10aaa

jste zde: úvodní » Okrasní holubi » Purclíci v dobách mocnářství


Purclíci v dobách mocnářství

Publikováno v časopise Chovatel 11/2018

V 19. století měly země Koruny české několik regionálních hlavních sídel. Do nich směřovala většina tehdejšího společenského, politického, obchodního a také holubářského života. Na Moravě bylo centrem dění Brno. Rakouskému Slezsku vévodila Opava. Přirozeným centrem v Čechách byla stověžatá matička Praha.

Společným hlavním městem pro všechny země Předlitavska a Zalitavska však byla tehdy Vídeň. Historické město na Dunaji bylo důležitým centrem pro celou střední Evropu. A to platilo i pro chovatelství. Spolkový cvrkot a „módní“ novinky povstalé z široké škály barev a kreseb holubů, přicházely do českých zemí z města Wolfganga Amadea Mozarta, Josefa Haydna a Franze Schuberta.  Vídeň byla tehdy „líhní“ slavných skladatelů a muzikantů.

Z hlediska holubářství měl velký význam také slovenský Prešpurk či Prešporok, dnes zvaný Bratislava. Nesmíme zapomenout na maďarskou aglomeraci Budapešť. Ta vznikla v roce 1873 spojením 3 měst rozkládajících se na obou březích Dunaje. Jednalo se o Budín, Starý Budín a Pešť. Mohutná řeka byla v mocnářství důležitou dopravní tepnou. Po ní se na lodích dostávaly do „starého“ mocnářství holubářské novinky z ostatního světa.

Ve výše jmenovaných městech se v 19. století formovaly rozličné odrůdy rejdičů, dříve zvaní  purclíci či letáci. Zajímavé informace o nich nacházíme v prvním česky psaném vzorníku zveřejněném v chovatelském periodiku Kuří dvůr.  Holubářské normy vycházely na pokračování. Další údaje lze vyčíst z doprovodných článků. Tehdy módní rejdiči dostali v periodiku od redaktorů zelenou. Důvodem byl hlad po aktuálních informacích. Rejdiči se stali publikační prioritou.

V dalších řádcích zaměřím úhel pohledu hlavně na jejich krátkozobou verzi. Do dnešních dnů se nám dochovala tři podobná, dalo by se říci „příbuzná“ plemena. Mají originálně formovaný zobák, obočnice a především hlavou. Jednalo se o šlechtění pražské, uherské (budapešťské) a vídeňské. Všechny tři odrůdy se formovaly v 19. století a navzájem se ovlivňovaly.

Z našeho pohledu nám je nejbližší pražský purclík (dnes pražský rejdič krátkozobý). V prvotním vzorníku byla zveřejněná zajímavá informace o barvě a kresbě. To uvádí, že v druhé půlce 19. století se pražský krátkozobý choval v rázu sovím (zelený vzorník uvádí, že se jednalo o barvu mramorovanou), kdy letky a ocas jsou tmavě modrošedé. Vyskytovali se dále rovní (celobarevní). Uvedena byla barva černá, červená a žlutá a jejich kombinace s kresbou tygr a šiml. Samostatnou skupinou byli „pražáci“ s bílými páskami (pravděpodobně bělopruzí). Vyskytovali se v barvě světle stříbrně modré a hnědožluté. Ve vzorníku není uvedená kresba sedlatá (kamzl). Což je zajímavá informace z hlediska dalších skutečností uvedených v následujících řádcích.

„Bratrancem“ pražského rejdiče byl budapešťský krátkozobý. V prvním známém českém vzorníku ho najdeme pod názvem uherský purclík. Jeho charakteristickou vlastností byl let v hejnech velmi vysoko, na prahu viditelnosti. Měl delší nohy než vídeňský a pražský rejdič. Také zobák měl o nějaký milimetr natažený než jeho „příbuzní“. V kategorii barva a kresba peří bylo uvedeno, že se vyskytuje v barvě bílé, ale velké letky musí být na konci šedé anebo modročerně vroubeny, jako vidíme u čápa (Ciconia alba). U tmavých (čápků) jsou též ocasní péra načernale vroubena.

