Litice u Plzně, Historie školství, česká husa, historie české husy, husa chocholatá

 Publikované v časopise Chovatel 10/2019

Citát básničky ze Slabikáře:

Cesta do školy

Cestička do školy

přes louky po poli,

cestička do školy

ušlapaná.

Když jsem tě šlapával

někdy jsem plakával,

sněhem jsi bývala

zasypaná.

V následujících řádcích se budu zabývat domácí českou husou a školstvím  v dobách starého mocnářství. Na první pohled nesourodé téma má mnoho společného. Úvodní řádky poodhalí vznik a rozvoj prvního stupně školství v mém bydlišti Liticích. Uvedené informace se stanou předpolím příběhu o dětech chodících s husami do školy.

Dětské vzdělávání bylo v minulosti na venkově ovlivněné houfy kdákajících slepic, hejny kejhajících husí a králíkárnou plnou králíků. Na doškových střechách se pro radost hospodářů dmuli pestrobarevní holubi. Ve chlévech si přežvykovaly strakaté krávy a v maštali podupávali tažní koně. Okolí vsi bylo složené z úzkých polí, travnatých mezí plných hmyzu, květnatých  luk, ovocných stromořadí, sakrálních prvků, rybníčků a osvěžujících studánek. Krajina byla plná života.

 „Cestička do školy“ byla v minulosti vroubená dnes již pozapomenutým selským  životem na venkově. Docházku do školy neovlivňoval pouze rozvrh hodin, ale žňové práce. Níže uvedený příběh zavede čtenáře do doby, kdy české husy chodily pravidelně s dětmi do školy a ze školy. A to doslovně. Nevěříte? Tak poslouchejte.

K naplnění významu slova vesnice, neodmyslitelně patřila po staletí obecná škola, německy nazývaná Volksschule. Tento termín se používal také v západočeských Liticích. Důvodem dvojjazyčnosti byla skutečnost, že do II. světové války tvořilo v obci německy mluvící obyvatelstvo většinu.

Obyvatelé Litic již 8. století prožívají své každodenní radosti a starosti nad bývalým brodem přes řeku Radbuzu. Přirozenou dominantu vesnice tvoří gotický kostelík se štíhlou věží. Přestože obci vévodí dle nejstaršího dochovaného zápisu od roku 1352, měl překvapivě svého předchůdce. Jednalo se o kostel románský. Nebyl v majetku církve, ale patřil světské vrchnosti.

Vedle starých gruntů zaujme fara zdobená českou klenbou, dříve klapající mlýn na spodní vodu, základní škola a školka sídlící v bývalé německé škole. Nedílnou součástí je  vrchnostenský dvůr složený z hospodářské budovy, sýpky, ratejny a barokních stodol. Nad vším ční ostroh s rozvalinami raně středověkého hradu přezdívaného po Němcích „Šlosák“.

 „Intelektuální podhoubí“ Litic tvořil v minulosti starosta obce spolu s farářem a učitelem. Podobný model jsme nacházeli v Čechách ve většině obcí. Kantor se do uvedeného triumvirátu dostal až později. Povinné školní vzdělávání dětí bylo do našich zemí Koruny české zavedené až  v druhé půlce 19. století, na základě tzv. Hasnerova zákona (1869). Obecných škol na vsích přibývalo po vydání patentu, jako hub po dešti. Ne jinak tomu bylo v Liticích. Druhým stupněm tehdy ustanovené národní školy byla škola měšťanská. Jak název napovídá, nacházela se tzv. měšťanka, či občanská škola v nejbližším větším sídelním celku, zpravidla ve městě. Německy se druhý stupeň nazýval Stadtschule či Bürgerschule.

V dobách starého Rakousko – uherského mocnářství se v Liticích vyučovalo německy. Původní čeština ustoupila do pozadí po strastech tzv. třicetileté války (1618-1648) a následných morových ranách. Česky mluvící obyvatelstvo bylo díky švédským vojskům prořídlé a nedokázalo spravovat pusté selské usedlosti. Z ekonomických důvodů dosadila církevní vrchnost na uvolněné grunty německé kolonisty. Díky tomu převážilo od roku 1654 v obci německy mluvící obyvatelstvo.

 Nejstarší známou školou v naší obci byla budova č. p. 33. Na pozemku o výměře cca 180 m2 stála nepodsklepená archaická roubená stavba  z dřevěné kulatiny. Mírně přitesávané trámy byly v rozích stavby spojeny tesařskou vazbou, tzv. na rybinu. Spáry mezi trámy byly utěsněné hliněným výmazem z cihlářské hlíny. Těsnící směs byla pro zvýšení pružnosti smíchaná s obilnými plevami. Povrch fasády byl opatřený vápenným mlékem. V obecné škole se topilo pevnými palivy. Školní roubenka s trámy kladenými vodorovně na sebe byla zvenku oděná  tzv. do „kožichu“. Tlustá vrstva cihlářské hlíny zajišťovala dětem slušnou tepelnou izolaci v zimních měsících. Tento benefit byl jedním z důvodů, proč v minulosti chodily do školy děti nejčastěji s příchodem sněhu.

