10aaa

jste zde: úvodní » Okrasní holubi » Čáp bílý a čapí kresba u holubů


Čáp bílý a čapí kresba u holubů

 

V holubářské mluvě se často setkáváme s pojmenováním kresebných rázů jednotlivých plemen holubů podle zbarvení u nás divoce žijících ptáků, ale i ostatních zvířat a květin. Můžeme uvést například pojmy čápek (barevné hroty křídel a ocasu), pěnkavčí kresba (oválné skvrny před koncem ručních letek například u dánského stehlíka), stračí kresba (kombinace bělokřídlé a běloprsé kresby), vlaštovčí kresba (běloprsá například u pražských rejdičů), špaččí zbarvení (stříbrobílé probělení na voleti). U barev můžeme jmenovat názvy plší nebo myšová (šedohnědě pruhová u českého staváka, někdy nazývaná také osiková), soví (mramorovaná například u moravského moráka), skřivánčí (kapratá v šedohnědé barvě například u koburských skřivanů) a kamzičí (šedohnědá nazývaná také chamois). Rostliny inspirovaly naše holubářské předky k pojmenování například jahodová (červená), levandulová (světle modrá), mandlová (atraktivní vícebarvý tygr, nazývaný také almond) nebo chryzantéma (stříkaná paruka například u parukáře). Existuje také barva kaštanová (šedohnědá). Známá je především u chovatelů poštovních holubů. Kmen spíše dlouho traťových holubů, nazývaný Meulemans, je v atraktivním celobarevném hnědočerveném zbarvení, často jsou také stříkaní nebo v kresbě tygra. Lidově se jim říká kaštánci. Vzácné a nově regenerované plemeno chebská straka, má synonymum kolčavák. Tento voláč má bílou náprsenku, skvrnu na voleti, připomínající zbarvení drobné šelmičky lasičky kolčavy. Některé výše uvedené názvy se běžně používají i v současnosti, s některými se můžeme setkat pouze ve staré literatuře.

Holubářské názvosloví se v minulosti formovalo hlavně na venkově. Vesnice a okolní krajina byla dříve živým organizmem. Hospodáři každodenně vyjížděli za svou obživou do okolí. Při práci na polích, lesích a rybnících sledovali bedlivě změny počasí a chování zvířat Například létající vlašťovky nízko nad zemí odjakživa značily déšť a při dobré organizaci práce pomáhaly svým chováním zabránit případným škodám při sklizni. Změnu ročního období, konec zimy, přinášeli poslové jara. Na svatého Řehoře, čáp letí přes moře, líný sedlák, který neoře. Na podzim příchod zimy opět ohlašovaly vlašťovičky. Čím déle v říjnu u nás vlaštovky prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají.

Během pobytu na obdělávaných pozemcích pozorovali hospodáři také hejna polařících holubů a divokého ptactva. Jejich srovnávání v barvě, způsobu letu a tvaru těla bylo často inspirací k tvorbě holubářské hantýrky. Názvy barev a kreseb holubů mají mnoho krajových výrazů a nelze opomenout ani vliv němčiny.  Pohledem na holubí krásu se naši předci při své nelehké práci v krajině také bavili. Holub stavěcí (český stavák) a válivý (rakovický kotrlák) dokázali upoutat i v letu. Bubláci přispěli s trochou do mlýna se svojí muzikou. Každé hejno bylo něčím zajímavé a podle převládajícího zbarvení hospodáři věděli, ze kterého dvora holubi pocházejí. Večer byly jejich zážitky zdrojem vzájemných debat se sousedy a vzájemného hecování.

Dnes je život na venkově jiný. Krásně zhodnotil tuto proměnu života na vesnici český emigrant žijící od svých jinošských let v Jižní Americe. Ve svých sto letech se před několika lety navrátil z emigrace do rodné vlasti. Českou vesnici neviděl dlouhých osmdesát let. Ve svém poutavém vyprávění v Českém rozhlase vzpomínal na svoje mládí na české dědině. Za tu dobu se mnoho změnilo. Při návštěvě své rodné vesnice nepotkal živáčka. Pouze za jedním oknem se hnula záclona, ale jeho zamávání zůstalo bez odezvy. Zaujalo ho, že obcí vede v současné době pouze jedna asfaltová silnice. Většina ostatní cest do okolní krajiny včetně drobných církevních staveb (kapličky, boží muka, smírčí kříže) zmizela. I louky byly jiné. Když se dříve sekala tráva, při každém pohybu kosou odskakovalo plno koníků a ostatního hmyzu. To bývalo pastvy pro koroptve. Na mezích cvrkali cvrčci. Na současné louce neviděl ani motýly, což bylo kdysi samozřejmostí. Dnešní vesnice se mu zdála sice modernizovaná, ale pustá, bez života. Na střechách nepoletovali žádní holubi…

