Připomínky k evropskému způsobu posuzování okrasných holubů uveřejněné ve Zpravodaji Klubu chovatelů německých výstavních holubů

Důvody proč (ne)zavést evropský (německý) způsob posuzování

     Na aktivu, který pro zástupce chovatelských klubů v červnu letošního roku pořádala ÚOK chovatelů holubů, se také jednalo o posuzování holubů na výstavách ČSCH. Předseda ÚOK Pavel Wieder vysvětlil, proč se ÚOK přiklonila k zavedení „evropského“ způsobu posuzování. Celoplošně by se takto mělo posuzovat od 1. dubna 2014.

     Již dopředu vím, že mnoho z nás tomuto posuzování nefandí, protože pro nás, chovatele holubů, to nic pozitivního nepřinese. Z oceňovacího lístku se totiž toho moc nedovíme a přitom právě v něm bychom měli nalézat informace, jak dál  v šlechtění daného plemena pokračovat.

     Pokud někdo z tzv. evropské standardizační komise spatřuje důvody pro bezpodmínečné zavedení tohoto systému posuzování ve všech členských svazech EE v tom, že v celé Evropě (údajně snad kromě ČR, Slovenska a Polska), se tak posuzuje, tak to je ubohost. Nenechme se nikým podmaňovat! Propagátoři tohoto způsobu posuzování jeho přednosti snad vidí v tom, že posuzovatel nepotřebuje zapisovatele,  na svůj výkon se může více koncentrovat a tak nám, chovatelům (vystavovatelům),  lépe naznačit, kterým směrem při šlechtění našich holubů jít. O tom, že to je úplně jinak  jsem přesvědčen! Jako důkaz přikládám oceňovací lístek jednoho mého holuba (viz 3. stranu obálky) posouzeného způsobem praktikovaným v Německu (vyhotovil ho slovenský posuzovatel Míča (neznámo kdy)  na výstavě ČSCH v Břeclavi). Ani slovo v něm však  není o tom, co onomu holubu do ideálu chybí. A přitom mu do něj chybí celé čtyři body! Ptám se – jak o ně přišel? Jaké že to nedostatky vykazoval? A tak bych mohl pokračovat.

                                                                               Jiří Studýnka

Také názor

     Těsně před uzávěrkou tohoto čísla našeho zpravodaje doručen na můj „redakční stůl“ byl výše uvedený článek Jirky Studýnky, resp. jeho úvaha o možných dopadech přechodu u nás na systém posuzování praktikovaný na většině výstav v Německu. Přeposlal mi ho Mirek Vidner s tím, abych se pokusil alespoň v krátkosti tento systém našim členům přiblížit, příp. poukázat na možná úskalí s tím spojená. Přestože už mám dost všech těch polemik, které se kol této a podobných věcí ( např. vzorníků etc.) v poledních pěti létech u nás jalově vedou, pokusím se o to. Nechci ani, aby  kdekdo s mým názorem souhlasil,  ale přál bych si, aby většina z těch, co si ho přečtou,  si na věc udělala svůj vlastní názor. Přihlédnout přitom mohou  k tomu, že ho vyslovuje člověk, který již téměř 40 let je svazovým funkcionářem, posuzovatelem holubů a soudním znalcem v oboru,  jedním ze třech lidí, kteří přivedli ČSCH  do evropského chovatelského svazu, který  byl ředitelem, resp. tajemníkem dvou evropských výstav a  v létech 1994 – 2010 pak stálým delegátem ČSCH v holubářské sekci EE (po určitou dobu dokonce v nejvyšší revizní funkci tohoto  svazu). O tamních poměrech tedy leccos vím a proto mne tak trochu mrzí, co se  u nás dnes o evropském svazu píše, a nebo také nepíše. Nemohu se ubránit dojmu, že se tak děje cíleně. Ale nyní k věci.   

