Deutsches und tschechisches historisches Geflügel

 Provázanost našich německy mluvících chovatelů se sousedy v 19. století

Zveřejněno v časopise Chovatel 7/2018

Tento díl se bude věnovat historickým okolnostem vedoucím ke vzniku německého a později českého klubu chovatelů naší selské slepice. V úvodu se podíváme na celospolečenské informace formující chovatelské prostředí 19. století. V další části článku se zaměříme na „frončaft“ (spolupráci) německy mluvících chovatelů krajových rázů české selské slepice žijících v našem pohraničí a sousedních německých odborníků na chov drůbeže. V navazujícím díle se zmíníme o aktivitách Juliuse Rascheho. Poslední článek zasvětíme vzniku českého klubu v roce 1958.

Jak bývá naším zvykem, začneme tzv. od píky. V následujících řádcích nastíníme počátky výstavnictví v našich zemích a propojíme je se vznikem německého organizovaného chovatelství především v našem severočeském pohraničí. Připomeneme si pozapomenutou historii soužití českých a německy mluvících chovatelů u nás.

Plemena povstalá z našich krajových rázů selských slepic, se vystavovala již v minulých stoletích. Jednalo se o především o českou slepici českého a německého šlechtění a moravskou slepici. Objevovaly se především na hospodářských výstavách velkého a malého bravu. První zmínky o výstavnictví, kde se prokazatelně objevila rozličná plemena slepic, jsou již z konce 18. století. Jmenovat můžeme například výstavy pořádané hrabětem Josefem Emanuelem Canalem (1745 – 1826) na jeho rozsáhlých latifundiích na Královských Vinohradech v Praze. Tento pokrokový hospodář, ctitel vědy a svobodný zednář byl chovatelem a propagátorem švýcarských plemen drůbeže. Podrobnější informaci o tomto propagátorovi biologických věd a čestném občanovi města Prahy jsme přinesli, v časopise Chovatel (9/2016), již v minulosti.

 Chovatelé drůbeže byli na těchto hospodářských výstavách popelkou. Hlavní pozornost návštěvníků a všeobecná podpora vrchnosti, byla upřena na ekonomicky významné koně a skot. Chovatelé drobných zvířat byli na přehlídkách přehlíženými„příštipkáři“. Chyběla jim profesní zastřešující organizace, která by hájila jejich zájmy.

Drobní chovatelé, včetně drůbežářů, se potýkali s dozvuky „vakua“ po zrušení profesních cechů po roce 1848. Tento řád byl de jure (podle práva) zrušený. A právě chovatelství se díky tomuto kroku potýkalo mnoho let se svojí identitou.

A jak vypadaly naše země a chov drůbeže před rokem 1848? Z hlediska kvality a objemu průmyslové výroby, jsme patřili v první půli 19. století k pověstnému „chvostu“ v rámci mocnářství.  Byli jsme zaostalou agrární zemí. V počátcích vlády císaře Františka Josefa I. (vládl od roku 1848 – 1916) se naší zemi říkalo hanlivě země služek a lokajů.  Staré cechovní právo, cechovní artikule a výchova tovaryšů bylo brzdou v rozvoji řemesel, spolkového života, živností a nově vznikajících manufaktur, později továren. Také chovatelství bylo do roku 1848 sešněrováno chovatelskými cechy. Středověký způsob cechovního práva byl v jiných státech Evropy již dávno opuštěný a tím se jim daleko dříve otevřela „brána“ k rozvoji hospodářských oborů.

Také u nás vše změnila nastupující průmyslová revoluce. Společnost a většina podnikatelských oborů (včetně chovu drůbeže) se v druhé půli 19. století prudce rozvíjela.  Přestože byl rozvoj průmyslu v Čechách a na Moravě v počátcích opožděný, Češi Vídeň, ale také celou Evropu, překvapili. Z „ošklivého káčátka“ se zrodila průmyslová velmoc. Dnes bychom řekli, že České království se stalo tehdejším průmyslovým drakem.

Také chovatelství drobného zvířectva se svezlo na této vlně. Rozjezd však nebyl nijak přesvědčivý. „Zbořené“ cechovní pořádky po roce 1848 zpočátku suplovaly náhodně vznikající stolní chovatelské společnosti, především holubářské. Jednalo se o období stagnace, ba dokonce poklesu chovatelského života. V 19. století o těchto časech psal v Kuřím dvoře redaktor Matěj Hlinecký.

Zmíněné období bylo pro chov drůbeže krizové z ještě jednoho důvodu. S příchodem průmyslové revoluce se opustil tzv. úhorový systém hospodaření. Přešlo se na tzv. intenzivní zemědělskou činnost. Tato změna měla velký vliv na chovy naší selské drůbeže. Slepice během krátké doby ztratily na venkově takřka neomezený pastevní prostor.

