Deutsches und tschechisches historisches Geflügel, historie chovu drůbeže

Zveřejněno v časopise Chovatel 1/2017 

Při studiu chovatelských periodik 19. století jsme občas narazili na jednotlivé vzorníky tehdy chovaných plemen drůbeže. Některé byly doplněné obrázkem. Nejstarší vyobrazení byla tištěná pomocí rytiny. Později se používaly perokresby a vzácně i fotografie. Díky těmto ilustracím jsme si mohli udělat obrázek o tehdejším šlechtění. Nejzajímavějším nálezem byla publikovaná norma plemen drůbeže určená posuzovatelům a chovatelům. Byla publikovaná v chovatelském odborném časopise Kuří dvůr v roce 1896. Letos je tomu přesně 120 let od jejího zveřejnění. Jedná se patrně o první vzorník v historii drůbežnictví u nás. Nechybí také norma pro naše plemeno, českou slepici. Otištěné informace na zažloutlém papíře překvapí svojí precizností, grafickým zpracováním a mnohdy i odbornými chovatelskými poznámkami.  Abychom čtenáře dále nenapínali obecným hodnocením, pokusíme se v dalších řádcích vývoj standardů drůbeže postupně představit v návaznosti na současné poznatky.

V Kuřím dvoře se v úvodníku zveřejněných vzorníků staročeštinou píše: „Proto jest nutno, aby také u nás pevné byly stanoveny zásady, jimiž se porotcové říditi mají, podle kterýchž též vystavitel napřed určiti může, má – li drůbež jeho oněch vlastností…“ Tímto počinem redaktoři periodika a tehdejší posuzovatelé Karel Škoda, Matěj Hlinecký a František Suchánek započali cestu k chovu a šlechtění čistokrevné drůbeže. Z dobových komentářů je zřejmé, že jim na srdci ležel také osud české slepice. Jedním z prvních krůčků k její pozdější záchraně bylo zveřejnění standardu. Ochranitelem české slepice byl především Karel Škoda.

Vzorníky jsou obsáhlé, přehledné a také kvalitní z odborné stránky. V dosavadní literatuře jsme o nich nenašli žádnou zmínku. Uběhlo několik lidských generací a na tehdejší vzorník drůbeže se pozapomnělo. Což je zajisté škoda. Není mnoho oborů lidské činnosti, kde se můžeme pochlubit tak dlouhou historií. Čeští chovatelé a posuzovatelé drůbeže mají být na co hrdí!

Než se budeme zabývat jednotlivými kapitolami vzorníku, shrneme si dosavadní známé poznatky o posuzování drůbeže. Všechny vydané vzorníky seznamují drůbežářskou obec se standardy plemen drůbeže a usměrňují jejich šlechtění. Aktuální popisy plemen pomáhají chovatelům při selekci odchovaného potomstva. Každoročním výběrem nejlepších zvířat se chovy přibližují k vytyčenému ideálu plemene.

Další využití drůbežářské „Bible“, jak se dá vzorníku nadneseně říci, spatřujeme při výuce adeptů na posuzovatele drůbeže. Vzorník spolu s výukovým programem vedení sboru posuzovatelů drůbeže formuje nové adepty při studiu odbornosti.

Stávající Vzorník plemen drůbeže od Ivana Pavla a Ing. Františka Tuláčka byl rozhodnutím Rady plemenné drůbeže ustanoven závaznou normou již v roce 2006. Nechce se ani uvěřit, že již uteklo dlouhých deset let. Autoři vytvořili moderní vzorník založený na systému známkovém. Jedná se o velice dobře propracovanou normu, doplněnou povedenými perokresbami a barevnými ilustracemi od spoluautora Ivana Pavla. Za dobu jeho trvání došlo k různým úpravám. Podobně jako u mnoha zákonů platících pro naši společnost, došlo v něm k několika novelizacím. Vzorník není zkrátka žádné dogma na věčné časy. Dle požadavků klubů a drůbežářských odborných elit se neustále upravuje. Tím dochází k formování a usměrňování chovaných zvířat a jejich následnému šlechtění dle vytyčených cílů uvedených v nové matrici. Vzorník je zkrátka „živý organizmus“, který kromě vývoje stávajících plemen přináší i novinky. Drůbežnictví, podobně jako jiné lidské zájmové činnosti, podléhá módním vlivům. Objevují se nová plemena, některá naopak zmizí v propadlišti dějin.  Můžeme se pochlubit také vznikem nových plemen majících původ v našich zemích. A tento proces není konečný. Vrabci na střeše cvrlikají, že v našich „chovatelských dílnách“ čekají další překvapení. Máme se na co těšit…Také počet barevných a kresebných rázů se změnil. Oproti minulému vzorníku se minimálně zdvojnásobil. V posledním vzorníku přibyly informace o genetice a plno dalších odborných informací.

