Lipicán, lipizzaner, ljubljana, lublaň, štýrská slepice, pos, ljubljana universita

Zveřejněno v časopise Chovatel 9-2019 

Hlavní město Slovinska Lublaň je „výkladní skříní“ celé země.  Najdeme zde něco z Balkánu, některé čtvrtě nezapřou rukopis Rakouska – Uherska a někde se stále zrcadlí vliv Benátska, respektive sousední Itálie. Zaujmou také pozůstatky římského vlivu v bývalé vojenské osadě v Emoně.

Čtvrti činžovních domů postavených na přelomu 19. a 20  století v Lublani  jsou nápadně podobné těm u nás. Pokud čtvrtí procházíte, může se lehce stát, že vás osloví Déjà vu (dežaví). Máte z ničeho nic, intenzivní pocit, že jste ulicí již procházeli, i když jste tam zaručeně poprvé. Tento stav vyvolává skutečnost, že jsme byli v minulosti součástí jedné země a v našich a slovinských městech je dodnes znát rukopis tehdejších architektů. Tehdy nám vládl starý mocnář František Josef a společným hlavním městem byla Vídeň.

Metropole Lublaň překvapí svou neotřelou geografickou polohu. Obyvatelé města a turisté mají na dosah mořské pláže Jadranu a na dohled vysoké štíty slovinských Alp. S trochou nadsázky se dá říci, že dopoledne lze stihnou  koupel v moři a po obědě se dá sportovně vyžít na sněhových pláních horských štítů.

 Z hlavního města se pohodlně dopravíte po čtyřproudé dálnici do mořského přístavu Koper.  Cesta autem trvá pouhou hodinu. Přilehlá pobřeží ve stínu palem a historické rybářské vesničky, nabízejí klidný odpočinek u Jadranu. Město Lublaň zkrátka  leží na správné adrese. Metropole je dobrým sídlem pro život místních občanů a také turistů. Slovinsko již není pouze tranzitní zemí při cestě za mořem do Chorvatska.

Když jsem s rodinou a přáteli přijeli do Lublaně a viděl tuto „hostinu“ složenou z turistických zajímavostí, měli jsem chuť některé lahůdky ochutnat. Jelikož máme blízko ke všemu živému, především ke zvířatům, vedly naše kroky do lublaňské zoo. 

Hned za bránou upoutá prostor věnovaný původním hospodářským zvířatům Slovinska. Expozice jsou vkusně doplněné stavbami lidové architektury. Samozřejmě nechybí tradiční sušák na klasy kukuřice. Sousední budova ve stylu dřevěnice přináší pohled na život na venkově. Uspořádání světnice, síně  a komory  je autentické. Interiér archaické selské stavby vytváří dojem, že si hospodář, hospodyně, čeleď a děcka pouze na chvilku odskočili. Zde si neodpustím připomínku ke slovu děcka, popřípadě děti. Slovinský jazyk má pro ně krásný výraz. Děti se slovinsky nazývají otroci. Jako rodič musím říci, že bych tento výraz zavedl také do češtiny. Akorát bych ho trochu pozměnil na otrokáři…

Přestože je Slovinsko malou zemí, může se pochlubit mnoha původními hospodářskými zvířaty. Krajová plemena žila na slovinském venkově s lidmi po mnoho století. Svými produkty hospodáře živila. Byl jsem potěšen, že si Slovinci dokázali svá krajová plemena uchovat. Jejich bohatý výčet je dokladem, že se jedná o kulturní národ. Lidé ctí své tradice a historii.

Původní hospodářská zvířata budou hlavním cílem následující řádků. V podstatě se dále do velmi pěkné zoo nedostaneme. Abych vyslyšel vstříc výzvě naší svazové „ochranitelky drůbeže“ Ing. Elišky Stejskalové, zaměřím se především na štýřanky. Její snahou je  podpořit články z odbornosti chovu slepic, kterých je v poslední době v našem časopise nedostatek.