       Začnu trochou teorie. Princip hodnocení (posuzování) holubů na výstavách spočívá v tom, že pro každé uznané plemeno holubů je příslušnými orgány chovatelského svazu (u nás to je Český svaz chovatelů) vypracován standard (vzorník), což je jakýsi popis ideálu daného plemena. Na výstavě pak posuzovatel (jímž je na způsob soudního znalce chovatelským svazem vyškolený odborník) porovnává, jak dalece se posuzovaný holub předepsanému ideálu podobá, resp. do jaké míry  požadavky standardu splňuje.  Výsledek posouzení, zpravidla zapisovaný do úředního protokolu, může být vyjádřen jen slovy nebo body anebo také kombinací slovního vyjádření kvality holuba s body – často ve stobodové stupnici, z níž je však prakticky využíváno jen 20 nebo i méně bodů (na výstavách ČSCH se bodová hodnota posuzovaného holuba pohybuje mezi 80 a 100 body, i když 98 až 100 bodů je prakticky za hranicí možného). V německém systému lze kvalitu holuba hledat jen mezi 90 a 97 body, resp. čísly. Dlužno též podotknout, že bodové systémy používané v Evropě jsou většinou stavěny na principu srážkových bodů, tzn., že posuzovaný holub je bodově postihován za odchylky od standardu a výsledná známka je odpočtem součtu srážkových bodů od sta.

      V jiných systémech se pracuje obráceným způsobem – kvalita jednotlivých exteriérových znaků holuba je vyjadřována přidělovanými body, přičemž na každý posuzovaný znak je možné přidělit jen určitý počet bodů a jejich součet pak je výslednou známkou kvality holuba. U nás používaný bodový systém je ve světě jedním z nejpropracovanějších (do určité míry je obrácenou podobou přídělového systému – potencionální vady holubů jednotlivých plemen byly až do roku 2008 podle závažnosti rozděleny do   do čtyř kategorií, přičemž pro každou z nich byl taxativně dán maximálně možný nebo minimálně nutný počet srážkových bodů). Je-li (byl-li) tento systém správně používán, lze jeho pomocí dospět k relativně objektivnímu výsledku hodnocení.

     Extrémem je posuzování založené na pouhém postupném vyřazování vystavených holubů – od toho nejméně kvalitního až po druhého nejlepšího. Nakonec pak v soutěži zůstane jen jeden holub, který se tak stává jejím vítězem. Při tomto způsobu posuzování nebývají vypisovány žádné oceňovací protokoly, takže nikdo z vystavovatelů se potom nedoví, jaké vady nebo přednosti jeho holub má. Účast v soutěžích, kde je posuzováno tímto způsobem, tedy nemá pro další šlechtitelskou práci začínajícího či méně zkušeného chovatele přílišný význam.

     Poněkud odlišné od zmíněných systémů může být posuzování holubů některých sportovních plemen (rejdičů, akrobatických rejdičů či přízemních rolerů, vysokoletců, staváků, kruhových tleskačů, poštovních holubů atp.). Někdy nemusí být holubi na výstavách posuzováni vůbec, zejména v případech, kdy výstava  je pouze přehlídkou vítězů sportovních soutěží, přičemž vzhledu těchto holubů není přikládán vůbec žádný význam. V jiných případech jsou i ti nejvýkonnější holubi posuzováni podle standardů příslušných plemen, ale podmínkou účasti v soutěži je splněný a úředně doložený výkonnostní limit.

     „Německý“ systém posuzování (nesprávně označovaný za systém evropský; evropský snad jen proto, že členské svazy EE se dohodly, že na výstavách majících status výstav evropských,  se bude posuzovat stejným systémem jako v současné době v Německu) je hybridem – něco mezi posuzováním tzv. volnou úvahou a systémem bodovým. Před jeho zavedením se v Německu posuzovalo (stejně jako u nás) systémem  založeném vyloženě na volné úvaze, výsledná hodnota posuzovaného holuba se nevyjadřovala číslicemi, ale symboly typu Ia, Ib, IIa, IIb a tak dále a tak podobně.