 A co si můžeme pod slovem úhor nebo úhorový systém hospodaření představit? Třetina polností ležela jeden rok ladem, aby si tzv. odpočinula a následující rok poskytnula dobrou úrodu. Další dva roky byla zem obdělávaná. Jednalo se o staletí používaný trojpolní systém (ozim, jař, úhor).

Tehdejší zemědělský pedagog, filosof a poslanec rakouské Říšské rady Prof. Dr. František Čupr (1821- 1882) rozebral ve svých německy a česky psaných pracích dopady průmyslové revoluce na tehdejší chov drůbeže, především české selské slepice. Po opuštění úhorového hospodářství, tohoto středověkého systému obdělávání půdy, doporučoval v našich zemích změnit dosavadní zažitou praxi extenzivního chovu české drůbeže. Jednoduše řečeno, doporučoval naši drůbež lépe (intenzivně) krmit a tím u českých slepic dosáhnout vyšší užitkovosti.

Dalším milníkem v chovu krajových rázů českých selských slepic byl rok 1877, kdy se pražští chovatelé, za podpory bohatých donátorů (přispěvovatelů) „rozhoupali“ k založení vlastního profesního spolku. Na základě tohoto počinu začaly vznikat i v jiných koutech Království českého nové organizace, jako houby po dešti. V těchto sdruženích našli zázemí první chovatelé českých plemen slepic.

Prim mezi těmito spolky hráli chovatelé z Pardubic. Osobnosti typu Karla Škody, Františka Suchánka, J. Klečky, V. Janury, Jana Markalouse a Matěje Hlineckého udělali pro organizované chovatelství českých slepic ohromný kus práce. Přestože jejich zásluhy na záchranu české slepice jsou fundamentální (základní) a nezpochybnitelné, pomyslný Olymp v organizovaném chovu českých slepic, obsadili německy mluvící chovatelé z našeho pohraničí. Roku 1908 vznikl Klub der böhmischer Landhuhnzüchte. Tato organizace sdružovala chovatele českých slepic německého šlechtění.  Jednalo se o dějinný paradox. Vznikl v dobách doznívajícího českého národního obrození. Je třeba říci, že tento počin přilil olej do ohně v konkurenčních vztazích mezi česky a německy mluvícími chovateli Českého království v dobách monarchie.

Němečtí chovatelé pod vedením učitele Franze Juliuse Rascheho z Pihel se chovu české slepice věnovali s velkým nasazením. Publikovali odborné články, zveřejnili její první vzorník a hojně vystavovali své odchovy. Také severočeští Němci zakládali v příhraničí po roce 1848 své stolní společnosti a později chovatelské spolky. Vydávali svá periodika věnující se drobnochovateství. A je třeba říci, že měli v těchto aktivitách před českými chovateli v mnoha směrech náskok. Oblíbená byla mezi Němci také periodika a knihy ze sousedního Německa. A právě tento „velký bratr“ pomohl rozvinout drůbežnictví v našem příhraničí.

Zprostředkovaně měl velký vliv na šlechtění české slepice přední německý odborník v chovu drůbeže Bruno Dürigen (1853 – 1930).  Učitel, zoolog a především první německý vědec v oboru chovu drůbeže položil základy tomuto vědnímu oboru. Ve svých výzkumech se věnoval především chovu vlašky koroptví. Prof. Dr. Hans-Joachim Schille, svého času přední funkcionář Evropského svazu chovatelů, ho považoval za jednoho ze zakladatelů moderního německého drůbežnictví.

Na začátku své profesní dráhy se Dürigen věnoval kantořině. Drůbežnictví bylo v tomto období u něj spíše koníčkem. Po ukončení učitelské profese studoval zoologii a botaniku v Berlíně.  Po „školní kariéře“ se začal na plný úvazek věnovat zemědělské vědě a muzejnictví. Nosným tématem jeho bádání byl německý chov drůbeže a zoologické nauky. V roce 1925 se stal čestným profesorem a doktorem na zemědělské univerzitě v Berlíně.  Z badatelského hlediska je zajímavé, že se ve svých komentářích věnoval morfologickému hodnocení a srovnání vlašky a české slepice. Podílel se také na vzniku vzorníku češky. Při analýze jejích plemenných znaků a užitkových vlastností Dürigen citoval Rascheho (v časopise Geflügelzucht). Českou slepici Dürigen ve své práci nazývá latinsky Gallus domesticus bohemicus (1866). Uvádí, že užitkovost dosahovala 120 ks vajec za rok. Jejich průměrná hmotnost byla 55 gramů.