Vedle chovu slepic mám v oblibě také holuby. Díky tomu je upřednostním, alespoň v pořadí. Výčet plemen holubů je velmi skrovný. Při cestování po Slovinsku a následném bádání se mi podařilo objevit pouze jedno. Jeho název se dá přeložit jako slovinský bělohlávek. Anglicky je pojmenované Slowenien Whitehead. Oproti našim 23 a s fojtským bublákem 24 plemenům, se nejedná o žádnou slávu…

Lepší situace je u plemen koní. Slovinci mají v genových zdrojích tři plemena. Jedná se o slovinského chladnokrevného koně a posavského koně.  Slovinský „chlaďas“ je pracant a utáhne až tunu nákladu.  Opravdovým klenotem je  celosvětově známý kůň lipický. Jeho dějiny se začaly psát v roce 1580. Na náhodou je vyobrazený na 20 centové eurominci. V minulosti sloužil na císařském dvoře vladařů. Jen připomenu, že již zmíněného mocnáře Františka Josefa vozil v kočáře a pod sedlem. Dvorním koněm nebyl výhradně lipicán. Střídal se ještě s naším českým koněm starokladrubským. Náš hřebčín založil v roce 1579 „český“ císař Rudolf II., aby měl kočárové koně při ruce. Svoji říši spravoval z našeho království.  Kromě „kladrubáka“ se u nás chová ještě 5 domácích plemen.

Ve Slovinsku vzniklo jedno plemeno skotu. Nazývá se cicko, nebo podle místa původu bohinjka. Plemeno  mělo v minulosti mezi sedláky velký věhlas z hlediska užitkovosti. Další předností plemene je obratnost v horském terénu při pasení a honáctví. Slovinská bohinjka umí šplhat doslova jako kamzík. Do dnešních dnů se dochovalo lidové mudrosloví velebící její vlastnosti. To říká: „Bohynjku (cicku) za krávu, poljanskou dívku za ženu.“ U nás máme původní plemena dvě. I když ještě po válce bylo u nás mnoho dalších krajových rázů. Uvedu například jihočeské plavky, chebský, kravařský a hřbínecký skot. Proklouzly nám mezi prsty…

Slovinsko má také své prase. Dnes se nazývá kršské (krasové) prase, dříve  černopásaté. Chovalo se v krasové oblasti Krsko, Břežice, na svazích Gorjanci a v jihovýchodní části Doljenska. Na první pohled připomíná našeho přeštického „pašíka“. Vyrábějí se z něj slavné karniolánské klobásy. U prasat je poměr mezi námi a Slovinskem remízou.

Geografie Slovinska nahrávala chovu ovcí. Mezi původní se řadí 4 plemena. První se nazývá ovce jezersko -soločavská.  Má silný klabonos. Převažující barva je bílá. Má větší klopené uši. Další plemena se jmenují istrijský luk, bílá krajinská a ovce bovec. Ke všem slovinským ovcím se vážou krásné příběhy o jejich vzniku. Jejich chovatelé se můžou pochlubit písemnými doklady starými několik staletí. Ve výčtu pokulháváme. U nás se chová naše šumavka a valaška. Ještě před 15 lety se u nás chovalo české merino s historií starou několik staletí. Proklouzlo nám mezi prsty…

Slovinci mají také svojí kozu. Nazývá se drežnica. Kozu opět opřádá mnoho zajímavých příběhů. Vybral jsem tradiční názvy jejich barev.  Kozy zrzavé či oranžové se nazývají plavé či žluté. Světlé kozy s tmavými zády se nazývají holub. Zde mohou zbystřit chovatelé holubů českých staváků. Dá se předpokládat, že kresba ovcí připomínající sedlo má vztah k sedlaté kresbě u holubů. Vzájemná podoba pravděpodobně vedla k pojmenování holub.  Pokud je koza bílá se šedým vzorem nebo má srst melírovanou, nazývá se lidově zelená. U nás se chová koza krátkosrstá bílá a hnědá.

Velmi známým slovinským chovancem je včela kraňská. Je známá po celém světě. A ta její slavná  historie… Radost si pročítat…Věhlas slovinského včelařství je otištěný v mnoha písemnostech  vévody z Carnioly (1641–1693).

A to nejlepší na konec. Hlavním cílem tohoto článku bude slovinská drůbež. Sice chovají Slovinci oficiálně pouze o jedno plemeno, ale dějinné souvislosti jsou velmi zajímavé. A to především ve vztahu k naší české slepici. Ve Slovinsku se chová původní domácí krajové plemeno štýřanka. Pro svůj původ je zařazené do programu na ochranu původních domácích plemen. Pro Slovince má stejný význam, jako zmíněná češka.