Posledním z triády letáků chovaných v metropolích tehdejší monarchie je vídeňský krátkozobý purclík. Dnes z něj vychází dvě samostatná plemena. Jedná se o vídeňského krátkozobého rejdiče a jeho samostatnou odrůdu s dovětkem sedlatý. Ve vzorníku z roku 1894 je uvedeno, že „vídeňáčci“ se dle barvy a kresby dělí do 4 podkategorií. První jsou rovní - jednobarevní. U nich je uvedeno, že mají obočnici (červenou obrubu kolem očí) až 5 mm velkou. Dalším rázem jsou kamzli s vikvovýma očima. Na ně navazuje ráz bělokřídlý. Poslední kresbou jsou straky červené a žluté.

Na formování všech tří (dnes čtyř) plemen měla vliv ještě další krátkozobá plemena z jiných koutů Evropy. Ve vzorníku z 19. století, zveřejněném v Kuřím dvoře, je uvedený elbinský bělohlavý (dnes elbinský bělohlávek), původem z východního Pruska. U něj je napsané, že měl zobák dlouhý 15 mm a byl silný jako u pěnkav.  Dalším plemenem byl královecký bílý (dnes královecký čistooký rejdič), původem také z Pruska. Ze zveřejněného standardu zaujme, že měl mít zobák dlouhý 12 - 13 mm, tlustý a poněkud dolů sehnutý. Ze zveřejněných údajů vyplývalo, že jeho zobák byl ještě kratší než u purclíka vídeňského. Z tohoto důvodu je pravděpodobné, že kromě tzv. „saských indiánů“ se právě on podílel na zušlechťování ostatních letáků. Posledním plemenem, které bylo do této skupiny zařazené, byl berlínský starokmenec (dnes berlínský krátkozobý rejdič). Postavu měl krátkou, svalnatou, ale velmi půvabnou, klenutá prsa, štíhlý třaslavý krk jako u pávíků, na zad prohnutý, tvořící s hlavou a prsy obrácené latinské písmeno S. Tento purclík byl sice dle tehdejšího vzorníku nejmenší, ale díky bohatým rousům se pravděpodobně na zušlechťování ostatních bezrousých odrůd nepodílel.

Abych informace rozšířil, uvedu pár zajímavostí z ročenky Klubu chovatelů holubů vídeňských plemen z roku 1998. V něm najdeme vzorník a popisy čtyř uznaných plemen. Po vídeňském rejdiči „belatscht“ (rousný) není vidu ani slechu…

Kromě zmíněných dvou krátkozobých „vídeňáků“, tehdy sdružoval spolek chovatele atraktivního vídeňského rejdiče, někdy uváděného jako dlouhozobého. Jedná se o elegantního vysokonohého, dlouhokrkého a poměrně dlouhozobého rejdiče se zajímavým postojem a typem. V minulosti i dnes byli nejoblíbenější tmaví a pak bílí čápíci. Pro oba rázy bylo běžné, že dokázali létat 5 - 6 hodin v kuse. Posledním plemenem je vídeňský běloštítný rejdič. Jedná se o plemeno střední velikosti typu polního holuba. Charakteristická je pro něj kresba. Černí, červení a žlutí holubi mají bílé štíty křídel. Ruční letky jsou barevné.

Vraťme se zpět v čase. Ze starých literárních svazků „opráším“ vzpomínky na dobu dávno minulou, na dobu kdy nebe nad Prahou, Budapeští a Vídní zdobily dovádějící hejna purclíků. Výpovědi holubářů, žijících v době vlády císaře pána Františka Josefa I. a jeho rodiny, nám přiblíží tehdejší časy…

Zajímavou studnicí informací o „tehdejších časech“ byl článek vídeňského literáta a chovatele Curryho. Příběh se věnuje vídeňským kamzlům. A co si pod tímto, podivně znějícím slovem, máme představit?  Nejedná se o žádné kozy, ani kamzíky, což by nezasvěceného mohlo napadnout. Jednalo se o počeštělý název z německého slova (Ganseln oder Gamseln). Přeloženo do holubářského jazyka dnešní doby, byly v článku zmíněné osudy dnešního holuba vídeňského krátkozobého rejdiče sedlatého. Kresba připomínala pohled na bílého osedlaného koně.

