česká slepice zlatá kropenatá, češka, česká zlatá kropenka, Deutsches und tschechisches historisches Geflügel

Publikováno v časopise Chovatel 8/2017

V České republice chováme v současné době dvě původní plemena kura. Můžeme uvést českou slepici a šumavanku. První patří mezi lehká plemena středního tělesného rámce. Má bohatou historii a byla u nás chovaná od nepaměti. Historie jejího klubu se začala psát počátkem roku 1957. V letošním roce si připomeneme 60. výročí. Druhé plemeno řadíme mezi středně těžké slepice s kombinovanou užitkovostí. Šumavanky se dostaly do podvědomí chovatelů po druhé světové válce. Za poměrně krátkou dobu se několikrát změnil její vzorník a klub. Díky tomu musela překonat mnohá těžká údobí. Plemeno není ještě ustálené. Čeká ho ještě hodně šlechtitelské práce.

V porovnání s okolními státy na západ a na jih od naší hranice, je počet našich plemen drůbeže nízký. Chovatelé v Německu, Velké Británii, Itálii, zemích Beneluxu, ve Švýcarsku a například ve Francii, obohatili evropské chovatelství o mnoho desítek různých druhů kura. Jedná se o chovatelské velmoci. V drůbeži sice pokulháváme, ale jiná situace je u holubů. Čeští, moravští a slezští holubáři se mohou pochlubit pestrou paletou rozličných rázů. V  evropském seznamu najdeme 24 plemen holubů vzniklých v našich zemích. A to už je pořádná porce, na kterou můžeme být hrdí. A mnoho z nich má původ na Moravě. Je škoda, že se u nás nedochovalo více plemen drůbeže.

Z dobového textu jsme zjistili, že počet českých plemen slepic mohl být obohacen minimálně o jedno plemeno. Schválně uvádíme slovo minimálně. Máme připravený ještě jeden zajímavý příběh, ale o něm až někdy příště. Nyní se budeme zabývat moravskou slepici. Více o  plemeni vzniklém na Moravě zjistíme z následujícího příběhu. Začátek události se odehrával před 130 lety v horských dědinách na Valašsku. V této rázovité horské krajině se na dvorech hospodářů zformoval krajový ráz. Proces trval několik století. Jednalo se o „sestřenici“ české zlaté kropenky. V nepříliš slavném konci historky figuruje královské město Plzeň. Mezi těmito mantinely se na světlo Boží vynoří a zase zmizí moravská slepice. Pro nás plzeňské patrioty a ctitele českých plemen drůbeže, se nejedná o veselé čtení. Abychom čtenáře dále nenapínali a neúspěch tehdejších plzeňských chovatelů trochu odčinili, v následujících řádcích přineseme informace o moravské slepici, moravském drůbežnictví a moravské zemi.

 V dobových chovatelských periodicích z přelomu 19. a 20. století jsme našli zmínku o moravské slepici chované na území Moravského markrabství (1182-1918). Jednalo se o krajový ráz slepice, blízký naší české zlaté kropence. Informaci o její existenci přinesl poštovní ředitel, dopisovatel, redaktor, posuzovatel a přední odborník na chov drůbeže přelomu minulého a předminulého století Karel Škoda (1862-1927). Objevu moravské slepice předcházelo období „národního obrození“ české slepice.