V jejím „rodném listě“ a lokalizaci vzniku, existuje nesrovnalost. V evropském vzorníku čistokrevných plemen drůbeže je štýřanka vedená jako rakouské plemeno. Země původu je uvedené Štýrsko. A právě zde je zakopaný pes. Tato historická země je dnes součástí dvou států. Dvě třetiny původního Štýrska se nachází v Rakousku a jedna třetina patří Slovinsku. Právě slovinská zemědělská oblast mezi řekami Mura a Sáva byla jejich význačnou domovinou.

Současný původ neodpovídá historickým a v podstatě ani současným skutečnostem jejího chovu. Štýřanka je chovaná a s láskou opečovávaná, jak v Rakousku, tak ve Slovinsku. Na druhou stranu je třeba říci, že je pravděpodobné, že hlavní tíže na uchování původního plemene a jeho zařazení do evropského vzorníku, bylo na rakouských chovatelích.

Obdobnou paralelu nacházíme ve vztahu českých a německých chovatelů a plemen. Uvedu aktuální příklad z  bádání o původu našich holubích plemen. Jedná se o holuba bubláka fojtského, potažmo oficiálně nazvaného vogtlandský bělohlavý bublák. Také u tohoto holuba je uvedená země původu Německo, s dovětkem o vzniku ve Fojtsku. Historické území Fojtska se dnes nachází na území dvou samostatných států. Původní Fojtsko zahrnovalo také naše Ašsko. Z logiky věci vyplývá, že fojtský bublák je také náš…

Ale vraťme se k slovinské štýřance. Štajerska kokoš, jak se jí slovinsky říká, se v minulosti dělila na krajové rázy. Hlavním rozlišovacím znakem byla barva. Uvádí se, že se vyskytovala v barvě červenohnědé, pšeničnohnědé a hrachové. Dnes jsou u nás uznané rázy koroptví a bílé. Dle slov posuzovatele drůbeže Ivana Pavla, je původní ráz koroptví. Bílý byl později vyšlechtěný. Existuje také zdrobnělá verze. Standard plemene byl připravený v roce 1902, kde byl krajový ráz slepice nazvaný podle krajiny původu „štýrský“.

 Ve vztahu k standardu štýřanky uvedu malou vsuvku. Bude se týkat české slepice. Čtenářům připomenu, že první dosud známý zveřejněný standard české slepice pochází z roku 1885. Byl napsaný učitelem Franzem Juliem Raschem z Pihel v německém jazyce. Tentýž vzorník převzala redakce periodika Kuří dvůr a vydala ho v roce 1889 v českém jazyce.

České slepice a štýřanky jsou velmi podobná krajová plemena z hlediska původu. Koluje jim v žilách příbuzná krev. Obě vznikla ze společného základu, při tzv. severním šíření plemen slepic Evropou. Češka i štýřanka prošla v 2. půlce 19. století podobnou proměnu. Rozvoj železniční dopravy v Evropě, zapříčinil příliv krve skupiny  středomořských, jinak zvaných jižních plemen. Díky adaptabilitě na místní podmínky si obě plemena  většinu původních znaků udržela. Jedná se například o nižší postoj, tvar trupu a ocasu. Jasným důkazem křížení a pozůstatkem „přístřiku“ jižní krve, jsou u štýřanky bílé ušnice.

Také u česká slepice se v 19. století začalo objevovat probělení ušnic. Přestože původním znakem severních plemen byly červené ušnice. Tato skutečnost byla důsledkem přílivu krve jižních plemen slepic. Jednalo se především o plemena italská a španělská. Přirozeným zeměpisným rozhraním skupiny slepic jižního a severního původu byly Alpy. Dá se předpokládat, že jižněji se vyskytující štýřanka byly vystavená většímu tlaku jižních plemen, než česká slepice. Díky tomu má dnes ušnice bílé a češka červené.