     U nás se bodový systém začal zavádět na přelomu 60. a  70. let minulého století a přejímán byl i mnohými zahraničními svazy a kluby  Takto se po československém vzoru např. posuzovalo na evropských výstavách anglických voláčů, mezinárodních soutěžních výstavách Intertau, výstavách mezinárodního klubu chovatelů krátkozobých rejdičů IKC a mnoha dalších. A v řadě zemích se tak posuzuje dodnes.V Německu, kde jakékoliv změny ve stoleté praxi se v holubářství prosazují ještě obtížněji než u nás,  ke klasickému bodovému systému taktéž směřují, děje se to však pomalu a  plíživě. Ale už i tam sice body také mají, ale ty nejsou ani součtem bodů dílčích či odpočtem  bodů od čísla de facto vyjadřujícího hodnotu ideálu daného plemena. Dochází se k nim způsobem ne nepodobným těm, které např. udělují porotci v soutěžích typu StarDance. A jak známo, ideál v každé době, a i při největším stupni prošlechtění daného plemena, stále zůstává ideálem (byť dokonalejším než ten stávající), tzn. opět něčím nedosažitelným – nadneseně řečeno - je takovým holubářským bájným sv.  Graalem. Pravda, bývají i případy opačné. 

     Způsobu posuzování zpravidla bývají přizpůsobeny i vzorníky jednotlivých plemen holubů. U nás vzorníky zařazené do jejich sborníků z let 1927, 1940, 1953 a 1964 byly uspořádány podle tehdejších vzorníků německých, avšak sborník vzorníků z roku 1974 (Čermák, Župka a kol.) byl uzpůsoben pro posuzování bodové a i podle zavilých kritiků našeho současného způsobu posuzování byl nejlepší, jaký kdy u nás vyšel. Přednost sborníku vzorníků z roku 1993 (Havlín, Petržílka a kol.) spočívala  především v tom, jak už výše bylo zmíněno, že vady holubů podle závažnosti rozděloval do čtyř skupin a taxativně tak posuzovatelům vymezil prostor pro jejich „srážkové manévrovánít“. To vzorníky německé, ale ani ty naše z roku 2008,  nečiní;  ty v drtivé většině hovoří jen o vadách jako takových, aniž by naznačily, které z nich u toho kterého plemena jsou vady velké (hrubé) nebo malé. Vydáním vzorníků z roku  2008, a chaotickou novelou některých z nich v roce 2011,  tak byl učiněn rozhodný krok směřující do dávné minulosti nám tolik drahého  českého holubářství,  tj. do lůna z něhož kdysi vzešlo. A co za lůno to bylo, nechť si každý domyslí sámi.

     A nyní už konečně k  Studýnkově úvaze. Ne, že by německý  způsob posuzování posuzovatele nikterak nelimitoval. Limituje, ale způsobem, který ho přímo nutí  některé (i  zjevné)  vady přehlížet, a to jen proto, aby holuba mohl zařadit do té které kvalitativní třídy.  Kdo jste kdy měl tímto způsobem posouzené holuby, v jejich oceňovacích lístcích snadno zjistíte, že v nich nejsou zaznamenány vady, o kterých víte a v chovu  se je cíleně snažíte odstraňovat. Ale co ten chovatel, který neví, že to vady jsou? Poněkud zavádějící je i návev kolonky v oceňovacím lístku Němci nazvané Wünche (přání – v množném čísle), u nás většinou do češtiny překládané jako doporučení, tzn. něco, co by se na holubu mělo zlepšit, ale co snad vadou ani není. Není to tak, ve skutečnosti  to jsou naše  malé vady. A významově je úplně jedno,  zdali posuzovatel vystavovatele  upozorní na to, že holub by měl mít  křídla a ocas kratší (ovšem o co kratší  by je měl mít v německém systému číselně nelze vyjádřit)  nebo zda mu přímo řekne, že holub křídla a ocas má delší,  než by měl mít (nepřiměřenost oné délky však v tomto případě vyjádřit lze – a to srážkovými body). A protože v německém systému rozhodujícím  faktorem pro zařazování holubů do jednotlivých kvalitativních tříd je počet do protokolu zapsaných vad (nikoliv stupeň jejich závažnosti), posuzovatel, aby se nezbavil možnosti holuba zařadit do vyšší  třídy,  místo toho, aby do protokolu uvedl, že holub má dlouhá křídla a dlouhý ocas (resp. že byl měl mít kratší křídla a kratší ocas), což jsou dvě vady, tak napíše – delší zadní partie (jedna vada), a to i v případě, že délka tzv. zadní partie vůbec nemusí být způsobena dlouhými křídly a ocasem, ale např. délkou trupu. A takovýchto případů bych mohl uvést desítky.