K obecné škole patřilo příslušenství. Jednalo se o kůlničku, kde bylo skladované dřevo na otop v zimních měsících. V malém chlévě našla přístřeší  drobná hospodářská zvířata. Jejich produkce přispívala k lepšímu  živobytí třídního učitele. Přízemní budova školy obsahovala jednu velkou místnost sloužící jako třída. Přilehlá menší světnice sloužila jako zázemí pro kantora. Stavba pravděpodobně pocházela z doby zakládání školství u nás. Pro své stáří nebyla budova od první poloviny minulého století využívaná jako škola. Stala se z ní chalupa. Zbořená byla až po tzv sametové revoluci v 90. létech. Starou budovu nahradila na sklonku předminulého století nejdříve škola německá, dnes sloužící jako školka. Později po I. světové válce byla vystavěná Národní jednotou Pošumavskou škola česká.

A jak to bylo s docházkou dětí a husí do školy? Vzpomínky předal nejstarší člen z litické rodiny Naarů. Krátce po II. světové válce byly Litice ještě agrární obcí. Na většině usedlostí si hospodyně držely české husy. Nenáročná zvířata se u nás chovala po staletí. Husy byly převážně bílé, s kratším a silným krkem. Jejich bílé peří mělo výbornou kvalitu a vysoký podíl prachového peří. Někteří jedinci měli několik peříček nebo skvrn šedých. Taková zvířata se však vyřazovala z chovu. Důvodem byla poptávka po čistě bílém peří určeném na vycpávku peřin a polštářů.  Husy s oranžovo červeným zobákem měly zachovaný pud sezení. Sami si nanesly vejce, vyseděly housata a odchovaly je.

Povinností dětí bylo každé ráno, před začátkem školní výuky, vyhnat husy na pastvu. V Liticích se husy odváděly k náhonu u mlýna na řece. Děti pomocí vrbového proutku hnaly bílé opeřence z centra obce Klatovskou silnicí a dále dnešní ulicí K Valše nebo K Ovčínu. U řeky Radbuzy se malá hejnka spojila. Celý den husy trávily plaváním v řece a vypásáním přilehlých pozemků. Odpoledne po škole si děti husy převzaly a nakrmené je hnaly zpět domů. Protože jsou husy velmi chytří ptáci, nebylo žádným velkým problémem, rozdělit veliké hejno na zvířata podle dvorů. V podstatě se ptáci sami přidali k pasáčkovi husí a odešli s ním domů.

Někteří husopasi, či husopasky měli, dle vyprávění pana Miroslava Naara ze selské usedlosti číslo popisné 55, hnaní husí na vodu u litického mlýna usnadněnou. Jednalo se o děti z chalup okolo kostela, fary a tzv. německé školy. Tato část obce patří k nejvyšším nad řekou. Jejich svěřenci byli naučení ke mlýnu létat. Tehdejší husy byly ještě životaschopné a létání jim nebylo cizí. Husy se ráno na trávníku  pod kostelem zformovaly do většího hejna. Došly na vyvýšené místo. Odtud pod vedením staré chovné husy „rolovaly“ (vzlétávaly) k litickému mlýnu. Let nebyl vysoký. Směřoval přes zahrady usedlostí stojících podél hlavní cesty na Klatovy. Před skalními výchozy pod současnou školou a hradem, se hejna stočila k mostu. Husy přistávaly na vodě nebo na pastvištích v okolí mlýna. Zpět k domovu husy původem od kostela nelétaly. Měly plná volata trávy. Tíže potravy jim let do kopce znemožňovala. Stejně jako husy z ostatních hospodářství, šly domů společně s pasáčky po silnici.

Létání husí bylo předmětem dětské závisti. Husopasi a husopasky od kostela měli jednu cestu díky letu usnadněnou. To vyvolávalo nespokojenost ostatních dětí. Také ony se snažily naučit své svěřené husy ke mlýnu létat. Jejich snaha však vyšla na prázdno. Hospodářská zvířata, vyznačující se hlasitým kejháním, upřednostňovala husí pochod. Byla tak navyklá se chovat po generace. Je pravděpodobné, že by teoreticky létat mohly. Chyběla však tradice z minulosti.

Zvyk létání zavedený u litického kostela se tradoval od pradávna. Předával se z jedné generace husí na druhou. Tato tradice mohla sahat mnoho desetiletí, ba dokonce staletí, zpět. Jednalo se o zajímavý případ sepjetí hospodářského zvířete s daným prostředím. Husy a děti si vytvořily sociální a etologické vazby tvořící genius loci dané lokality.

