Holubí sport

Návštěva chovatele

Po přečtení nadpisu většinu čtenářů napadne poštovní holubářství. Toto odvětví chovu holubů má u nás dlouholetou tradici a je známé u široké veřejnosti především díky nevšedním sportovním výkonům opeřených závodníků. Poštovní holubi soutěží na různých vzdálenostech, kde se v jednotlivých kategoriích uplatňují holubí specialisté. Řečeno sportovní terminologií, sprinteři mají navrch na krátké tratě, vytrvalci na dlouhé tratě a maratonci na extrémně dlouhé závody. Vedle poštovního holubářství existují i jiné, méně známé, sportovní disciplíny v chovu holubů. My bychom se chtěli zmínit o chovu akrobatických holubů.

Na toto téma nás přivedl Josef Voráček z Plzeňska. Dne 27. září předvedl při tradiční pouťové výstavě v Dnešicích exhibici holubů na letovou klícku. Přihlížejícím předvedl akrobacii birminghamského rolera a tureckého tleskače takly. Pro ukázku si vybral přilehlou louku, kde umístil letovou klícku. V okolí, kde se trénují akrobatičtí létáci, se nesmí nacházet žádná vyšší stavba. Holubí závodníci by mohli usednout na hřeben domu. Místo nácviku letových dovedností by musel chovatel čekat, až se holubi uráčí vrátit na letovou skříňku. A to někdy trvá i několik dlouhých hodin.

Louka na kraji obce Dnešice i slunečné počasí přispěly k zdárnému předvedení holubích akrobatů. Přihlížející diváci vytvořili, několik desítek metrů od klícky půlkruh a se zájmem sledovali přípravy na letové dovednosti holubů. Nejdříve vypustil Josef Voráček tureckého tleskače v modré barvě. Takla kruhovým letem stoupala do výše a několikrát předvedla své akrobatické umění. Během letu došlo i k nenadálé situaci. A co se stalo? Nad letovou skříňkou prolétalo hejno poštovních holubů, které taklu strhlo. Několik chvil mizela s hejnem v dáli. Nebyl to příjemný pohled. Ale nakonec se holubice odtrhla a vrátila se ke své klícce. K nalákání létajících holubů používá Josef Voráček bílého indického pávíka. Pro svojí přítulnou povahu a svítivou barvu je ideálním vábičem. Kromě toho používá píšťalku. Obě kombinace působí naprosto spolehlivě.

Přilákaná takla dosedla na letovou klícku a sama proskočila kruhovým otvorem ve střeše. Cvičení holubi jsou neuvěřitelně krotcí a bez problémů se nechají chytit chovatelem do ruky. Další ukázkou byla společná exhibice tureckého tleskače a čtyř birminghamských rolerů v modré a červené barvě. Zajímavá byla i jejich kresba. Byli bělohlaví, měli bílý ocas a ruční letky. Tato kombinace je velice zdařilá pro sledování holubů ve vzduchu. Při svých letech působili jako pestří motýli. Zajímavá byla i secvičenost kroužícího hejna. Změny letu a obraty byly synchronizovány. Jejich prudké otočky připomínaly obraty rybek, které známe z akvárií. I staří a zkušení holubáři byli z ukázky příjemně naladění. Co dodat? Holubářství je velice košatý koníček, který Vás neustále překvapuje a obohacuje.

Jelikož je Josef Voráček dlouholetý chovatel holubů a je velice komunikativní, rozhodli jsme se ho vyzpovídat a zjistit o sportovním chovu akrobatických holubů něco navíc.

Od kdy holubaříte a jaká plemena prošla Vaším holubníkem?

Jsem chovatelem holubů od dětství. Můj otec choval různá plemena holubů od kotrláků, staváků až po německé výstavní a já jsem k tomuto koníčku také přičichl. Společně jsem s otcem choval řadu let poštovní holuby, se kterými jsme dosahovali dobrých výsledků, ale pro časovou náročnost chovu a i mé pracovní odloučení z místa bydliště, jsme celý chov zrušili a chov holubů v mé rodné vesnici Roupov, na okrese Plzeň-jih ustal.

Od kdy chováte rejdiče?

Až počátkem roku 2000 jsem se začal poohlížet po nějakém opeřenci, kterého bych si do mého, už nového bydliště do Borov pořídil. Nechtěl jsem holuba, který běhá jen po dvorku, ale něco na způsob rejdiče, létavé plemeno. Jezdil jsem po výstavách a hledal. Ne jedné z nich jsem ve Dnešicích viděl mramorové rakovničáky Josefa Janouška a bylo zaděláno. Pořídil jsem si tři páry a začal s chovem akrobatů. Postupně jsem dostavoval nové a větší holubníky, až jsem se dopracoval k holubníku dnešní podoby.

