10aaa

jste zde: úvodní » Okrasní holubi » Pohled na hrdličku chechtavou okem holubáře


Pohled na hrdličku chechtavou okem holubáře

 

Tento drobný opeřenec je chován především pro svůj nezaměnitelný hlasový projev. Kdo by neznal charakteristické: „ cukrůůů, cukrůůů“, doprovázené hlubokými úklony. Kromě cukrování, vydávají hrdličky zvláštní zvuky připomínající lidské chechtání.

Nejčastěji se s tímto zpěvem můžeme setkat u tokajících samečků v jarních a letních měsících. Brzy ráno a v podvečer, nabývají výše uvedené „melodie“ na intenzitě. Není žádnou výjimkou, že rozvášněný opeřenec dokáže provozovat svoje cukrování i uprostřed jasné noci. Bohužel často zapomíná na slabé spaní svého chlebodárce. To se potom oknem do ložnice line vedle čerstvého májového vzduchu i nekonečná série cukrbliků. Jak jistě uznáte, takovéto představení dobrému spánku neprospívá. Nekompromisní ortel vynesený v nočních hodinách nad proradnými hrdličkami, bývá s příchodem rána zapomenutý. Ale pouze do doby, dalšího neohlášeného koncertu.

Pokud chováte hrdličku doma v kleci, existuje zaručený prostředek pro klidnou noc. Kromě konečného řešení (zakroucení krkem), můžete překrýt ubikaci neprůsvitnou tkaninou. Jako mávnutím kouzelného proutku se rozhostí ticho. Obě metody jsou poměrně spolehlivé.

Hned na začátku našeho povídání o hrdličkách vyplývají na povrch důležité informace. Pokud jste se rozhodli už nyní pořídit si tyto ptáčky zpěváčky, doporučujeme umístit voliéru v dostatečné vzdálenosti od okna ložnice, popřípadě si současně s nákupem těchto muzikantů pořídit špunty do uší. Ale pojďme se vrátit k životním projevům hrdličky chechtavé.

Při volném chovu, můžeme u hrdliček obdivovat svatební let. Za hlasitého tleskání křídel vystoupají samečci vzhůru a po dosažení určité výšky se klouzavým letem snášejí s rozepjatými křídly dolů. To opakují několikrát za sebou. Při těchto leteckých manévrech vydávají charakteristické houkavé zvuky. Těmito projevy si chovné páry vymezují hranice svého teritoria oproti svým sousedům. Během námluv jsou hrdličky chechtavé k sobě příslovečně pozorné. Láskyplně se ozobávají a vzájemné probírání peříček kolem zobáku lidem připomíná pusinkování.

Kromě zvukového dojmu dokáže hrdlička zapůsobit na chovatele svým zbarvením. Vedle základního šedohnědého rázu s černým kroužkem na krku jsou v posledních letech k vidění opravdové skvosty. Hrdličky se vyskytují čistě bílé, skořicové, modré, žluté, červené a vzácně i černé. Existuje mnoho dalších mezibarev. Vznikají vzájemným křížením. Vedle plnobarevných hrdliček se setkáváme s jedinci v různých kresbách. Kombinaci bílého a barevného opeření nacházíme u tygrů, strak a bělokosých hrdliček. Velice líbivé jsou skořicové hrdličky s bílým kroužkem na krku a různě probarvenými štíty křídel. U kresebných rázů ve skořicové a modré barvě, se mláďata rodí světlejší a později tmavnou. U holubů se setkáváme s opačným probarvováním. Holoubata jsou nejdříve většinou plnobarevná a postupně probělují. Atraktivní a žádané jsou bílé hrdličky s černým kroužkem na krku.

