku. Nakonec jsem našel s pomocí mého syna Lukáše spřátelenou čínskou duši v USA, od které jsem nakoupil sadu holubích píšťal. Od loňského léta nad naší vesnicí létají holubi muzikanti. Je to k zbláznění co? Píšťalky se připevní na rýdovací péra v ocase a proudění vzduchu za letu udělá své, je to paráda.

S kterými chovateli akrobatických holubů od nás nebo ze zahraničí nejvíce spolupracuješ?

Chovatelů, kteří se zajímají o létavá plemena, neustále přibývá a jsem tomu opravdu rád. Já jsem u nás v České republice v neustálém kontaktu s manželi Lumírem a Aničkou Justovými, kteří chovají celou řadu ruských plemen tleskačů, dále s Mirkem Lubasem, chovatelem anglických birminghamským rollerů, takel a dalšími chovateli. Musím nově vzpomenout i mého nového kamaráda a kolegu v srbském klubu ve Vršaci pana Švece. Je mnoho dalších, na které bych nerad zapomněl, a je jenom otázkou času, než se o nich dozvíme. Ze zahraničních chovatelů je to jistě mistr Slovenska a Evropy Andrej Margetin, můj dobrý přítel a rádce. U něho jsem prvně viděl létat holuby na klícku a on mě vyburcoval k propagaci tohoto holubího sportu.

V letošním roce, pokud se nemýlíme, tě čekají závody ve Švýcarsku. Už vymýšlíš závodní strategii na své soupeře?

V letošní závodní sezóně 2011 nás čeká nelehká obhajoba mistrovského titulu. Na řadě jsou závody započítané do EFU v termínech 17. - 19. června ve Švýcarsku, 18. června v Holandsku, 14. - 17. července v Německu, 29. - 31. července ve Francii a jako poslední závod 12. - 14. srpna v Srbsku. Koncem srpna se chystá i závod na Slovensku, ale termín bude ještě upřesněn.

Abychom viděli na stupních vítězů i českou vlajku, je nutná 100 procentní příprava a každodenní trénink našich svěřenců. Není to jen o tom urazit stovky kilometrů a tam holuby ztratit, ale ukázat světu, že holubařit umíme, a že se za tu naši vlajku nestydíme. A to i přesto, že zatím létáme za srbský klub Vršac. Za rok to může být úplně jinak. Doufám, že časem se nás na závodech sejde více reprezentantů a do budoucna může být i mistrovství České republiky. Kdo ví…

Co říkají tvému koníčku tví nejbližší?

Každý koníček, který přerostl v pořádného koně, nemůže být dělán bez tolerance a podpory rodiny a všech blízkých. Já mám ve svém holubářském sportu nesmírné štěstí, neboť mám oporu v manželce Evě, i v dětech, kteří mě fandí a v době mé nepřítomnosti plnohodnotně zastoupí v ošetřování mých svěřenců. Mohu si tedy strávený čas se svými holuby naplno užívat. To bych přál každému chovateli, a to nejen holubů.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

časopis Chovatel 6/2011