Z jeho vyprávění vyplynulo, že za jeho mládí byl na vesnici živý ruch. Všude bylo plno lidí a především dětí. Někdo stále vyjížděl za dvorů s povozy taženými koňmi nebo voly za prací do okolní krajiny. Pocestný jdoucí obcí stále někoho potkával a hovořil se sousedy. Vesnice byla plná života. V každém stavení měli plno hospodářských zvířat a nouze o ně nebylo ani na návsi a v blízkém okolí.  Holubi poletovali snad na každém dvoře. Českého rodáka žijícího v Jižní Americe proměna české vesnice velmi překvapila. Pro nás starousedlíky byl přechod pozvolný a nějak jsme tuto radikální změnu ani nezaznamenali. Je však zřejmé, že jsme byli dříve daleko více spjatí s okolní krajinou a přírodou vůbec. Ale vraťme se zpět ke kresbám u holubů. V dalších řádcích se budeme věnovat nejenom bílým čápům (těm co nám dle tradice nosí děti), ale i čapí kresbě u holubů.

Název čapí kresba u holubů vznikl, jak už název napovídá, nápadnou shodou se zbarvením čápa bílého. Jedinec je téměř bílý, barevné jsou pouze letky a ocas. Barevnohrotý čápek, jak se kresbě také říká, je z genetického hlediska bělouš v čistokrevném (homozygotním) založení genů značených písmenem velké G. Vyskytuje se hlavně v černé a modré barvě (například u českého rejdiče). Probělení u těchto barev dává vyniknout barevným letkám a ocasu v převážně jinak bílém zbarvení. U popelavě červené a žluté barvy jsou letky a ocas světlé. Při působení faktoru G jsou bělouši téměř bílí (tzv. bílí bělouši), vzácně také bílí barevnopruzí. Bílí bělouši mají většinou tmavý zobák, obočnici a drápky. Vadou čapí kresby jsou ojedinělá barevná pírka v bílém zbarvení jinde než v ocase a letkách. Naopak obráceně jsou nežádoucí bílé ruční letky a ocasní pera. Požadavky na zbarvení se liší u jednotlivých plemen. Například u vídeňského rejdiče musí být u světlých čápků minimálně 6 ručních letek probarvených a v ocase nesmí být více než 3 letky čistě bílé. Čápek má několik variant. Existuje věncový čápek, například u budapešťského vysokoletce, kde je probarvená také hlava a částečně i krk. Vzácností jsou čistě bílí csepelští budapešťané.Snad jen pro opravdové znalce existuje varianta u věncového čápka bělohrotá a běloocasá. V tomto případě je jedinec bílý i v letkách a ocase a barevnou má pouze hlavu.

Další modifikací je čejčí čápek jinak nazývaný rušvan. Barevné jsou ruční letky včetně křidélka (barevná skvrna v ohbí křídel) a barevná je kapka na hlavě. Ocas je, ale bílý. Zbarvení je charakteristické pro německé plemeno kaňka barevnohrotá (durynský bezrousý a saský rousný čápek). Dále rozeznáváme bagdetího čápka. Barevné jsou většinou křídelní štíty a ocas. Ruční letky jsou bílé, takzvaně bělohroté. Setkáme se s ním u orientálního racka satinety modifikovaného orientální barevnou řadou. Jak už název napovídá, nejvíce jsou barevnoocasí štítníci rozšíření u české bagdety. Bagdetí čápci mají bílý hřbet a v ramenou kresbu srdce stejnou jako u české čejky. Štíty jsou většinou neúplně barevné.