U hrdliček se můžeme vzácně setkat s pernatými ozdobami na štítech křídel a hlavě. V záhlaví se nachází špičatá nebo lasturovitá chocholka. Často se setkáváme pouze s jejím náznakem. Peří může být na křídlech zkadeřené a vytvářet drobné prstýnky. Hrdličky jsou podobně jako holubi velice tvárné, takže se můžeme v budoucnosti těšit na další zajímavosti jejich exteriéru. Při šlechtění nových rázů pomáhá blízká druhová příbuznost ostatních plemen hrdliček (například hrdlička zahradní, lesní atd.). Kříženci jsou většinou plodní a potomci získávají barevné a kresebné znaky po obou rodičích. Zvláštně efektní jsou bílé přerušované kroužky získané při páření s hrdličkou lesní. Nevýhodou je, že se u nich ztrácí schopnost cukrování.

V zajetí je hrdlička chechtavá (Streptopelia roseogrisea ) chována už velmi dlouho. Po holubovi  domácím je nejrozšířenějším zástupcem této skupiny ptáků chovaných v lidských sídlech. Společně s holubem domácím se řadí do řádu měkkozobých (Columbiformes) a čeledi holubovití (Columbidae). Jedná se tedy o vzdálenější sestřenici nám známých plemen holubů vzniklých domestikací holuba skalního (Columba livia).

Hrdlička chechtavá náleží k exotickým ptákům. V naší přírodě se volně nevyskytuje. Jejich domovinou je severní Afrika (od Mauretánie až po Etiopii) a jihozápad Arabského poloostrova. Uměle byla vysazena v teplejších oblastech Severní Ameriky, kde se dobře adaptovala na nové podmínky. V přírodě se zdržuje v  blízkosti řek, hustých porostů a křovin. Délka dospělého ptáka je 30 cm a váha něco přes 100 gramů. Snášejí dvě bílá vejce, na kterých sedí 15 - 17 dní. V prvních dnech krmí rodiče mláďata tzv. holubím mlékem, které vzniká odlupováním výstelky zduřelého volete. Po pěti dnech se na krmení podílí nabobtnalé zrní z volete obou rodičů. Mláďata opouštějí hnízdo ve třech týdnech, ale po dobu několika následujících dní jsou ještě dokrmovaná. Podobně jako holub domácí se může dožít i patnácti let.

V zajetí se nejčastěji chovají ve voliérách nebo klecích. Hrdličky chechtavé jsou klidné povahy a k chovateli jsou velice přítulné. Snadno se dají ochočit a naučit různým dovednostem. Pro tyto vlastnosti jsou vyhledávané cvičiteli v cirkusech a kouzelníky. Bílé hrdličky jsou brány jako symbol štěstí. Často jsou vypouštěné na svatbách a jiných slavnostních příležitostech.

Hrdličky chechtavé se u nás v českých zemích chovají již několik století. Hlavním důvodem jejich držení bylo obveselení chovatelů svým zpěvem. V době, kdy neexistovalo rádio, natož televize, byl nějaký ptáček zpěváček ve většině domácností naprostou samozřejmostí. Již tenkrát bylo lidem smutno a toužili po veselé společnosti. Kromě hrdliček se hojně chovalo zpěvné ptactvo. Zvláště kříženci pěnkavovitých ptáků (čížci, konopky, kanáři a stehlíci) byli opravdovými přeborníky ve zpěvu. Jejich lovem se zabývali ptáčníci - čižbáři. Ve volné přírodě chytali divoké opeřence na vějičky omazané lepem uvařeným z bobulí jmelí. Ve své době to bylo prosperující řemeslo, dnes již téměř zaniklé.

Pro líbivé hlasové projevy byli v této době vyšlechtěni i holubí muzikanti. Řadíme mezi ně různá plemena bubláků. Také jejich melodický hlas přinášel radost lidem na českém venkově. Obliba chovu těchto zpěváčků začala upadat po první světové válce s rozvojem reprodukované hudby a rozhlasového vysílání.

Zajímavé je, že v některých státech Evropy se chov těchto ptačích muzikantů zachoval až do dnešních dnů. Jedná se hlavně o země jižní Evropy. V centrálním Řecku, ale i na přilehlých ostrovech, se můžeme dodnes setkat v kamenných domcích na venkově, ale i na balkonech panelových domů v centru měst, s malými klíckami s drobnými pěvci. Svým zpěvem dodnes zlepšují náladu v domácnostech a je obdivuhodné, že se udrželi v konkurenci mediálních nabídek dnešního světa.