Stávající vzorník by se dal, dle našeho názoru, v budoucnu ještě vylepšit. Například některé světové vzorníky uvádějí u jednotlivých plemen barvu opeření u vylíhnutých kuřat. Tím by získal méně zkušený chovatel představu, zda jeho kuřata, například z druhé ruky, splňují standard daného plemene. Předešlo by se tak zbytečnému odchovu zjevných kříženců. Na chybu se často přijde až v dospělosti po definitivním přepeření. Což je pro chovatele ztráta nejenom chovatelská, ale i ekonomická. U některých plemen pomáhá juvenilní opeření kuřat při sexování. Dají se oddělit kohoutci od slepiček.

Předchůdcem současného platného „zákoníku“ je Vzorník plemen drůbeže z roku 1986. Autorem byl Ing. František Tuláček a kolektiv. Při studiu této knihy jsme objevili zajímavou informaci vážící se k počtu výtisků. První vydání vázané knihy v tvrdých kartonových deskách se honosilo nákladem 25 000 kusů. Což je z dnešního pohledu neuvěřitelné číslo. Pro zajímavost uvedeme, že současný platný vzorník byl při svém uvedení na chovatelský knižní trh vytištěn v nákladu 1 200 výtisků. Jediným rozumným argumentem pro tak vysoký počet je skutečnost, že v době svého vydání, sloužil vzorník také pro posuzovatele a chovatele na Slovensku.

Pokud postupujme dále do minulosti, můžeme uvést další vzorník od Václava Žohy a kolektivu z roku 1979. Publikace je doplněná na svoji dobu kvalitními fotografiemi všech význačných plemen. I tento vzorník má svoje tajemství. Bylo vydáno hodně chybotisků. Do tvrdých desek obalu, byl vložený vzorník vzhůru nohama. Žohův vzorník navazoval na publikace z roku 1959, 1965, Vzorník zakrslých plemen slepic a Vzorník pro posuzování čistokrevných plemen vodní drůbeže, krůt a perliček.

Významným mezníkem v chovatelství drůbeže v našich zemích bylo v novodobých dějinách 20. století. Došlo k založení Drůbežnické jednoty republiky Československé. Psal se rok 1921. Po tomto počinu byl ustanoven sbor soudců, dnes bychom řekli posuzovatelů drůbeže. Každý praktikující soudce se musel podvolit odbornému přezkoušení a na úseku posuzování drůbeže byl zavedený pevný řád. Noví zájemci o práci posuzovatele se museli podrobit odborné přípravě. Své soudcovské dovednosti ohajovali před komisí. Podobně jako dnes, až po splnění závěrečných zkoušek se stal adept právoplatným členem posuzovatelského sboru. Z výše uvedeného vyplývá, že před rokem 1921 byli soudci volení. Dle našich zkušeností získaných z dobové literatury by se dalo říci, že posuzovatelé byli jmenováni vrchností tehdejší drůbežářské obce. V úplných počátcích sbor soudců určovali pořadatelé výstavy.

