Deutsches und tschechisches historisches Geflügel, historie chovu drůbeže

Zveřejněno v časopise Chovatel 3/2017

II. část

Speciální výstavu chocholatých plemen máme úspěšně za sebou. V první části článku jsme slíbili, že se podíváme na jejich vystavování v druhé půlce 19. století. Tehdejší doba byla pro chovatele významná.Od roku 1877 se u nás začala psát éra organizovaného výstavnictví. Již od samého začátku se chocholatá plemena drůbeže běžně vystavovala na chovatelských přehlídkách. Informace o jejich počtech a druzích, jsme našli v periodiku Kuří dvůr. Z publikovaných přehlídek jsme vybrali ty nejzajímavější.

První představíme výstavu drobného zvířectva ve Vysokém Mýtě při okresní hospodářské průmyslové výstavě pořádané 4. – 5. září 1895. V poměrně dobře obsazené expozici drůbeže se dala najít také chocholaté plemena. Holanďanky vystavil František Zvoníček z Pardubic. Padovánky (dnes paduánky) zlaté a chamois (kamzičí) předvedl Josef Novák z Vinarů a Josef Šplíchal. Zajímavé informace lze vyčíst z hodnotící zprávy od Karla Škody. Nešvarem bylo umístění drůbeže po dvojicích do výstavních klecí. Často byli spolu jedinci různých chovatelů. Tím docházelo ke stresování a rvačkám zvířat. K pohodě zvířat nepřispělo ani počasí. Panovala veliká horka. Velký problém byl s jurory (posuzovateli drůbeže). Na velké množství drůbeže jich bylo málo. Výstava měla být doposouzena dle normy po 6 hodinách, aby zbyl čas na ohrazení se proti výrokům jurorům a na tvorbu katalogu. Jak se v dobovém textu píše, přes kardinální chybu byla výstava po obědě otevřena pro veřejnost. Posuzovatelé však ještě v 18,30 nebyli se svojí prací hotoví a nebyly udělené poděkovací ceny. Pro zajímavost uvedeme, že holubi nebyli posouzeni vůbec, protože jich bylo velké množství a jediný pozvaný juror je odmítl posuzovat. Nenechal se za žádných podmínek přemluvit. Dodáme, že asi nestál o práci přes noc… Organizátorům výstavy nezbylo konstatovat, že nebyla naplněna idea tehdejších organizátorů a posuzovatelského sboru. Ta zněla: „Posudek má být nestranný. Obecenstvo má býti výstavou poučeno a povzbuzeno.“ Zkrátka výstava se nepovedla podle plánu.

Další zajímavou výstavou byla 11. mezinárodní výstava drůbeže v Praze. Konala se 14. – 16. května 1896. Obeslalo jí 48 vystavovatelů ze všech význačných zemí mocnářství. Posudek (ocenění drůbeže) provedli juroři (posuzovatelé) K. Hrubý, J. Kašpar, J. Košerák, K. Kučera, F. Suchánek a R. Svoboda. Houdánky (hudánky) byly vystavené v barevném rázu tmavém. Ocenění získala Jana Tintarová, František Borovec a Ema Pietschová. Dalším plemenem byly stříbrné padováky Za pěknou kolekci získala 2. cenu Ida kněžna ze Schwarzenbergů a velkostatek Gamsenegg. Holanďanky černé vystavila Jana Tintarová.

V další části článku se budeme věnovat tehdejším normám (popisům) chocholatých plemen. První vzorník chocholatých plemen byl zveřejněný v periodiku Kuří dvůr v roce 1889. Jednalo se o francouzské houdánky (dnes hudánky). Vzorník byl na svoji dobu moderní a přehledný. Zahrnoval údaje zabírající dvě stránky textu. Rozsahem si nezadal s normou ze současnosti. Pro zajímavost uvedeme, že v našem platném vzorníku se u tohoto plemene hodnotí 20 pozic, ve vzorníku před 130 lety bylo pozic 18. Což není velký rozdíl. V některých pozicích byl autor tehdejšího vzorníku ještě pečlivější než dnes. Například v pozici ušnice je dnes uvedeno, že jsou malé, zakryté vousem, struktura i barva bez významu. V původním vzorníku je shodně uvedeno, že obličej a ušní otvory zcela zakrývá bohatý vous. U ušních otvorů bylo však připomenuto, že mají být bílé. Zajímavostí byl popis chocholky. Dle vzorníku země původu má být ozdoba prostřední. Podle anglického a německého šlechtění měla být veliká a kulatá. U barvy běháků s pěti prsty je stejně jako dnes zdůrazněné dobré oddělení prvního a pátého prstu. Drobná odlišnost je v použití termínu barvy nohou. Náš vzorník mluví o masovém až světle šedém zbarvení. V historickém vzorníku je použitý termín olověná barva. Mezi vadami byla například uvedená ostruha u slepic. Oba vzorníky shodně mluví o častém výskytu tmavých skvrn na běhácích. Kvalita vzorníku z předminulého století je zarážející a svědčí o vysoké odborné úrovni jeho tvůrců.