V čase života básníka Karla Hynka Máchy (1810 – 1836) dosáhla obliba klecových ptáků pro pobavení člověka vrcholu. Do Evropy je tehdy dováželi kupci z Indie, Arábie a Afriky. Zboží bylo žádané a dobře placené.

V předminulém století se do ptáčnických obchodů dostávali i hrdličky chechtavé. Pro mnoho lidí se tito opeřenci stali oblíbenými společníky a lze předpokládat, že právě u nich našel výše uvedený básník inspiraci pro svůj „Máj“. Hrdličky chechtavé se v tehdejší době chovaly především na venkově. Náruživí chovatelé se snažili kolem svých domů tvořit jejich polodivoké chovy. Zdar slavili většinou jen do podzimu. Mrazy, sněhy a dravci jim při tuhé zimě vzaly radost z jejich úsilí a vysazení těchto opeřenců nemělo dlouhého trvání. To nelze říci o druhově blízké hrdličce zahradní.

V minulém století se příroda postarala o překvapení nejen pro chovatele hrdliček, ale také pro ornitology. Z jihu se k nám začala nečekaně šířit podobná hrdlička zahradní. Tento balkánský opeřenec se v roce 1936 objevil v naší krajině nejdříve jen ojediněle, ale postupně osídlil celou Českou republiku. Jejich osídlovací potenciál byl obdivuhodný a snad nejrychlejší, jaký byl kdy zaznamenán u ptačího druhu. Její zvláštností hned od počátku bylo, že nevyhledávala lesy a háje, jako do té doby u nás hnízdící hrdlička lesní, ale usazovala se v nejtěsnější blízkosti lidských sídel. Hrdlička zahradní připomínala do té doby hojně chovanou hrdličku chechtavou. Barvu však měla trochu tmavší a byla mohutnější. Projev v chování a zpěvu ptáků se také lišil. Sameček byl k holubičce chladnější a necukroval. Jeho hlas zněl monotónně, podobně jako u holuba hřivnáče. Lze ho přirovnat k vícenásobnému opakování: „chu-chůůů-chu-chu“. Pouze ve velkém milostném rozpoložení před holubičkou, se ozval náznakem chechtavých zvuků. Ale vrátíme se od tohoto balkánského vetřelce, který u nás již naplno zdomácněl k našemu tématu.

Na letošním školení posuzovatelů holubů v Čáslavi prezentoval Ing. Gerhard Stein malé plemeno holubů racků. Jednalo se o droboučkou španělskou figuritu. Velikostí a způsobem chovu má mnoho společného s hrdličkou chechtavou. Obě plemena mají klidnou a nenáročná povahu. Dají se chovat v malých voliérách, či větších klecích na balkonech s možností občasného proletu. Oproti většině plemen holubů, nevyžadují život ve velkých skupinách. Často se chovají pouze v párech.

A výše uvedené srovnání nás vedlo k diskuzi o chovu hrdliček chechtavých. A k čemu jsme dospěli? Kromě jiného nás napadla myšlenka, proč by se tito opeřenci (blízcí příbuzní domácích holubů) nedali v budoucnu posuzovat na chovatelských výstavách. Je nám jasné, že se jedná o nápad, který bude mít zajisté mnoho odpůrců. Už slyšíme jejich argumenty. Jenom těch rejdičů co přibývá na našich výstavách! A teď ještě hrdličky… Ale když už jsme toto téma nakousli, uvedeme několik dalších informací.