 Informace byly zveřejněné ve vídeňském chovatelském časopise Geflügelzeitung.  Na základě citací tehdejších vídeňských purclíkářských es, byl nastíněný vývoj zbarvení vídeňských purclíků. Jednalo se především o holubáře s českými kořeny Jindřicha Zaorálka, literáta a autora článku o vídeňských kamzlech A. V. Curryho, M. Bröseho, pastora Jermana, stavitele Bürgermayera, Sayferta, Gustava Partsche, Otto Reuthera a z Prahy do Vídně přistěhovaného Eduarda Seitze. Později o vídeňátcích psal podrobně Franz Pánek.

V článku se uvádí, že na počátku 19. století se ve Vídni chovali bílí čapíci (tehdy čápíci) a kamzlíci. Zbarvení podléhalo módě. Ve čtyřicátých létech se začali prosazovat tmaví čapíci. V té době se prudce rozvíjel letový sport. A co na to říkal Curry? Ten uvádí: „V dřívějších letech bujel ve Vídni výcvik v letu, jakož i chov holubů. Stavba domů, menší objem města, společenský život, zkrátka všechny tehdejší poměry přispívaly k tomu nemálo.“ Zlom nastal kolem roku 1850.  V tomto období se vedle sportovně vedených holubů začalo hledět na „krásu“.

Podle pastora Jermana se již v dobách rušení cechů a cechovních artikulí (kolem roku 1848), začali ve Vídni prosazovat purclíci jednobarevní a kamzlíci (sedlatí rejdiči). Tehdejší móda diktovala vídeňským holubářům, aby se pečlivě starali o své houfy purclíků z hlediska barvy. Dnes bychom řekli, že „in“ byly chovy letáků stejně zbarvené. Sjednocená hejna purclíků prezentující své dovednosti na vídeňském nebi, byla předmětem obdivu vídeňských spoluobčanů. Nechce se tomu ani věřit, ale purclíkářský „sport“ tehdy ovlivňoval společenský život celé Vídně.

K tématu Curry říká: „Ideálem starého vídeňáka byl malý zavalitý holub se sytým zbarvením a nevadnou kresbou. Na vyčnívajících plných prsou nesměl chyběti hluboký vejčitý výřez, což srovnávalo se s krojem vídeňského měšťana.“

Každý zasvěcený Vídeňák (občan) věděl, jak má správný purclík vypadat. A co bylo na letákovi tehdy nejdůležitější? To nám přiblíží krásný příměr. Týkal se utváření temena hlavy…No, znal by některý z našich odborníků na purclíky tehdejší poučku? Nebudu dále čtenáře napínat. Curry  správnou hlavu vídeňského rejdiče definuje: „Hlava byla při čelu pokud možno svislém tak čtyřhranná, že se na ní kapka vody udržela.“ Někdy byl místo kapky uváděný hrách. Dovětkem citace je informace, že poučka byla hojně používaná v minulosti. Curry doslovně uvádí: „To žádá se také nyní, ale docílí se zřídka.“

Také barva byla ovlivněná módou. Velice oblíbená byla světle modrá. Ne však ledajaká. A jak měla vypadat? Nejvíce holubů bylo barvy nově raženého stříbrného peníze. Jednalo se o tehdy oblíbený „stříbrňák“ -  rakouský dvacetník, jinak nazývaný dvaceti krejcar. Curry k tomu dodává příběh: „Proto také pyšníval se vídeňský holubář, když mohl říci - Moji holubi podobají se novému dvacetníku. Měl - li holub všechny tyto vlastnosti, byl drahý, a zemřelý teprv před dvěma lety nejstarší holubář, stavitel Bürgermayer, vypravoval záře očima, že byl jako malý chlapec při tom, když jistý obchodník dřívím z Leopoldova na ulici pár kamzlíků za 100 zlatých koupil a pěstiteli ještě ze své vůle hromadu dříví přidal.“

