Česká slepice zlatá kropenatá

V naší krásné vlasti, České republice, máme mnoho kulturních památek. Vedle stověžaté Prahy se můžeme pyšnit sakrálními, ale i světskými stavbami od dob románských až po současnost. Snad každý zná královský hrad Karlštejn, gotický Pražský most či románskou rotundu ve Znojmě. Daleko méně lidí ví, že mezi odkazy předků patří i původní plemena hospodářských zvířat. Jejich chovy a plemenné znaky se formovaly v dobách minulých. Tato starodávná plemena žila často pod jednou střechou s našimi předky. Tehdejší zvířata byla zdrojem obživy. Jednotlivá plemena se formovala dle užitkových potřeb hospodářů, ale i estetického cítění jejich držitelů s blízkým vztahem k přírodě. Vznikaly regionální formy jednotlivých druhů zvířat. Rázy uvnitř plemene často kopírovaly jednotlivé oblasti členěné podle typu staveb lidové architektury. V některých případech se populace plemene lišila i podle vsi. Ne nadarmo se říká každý pes jiná ves.

Dnes zní některé názvy původních správních celků již archaicky, ale mnohým chovatelům je připomínají názvy našich původních plemen zvířat. Pro zajímavost můžeme uvést holuba prácheňského káníka, hanáckého voláče, slezského barevnohlávka, polabského kolčaváka, ořechovského tleskače, brdského šmoláka a holuba s názvem chebská straka. Původních plemen slepic mnoho nemáme. Zachovala se pouze česká zlatá kropenka a šumavanka. Velice zajímavé a různorodé rázy vznikaly v minulosti u skotu. Na vzniku současného českého červenostrakatého skotu, nazývaného také česká straka, se podílelo mnoho krajových rázů. Můžeme uvést šumavské mandlice s bílým úhořím pruhem na hřbetě, mohutný kravařský skot, drobné jihočeské plavky, chebské červinky, opočenské mourky, hřbínecký, valašský a jizerský skot. Příkladů našich původních plemen spojených s místem vzniku je velké množství. Bohužel nám do dnešní doby zbyly většinou pouze jejich názvy, popřípadě kresby nebo zažloutlé fotografie.

S přechodem z extenzivního hospodaření na venkově na modernější a výkonnější metody zemědělství, se měnila i plemena hospodářských zvířat. Mnoho jich zaniklo nebo se pozměnilo převodným křížením na nová výkonnější plemena. Ke všeobecné spokojenosti se zlepšovala užitkovost. Každá mince má však rub a líc. Hospodářům pod rukama mizely rázy, které jim sloužily po mnoha generacích. Snad po vzoru národního obrození, již v dobách Rakousko - Uherska a později za první republiky, se začali někteří „buditelé“ intenzivně zabývat záchranou posledních zbytků původních plemen hospodářských zvířat. Podle zkušeností vyspělých evropských států byl tento proces zvršen v roce 2000 zákonem číslo 154/2000 sbírky o ochraně našeho živého kulturního dědictví. Ministerstvem zemědělství byl garantem a koordinátorem programu ochrany genetických zdrojů hospodářských zvířat určen Výzkumný ústav živočišné výroby v Uhříněvsi. Pokud se o chráněná plemena hospodářských zvířat nemá kdo starat, poslední zbytky jsou přesunuty do stájí státního podniku VÚŽV. Zde by měla původní plemena přečkat pro ně nepříznivé období, podobně jako v legendě o obrovské povodni a Noemově arše známé z Abrahámovských spisů uvedených v Bibli a Koránu. Současné klima v našem státě našim původním plemenům hospodářských zvířat není nakloněné, proto se Noemova archa bude v nejbližším období spíše zaplňovat. Dotační politika je zaměřená na velkopodniky a péče o toto kulturní dědictví je u nás popelkou. Úplně jiná atmosféra vládne ve většině sousedních evropských států. Především Německo, Švýcarsko, Benelux, Skandinávie a Polsko věnují svým původním plemenům a rozvoji jejich chovů, náležitou pozornost. U nás sice také existuje jistá podpora, ale všeobecnému trendu úbytku chovů nedokáže zabránit. Necháváme si mezi prsty proklouznout odkaz našich předků, který jsme po nich převzali. Podobně jako ve štafetě běžců je však naší povinností předat pomyslný kolík dalším generacím. Nevíme, zda máme právo zrovna my s chovem těchto živých pokladů z Čech skončit? O nemovité kulturní památky se také staráme a bereme to jako samozřejmost. A snad kromě výše uvedeného hradu Karlštejn musíme přispívat na jejich ochranu.

Původní česká plemena možná nějaký čas vydrží v Noemově arše v Uhříněvsi, ale trvale udržitelný rozvoj je možný pouze v prostředí, odkud pochází. A to jsou drobní chovatelé na našem venkově. Chovat původní plemena hospodářských zvířat „velkokapacitně“ jde proti jejich přirozenému etologickému chování.

Problematikou našich původních plemen se dlouhodobě zabýváme. Na naší zemědělské usedlosti chováme několik českých plemen zařazených do programu na jejich záchranu. Uznané genové zdroje máme na králíka českého albína, lidově nazývané kladenský běláček, české slepice a mezi genové zdroje patří i klisna Linda plemene českomoravský belgický kůň. Nejvíce se věnujeme české slepici. Spoluautor článku je jednatelem Klubu chovatelů českých slepic, a proto na závěr v krátkosti představíme hlavní plemena drůbeže vzniklá v zemích Koruny české.

Z hrabavé drůbeže se nám do současnosti dochovala česká slepice a šumavanka. Do programu na záchranu genetických zdrojů je zařazený pouze původní ráz české slepice zlaté kropenaté, staročesky je nazýván česká zlatá kropenka. Ochrannou ruku nad ním drží Klub chovatelů českých slepic.

Mezi původní plemena patří česká krůta. Chová se ve dvou barevných rázech, české krůty divoké bíle lemované a šedě divoké bíle lemované. Přestože je plemeno dlouhodobě chované na území Čech a Moravy, do Vzorníku plemen drůbeže od autorů Ivana Pavla a Ing. Františka Tuláčka, bylo zařazené až v roce 2006.

U vodní drůbeže chováme dvě české plemena husí vzniklých domestikací divoké husy velké. Česká husa i česká husa chocholatá mají zachovaný pud sezení a jsou zařazené do genových zdrojů. Chovatelé českých plemen husí jsou organizovaní ve vlastním klubu patřícího do struktury Českého svazu chovatelů.

Naše původní plemena mají bohatou historii. Zvláště u české zlaté kropenky sahají dobové informace až k vládě Karla IV. a podle legend až k Přemyslovcům. Někdy v budoucnu, pokud nám čas dovolí, bychom čtenářům rádi představili uvedená plemena včetně historických souvislostí.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Drůbežář,hydinár,odborný časopis pro chovatele,producenty drůbeže a veterinární lékaře

4/2011