A proč by se měly vystavovat hrdličky na přehlídkách ČSCH? Pro inspiraci nemusíme chodit daleko. U drůbeže se také hodnotí opeřenci různých zoologických druhů (husa, kachna, pižmovka, krůta, perlička, kur domácí a křepelka japonská). Posledně jmenovaná křepelka japonská se u nás objevuje na výstavách poměrně krátkou dobu. Mezi výstavní druhy byla zařazena až v roce 2006 vydáním nového Vzorníku plemen drůbeže. Ze začátku byly křepelky vnímány s určitými rozpaky. Ale postupem času se hrany obrousily a japonské křepelky se v ČSCH natrvalo zabydlely. V současnosti pravidelně zpestřují druhovou skladbu posouzených zvířat. Za zmínku stojí, že v počátku neměli vlastní kroužky, a proto se označovaly holubářskými kroužky o velikosti 7 milimetrů.

Nápad  výstavních hrdliček není úplně nový. V nedávné době jsme zaznamenali informaci o barvách hrdliček z Evropského chovatelského svazu. S jakým výsledkem nám není známo. Vzniklá diskuze možná dodatečně přinese podrobnější zpravodajství. Každopádně mají hrdličky chechtavé u nás dlouholetou tradici, chovají se v mnoha barevných a kresebných rázech a v budoucnu by mohly výstavy obohatit a zpestřit. Otázkou zůstává, zda by měli hrdličky hodnotit posuzovatelé holubů nebo by se měly bodovat na výstavách okrasného ptactva. To je věc názoru a analýzy výše uvedených argumentů.

 

Na závěr si dovolíme jedno malé odbočení k poštovním holubům. Také oni pomáhají již několik let naplňovat naše výstavy ve všech stupních. V krátkosti o nich uvedeme několik informací.

Po odtržení poštovních holubářů z ČSCH přišla iniciativa navrátit toto plemeno na naše výstavy. Prosazení tohoto nápadu nebylo jednoduché a bez emocí. Mnoho stávajících chovatelů tyto holuby sice z různých důvodů chovalo, ale neprezentovalo. Z výstavního hlediska se dá říci, že poštovní holubi zaháleli na holubnících. V době, kdy holubářů a ruku v ruce i vystavených holubů ubývá, to byl pozitivní krok k obohacení chovatelských přehlídek. S odstupem času lze hodnotit tuto iniciativu jednoznačně pozitivně. Je třeba připomenout, že hlavní zásluhu na obohacení výstav poštovními holuby měl Slavibor Petržílka.

A co je nového u našich holubářských sousedů? Asi mnoho čtenářů nezaznamenalo novou skutečnost v Českomoravském svazu chovatelů poštovních holubů. Na celostátní výstavě v Lysé nad Labem ve dnech 15. -16. ledna 2010 (týden po výstavě ČSCH – Náš chovatel) byla představena nová kategorie výstavních poštovních holubů. Vedle původních kategorií sport (hodnotí se pouze sportovní výsledky) a standard (vedle povinně nalétaných kilometrů se hodnotí exteriér), byla vytvořena nová kategorie standard bez povinného počtu nalétaných kilometrů! Jedná se o ryze výstavního pošťáka! A to byla pro sportovní holubářství v minulosti věc nemyslitelná. Realita je taková, že FCI uznala olympijskou kategorii výstavních poštovních holubů. V zahraničí má tato kategorie už tradici a holubi této kategorie opustili sportovní trend a je na nich znát přilití příbuzných plemen (gigant, americký výstavní atd.). Tyto informace nám dávají jasně za pravdu, že poštovní holubi mají na našich výstavách svoje místo a neplatí argumenty, že poštovní holub není výstavním plemenem.

Co říci závěrem? Povídáním o hrdličce chechtavé očima holubáře jsme chtěli přispět s trochou do mlýna do košatého holubářského života. A jelikož tyto řádky píšeme v máji, uvedeme nakonec pár veršů od výše uvedeného romantického básníka Karla Hynka Máchy.

 

 

Byl pozdní večer - první máj –

večerní máj - byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

 

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Chovatel 7-2010

 

foto  - 3058foto  - 3056foto  - 3057

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

Tisková zpráva

vydáno:01.02.2024

img

Český albín

vydáno:01.02.2024

img

PF 2024

vydáno:24.12.2023

img

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

Tvorba webových stránek ANT studio.cz