Na úvod našeho povídání o vzornících drůbeže jsme v krátkosti shrnuli téměř stoletou historii našeho soudcovského stavu. Jak jsme již uvedli, drůbež se vystavovala také před rokem 1921. Existují katalogy výstav a jména soudců sahající hluboko do 19. století. Na přehlídkách v zahradě hraběte Canala v Praze na Vinohradech se posuzovala drůbež již koncem 18. století. Z této doby jsme již konkrétní jména soudcovského sboru nevypátraly.  V té době se nejednalo o samostatné přehlídky, ale expozice drobno chovatelství při hospodářských (zemědělských) výstavách tehdy nazývaných „oddělení drobného dobytka“. Drůbež se vystavovala také na slavných Všeobecných zemských výstavách v Praze. První česká výstava byla uspořádaná roku 1791. Nazývala se průmyslová.  Pozůstatkem z těchto výstav je například Petřínská rozhledna napodobující slavnou Eiffelovu věž a secesní Průmyslový palác postavený ke stému výročí pořádaní těchto výstav v roce 1891 na Holešovickém výstavišti, dříve známý jako výstaviště Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.

Dle dobových dokumentů je zřejmé, že pořadatel výstavy s expozicí drůbeže, měl právo určovat sbor soudců, který vystavená zvířata ocenil. Jedním z nich býval císařský rada Ferdinand Hiller.  V komité (organizační výbor) tehdejších výstav jsme mohli najít například Jana hraběte Lažanského (zemský poslanec a předseda Spolku pro chov drůbeže v království Českém), Dr. Františka Sitenského (profesor) a Adolfa Eckerta (předseda spolku chovatelů drůbeže v Chrudimi).

A co tehdejší posuzovatelé, dochovaly se jejich seznamy? Pátrání nebylo jednoduché. Přesto jsme seznam soudců z 19. století objevili. Dokonce se někteří z nich honosili titulem mezinárodní posuzovatel. Je otázkou, jaká tehdejší elita udělovala oprávnění pro posuzování v zahraničí. To se nám vypátrat nepodařilo. Mezi aktivní soudce patřil Karel Škoda (šéfredaktor, zachránce české slepice a mezinárodní posuzovatel), František Suchánek (redaktor a řídící učitel), Matěj Hlinecký (šéfredaktor) a JUDr. Bedřich kníže Schwarzenberg (mecenáš, často zastával funkci vedoucího posuzovatelského zboru). Dále můžeme uvést soudce Karla Kindla, Jana Tachecí, Františka Doška, Viktora Veverku, Josefa Zelenku, Václava Strejcovského, R. Svobodu, K. Kašpara, K. Kučeru a Václava Košeráka. V úplných počátcích se někteří jmenovaní soudci podíleli na posuzování i dalších kategorií drobných hospodářských zvířat. Bylo jich pravděpodobně méně a jejich záběr byl větší.

 Při tehdejším soudcování se často jednalo o subjektivní hodnocení krásy. Ze zveřejněných záznamů vyplývá, že se nehodnotilo každé zvíře jedním posuzovatelem, ale rozhodoval většinový názor soudců. Podobně se dnes hodnotí poštovní holubi v ČMSCHPH. Dle bouřlivých komentářů z dobových výstav bylo zřejmé, že často rozhodoval osobní poměr porotce k vystavovateli.  I tehdy byli soudci, kteří nedokázali překročit vlastní stín. Nepřipomíná čtenářům tato 150 let stará zkušenost nějakou podobu se současností? Ano soudcování vystavených zvířat představuje žhavé téma. Bouřlivé diskuze nad oceňovacími lístky byly v minulosti, jsou v přítomnosti a určitě budou i v budoucnosti… Snad každý dnešní vystavovatel by dokázal poutavě vyprávět o svých zkušenostech. Mnoho z nich si možná povzdechne: „ Ach ti naši řezníci a hrobaři české drůbeže!“ Ale vraťme se po drobném odlehčení zpět k sledovanému tématu posuzování drůbeže v dobách 19. století. Věříme, že v 19. století i dnes šlo většině soudců o dobro věci a pozvednutí úrovně čistokrevných plemen drůbeže.

Omluvou tehdejším soudcům byla absence vzorníku. I když byly jejich úmysly poctivé, mohli se při posuzování spolehnout pouze na vlastní zkušenosti. Lidská mysl je však vrtkavá. Mnoho z nás si vzpomene na dětskou hru nazývanou „tichá pošta“. Principem zábavy je předávat šeptem prvotní sdělení v řadě školáků. Pokud se informace předávala přes delší skupinu lidí, konečná verze byla nepřesná a byla důvodem k všeobecnému veselí. Podobně zacházíme se získanými informacemi bez písemného podkladu.  Jak se říká, co je psáno, to je dáno.