   Teď k německé bodové stupnici a zkratkám uvedeným  na německých (rakouských) oceňovacích lístcích (podle oficiálního manuálu EE z roku 2009).

     v = vorzüglich (doslova výborný, znamenitý, v naší terminologii vynikající – uděluje se v případě, kdy holub odpovídá ideálu v současném stupni šlechtění, resp. holub po všech stránkách odpovídá ideálu daného plemena. Že by vykazoval zaznamenání hodné vady se nepředpokládá. Kvalita takovéhoto holuba se vyjadřuje číslem 97 (pozor – mějme na paměti, že v pravém slova smyslu to není počet bodů, ale pouhé číslo);

    hv = hervorragend (doslova opět něco podobného jako u vorzüglich), v naší terminologii odpovídá  termínu výborný.

Vyjadřuje se číslem 96, a to  případě, když  holub vykazuje jen jednu malou vadu, a to takovou, která není vadou důležitého plemenného znaku (u německého výstavního holuba např. nepatrný náznak uvolněného peří na jeho šíji;

     sg = sehr gut (velmi dobrý);  zde kvalita holuba se vyznačuje čísly 95, 94 nebo 93, a to při následujícím souběhu malých vad: 2 vady (95),  3 vady (94 nebo 93 – o tom rozhoduje posuzovatel, pomoci mu v tom může počet zjištěných předností);

     g = gut (dobrý); tento stupeň kvality se vyjadřuje čísly 92 nebo 91,  a to v lepším případě při jedné hrubé a dvou malých vadách  a ve druhém případě pak při dvou hrubých  a třech malých vadách;  

    b =  befriedigend (uspokojivý, u nás dostatečný); této kvalitě odpovídá číslo 90 – uděluje se při 3 hrubých a dvou malých vadách.

      Čeho při hlubším zamyšlení o logice tohoto systému je žádoucí si všimnout? Třeba toho, jakým číslem kvalitu holuba vyjádřit v případě,  kdy při např. při dvou hrubých vadách nemá uvažované 3 malé vady, ale třeba čtyři a více. Asi nijak, protože posuzovatel těch normu přesahujících vad si nesmí všímat. A tato modelová situace je jedním z hlavních důvodů, proč o německém způsobu lze s jistotou říci, že,  oproti některým systémům jiným,  je systémem alibistickým, ale některým posuzovatelům možná náramně vyhovujícím.

     u = ungenügend (nedostatečný, u nás výluka)  např. při značně křivém kýlu hrudní kosti či jiných anatomických vadách), čemuž odpovídá číslo O.     

     oB = ohne Bewertungsnote (Neoceněn, O,  v případech kdy holub má snímatelný nebo  příliš těsný registrační kroužek, kroužek ročníku staršího šesti let, zjištěná je přítomnost zevních parazitů, značně rozpeřený holub nebo nehotový výletek či dokonce příliš mladý holub (holoubě). V takových a podobných případech se doporučuje rozhodnutí výkonného posuzovatele nechat schválit úřadujícím „obmanem“ (vedoucím posuzovatelem), pokud na výstavě je přítomen. Symbol oB a nula se na oceňovacím lístku holuba označí také v případě, že se jedná o tzv. novošlechtění či holuba bez platného registračního kroužku,  nebo když je označen např, přídavným plastikovým kroužkem či dvěma registračními kroužky. Podezření z nemoci se na oceňovacím lístku  slovně nepíše, ale vyznačí se křížkem v předtištěném rámečku.

     n.a  = nicht anerkannt (neuznané plemeno).;

     uM = unstatthafte Masnahmen (nedovolená úprava, manipulace, např.  zastřižené a rozklepané konce rýdovacích per, rtěnkou nabarvené obočnice atp.).

     Ani zmínka v citovaném manuálu není o tom, že by počet zjištěných předností jakkoliv ovlivňoval výslednou známku posuzovaného holuba (jak je u nás někdy mylně vykládáno), např. tím, že by byl jakousi vyrovnávací hodnotou zjištěných vad.

     Manuál však obsahuje i některé  pozoruhodnosti, ale pro to,  abych je zde  všechny jmenoval,  není prostor. Za všechny tedy alespoň jednu.