Jaké plemena chováte a popište stručnou charakteristiku jejich chovu?

Choval jsem různá plemena holubů- nikolajevské rejdiče, očakovské rejdiče (to jsou bezkružná plemena), která vydrží stát ve vzduchu s třepotavým letem (připomínajícího let skřivánka) nad domovským holubníkem proti větru i několik hodin. Tyto holuby vyšlechtili chovatelé v zemích bývalé SSSR a mohou se tím chlubit pouze oni. Dále jsem choval střemhlavé vířivé rejdiče makedonské, kteří se při letu k holubníku z výšky točí kolem osy křídel úžasnou rychlostí. Když se naučíte holuby správně trénovat a ovládat, vaší odměnou je úžasná podívaná. V současné době mám na holubníku osvědčené birminghamské rolery, tleskače takla, andižanské a bakinské letáky. Měl jsem ještě iránské, ale ty jsem v letošním roce, pro značnou podobnost k bakinskému tleskači, přenechal na Moravu jinému chovateli. Holuby jsem nakupoval z počátku, kde se dalo, sháněl literaturu o chovu a tréninku těchto holubů. Navázal jsem díky nim mnoho kontaktů s chovateli, které přešly do přátelství a společně se navštěvujeme a měníme holuby i dobré rady a zkušenosti z jednotlivých chovů. V roce 2002 jsem navštívil na Slovensku Andreje Margetina, chovatele několika plemen akrobatů. Když jsem viděl v akci jeho birminghamské rolery a ještě týž den ukázku, pro mě do té doby známou jen z časopisů, letu holubů na klícku, věděl jsem, že o mém dalším chovatelském směru je na dlouhou dobu rozhodnuto. Domů jsem si převezl pár kousků birminghamských rolerů a také pár takel, které jsem do této doby ani nikde neviděl. Od té chvíle mi v hlavě neleželo nic jiného, než jak zhotovit klícku a začít trénovat holuby jako Andrej. Klícku jsem si za pomoci otce udělal v krásné zelené barvě. Holoubata birminghamských rolerů byla odstavena v boxu a už jsem se těšil, jak je naučím létat do klícky a pak hurá na louky. Klícka od té doby dostala ještě dvě barvy, neboť zelená se z výšky holubům na louce ztrácela. Tak dopadla i žlutá barva. Dnešní podoba klícek je bílé barvy.

Jakým způsobem letáky navykáte na klícku a holuby trénujete?

Po třítýdenním nácviku holoubat na krmení v klícce a seskakováním dovnitř jsem přešel k prvnímu volnému vypuštění na louce. Klícku jsem si postavil asi deset metrů od přepravního boxu a nechal holoubata volně box opustit. V té době jsem nepoužíval ještě žádného vábníka, jen červenou vlaječku, se kterou jsem si pro její barvu užil ve vesnici dost a dost. Vlaječku jsem holubům předkládal jen při krmení a za současného pískání holuby svolával na klícku. První den to bylo dobré, holubi byli hladoví a ten kousek přelétli, někteří ho přešli a na klícku jen vyskočili. Seskákali a nakrmili se. Druhý i třetí den jsem vše opakoval, holubi seskakovali bez problémů. Po týdnu jsem změnil místo vypouštění a holubi místo dosednutí na klícku vyrazili směrem k obloze, začali kroužit, sedat na ocasy a pokoušet se o první přemety. Asi po deseti minutách sedl první holub na nedaleký strom, k němu druhý a i ostatní. Žádná reakce na pískání a mávání vlaječkou. Až když se blížilo šero, tak se utrhl první a za ním i ostatní holubi a přilétli na klícku. Ulevilo se mi. Ještě mnohokrát se mi stalo, že čekám hodinu na poli, vyhlížím holuby na obloze a oni vykračují po polní cestě směrem ke klícce, jen tak. Byly to chvíle k nezaplacení, nejprve okamžiky zklamání, že se holubi ztratili, ale pak úsměv na tváři, když vidíte v trávě pochodovat holuby směrem k vám. Je to krásný pocit, když vše funguje jak má, holubi přiletí z výšky, přistanou na nastavenou ruku a s důvěrou k chovateli seskočí bez obav do klícky, kde se nakrmí, zavrkají a čekají na odjezd domů.

Popište princip závodů, jakým způsobem se hodnotí výsledky?