Tehdejší posuzovatelé se rekrutovali z význačných představitelů hospodářského života mocnářství. Přestože byli první mezi rovnými (Primus inter pares), něco důležitého jim chybělo. Byly to pevné zásady, podle kterých by se drůbež hodnotila. Zkrátka chyběl vzorník tehdy chované drůbeže. Osvěta posuzování drůbeže, dle stanoveného vzorníku, se k nám rozšířila z Vídně, Lince a Štýrského Hradce. V těchto městech vznikaly první výstavní parametry a normy pro hodnocení drůbeže ve střední Evropě. Vždyť například v roce 1896 v Lipsku bylo ve výstavním katalogu uvedeno přes 3 000 kusů drůbeže. A při hodnocení takového množství zvířat už nešlo posuzovat tzv. po sousedsku. O krok vpřed, před kontinentální Evropou, byla chovatelská obec na Britských ostrovech. Některé vzorníky u nás později požívané byly převzaté právě z Anglie.

V dobách, kdy na našich přehlídkách nebyl ještě k dispozici vzorník, se často prezentovaly kmeny drůbeže značně odlišné od čistokrevných slepic. Jednalo se pravděpodobně o plemena křížená nebo nedostatečně selektovaná. Pokud soudci při hodnocení pochybili a to se stávalo často, docházelo k ztrátě důvěry u široké veřejnosti. Jediným správným řešením bylo zveřejnění vzorníku plemen. K tomu došlo v roce 1896.

A jak byl vzorník strukturovaný? Po krátkém úvodníku byla popsaná plemena drůbeže. V samostatné kapitole bylo pojednání o barvách a kresbách. Z důvodu národohospodářských byla v první normě preferována drůbež s dobrou masnou a nosnou užitkovostí. Vzorník okrasné drůbeže byl zveřejněný jen u několika vybraných plemen.

A jaké zástupce zveřejněná norma z 19. století uváděla? Ve vzorníku je uvedeno 36 plemen kura, 10 plemen kachen, 7 plemen husí, 4 plemena husí a perličky.

U každého plemene se nacházely vybrané hodnotící znaky. Jejich názvy uvedeme v dobové terminologii. Můžeme uvést tělo, hlava, zobák, hřeben, obličej, oko, ušní a podbradní laločky, krk, trup, křídla, ocas, prsa, nohy a postava. U některých plemen byly doplněné další údaje. Jednalo se například o chocholku, rousy a barvu drápů. Na závěr byly definované vady a menší vady. U některých plemen byly uvedené i chovatelské poznámky. Například u plymutek bylo uvedené: „Při sestavování kmenů jest voliti světlejšího kohouta k tmavším slepicím a obráceně.“ U plemen s názvem stýrská, falcká, elsaská, chalonská, belgická krahujcová slepice a sundheimská je uvedeno z jakých plemen „povstaly“, dnes bychom řekli, z čeho byly vyšlechtěny. Tehdejší vzorník pro českou slepici byl velice blízký dnešní normě. Novelizované vzorníky uvedené v pozdějších letech, již uvádějí změny způsobené přílivem cizích plemen, především vlašky.

Z hlediska posuzování barev a kreseb byl vzorník pojatý poněkud netradičně. Na začátku byla uvedená barva a pod ní byly popisované jednotlivé plemena. Zvlášť bylo hodnoceno opeření kohouta a slepice. Barvy byly uvedené v následujícím pořadí. První a také nejpodrobněji popsaná, byla barva koroptví. Dále následovala krahujcová, černá, bílá, žlutá, hnědá, šedá a modrá. V další části nacházíme popis složitějších kreseb a barev. U jednotlivých plemen se podrobně popisuje zbarvení trupu, hlavy, závěsků (dnes závěsů) krčních i sedlových, ocasů, břicha, křídel, ale třeba i ramen. Popis nezapomíná ani na podsadu a lesk.