      Pokud posuzovatel v kolonce Vorzüge (přednosti) zmíní, že např. barva očních duhovek je dobrá (německy gut/g), v celkovém hodnocení tento holub nemůže dostat vyšší známku než g,  byť by  byl kandidátem  na vítěze výstavy! Takže i takovéto záludnosti německý systém  v sobě skrývá a méně ostražitý posuzovatel tak v dobré víře, ale použitím nevhodného slova chvály, snadno může holuba i diskvalifikovat! Tak a teď, pánové, mudrujte.

     Každý systém posuzování, ostatně  jako všechno na světě,  má    dvě strany mince. Někdy skutečně je nutné některá pravidla novelizovat či dokonce nahradit je  jinými. V tomto případě však neznám jediný důvod, proč bychom u nás měli uzákoňovat něco, co tu už jednou bylo a dávno bylo překonáno. Důvody, které se zde    pro příklon k německému systému  sofistikovaně uvádějí, jsou jen zástupné a  neinformovaného úmyslně matoucí. Evropský chovatelský svaz není  EU a Brusel, takže  nikomu nic nenařizuje. Neslyšel jsem, že by např. čeští drůbežáři – v EE stejně etablovaní jako holubáři -  horovali pro německý způsob posuzování, zavést ho u nás  je ani nenapadlo.

     O důvodech, které na začátku sedmdesátých let minulého století u nás vedly k zavedení bodového systému posuzování, byly popsány stohy papíru. Možné je, že někteří z těch, kteří se dnes ze svých momentálních holubářských funkcí snaží otočit kolo dějin zpět, je i četli. Těm, kteří o ničem z toho nemají zdání, připomenu důvod oficiální, zveřejněný v úvodu již vzpomínaného „nejlepšího sborníku vzorníků holubích plemen, který u nás kdy vyšel“  (Vzorník plemen holubů, Jaroslav Čermák, Ing. František Župka a kol., 1974. s. 5.  Vydal Český svaz chovatelů drobného zvířectva ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze). Doslovná citace: Zavedením nového způsobu posuzování holubů bodovým systémem na našich výstavách byli posuzovatelé postaveni před velmi obtížný úkol, vyjádřit srážkou bodů zjištěné odchylky jednotlivých plemenných znaků posuzovaných holubů od znaků ideálních, požadovaných vzorníkem. Tento způsob posuzování se ukázal jako dokonalejší oproti posuzování podle volné úvahy. Vyžaduje však dokonalou znalost vzorníků. Uvážíme-li však, že se na našich výstavách setkáváme asi s 80 až 90 plemeny holubů s množstvím barevných i kresebných variet, je téměř nemožné, aby jednotlivec svou pamětí všechno obsáhl.

     Ukázala se nutnost sestavit nové vzorníky holubích plemen takovým způsobem, aby byly skutečně přehledné, a to tím spíše, že kniha vzorníků, kterou zpracoval a vydal v roce 1964 nezapomenutelný holubářský odborník Jindřich Voráček, je již dávno rozebrána. Tato kniha byla dobrou pomůckou pro posuzovatele při tehdejším způsobu posuzování volnou úvahou, nestačí však již pro nynější bodový systém.

     Nové vzorníky holubích plemen jsou proto zpracovány tak, že plemenné znaky jsou popisovány ve stejném pořadí, v jakém jsou uvedeny na posuzovatelských listech, takže posuzovatelé budou mít možnost bez dlouhého hledání a pročítání vzorníku okamžitě během posuzování porovnávat svá rozhodnutí a bodové srážky se vzorníkem a nemohou na nic zapomenout Práce se tím značně usnadní  a hlavně zkvalitní, což jistě ocení i sami chovatelé.“

     Jak tedy z toho všeho ven? Bude to těžké, ale hlavně nenechme se – jak říká Jirka Studýnka – nikým a ničím podmaňovat. A nešvejkujme!. Na jedné straně se hrdě hlásíme k tomu, co jsme my – Češi – (byť někteří z nás německá jména měli a mají) i z  historického pohledu v chovu holubů dokázali, na druhé straně  až  servilně se hrbíme před cizinou a jsme (resp. někteří z nás) ochotni akceptovat cokoliv, co si tam kdo vymyslí. A zdůvodňovat to tím, že to je naše povinnost,  je směšné. Slavibor Petržílka