Cesta k její záchraně byla dlouhá a složitá. Karel Škoda se již od útlého mládí, především v době po ukončení reálného gymnázia, zabýval myšlenkou mapování a propagace zemského chovu naší původní české slepice. V roce 1889 se podílel na vydání jejího vzorníku. Je možné, že se jednalo o první zveřejněnou normu. V dalších letech byl u vydání dalších aktualizací. Z německé literatury lze vyčíst, že sváděl velké bitvy s jejími chovateli v Sudetech. Ti měli odlišný názor na její exteriér. Jeho „buditelské aktivity“ vyvrcholily v roce 1913, kdy se rozhodl pro její záchranu. Na bryčce projel zapadlé kouty naší vlasti, především na Humpolecku a Pelhřimovsku. Ze svých cest si přivezl několik zvířat. Výběr byl cílený na původní české slepice chované u nás před rokem 1860. Aby byly výsledky hledání posledních zbytků co nejlepší, do záchranné akce zapojil význačné osobnosti tehdejší drůbežářské obce. Vedlejším produktem hledání byl další ráz mající původ v zemích Koruny české. Společně se svými přáteli dokázal v roce 1892, kdy byl pracovně přeložený z Prahy do Pardubic, získat moravskou slepici. Za pomoci místních chovatelů si z odlehlých míst Valašska dovezl chovná zvířata určená pro regeneraci moravské slepice.  Zbarvením odpovídala spíše komorovickému kmeni českých slepic. Dnes bychom řekli, že se jednalo o zbarvení zlaté kropenaté. Českošiendorfský typ byl blízký dnešní češce koroptví. Moravská slepice byla velmi temperamentní. Karel Škoda ve svých zápiscích psal, že se jednalo o rasu milující svobodu a volnost. Pokus o její záchranu se zdařil. Zvířata rozmnožil a jejich exteriér výběrem upevnil.

Bohužel pro nedostatek volného místa ve svém chovatelském areálu se rozhodl, že pěkný kmen moravských slepic daruje nově zřízenému Spolku přátel ptactva v Plzni. Pověřil je, aby se zabývali chovem a šlechtěním tohoto plemene. Agilní organizace měla o chov zájem. Vznikla dle indicií z dobového textu v roce 1893. Od tohoto roku pořádala pravidelné chovatelské výstavy. Máme doklady, že se vystavovalo i před tímto rokem. Již za dva roky působení měl spolek 177 členů. V roce 1896 pořádal spolek pod vedením svého předsedy (JUDr. Vilém Smidt) v hotelu u Waldeků II. mezinárodní výstavu drobného zvířectva v Plzni. V další fázi zřídil spolek na své náklady spolkovou drůbežárnu. Do ní umístili darovaný kmen moravské slepice od Karla Škody. Bohužel nepřízní osudu spolková drůbežárna později zanikla a s ní i již prošlechtěná pěkně vypadající moravská slepice. Přesné okolnosti se nedochovaly. Je třeba dodat, že pravděpodobným hlavním rozdílem mezi českou a moravskou slepicí byla hmotnost. Druhá jmenovaná měla mít polotěžkou postavu. Ale…Zmínku o typu moravské slepice se nám ve velkém množství archiválií na podruhé nepodařilo nalézt. Argument je zkrátka nepodložený. Podobenství můžeme hledat v kauze údajného článku prvorepublikového novináře Ferdinanda Peroutky s názvem: „Hitler je gentleman.“ Informace o hledání článku hradními úředníky plnily několik měsíců české noviny. Náš prezident Miloš Zeman také článek někde četl, ale nemohl si vzpomenout kde. K jeho dobru je třeba říci, že na rozdíl od nás ho dokáže díky své fotografické paměti alespoň lokalizovat v prostoru novinové stránky. V naší paměti uvázla pouze letmá informace bez bližší lokalizace. Také vypsání tučné odměny za nalezení hledaného článku není v našem případě na pořadu dne…Ale pojďme se věnovat našemu tématu.

Další zajímavou informaci o moravské slepici lze najít v periodiku Svět zvířat z roku 1901. O Druhé všeobecné výstavě drůbeže, králíků holubů v Brně referoval již zmíněný Karel Škoda. Přehlídka se konala od 28. září do 1. října 1901. V jeho referátu najdeme odkaz na předešlou, první výstavu. Konala se v Besední místnosti. Jednalo se o první a poslední odbornou výstavu drobných zvířat 19. století v Brně. Druhá se již konala v následujícím století dvacátém. Přehlídka neměla ze začátku velkou publicitu. Dle zapsaných záznamů pozdějšímu bombastickému proslavení napomohla náhoda. Výstavu při jejím slavnostním zahájení navštívil vysoký úředník uherského ministerstva obchodu. Návštěvu pojal se vší vážností a tehdejších zdvořilostních oficialit. Výstavnímu výboru se představil, úředně legitimoval a oznámil, že byl vyslán na účet Zalitavské části mocnářství. Jeho úkolem bylo „seznati“ názorně slavné drůbežnictví moravské, tehdy široko daleko věhlasné. Objevení se uherského delegáta vyvolalo tehdy malou senzaci. Dá se říci, že se jednalo o pověstnou barnumskou reklamu. Takový zvuk mělo tehdy moravské drůbežnictví za svými hranicemi.