Ve světě se běžně závodí. Chovatelé sdružení v různých spolcích se schází několikrát do roka na různých místech, každý se svoji originální klíckou různých barev. Pro tento holubí sport se používají létavá plemena holubů birminghamští, orientální a galatští roleři, rakovničtí kotrláci, tleskači, střemhlavá plemena makedonský vířivý rejdič, wuta a kelebek. Jistě je mnoho dalších plemen, která by byla vhodná pro létání na klícku, ale tyto jsou nejčastější. Výkony jednotlivých plemen se posuzují za přítomnosti rozhodčích, kteří počítají během letu holubů jejich figury, přemety, rychlost a po sečtení se vypočítá průměrný výsledek a počat získaných bodů. U birminghamských rolerů se vypouští tři kusy holubů a hodnotí se předvedení kotrmelcování nazad, takzvané řetězy. Holub se během jedné sekundy propadne o dva až tři metry. Hodnotí se každý řetěz kotrmelců jedním bodem, naopak se nehodnotí jednotlivé kotrmelce nebo příliš dlouhé propady k zemi. U tleskačů je to rovněž křídlo složené ze tří závodníků. Zde je prioritou sloupový let, to holub stoupá, pokud možno kolmo vzhůru za současného hlasitého tleskání křídly do co možná největší výšky. Po ukončení sloupu by měl let zakončit kotrmelcem vzad a pokračovat v letu. Holub je tím cennější, čím častěji předvádí popisovaný způsob letu. Hodnotí se jedním bodem každý metr sloupového letu a každý kotrmelec při hladkém letu (bez sloupu). Tleskači se vypouští i sólo, kde se let hodnotí podobně jako u křídla se třemi kusy, jen pravidla jsou trochu přísnější.

Vyprávěl jste o německých chovatelích, kteří vypouští letáky z auta na kobereček.

Popište, prosím, čtenářům tyto zážitky.

Na závodech v Německu, kdy se jednalo o mistrovství Německa v létání na klícku, jsem měl možnost vidět chovatele ze Srbska Stevana Dozeta, který své holuby ovládal jak při cirkusovém vystoupení. Holubi mu létali na povely z jedné klícky do druhé, prostě paráda. Francouzský chovatel tureckého původu Musa Čelik chová své holuby v automobilu pickup, které vypouští přímo z auta. Holuby má tak vychované, že mu vyletí z vozu na kobereček červené barvy rozměrů asi tak čtyři metry čtvereční, který nechá ležet na zemi asi pět metrů od vozu. Na koberci si vybere závodníka, který bude létat a toho vyhodí do vzduchu. Ostatní na znamení tyčkou, poklepáním do koberce, absolutně poslušně zalétnou zpět do auta. Toto když se opakuje pokaždé při startu nového závodníka, nevěříte vlastním očím. Turci jsou známí svým k uměním k drezuře, ale kdo to nevidí na vlastní oči, těžko uvěří. Viděl jsem holuby vyzdobené píšťalami, které při letu vydávají zvláštní tón, připomínající let roje včel. Když nám nad hlavami letělo patnácti členné hejno holubů, vybavené těmito píšťalkami, tak jsem měl mrazení v zádech. Chov a závody akrobatů jsou v zahraničí váženou událostí. Na závody přijíždí celé rodiny a opravdu si to užívají. Určitě to stojí i nemalé finanční prostředky, ale odměnou jim za to jsou krásně prožité chvíle ve společnosti přátel a svých opeřených miláčků.

Co Vám holubi dali a co vzali?

Já osobně nacházím v chovu holubů uspokojení, mám dobrý pocit z každého nadějného odchovaného holouběte, které vylétne na střechu. Navíc v dnešní uspěchané době je to hlavně čas odpočinku po práci, strávený mezi svými blízkými, rodinou a opeřenými kamarády. Chovatelství se nedá dělat bez podpory rodiny, která musí kolikrát přetrpět náš chovatelský zápal a místo dovolené u moře, proležet dovolenou někde na louce s hlavou obrácenou k obloze a vyhlížet ty naše klubíčka peří. Přál bych každému začínajícímu chovateli, který se rozhodne pro tento neobvyklý způsob chovu holubů, aby se mu dařilo a nenechal se odradit prvními neúspěchy, které nevyhnutelně přijdou, ale odměnou mu budou nezapomenutelné chvíle uprostřed přírody s jeho ochočenými svěřenci.

A co říci závěrem?

Chtěli bychom Josefu Voráčkovi poděkovat za poutavé vyprávění o holubích sportovcích. Z výše uvedeného textu je znát, že holubi jsou jeho velikou láskou. Josef Voráček patří mezi lidi vnímající neopakovatelnou krásu přírody, a proto si svého koníčka naplno užívá. Přejeme mu mnoho příjemných chvil se svými letáky.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Chovatel 12-2009