U vad zbarvení je často uvedeno, že k nim dochází porušením krve (nečistokrevností). Na závěr je stať s názvem „Praktický výchov zdobné drůbeže“. V této části se autoři věnují tvorbě kmenů a další plemenářské práci. Zaujmou vzorce na vypočítání stupně příbuznosti mezi oběma rodiči a jejich společného potomstva. Je doporučený oddělený výchov (odchov) kohoutků a slepiček. Tato stať je velmi podrobná. Překvapuje tehdejšími odbornými znalostmi plemenářské práce. Praktické připařovací plány jsou rozepsané podle jednotlivých plemen a někde dokonce i barevných rázů. Plno informací je platných i dnes a stále se učí na katedře speciální zootechniky na zemědělských vysokých školách.

Co říci závěrem? Cílem našeho příspěvku o posuzování drůbeže v proměnách času bylo propojit současné povědomí o posuzování drůbeže s již pozapomenutými začátky v 19. století. Na závěr si dovolíme malé odbočení k tématu o pomíjivosti času. Pokud se na slepici podíváme z hlediska generačního cyklu, jedná se o dobře šlechtitelný živočišný druh. Drůbež rychle vyspívá a její generační cyklus trvá jeden rok. Díky tomu dochází k rychlému posunu v utváření plemen slepic. Generační cyklus však může být mezi živými živočichy rozdílný. Asi nejznámější je tzv. jepičí život. Nejkratší generační cyklus má však mšice. Trvá 4-5 dní. Nejdelší trvá desítky let. Jen pro porovnání a malé zamyšlení uvedeme zajímavost z rostlinné říše. Na letošní dovolené na řeckém ostrově Zakynthos jsme se setkali s prastarým stromem. V horské vesničce nad mořem roste 2.500 let starý olivovník. S pokorou jsme si prohlíželi pokrouceného velikána pamatujícího ještě vládu starověkého Říma. Životní a reprodukční cyklus jsou sice dvě rozdílné veličiny, přesto můžeme být rádi, že se věnujeme šlechtění drůbeže. Šlechtění oliv je totiž běh na hodně dlouhou trať.

 Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovská

Foto:

1-Aktuelní Vzorník plemen drůbeže od autorů Ivana Pavla a Františka Tuláčka byl vydaný v roce 2006.

2-V roce 1979 spatřil světlo světa vzorník od Václava Žohy.

3-V horské vesnici Chora na řeckém ostrově Zakynthos roste již 2.500 let pokroucený velikán. Jedná se o strom olivovník. Životní a reprodukční cyklus jsou sice dvě rozdílné veličiny, přesto můžeme být rádi, že se věnujeme šlechtění drůbeže. Šlechtění oliv je totiž běh na hodně dlouhou trať.

4-Posuzovatelé drůbeže druhé půlky 19. století Karel Škoda, František Suchánek, a Matěj Hlinecký.

5-6-7- Organizační výbor uspořádal výstavu drůbeže při Všeobecné zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Přehlídka se konala na oslavu stého výročí První průmyslové výstavy v roce 1791. Na výstavě byla také slavnostně odhalená Petřínská rozhledna. Jedná se o pětkrát zmenšenou napodobeninu Eiffelovo věže z Paříže. Foto Wikipedie

8-Vzácná fotografie vyandotky z roku 1888. Kohout vystavovatele Ernesta Gruschwitze ml. z Žitavy byl oceněný I. cenou na výstavě v Drážďanech.

9-Vyobrazení kohouta orpingtonky. Chovatel Crawford na něj obdržel v roce 1891 I. cenu na výstavě v Londýně.

10-Brahmánky velké bílé kolumbijské na dobové ilustraci z roku 1889 v periodiku Kuří dvůr.

11-Dobové vyobrazení kachny ruánské. Mezi chovateli byly již v dávné minulosti vyhledávané pro svoji masnou užitkovost.

12-Paduánky byly oblíbené mezi tehdejšími chovateli. Na výstavách v 19. století byly často vystavované.

13-Uveřejněný vzorník brahmánky v Kuřím dvoře z roku 1889 předcházel ucelenému vzorníku plemen drůbeže z roku 1896

14-Vzorník gauloiské slepice z roku 1911. Tato galská zlatá slepice pochází ze severní Francie. Je velmi podobná české zlaté kropence. Stala se předlohou k známému symbolu Francie, galskému kohoutovi.