Na výstavě bylo vystaveno 13 plemen drůbeže. Jedním z nich byla moravská slepice. Byla uváděná s přízviskem domácí. Vystaveny byly čtyři kolekce, několika vystavovatelů. Z nich vynikal kmen J. Škrety. Vystavil zajímavé skupiny s větším počtem zvířat, než jsme zvyklí dnes. Starší zvířata prezentoval kohout a deset slepic. U mladých zvířat vystavil dva plemeníky a 10 kuřic. Moravská slepice byla v nepřekřížené formě. Karel Škoda napsal, že její zbarvení kopírovalo starý původní typ čisté české slepice. Exteriér vystavené moravské slepice mu zapadal do jeho představ o zbarvení původní slepice. V té době byla češka na českém venkově již v drtivé většině notně překřížená a volala po své záchraně.

 Zato vystavená moravská slepice byla oku lahodící a svébytné plemeno. Nezapřela společný původ s češkou. Obě plemena v nezměněné formě měla společné znaky krajového plemene. Nohy se barvily do olověné barvy, hřebínek byl malý a stojatý. Zobák se jevil olověný nebo rohový. Kůže odpovídala původním plemenům. Byla bílá. Základní barvu opeření obou plemen provázela žlutá. Zdobila je kresba zlatá kropenatá. V textu byly nazývané zlaté kropenky. Tělo moravských slepic bylo, podle Škodovo slov souměrné, hluboké dorkinkám podobné.  Pro zajímavost uvedeme, že toto staré anglické plemeno bylo na Britských ostrovech chované již za dob vlády starověkého Říma. Zajímavá je zmínka o dorkinkách. U této informace se zastavíme. Možná jsme nalezli další důkaz o typu moravské slepice. Dorkinky mohou dosáhnout váhy až 4,5 Kg. Jedná se prokazatelně o mohutné plemeno. Přirovnání k dorkinkám může být potvrzením, že moravská slepice byla, na rozdíl od češek, mohutnější. Na základě této informace, se dá říci, že byla většího středního rámce. Všechna zmiňovaná plemena měla další společný znak. Ozdoby na hlavě byly červené. Různý stupeň probělení je u všech považován za vadu. Na výstavě ji objevil Karel Škoda u dvou zvířat. Ušnice těchto moravských slepic byly s bílým nádechem. Správně měly být výrazně červené. Ideální moravské slepice dle slov chovatele Škréty pocházely z Valašska. Škoda v článku připomněl, že také on před lety choval moravské slepice původem ze stejného regionu. Jím chované slepice nabízel před lety Pražskému zemskému spolku. Nabídka nepadla na úrodnou půdu. Nakonec skončily jeho moravské slepice, jak již víme z předešlých informací, v Plzni. Dle jeho slov měly podobný vzhled a původ.  Karel Škoda si své odborné drůbežářské vědomosti nenechával pro sebe. Chovateli navrhl přímo na výstavě připařovací plán pro další chov. Vystavené vynikající moravské slepice rozdělil do tří kmenů. Na vytříbení jejich vlastností navrhl plemenářský plán po dobu 3 let. Protože se moravské slepice nedochovaly, jeho plán nebyl pravděpodobně vyslyšen. Kmeny dalších chovatelů již nesly znaky určitého přílivu jiných plemen. Škoda zmínil především koroptví vlašku.