Ale i čeká slepice měla z hlediska zbarvení ušnic na kahánku. V zemích Českého království existovaly dva proudy. Představitelem německého šlechtění byl německý nadučitel Franz Rasche. Ten sice uvedl, že původní češka měla červené ušnice. Později prosazoval světlejší typ slepice a ušnice bílé. Druhým názorový proud vedl vrchní oficiál c. a k. poštovního úřadu Karel Škoda. Ten upřednostňoval původní krajový ráz nezušlechtěný. Do dnešních dnů se nám uchoval ráz prosazovaný Škodou. Díky tomu má česká zlatá kropenka ušnice červené.

Krajové rázy štýrské slepice se v 19. století proměňovaly i z jiných hledisek. Původní rozšíření bylo daleko širší než vzorníkem uvedená oblast historického Štýrska. Slepice s listovým hřebenem a malou chocholkou byly známé od alpských zemí okolo řeky Dunaje až k Jaderskému moři. Temperamentní, skromné a shánlivé plemeno s bílou kůží zasahovalo také do Panonské nížiny v dnešním Maďarsku. Obdobu můžeme najít opět u české slepice. Dle Rascheho zasahovala naše slepice do německého Krušnohoří a dnešního Polska. Známá byla také na Moravě a přilehlých horních Uhrách, dnešním Slovensku. V okolí Brna se krajový ráz nazýval moravská slepice. Ta byla podobného zbarvení, ale mohutnějšího rámce než česká slepice. Škoda ji stavbou těla připodobnil k slepicím dorkinkám.

Dle slov již zmíněného Ivana Pavla, autora Vzorníku plemen drůbeže, má také štýřanka podobnou mohutnější „sestřenici“. Na rozdíl od moravské slepice, která nám proklouzla mezi prsty a do dnešních dnů se nedochovala, existuje vedle štýřanky její větší obdoba sulmtálka. Ve vzorníku je uvedená země původu opět Rakousko. Ve starších publikacích najdeme přesnější lokalizaci Štýrsko. Štýřanka a sulmtálka povstaly z blízce příbuzných krajových rázů. Pokud použiji zkratku, v případě sulmtálky se jedná o mohutnější krajový ráz štýřanky. Také ji zdobí chocholka, vyrůstající na temeni hlavy pod praporkem hřebene a má bílou kůži. U nás na výstavách ČSCH se můžete se sulmtálkou a to především ve zdrobnělém rázu, setkat spíše než se štýřankou. Ta je u nás popelkou.

Co pro chov štýrské slepice dělají slovinští kolegové? Dle informací z katedry zootechniky Lublaňské univerzity a státní organizace zabývající  se chovu původních hospodářských zvířat (genová banka), se stavy štýřanky ve Slovinsku zvyšují. A to nejenom díky státním institucím, ale především řadovým chovatelům. Díky tomu má štýřanka šanci přežít na dvorcích selských usedlostí. Zde opět nacházíme určitou paralelu a také rozpor s českou slepicí. Tahounem naší populace jsou drobnochovatelé, potažmo klub, a ne státní a veřejné instituce.

Slovinská štýřanka je oproti rakouské, uznaná pouze v rázu koroptvím. Také některé vzorníkové údaje jsou trochu odlišné. Podobně jako češka, dosahuje štýřanka nejlepší užitkovosti ve snášce vajec a růstu, při pastevním odchovu. V současnosti slovinští odborníci na chov čistokrevných plemen drůbeže evidují cca 1600 kusů Štýřanek.  Což v porovnání s naší českou slepicí není vůbec špatné číslo. Nepodařilo se mi dohledat, zda existuje klub štýřanek. Pokud neexistuje, musí se chovatelé při šlechtění exteriéru a užitkových vlastností spoléhat na pomoc jiných institucí.

Zde si tzv. ohřeju polívčičku…Naši chovatelé českých slepic jsou organizovaní v klubu. Navazují na práci svých předchůdců. Česká slepice se honosí velmi bohatou historií.  Německy mluvící chovatelé češek založili v příhraničí Českého království klub již v roce 1908. Na něj navázal spolek založený v roce 1958.

V klubu máme zmapované staré prameny. První zveřejněné testování české slepice na užitkovost se uskutečnilo v roce 1860. Zemědělští badatelé bratři Lamblové publikovali své výsledky a tabulky v časopise Živa. Testu na masnou užitkovost byli podrobené české slepice, tzv. slepičí „krslíci“ a mohutné kočinky. Profesor Dr. Jan Babtista Lambl byl rektorem Českého vysokého učení technického v Praze.