Nutno dodat, že 100 zlatých bylo opravdu hodně peněz. K ohodnocení této sumy pomůže malý příklad.  Taková kráva stála  počátkem 19. století 16 - 20 zlatých. Kvalitní střevíce se počítaly okolo 5 zlatých. Z těchto informací vyplývá, že holubáři byli zkrátka grófové…

Další zajímavou informací bylo, že ve čtyřicátých létech začali ve Vídni ubývat kamzlíci. Vytlačovala je móda tmavých čápků. Početné chovy sedlatých rejdičů byly vyvezeny mimo město. A kam kamzlíci směřovali? Purclíky nakupovali ve velkém holubářští obchodníci z Prahy a Pešti. Největší aktivitu vyvíjel pražský obchodník Petzold. Držel se hesla, kuj železo, dokud je žhavé. Do té doby by neměl takovou kvalitu možnost nakoupit. Prošlechtění a krásní purclíci byli k mání pouze díky tehdejší módě. Ve Vídni kamzlíky nahradili tmaví čápci.

A jak se kamzlíci ve 40. a 50. létech předminulého století „chytli“ v Praze? Tam se stali tehdy módními. Pražští holubáři si jich vážili a dbali na jejich zvelebu.

Móda je však mocná čarodějka. Počátkem 60. let 19. století si na kamzlíky ve Vídni vzpomněli…Ale ouvej, kde nic tu nic… A hurá do Prahy. V té době se do Vídně z Prahy přistěhoval přední chovatel purclíků Eduard Seitz. Seznámil se s vídeňským holubářskými esy, stavitelem Bürgermayerem a Seyfertem. Ti dostali od něj darem purclíky pražského šlechtění. Jednalo se o tehdy módní černou barvu. U vídeňských chovatelů se dostavilo velké rozčarování.  Na základě dovozů zjistili, že je čeští chovatelé „předjeli“ v typu na plné čáře. Pražané takzvaně srazili vídeňským chovatelům rejdičů hřebínky…K tomu Curry dodává: „Vídeň měla již jenom purclíky úplně zbědované…Vídeňští holubáři byli těmito ptáky (z Prahy) velmi překvapeni…líbil se jejich krásný silný, úplně bílý zobák.“

Na základě těchto informací vyrazil do Prahy vídeňský chovatel s českým jménem Jindřich Zaorálek. K tomu Curry uvádí: „Zajel několikrát do Čech, koupil v Praze a v okolí purclíky, kteří zatím velice byli zvelebeni. Zaorálek koupil jich za několik tisíc zlatých. Také jiní holubáři opatřili si kamzlíky z Čech. Po té posílali čeští pěstitelé nejlepší své holuby do Vídně na trh, který se odbýval v hostinci u Kobingra v Meidlinku (čtvrť Vídně). Od té doby byla „Pražská krev“ známkou nejlepšího původu.“ K tomu je třeba dodat, že vídeňským chovatelům nevadilo, že pražské šlechtění v mnoha věcech odporovala vídeňským předpisům. Například původně vadné velké červené oční nádory (dnes obočnice) se ve Vídni zalíbily a staly se neobyčejně ceněné. Pražané také změnili tvar hlavy za pomoci mísení stávajících purclíků s bělokřídlými sultány. Tím ustálili „jadrnou“ hlavu a zkrátili jejich zob.

A jaké bylo rozuzlení těchto výprodejů pražských letáků do Vídně? K tomu Curry vypovídá: „Pro Čechy měl velký tento vývoz asi takové účinky, jako druhdy ve Vídni. Nejpěknější zboží zmizelo a doma zůstaly pouhé paběrky.“ Ach ta tehdejší móda a síla „zlatých“. Přesuny purclíků mezi metropolemi byly na denním pořádku. Také ve Vídni neměli purclíci z Čech na růžích ustláno. Kvalitní a drahé „zboží“ z Prahy čekal ve Vídni žalář. Co k tomu říká Curry?: „ Ve Vídni nenašla jadrná, svobodě uvyklá zvířata všude stejných ošetřovatelů. Pro jejich velkou cenu byla chována v stálém zajetí. Ubozí ptáci, kteří před nedávnem na výslunných střechách čerstvý, čistý vzduch dýchali, měli nyní život svůj na bidélkách tráviti. Tato změna byla příčinou, že jich množství uhynulo. Nadšení ochabovalo a mnozí holubáři opatřili si po té raději jiné druhy, jako  maltézy, slepičáky, čápíky atd.“