Přestože je Dürigen považovaný za „otce“ německého drůbežnictví, sám ve svých pracích uvádí, že navazoval na odkaz svého předchůdce a přítele Roberta Oettela (1798 – 1884) z hornolužického Zhořelce. Také on měl styky s chovateli drůbeže v bývalém mocnářství. Byl dokonce členem rakouského spolku chovatelů drůbeže (Österreichischen Geflügelzüchter-Vereins in Wien).

Na počest Roberta Ottela byla před několika lety pořádaná chovatelská slavnost. Konala se ve zmíněném Zhořelci rozděleném řekou Odrou na dvě části. Německá se nazývá Görlitz., polská Zgorzelec. Ve Zhořelci se nachází známý ottelův pomník s kohoutem. U něj se sešlost tehdy pořádala. Za naší chovatelskou obec se jí zúčastnil Ing. František Slepička a Slavibor Petržílka.

Prostřednictvím Dürigena mohli německy mluvící chovatelé z příhraničí čerpat z bohaté literatury od dalšího odborníka na chov drůbeže Heinricha Bodinuse (1814 – 1884). Tento německý lékař, zoolog, zakladatel a ředitel zoologických zahrad vydal několik bohatě ilustrovaných publikací o chovu drobných hospodářských zvířat.

V oboru exotického ptactva a pro nás důležité drůbeže spolupracoval Bodinus, kromě zmíněného Dürigena, také s autorem známé encyklopedie Alfredem Brehmem (1829 – 1884) a lékárníkem a redaktorem periodika „opeřený svět“ Karlem Rußem (1833 – 1899).

Nesmíme zapomenout na dílo Armina Arbeitera. Ve svém díle Handbuch der Nutzgeflúgelzucht fúr Osterreich und die Donaulánder se zmiňuje o naší selské slepici a dalších chovech u nás chované drůbeže.

Z citovaných odborníků v biologických oborech a chovu drůbeže je znát, že německy mluvící chovatelé z našeho příhraničí měli velkou odbornou oporu v sousedním Německu.

Vraťme se po malém exkurzu po německých expertech na drůbež a drobné chovatelství k již zmíněnému Bruno Dürigenovi. V dobách svého učitelování měl Düringen velké vazby na severočeské chovatele. Svoji profesní dráhu začal v německé části Krušných hor. Díky tomu měl čilé styky s našimi agilními německy mluvícími chovateli drůbeže na naší straně. Mezi tamními chovateli bylo známé a oblíbené jeho dílo Die Geflügelzucht nach ihrem jetzigen rationellen Standpunkt.

Od roku 1887 se Düringen stal soudcem (posuzovatelem) drůbeže. Našimi pořadateli výstav byl zván k hodnocení drůbeže do severočeského příhraničí. Svojí osobností a znalostmi do velké míry ovlivnil drůbežnickou odbornost a sebevědomí severočeských Němců. Připomeneme, že s jejich předákem Raschem ho spojovala profese učitele. Na základě těchto skutečností byl u nás založený německý klub chovatelů českých slepic (Klub der böhmischer Landhuhnzüchte) již v roce 1908.

Pokud mluvíme o severočeském chovatelství a obci Pihel, musíme zmínit aktuální informaci vážící se k této oblasti. Před pár lety se na tuto bohatou chovatelskou historii novodobě navázalo. V obci Pihel, působišti význačného chovatele češek Rascheho, vznikl nový chovatelský spolek ČSCH. V letošním roce se zde bude pořádat okresní kolo chovatelů drůbeže. Spojili jsme se s předsedou organizace a požádali ho o součinnost při pátrání po jejich slavném předchůdci chovateli a učiteli Rascheovi a odkazu profesora Dürigena. Domluvili jsme se na spolupráci. Pátrání však nebude vzhledem k pozdějším dějinným událostem jednoduché.

Existuje ještě mnoho bílých míst v historii německého chovatelství. Otázkou zůstává, jak dlouho německý klub češek fungoval. Dějinným předělem byl jistě rok 1945, kdy došlo k odsunu německého obyvatelstva. Z badatelského hlediska zůstává otevřená další otázka. Týkala se užitkových a exteriérových vlastností jejich plemene či plemen, vzniklých ze selských slepic. V některých pramenech nacházíme také určitou návaznost německého klubu na klub český vzniklý až v roce 1958.

Abychom téma odlehčili, zveřejníme případovou studii z našeho bydliště. Podobenství nacházíme v hasičském spolku u nás v Liticích (bývalých Sudetech). Také zde slavíme založení německého (1890) a českého (1937) hasičského spolku. Existovalo dokonce období, kdy oba spolky působily v obci společně. Z informací získaných z kronik a výpovědí pamětníků můžeme říci, že poslední roky společného života byly složité.