Vraťme se ke Štýřankám. Abychom si na vrub české slepice tzv. moc nefoukali, musíme si nalít čistého vína. Slovinští kolegové zveřejnili obdivuhodný historický záznamem. Štýřanky, dříve nazývané také jako staroštýrské slepice, celské slepice, domácí chocholačky, štýrská slepice henna a domácí kokoš se mohou pochlubit literární stopou ještě mnohem starší, než jsem zmínil u české slepice. Řád kapucínů drží listinu se záznamem o štýrské slepici. Ta se objevila pro svoje výtečné maso na jídelním lístku konventu nebeských růží ve Vídni již v roce 1352. O takových věrohodných pramenech se nám může zatím pouze zdát.

Vedle lehčí štýřanky a mohutné sulmtálky, existuje ještě jedno podobné plemeno. Chová se v sousedním Chorvatsku. V originále se nazývá posavská kukmastá kokoš. Česky bychom ji mohli nazvat posavská chocholatá slepice. Také toto poměrně mladé plemeno vzniklo z krajového rázu. Dá se předpokládat, že díky geografickému rozšíření má velmi blízko ke štýřance a sulmtálce. Chovalo se při řece Sávě a v okolí hlavního města Chorvatska Záhřebu. Což je oblast od Slovinska nedaleká.

Zajímavá je jeho historie vzniku. Chorvatské plemeno nápadně připomíná příběh záchrany české slepice Karlem Škodou, kdy sháněl na Vysočině poslední zbytky původní krajové slepice. Hlavní rozdíl je v čase. Škoda prováděl své „spanilé“ jízdy bryčkou taženou koněm v dobách Rakouska – Uherska.

Posavskou chocholatou slepici objevil v 90. létech 20. století, tedy ještě před rozpadem Jugoslávie, chovatel Zdravko Kozić. Při svých cestách po chorvatském venkově na severu země si všiml poměrně jednotného typu objemných slepic. Harmonicky zapadaly do místního venkovského prostředí. Populace líbivého krajového rázu ho přivedla na myšlenku dát se na cestu šlechtění a uznání. Rozhodl se chov těchto slepic ustálit a dovézt je k uznávacímu řízení.

Šlechtění bylo realizováno pomocí dalšího chovatele Josepha Bertinovace. První oficiální představení proběhlo 3. ledna 1999 na drobnochovatelské výstavě v obci Dugo Selo. Chovem se v té době zabývalo cca 15 chovatelů. V létě roku 2004 byl vytvořen oficiální standard. Uznaným plemenem se posavská chocholatá slepice stala 12. září 2004. Tuto původní chorvatskou slepici mohou návštěvníci Chorvatska vidět například v  zoo ve Splitu. V minulosti jsme ji v areálu zoo několikrát viděli a fotili. I když tento ráz vznikl relativně pozdě, dá se předpokládat, že se jedná o původní krajový ráz.

Na závěr chci čtenářům časopisu Chovatel připomenout, že pokud se chystáte na cestu do Chorvatska, doporučuji si udělat ve Slovinsku jedno až dvoudenní přestávku. Plácnete při tom tzv. dvě mouchy jednou ranou. Rozložíte si jízdu na dvě kratší části. Což ocení především řidiči. A vznikne vám prostor k návštěvě například lublaňské zoo nebo císařského hřebčince plného lipických koní. Určitě nebudete litovat.

Text a foto

Ing. Aleš Bukovský, MSc.

Přílohy

1 -Na grafickém listu  Milana Generaliće je znázorněná vesnická scéna jugoslávského venkova, zachycená autorem v roce 1984. Na obrázku vpravo vidíme typický lidový sušák na klasy kukuřice. Ten je dodnes symbolem slovinského venkova. Autorův bratr Ivan Generalić je celosvětově uznávaným naivním malířem selského života.

2 -Logo zoo Lublaň. Moderní zahrada se nachází cca 20 minut od centra města. Usazená je do lesoparku s mnoha vodními plochami a vodotečemi. Velký prostor je věnovaný původním domácím hospodářským zvířatům.