Autor uvádí, že tehdy došlo k poklesu zájmu o rejdiče. Pouze vídeňský kamzlík (v té době se formovalo dnes samostatné plemeno vídeňský rejdič krátkozobý sedlatý) našel u určité skupiny chovatelů zalíbení a řádné péče. Kamzlík z Prahy byl mísen (křížený) s původním malým purclíkem vídeňským. Z tohoto spojení povstalo nové plemeno, které se prosadilo nejenom v metropoli mocnářství, ale i za jejími „branami“. 

Z vídeňského kamzlíka se stal holub s krátkým a silným zobákem. Neměl být špičatý, ale baňatý. Tehdejší juroři (posuzovatelé) ho hodnotili podle tehdy známého pořekadla - po hlavě a zobáku…Při oceňování na výstavě nebo při prodeji na trhu, padl zrak nejdříve na tyto charakteristické znaky. Další ukazatele se hodnotili až následovně. Z dnešního hlediska jistě překvapí skutečnost, že oči měl mít vídeňský kamzlík tmavě třešňově červené. Otázkou je, zda byly jako dnes vikvové, či opravdu oranžové.

Purclíci a jejich chovatelé měli ve Vídni velkou tradici a podporu od veřejnosti. Proto není žádným překvapením, že jejich první přehlídka vznikla, z hlediska poměrů v Praze, velmi brzy. Vídeňská výstava purclíků se konala v Leopoldstatu 6. ledna 1856 v hostinci „Zur Traube“. A co se dělo před tímto rokem mezi tehdejšími holubáři? Vídeňští purclíkáři se scházeli v tzv. stolních společnostech.  Obdobu můžeme najít také v tehdejší Praze. Jak uvádí redaktor Matěj Hlinecký v Kuřím dvoře, podobné neorganizované spolky vznikaly v našich zemích po zrušení cechů jako houby po dešti.

Ve Vídni se ctitelé symbolu Ducha svatého (holubáři) scházeli po roce 1848 v hostincích. Na stolech měli klece od homolek s holuby, nad kterými rokovali.  Účast byla veliká. Seděli ve dvou řadách okolo výstavky. Z těchto „tabulových společností“ se později zformovaly komunity, na jejichž základech povstala první organizace. První spolek chovatelů purclíků ve Vídni vznikl v roce1897. Naproti tomu klub chovatelů letáků v Praze vznikl v březnu 1912.

 V roce 1897 založil vídeňský Čech Jindřich Zaorálek také Asociaci vídeňských holubích rejdičů. Její výbor měl za úkol spojovat a koordinovat spolky ctitelů letového sportu ve Vídni. V roce 1922 sdružovala asociace již 12 spolků. Standard vídeňských letáků byl publikovaný v roce 1903. Vzorník byl pro potřeby soudců a jejich chovatelů upřesňován v roce 1922 a 1996.

Chov purclíků měl v dobách mocnářství velkou tradici. Chovatelé z tehdejších regionálních metropolí náruživě spolupracovali. Vzájemný obchod usnadňovala skutečnost, že do roku 1918 jsme bydleli ve společném státě s hlavním městem Vídní. Pro lepší pochopení vzájemných souvislostí uvedu, že letos si připomeneme 100 let od zániku mocnářství a oslavíme vznik Československa.

A co bylo cílem příspěvku o purclích chovaných v tehdejším mocnářství?  Úmyslem nebylo zpracovat historický rozbor vývoje rejdičů. Ve výše uvedených řádcích jsem chtěl čtenářům přiblížit zaznamenané příběhy holubářů, při formování rozličných plemen rejdičů. Využil jsem k tomu především články zveřejněné v Kuřím dvoře (1889 - 1896) a knihy od německého autora Bruno Dürigena (1886).