Za vzorníkem je popis plemene z hlediska užitkovosti. V textu lze najít informace nejenom z domovské Francie, ale překvapivě také z našeho prostředí. Tehdejším předním chovatelem hudánek u nás byl A. Ullmann. Svůj chov provozoval někdy kolem 80. let 19. století ve Staré Pace. Město se nachází u Jičína, města pohádek.  Okresní starobylé město proslavila loupežnická rodina.  Známého Rumcajse, Cipíska a Manku přivedl na světlo Boží jejich literární otec Václav Čtvrtek.  Jak bývá naším zvykem, dovolíme si malé odbočení k historickému zhodnocení pohádkového příběhu v návaznosti na dobu a místo bydliště chovatele hudánek. Z náznaků uvedených v pohádce lze soudit, že příběh o loupežníkovi z lesa Řáholce, který střílel žaludy ze své bambitky, lze přiřadit do doby vlády Františka Josefa I. On pravděpodobně představuje postavičku císaře pána. Pohádková císařovna se jmenuje Bětka a s největší pravděpodobností představuje Alžbětu Bavorskou, známou jako Sisi. Zmiňovaná vojna v pohádkovém příběhu odkazuje na válku s Pruskem. Ne příliš úspěšná bitva pro mocnářství proběhla nedaleko od Jičína u Hradce Králové. Protivníkem byl několikrát zmiňovaný pruský král Fricek, zřejmě Fridrich Vilém IV. Možná se divíte, proč se o pohádce zmiňujeme? Myslíme si, že v příbězích je ukryté tajemství života. Neseme si je od dětství a bytostně je potřebujeme. Jak se říká, na každém šprochu je pravdy trochu. Díky příhodám rázovitých postaviček z lesa Řáholce, jsme si přiblížili historii jičínského okresu v době, kdy se v našich zemích, začaly chovat, vedle původní české kropenky, nová plemena slepic

Ale pojďme se vrátit k chovateli hudánek A. Ullmannovi. Tehdy prý velice známý a pokrokový chovatel drůbeže se zabýval kontrolou užitkovosti. Od 15 slepic získal průměrnou roční snášku 143 vajec. Zabýval se také jejich hmotností, tehdy uváděnou jako váhu vajec. Tu hodnotil u jednoročních slepic do 10. ledna. Dosahovala rozmezí 55 – 58 gramů.  Ve zveřejněných údajích můžeme najít hmotnosti vajec po jednotlivých měsících. Nejvyšší hmotnost zaznamenal u dvou a tříletých slepic v červnu. Váha vajec dosahovala 70 – 72 gramů. Dále se zabýval oplozeností vajec. Ze 185 kontrolovaných kusů bylo pouze 13 čistých. Od hejna 15 slepic prodal chovatelům 1126 vajec. U chovatelů byla líhnivost v rozmezí 60 – 90 %. Kuřata byla v porovnání s českou slepicí choulostivá. Vyžadovala zvýšenou péči do 3 – 4 týdne. Po dosažení tohoto věku byla bezproblémová. Osvědčilo se mu křížení hudánek s českou slepicí. Dosahoval tím u našeho krajového plemene zlepšení užitkovosti. Informace o užitkovosti nejsou nijak oslnivé. Překvapivé jsou svým stářím. Údaje pocházejí z doby, kdy se u nás chovala drůbež ještě často středověkým polodivokým způsobem.

Na závěr se zmíníme, že v prvním zveřejněném vzorníku drůbežích plemen na našem území z roku 1896 jsme našli normu na padovánky (paduánky). Tahdy byly uznány v rázu bílém, zlatolesklém, stříbrolesklém, plavošedém a krahujcovitém. Platný vzorník měly také holanďanky, u nás málo známé krevkérky a slepice s minichocholkou brédky (dnes bredy). Nechyběly již zmíněné houdánky (hudánky).

Chocholatá plemena drůbeže měla v 19. století velikou oblibu nejenom kvůli svému vzhledu, ale i užitkovosti. V různých odborných článcích a diskuzích se můžeme dočíst, že díky pernatým ozdobám netrpěly mrazy a patřily mezi plemena s dobrou zimní snáškou.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Fotografie a obrázky

1-Inzerát Dr. Radimského nabízející plemeno houdánek (hudánek), chov byl vychvalovaný pro pěkné ocenění z výstav

2-Siamský kur hedvábný vyobrazený s rousnými zákrsky (dnes zakrslá rousná či milférka), v porovnání s žaponským kurem hedvábným neměl chocholku

3-Ilustrační obrázek padovánky (paduánky) byl zveřejněný v roce 1889 v Kuřím dvoře

4-Paduánky z chovatelské výstavy v Mělníku

5-Detail hlavy paduánky z roku 1889

6-Podoba hudánek před cca 150 lety