Předpoklady pro vznik moravské slepice byly koncem 19. století veliké. Chov drůbeže měl mezi Olomoucí a Brnem velikou tradici. Zajímavé informace jsme našli v časopise Přítel přírody a živočišstva vznikajícím v Judrově u Brna. V článku nazvaném Počet drůbeže v jednotlivých korunních zemích se píše: „ Naše moravská plemena drůbeže jsou dobrá, nemusíme se sháněti po drůbeži na výstavách, jako novinky zvláště vyhlášené.“  Z textu vyplývá, že ještě kolem roku 1900 existovala povědomost o původní moravské slepici. Ze zveřejněných tabulek o počtech drůbeže v korunních zemích rakouských (pouze Předlitavska) z posledního roku 19. století vyplývá, že v Markrabství moravském bylo chováno 2 666 000 kusů drůbeže. Většími počty se mohli pochlubit pouze chovatelé z Čech a Haliče. V absolutních číslech podle prof. Basila Macaláka (1861 – 1940) dosáhla Morava na třetí místo. Po přepočtení počtu drůbeže na 1 000 obyvatel skončili Moravané opět třetí za Horními Rakousy a Bukovinou. V počtu chovaných husí dokonce zvítězili. Sám císař František Josef I. vědom si významu chovu drůbeže pro celé mocnářství, podporoval moravský drůbežnický spolek. Na chovatelské výstavy věnoval ceny svým jménem. Ze starší historie můžeme k tomuto tématu citovat opět Karla Škodu z článku nazvaného Výňatek z řeči uvedeného v Kuřím dvoře z roku 1894: „Zejména Německo, podporující vší silou rozkvět odvětví toho (drůbežnického), ministerstva propůjčují množství cen a sám císař Německý často udílí vysokých a čestných cen za nejlepší příchovek německý, jest třeba bychom i my kráčeli ku předu! Avšak i u nás pozorujeme potěšitelný pokrok, neboť letošního roku daroval J. V. (Jeho Výsost) císař pán (František Josef) poprvé na výstavě drůbežnické ve Vídni za největší zásluhy o drůbežnictví čestný pohár. Doufejme, že dary našeho šlechetného vladaře budou též i mimo Vídeň hojné…“ Na závěr citace si dovolíme malý povzdech. Kéž by dnešní ministerstvo „orby“ komunikovalo přímo s Klubem chovatelů českých slepic. Přímá spolupráce by naplnila filosofii zákona o genových zdrojích a pomohla by při záchraně české slepice. Nadneseně řečeno, to by bylo jako za císaře pána. Ve Vídni se razila zásada, že pokrok drůbežnictví na Moravě je strategickým tahem pro celé mocnářství. Byla mu věnována velká národohospodářská důležitost.

Karel Škoda uvedl zajímavou statistiku. Týkala se vývozu drůbeže a jejich výrobků z posledního roku 19. století v mocnářství. Úhrnem se jednalo o 53,5 milionu zlatých. Dovoz stejných produktů byl ve výši 9,2 milionu zlatých. Obchodní bilance byla pro mocnářství pozitivní. Výnosem bylo 44 milionu zlatých. Z dalšího ekonomického rozboru v článku jednoduše řečeno vyplývá, že Morava živila hlavní město Vídeň. Proto byla Morava pod drobnohledem samotného veličenstva.

Když mluvíme o historii českých plemen slepic, musíme zmínit již několikrát publikovanou pověst o české slepici a dánské královně Dagmaře (1186 – 1213). Má své podporovatele, ale také odpůrce. Jelikož není věrohodně potvrzená, berme ji s rezervou, třeba jako pohádku. Ale na druhou stranu se říká, na každém šprochu je pravdy trochu.  Dcera našeho panovníka Přemysla Otakara I. nazývaná Markéta se provdala roku 1205 za dánského kralevice Valdemara II. Přijala přízvisko Dagmar. Svatba se konala v městě Lübeck. Královna se později v Dánsku proslavila a získala velikou oblibu. Největší pochopení našla u rybářů, nad kterými držela ochrannou ruku. Přestože zemřela ve svých 27 letech při porodu druhorozeného syna, stala se patronkou Dánska, kterou je dodnes. Součástí historických pramenů je údajně zápis o jejím věnu. Podle tehdejších zvyklostí bylo jeho součástí stádo českého skotu (červinky) a ovcí. Kromě prasat si odvezla do Dánska také hejno českých slepic. A jelikož se do dnešních dnů dochovaly v Dánsku dvě plemena slepic češce podobných, nabízí se myšlenka, zda není mezi drentskou a dánskou slepicí a naší češkou nějaká spojitost. Podobná shoda panuje u skotu, mezi českou a dánskou červinkou. Další souvislosti jsme již řešili před lety v jiném článku. Přenesme se však dále v čase do Markrabství moravského, kde po vymření Přemyslovců po meči (1306), vládl jejich pobočný rod. Jak již víme, chov drůbeže byl s moravskou zemí pevně spojený. Proto neuškodí si závěrem připomenout zajímavé události spojené s touto zemí.