Text a foto

Ing. Aleš Bukovský

Přílohy

1-Tabule z knihy  Die Geflügelzucht Bruno Dürigena (1886), vídeňský purclík (Wiener Kurzschnäbel) ve společnosti bubláka a poslíka. Dürigen v jiném díle uvádí (1906), že na jeho formování se vedle holuba „saského sultána“ podílel holub „český indián“ (Böhmische Indianer)

2- Brožura s názvem Vídeňští rejdiči od autora Franze Panka, vyšla v Kamenici (Chemnitz) v roce 1926. Zdroj Dr. Sylvestr Chrastil

3-Stříbrný dvaceti krejcar byl v 19. století předlohou k módnímu zbarvení světle modrých purclíků

4-Rakouský zlatý dukát. Aby vídeňští holubáři získali v 60. létech 19. století špičkové sedlaté kamzlíky z Prahy, museli zaplatit „několik set“ dukátů. A jakou hodnotu měl tehdy „zlatý“. Kráva tehdy stála 16 - 20 dukátů, solidní střevíce 5 dukátů. Za pár pěkných purclíků zaplatili vídenští „grófové“ klidně 100 zlatých a ještě přidali fůru dřeva…

5-Čáp bílý (Ciconia alba) byl inspirací pro holubí kresbu. Po roce 1800 se ve Vídni chovali purclíci  v čapí kresbě světlé a sedlaté. Ve čtyřicátých létech přišli do módy tmaví čápci

6-Úhlení partií hlavy vídeňského rejdiče dlouhozobého, dle klubového standardu vídeňských plemen (původně Pánek) z roku 1998, doplněný tehdejším předákem klubu Hansem Stipským

7-Vady hlavy, obočnice a zobáku vídeňského rejdiče krátkozobého (Pánek)

8-Starorakouský rejdič v kresbě vlaštovčí (kiebitz) byl v minulosti krmičem (podobně jako pražský rejdič středozobý - PRS) původně v barvě modré a černé. Stejně jako PRS byl starorakouský rejdič uznaný poměrně nedávno. K soudobému rozšíření škály barev o žlutou a červenou, dopomohli holubi PRS od našeho chovatele a posuzovatele Jana Dostála

9-Vídeňský běloštítný rejdič žlutý, prezentovaný na výstavě v městě Ried im Innkreis (2009), patří mezi středozobá plemena. Má zaoblenou hlavu a tvary těla

10-Vídeňský rejdič dlouhozobý modrý pruhový. Vznikl z  rejdičů chovaných ve Vídni v 19. století. Původní rejdiči chovaní na přelomu 18 a19. století se postupně vyprofilovali do různých odrůd, na nichž později povstala dnešní vídeňská plemena purclíků

11-Posuzovatel Jan Dostál je u nás náruživým propagátorem krátkozobých a středozobých pražských rejdičů

12-Standard vídeňských purclíků z roku 1903

13-Posuzovatel a docent historie Dr. Sylvestr Chrastil, se zabývá ve své badatelské činnosti pražskými, vídeňskými (Wiener Kurze Burzel) a ostatními krátkozobými rejdiči. Díky jazykovým znalostem spolupracuje s rakouskými chovateli vídeňských letáků

14-Pražský rejdič (běloprsý mramorovaný vlašťovák). Ve Vídni má svého bratrance. Nazývá se starorakouský rejdič (Altösterreichische Tümler KIebitz) 

15-Srdíčko posuzovatele Jaroslava Cintla tlouklo pro purclíky. V periodiku Holubář 3/2008 publikoval pojednání o vídeňském, pražském a budapešťském kiebitzovi. 

foto  - 7301foto  - 7302foto  - 7303
foto  - 7304foto  - 7305foto  - 7306
foto  - 7307foto  - 7308foto  - 7309
foto  - 7310foto  - 7311foto  - 7312
foto  - 7313foto  - 7314foto  - 7315

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 603 538 950, +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

Nově k zapůjčení bílá svatební klec na holoubky.

vydáno:23.10.2018

img

Danettka oslavila deváté narozeniny!

vydáno:03.10.2018

img

Danettka z našeho vrhu BSP po Sáře oslavila ve zdraví deváté narozeniny.Děkujeme majitelům za...

»více

Najdi zajíce...

vydáno:02.09.2018

img

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

Tvorba webových stránek ANT studio.cz