3 -Město Koper leží na břehu Jaderského moře. S hlavním městem je spojený dálnicí. Cesta trvá cca 1 hodinu.  Návštěvník přístavního města může navštívit přilehlé pláže nebo úzké dlážděné uličky starého města s benátskými paláci.

4 – Úvodem do jednotlivých expozic původních hospodářských zvířat chovaných ve Slovinsku, je interaktivní mapa.

5 – Slepice štýřanka je původním plemenem slepic ve Slovinsku a v sousedním Rakousku. Její vznik a jméno se váže k historické zemi nazvané Štýrsko.

6 -Detail hlavy posavské chocholaté slepice. Poměrně mladé chorvatské plemeno zakončilo uznávací proces až v roce 2004. Byla vyšlechtěná podobně jako štýřanka z původního krajového rázu. Je pro ní charakteristický listový hřeben a chocholka vyrůstající z temene hlavy.

7 -Odrostlé kuře posavské chocholaté slepice focené v zoo Split. Původní krajový ráz slepic z něhož povstala štýřanka, pravděpodobně sulmtálka a s největší pravděpodobností také posavská chocholatá slepice, se v 19. století vyskytoval od alpských zemí, přes Jaderské moře až po Panonskou nížinu.

8 -Páv korunkatý v toku byl ozdobou zoologické zahrady v Lublani

9 –Mini zebu je také nazývaný hrbatým skotem. Vedle původních hospodářských zvířat byl zvláště u dětí vyhledávaným a obdivovaným chovancem. Velmi mu vyhovovalo horké klima v zoo.

10 -Slon indický chovaný v zoo Lublaň je „vlajkovou lodí“ zahrady.

11 –Původní slovinské plemeno skotu nazvané cicko, nebo podle místa původu bohinjka. Zbarvením je podobné rakouskému pincgavskému skotu „původem“ od Salzburku. Našim chovatelům může připomenout slovenský pincgavský skot.

.

12 -Istrijská vlnařská ovce (luk) se vyznačuje klabonosou hlavou, částečné klopenýma ušima a skvrnitostí. U bílých jedinců je tečkování zachováno alespoň na nohách. V minulosti se nazývala také pobřežní, krasová, vlnařská ovce a pramenka.

13 -Slovinská koza drežnica. Poměrně velká koza byla zdrojem masa a mléka. Jedna její kresba se nazývá holub.

14 – Kamenná bysta císaře Františka Josefa z muzea na ostrově Brač si část „života“ prožila v mořské vodě. Do roku 1918 bylo Slovinsko a České království  součástí jedné říše. Nejznámějším panovníkem byl právě mocnář z fotografie.

15 -Slovinský chladnokrevný kůň v zápřahu. Plemeno se potýká s příbuzenskou plemenitbou. Tvoří 15 % stavu slovenské populace koní. Dříve se využíval na tažné práce na venkově. Dnes se uplatňuje při stahování dřeva v lese, při produkci a zpracování kobylího mléka, při sportovním ježdění s kočáry a pod sedlem. Přebytek odchovu směřuje do sousední Itálie na jatka.

16 -Ušlechtilá hlava lipicána. Bílý kůň je národním symbolem Slovinska. Jeho siluetu najdeme na současných euromincích. Při rozpadu Jugoslávie v 90. létech, byl jeho chov z velké části vystřílený znepřátelenými vojáky.

17–K původnímu slovinskému venkovu patřil neodmyslitelně osel. Díky své houževnatosti vydatně pomáhal v zemědělství a dopravě. Slovinsky zní jeho název stejně jako u nás osel. V chorvatštině je nazýván magarac.

18 -Na snímku vidíte zajímavou stavbu pradávné lidové balkánské architektury. Má kruhový půdorys. Vystavěná je tzv. na sucho z lomového kamene. Střecha je  zaklenutá nepravou jednoduchou kopulí. Jedná se tzv. hišky (slovinsky), buňje, kažuny (chorvatsky) či trulli (italsky). Na Balkáně je archaická stavba dones běžná ve vyprahlé krajině chudých pastvin. V minulosti ji používali pastýři, ovčáci, lovci a sběrači želvích vajec. V době válek se v nich ukrývali lidé vyhnaní z vesnic.