Zbarvení bělouš má mnoho synonym. Z německého pojmenování schimmmel je odvozené běžně používaný název šiml. Zvláště u holubů gigantů se používá anglický termín grizzle. Poštovní holubáři používají název šek. U pražských rejdičů se používá název bělouši grošovaní (mramorovaní)

Vedle častějšího zbarvení čápek se u holubů setkáváme také s vzácnějším zbarvením čapík. Jedná se o barevnou mutaci tygrů, blízkou běloušům, značenou velké G a malé t. Jednou její varietou je právě čapík. Má barevnou hlavu, letky a ocas, břišní strana je většinou bílá, ale na hrudi musí být vždy barevná tabulka. Také se mu jinak říká tabulkový tygr. S tímto zbarvením se můžeme vzácně setkat například u pražských rejdičů. Pro zajímavost uvedeme, že zbarvení černého tabulového čapíka  na brněnském voláči najdete na přebalu současného aktuálního Vzorníku plemen holubů z roku 2008.

Všechny výše uvedené kresby vycházejí ze zbarvení nám dobře známého čápa bílého. Jeden metr vysoký pták s rozpětím přes jeden a půl metru je v přírodě těžko přehlédnutelný a dá se říci, že mezi lidmi oblíbený. Zvláště díky tradici, že čáp nosí děti, no vlastně kluky, holky prý nosí vrány. A jak vlastně tato legenda vznikla?

Tato pověra není dokonce ani původně česká. Své kořeny má v Německu, Holandsku a Skandinávii. Nebyla zde však pouhou báchorkou pro děti, ale měla hlubší význam. Podle dávné tradice duše nenarozených dětí přebývaly v hlubokých močálech a bažinách a odtud potom přicházely ke svým rodičům. Čápi často hledali potravu právě v těchto nedostupných místech. A navíc lidé tehdy vypozorovali, že se čapí rodiče starali o svá mláďata s vřelou láskou, oddaností a byli věrní svému hnízdišti. Mezi lidmi se proto kdysi dávno začalo říkat, že čápi z bažin, mohou pro svůj dobře vyvinutý mateřský pud přinést i duši dítěte.  Podle tradice čápi odnášeli děti s sebou do hnízda zavěšené v silném zobáku zabalené v tradiční zavinovačce. Komínem se s nimi spouštěli do ložnice. Vděční rodiče jim nadbíhali stavěním plošin na střechách, kde se čápi mohli uhnízdit. Pokud si zde ptáci skutečně začali budovat hnízdo, znamenalo to, že se v domě bude rodit mnoho dětí!

V minulosti čapí hnízdo na komíně přinášelo dle tradice do chalupy štěstí a skvělou společnost krásného bílého ptáka s dlouhým červeným zobákem. Na jaře v době toku pobavil své okolí pověstným klapáním. Ale v dnešní době mít čápa na komíně není žádná výhra. Poptávka po více než dvou dětech je dnes vzácností a že děti dneska něco stojí, potvrdí snad každý rodič.  Vzájemné soužití čapí rodiny a hospodáře má i svá negativa. Naši příbuzní z obce Dolní Bukovsko v jižních Čechách měli čapí hnízdo na komíně sousedící s jejich zemědělskou usedlostí. Kromě do běla zbarvené střechy od jejich trusu, nebylo vzácností obohacení dvora o různé klacky používané na stavbu hnízda a všelijakou havěť. Při krmení mláďat se na dvůr dostávali rozliční hadi nebývalých rozměrů, žáby, myši, hmyz a dokonce i ryby. Ale to není všechno. Proč by se čapí rodinka trmácela za potravou do vzdálených mokřadů, když jí pod komínem pobíhaly slepičí a kachní kvočny se svými odchovy. Na dvoře si nebohá kuřátka a kachňátka čáp s lehkostí nadhazoval do vzduchu, aby je s bravurou pohodlně dostal do svého zobáku a mohl odnést svým potomkům. A zvláště pro nás chovatele nebyl tento pohled zrovna dvakrát příjemný. Také jejich hnízdo vyžaduje pravidelnou údržbu. Kromě pevného základu se musí čas od času redukovat. Po letech postupného navyšování může vážit i přes tunu. Existují dokonce doklady o čapích hnízdech používaných nepřetržitě několik set let.