Markrabství moravské bylo založené v roce 1182. Země vznikla z vůle císaře zvaného Barbarossa spojením tří přemyslovských celků. Jednalo se o Brněnský, Olomoucký a Znojemský úděl. Prvním vladařem byl Konrád III. Ota Znojemský. Když mluvíme o její historii, zmíníme se o době, kdy byl markrabě moravský hlavním vládcem většiny Evropy. A to navzdory skutečnosti, že Markrabství moravské bylo pod svrchovaností Českého království. Tento vskutku husarský kousek se podařil Joštovi, zvanému Moravský či Lucemburský. Narodil se pravděpodobně v říjnu 1351 v Brně. Uvádí se, že zemřel 18. ledna 1411. Obratný politik a vladař z dynastie Lucemburků a Přemyslovců se honosil titulem moravský markrabě, braniborský kurfiřt a lucemburský vévoda. Díky svým schopnostem a původu byl prvního října 1410 korunovaný římským králem. Až do své smrti se stal suverénním vládcem celé Svaté říše římské. Byl paradoxně nadřízený i českému králi. Svého vlivu náležitě využíval a citelně zasahoval do záležitostí českého království, kde vládl jeho bratranec Václav IV. Na důkaz své moci nechal v Brně razit zlaté dukáty.

Svatá říše římská spojovala v letech 936 – 1806 většinu států Evropy. Do jejího čela byl volený kurfiřty význačný a obratný politik, který svým zvolením získal obrovskou moc a zodpovědnost za celou říši. Získal titul římského krále, v některých případech císaře. Volba Jošta nebyla náhodou. Do čela mohutné a mocné říše ho kromě jeho schopností vynesl jeho původ. Pocházel z rodu Lucemburků a českých Přemyslovců. Byl pravnukem Jindřicha VII. Lucemburského, římského císaře, vnukem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, synovcem českého krále a římského císaře Karla IV. Aby byl výčet úplný, jeho bratranec Václav IV. a Zikmund zvaný „liška ryšavá“, dosáhli na titul římského krále a ve druhém případě i císaře. Zajímavostí bylo, že význačnému moravskému panovníkovi Joštovi, kolovalo v žilách mnoho přemyslovské krve. A to dvojnásobně. Jeho babičkou byla královna Eliška Přemyslovna, matka císaře Karla IV.  Matkou byla Markéta Opavská pocházející z pobočného rodu opavských Přemyslovců. Ti na Moravě působili až do roku 1521.

Doufáme, že závěrečné povídání o Joštovi doplnilo téma článku o moravské slepici, moravské drůbeži a moravské zemi. Propojily se navzájem různé příběhy z Markrabství moravského od jeho vzniku roku 1182, až po administrativní zánik v roce 1918.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Přílohy

1-Upoutávku na chovatelskou výstavu v Plzni

2-Počty drůbeže v posledním roce 19. století v Předlitavsku

3-Markrabě moravský Jošt byl podřízeným českého krále z pozice zemského uspořádání. Z pozice římského krále byl však paradoxně jeho nadřízeným. Toho náležitě využíval při prosazování svých zájmů. Foto Dr. Sylvestr Chrastil

4-5-Upoutávky na výstavy v Plzni, kde byla svého času vystavována a chována moravská slepice. Její konec byl spojený se zánikem plzeňské drůbežárny.

6-Stavy drůbeže v rakouských zemích v roce 1900

7-Dorkinky v našem vzorníku nenajdeme. Publikovaná část vzorníku pochází ze Slovenska. Stavbou těla byla moravská slepice Karlem Škodou přirovnána k dorkinkám.

8-Zbarvení moravských slepic kopírovalo českou zlatou kropenku

9-Upoutávka na II. chovatelskou výstavu v Brně pořádanou v roce 1901