Ale vraťme se k založenému německému spolku českých slepic. V předešlých článcích jsme avizovali, že potencionálních plemen, která mohla povstat z množiny původní selské slepice, mohlo být daleko více. Kromě moravské slepice, zakrslé češky a šumavanky, můžeme zmínit právě krajové rázy vyšlechtěné německy mluvícími chovateli pod vedení učitele Franze Juliuse Rascheho. V dostupné literatuře lze vyčíst, že v bývalém příhraničí nazývaném Sudety se chovaly slepice nazývané Böhmischen Landhuhnes. Jejich rázy a popisy přineseme v následujícím díle. I když německé šlechtění českých rázů slepic kráčelo jiným směrem, vzniklá plemena každopádně povstala také z naší krajové selské slepice. Tím pádem se „německá češka“ řadila do stejné skupiny spolu s dnešní českou slepicí.  Krajové rázy byly natolik pestré, že určitě existoval předpoklad, pro vznik dalších plemen. V tomto bodě je třeba říci, že čeští chovatelé v dobách monarchie nepřipouštěli možnost vzniku jiného plemene. Důvod vycházel z národnostní řevnivosti. Ani Karel Škoda neuznával cestu svých krajanů a vymezoval se vůči nim.  Což je možná z dnešního pohledu škoda, protože jsme mohli mít daleko více plemen povstalých z krajových rázů české selské slepice.

Pokud by se tento německý ráz (rázy) udržel do dnešních dnů, bylo by zajisté svébytným plemenem. Jedno mohlo být například Böhmischen a druhé Tschechisen. Historické události ovlivněné dvěma světovými válkami způsobily, že se do dnešních dnů dochovala pouze česká zlatá kropenka a také šumavanka.

Podobných příměrů dvojího šlechtění (naše a německé) existuje mnoho. Můžeme zmínit drůbežnictví, holubářství i králíkářství. Z hlediska kazuistiky (výkladu konkrétních případů) je zajímavý příběh spojený s českou husou. Vedle naší pravé husy Tschechische Gänse, máme českou husu „výstavní“ německého šlechtění Böhmische Gänse.  Slovo „česká“ je v překladu uchopeno různým způsobem. Je třeba říci, že německé dvojče je našim „husařům“ tak trochu trnem v oku.

„Apoštolové“ (pokračovatelé) odkazu Karla Škody udělali rozhodný krok ke vzniku spolku až o půl století déle než severočeští Němci. Český klub vznikl až v roce 1958. V některých dochovaných písemnostech lze najít také datum 1957 (v minulosti jsme toto datum publikovali). Na základě podrobnějšího rozboru dostupných pramenů se nyní přikláníme k zmíněnému roku 1958.

Z hlediska 160 lete historie české slepice, od první odborné zmínce profesora Karla Lambla o užitkovosti češky v roce 1860 v periodiku Vesmír, se jedná relativně o nedávnou dobu.  Připomeneme, že v roce 2018 budeme mít dvě výročí.  Oslavíme 60 výročí českého spolku a 110 výročí německé organizace.  O okolnostech založení českého spolku si povíme v posledním díle.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Ilustrace:

1-Publikace s ozdobným přebalem od německého autora Bruno Dürigena s názvem Die Geflügelzucht obsahuje pasáž o české slepici (str. 62)

2-Jiné vydání „Dürigena“ z roku 1886 má přebalu vyobrazení kohouta a slepice hamburčanky.

3-Logo Institutu Bruno Dürigena

4-O české slepici se můžeme dočíst také v knize o rakouském drůbežnictví od Armina Arbeitera s názvem Handbuch der Nutzgeflúgelzucht fúr Osterreich und die Donaulánder

5-Památník Robertu Ottelovi se nachází ve Zhořelci na Odře na hranicích Německa a Polska

6-Dobová fotografie české zlaté kropenky s původním nasazením ocasu (kolmým), který prosazoval Karel Škoda. Později byl tento znak opuštěný

7-Vzácný svazek knihy Brüno Dürigena vlastní knihovna Antonína Švehly nacházející se v Královských Vinohradech v Praze

8-Alfred Brehm byl autorem známé encyklopedie Brehmův život zvířat

9-Zemědělský pedagog, filosof a poslanec rakouské Říšské rady Prof. Dr. František Čupr (1821- 1882) rozebral ve svých německy a česky psaných pracích dopady průmyslové revoluce na tehdejší chov drůbeže

10-Kniha od současného historika a odborníka na chov drůbeže Hans- Joachim Schilleho.

11- Původní krajový ráz českou slepici koroptví u nás chová člen klubu, šlechtitel a včelař Zdeněk Baše