Čáp bílý (Ciconia ciconia) náleží k čeledi čápovitých. Tento symbol českého venkova však v polovině minulého století drasticky ubyl na početnosti a ze západní Evropy prakticky vymizel. Jeho život je spjat se zemědělskou krajinou a velmi závisí na ohleduplném způsobu hospodaření. Svou roli hrál také úbytek mokřadů a úhyny na stožárech vysokého napětí. Poslední dobou se počty čápů naštěstí mírně zvyšují, především v částech střední a východní Evropy. U nás každoročně hnízdí něco přes 800 párů. Do některých zemí Evropy se čápi znovu navrátili. Úspěšná byla snaha o znovu vysazení například ve Švýcarsku. Po vysazení čapích mláďat si však museli na úspěšné hnízdění v zemi helvetského kříže několik let počkat. Čápi zcela dospívají až ve třech létech. Do chomoutu se nijak nehrnou. Poprvé zahnízdí většinou ještě o pár let později ve čtyřech až šesti letech. Z toho vyplývá, že čáp bílý musí mít poměrně dlouhý život. Na základě výzkumů ornitologů se uvádí průměrný věk okolo patnácti let. V zajetí se dožil čapí kmet téměř padesátky. Nejstarší čáp, kroužkovaný v České republice, se v přírodě dožil 22 let. Byl označován roudnickými ochranáři a ornitology v  obci  Štěkeň na Strakonicku v roce 1982. Ještě v roce 2004 hnízdil v Plané nad Lužnicí v okrese Tábor.

Čáp je stěhovavý pták. Výborně létá a plachtí. Dovede využívat stoupajících teplých vzdušných proudů i při dalekých tazích a šetří si tak svá křídla. I proto čápi bílí při cestě na africká zimoviště nelétají přes Středozemní moře, ale přes Gibraltar či Bospor. Využívají známého fyzikálního jevu, že vzduch se ohřívá pouze nad pevninou. Klidným letem s průměrnou rychlostí 45 kilometrů za hodinu překonají tisíce kilometrů až do střední či jižní Afriky. Za den ulétnou a proplachtí i 300 km. Ale jsou známé i výjimky čápů, kterým se do teplých krajů nechce. Před pár lety se u nás na jižním Plzeňsku rozhodli dva čápi neodletět a zimovali v naší nehostinné krajině. Je otázkou, proč se nevydali za teplem a jistou potravou do centra afrického kontinentu.  Čapí otužilci byli místními občany náležitě sledováni, mimo jiné naším kolegou chovatelem Ing. Vladimírem Jevickým a očekávalo se s napětím, jak jejich troufalost dopadne. Snad díky mírné zimě se čápi na louce u potoka v obci Nezvěstice dočkali jara. Druhým rokem už svůj experiment neopakovali. Asi uznali, že Afrika je Afrika a napřesrok odletěli do teplých krajin hodovat obrovská hejna sarančat stěhovavých. Jiný případ známe z Blatné. Mediálně známý kroužkovaný čapí pár zimuje na jihu Čech už pátou sezónu. V letošním roce přežili i mráz mínus 27 stupňů celsia. Zimující čápi byli však při silných mrazech přikrmováni pracovníky místního podniku zpracovávající blatenské ryby. Tento neobvyklý zdroj potravy je možná hlavním důvodem porušení letitých pravidelných cest na jih.

Na závěr bychom uvedli jednu lidovou říkanku o čápovi. Starý čáp, klapy, klap, chodí k brodu, čeřit vodu, čápice ho provází, chytá žáby pod hrází. Starý čáp, capy, cap, cape bosý po rákosí, za ním cape čápice, ráchají se v rybníce.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Časopis Chovatel 7/2013

 

foto  - 4852foto  - 4853foto  - 4854
foto  - 4855foto  - 4856foto  - 4857
foto  - 4858foto  - 4859foto  - 4860
foto  - 4861

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 603 538 950, +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

První vlaštovka u nás jaro nedělá...

vydáno:23.03.2019

img

Letos přiletěly vlaštovky brzy. Loni jsme zaznamenali posla jara s červenou skvrnou na hrdle o...

»více

Chovatelská přehlídka v Kolešovicích 8.-10.2.2019

vydáno:00.00.0000

img

Starobylá budova bývalé fary hostila počátkem února chovatelskou přehlídku.Několik fotografií...

»více

"Venčení" poníků

vydáno:19.01.2019

img

                                                                                                 ...

»více

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

Tvorba webových stránek ANT studio.cz