Husa díky své inteligenci a dlouhověkosti má předpoklady pro specifické chování živočichů. Stará domácí husa se při dobré péči dožije klidně třicet až pětatřicet let. Na rozdíl od housera. Ten je zpravidla, kvůli plodnosti v hejnu měněný po osmi letech.  Věkovitá husa si uchovává naučené zvyky po celý život. A tak dokáže své návyky získané po předcích předat dalším generacím. Tímto způsobem se mohly naučené obyčeje předat i během strádání a válek. Překlenula se tím doba, kdy se díky mimořádným událostem zvyky na čas přerušily. Mnohdy na velmi dlouhou dobu. V minulosti se jednalo například o válku třicetiletou. Díky tomu je možné, že těžké časy přežily z velké populace pouze jednotlivé kusy. Většinou se jednalo právě o staré a zkušené husy. A ty dokázaly po těžkých dobách válek obnovit staré obyčeje a pořádky.

Husy od litického kostela nelétaly po celý rok. Existovalo období, kdy všechny děti z obce hnaly husy bez výjimky pěšky. Jednalo se o dobu, kdy se husy tzv. podškubávaly. Cílem činnosti bylo získat vysoce ceněné peří. Jednalo se o drobné peří určené ke draní. Krajové letky se používaly na výrobu mašlovaček.

V dávnější minulosti se z ručních per středních vyráběl psací nástroj. Přesným seříznutím spodní duté část stvolu vzniklo psací pero, tzv. husí brk. Ostrý hrot se namáčel do kalamáře s inkoustem vyrobeným vařením z duběnek. 

Přestože hospodyně cílené ponechávaly husám brky v křídlech, například kvůli účinné obraně proti predátorům, díky přirozené periodické výměně paří se z husí na několik týdnů stali pěšáci. Po určitou dobu byly husy kvůli „sklizni“ peří letu neschopné. V té době hnaly litické děti husy na pastvu svorně ráno i odpoledne.

Pasáčci husí zažili při své každodenní práci nejedno dobrodružství. Nebylo žádnou výjimkou, že díky mimoškolním povinnostem dorazily děti do litické školy pozdě. A právě peripetie s hnaním husí k litickému mlýnu byl častým  důvodem pozdního příchodu žáků do litické školy. Tenkrát se pozdní příchod vzhledem k agrárnímu životu obyvatel obce toleroval. Dnes by omluvenka v žákovské knížce vymlouvající se na nezbedné husy, byla těžko uvěřitelná…

Spojitost s litickým školstvím a chovem kejhavých husí mě přivedla na myšlenku, zveřejnit ještě jednu vztažnou událost. Z vyprávění mé babičky Marie Bukovské, rozené Hajšmanové, si pamatuji zajímavý příběh spjatý s chovem husí. Neodehrával se během školního roku, ale o prázdninách. Přestože má babička v litické škole za první republiky učila, tato událost se odehrála během jejího mládí v nedaleké obci. Jako malá holka trávila má babička prázdniny u svých prarodičů na selské usedlosti na okrese Plzeň jih, kam v minulosti patřily také Litice. Dnes jsou součástí velké Plzně.

Většina  dětí ze vsi měla celoročně na starosti péči o husy. Tato nepsaná tradice se týkala domorodých školáků. O prázdninách k nim přibyly další děti trávící volný čas u příbuzných. Jejich povinností bylo zvířata z husníků ráno vyhánět a večer je nakrmené zpět domů zahánět.

 Jednou se stalo, že moje babička chtěla hnát domů husy ze společných obecních pastvin. Upřesním, že na Plzeňsku se nazývaly „draha“. Někteří jedinci se jí však nepozdávali. Husy byly strakaté, a především měly černé hlavy. Při pohledu na ně se ujišťovala, že se nejedná o její svěřenkyně. Její babička byla vyhlášená široko daleko kvalitním chovem s čistě bílým peřím do duchen.

Měla zaryté v paměti, že takto zbarvené jedince ráno na pastvu nehnala. Hejno rozdělila a strakaté jedince odehnala zpět na obecní pastviska. Tato peripetie se jí v minulosti nestala poprvé. Podobnou příhodu zažila také o minulých prázdninách. Důvodem byli chovní houseři. Chudí chalupníci a domkaři na vsi si drželi pouze husy. Housery z ekonomických důvodů nechovali. To bylo předmětem sociálního sváru mezi obyvateli obce. Důvodem byla oplozenost husích vajec.  Pokud bylo ve vsi hodně chalupníků a domkařů a málo sedláků, byla ve vesnické populaci husí slabá líhnivost housat. Aby měly liché husy odchovy, musely se spolehnout na „pomoc“ houserů z ostatních hejn. Husy z chovů bez houserů se rády během toku přidávaly do jiných skupin. Motivací byla jejich náklonost k vyvoleným houserům. Tím si zajistily oplození svých vajec a naplnily své mateřské pudy.

Když moje babička večer své husy přihnala domů, panímáma při počítání zjistila, že jich několik chybí. Uhodila na svoji vnučku, aby jí sdělila  co se přihodilo. Ta jí příběh odvyprávěla. Husa byla hodnotné zvíře a přinášela několikerý užitek. Vedle ceněného peří byla pověstná dozlatova vypečená  tzv. martinská husa. V lidovém léčitelství se používalo také husí sádlo. A to byl hlavní důvod „vyhlášeného“ pátrání po zatoulaných jedincích.

Společně se vydaly na obecní pastviska husy hledat. Na „drahách“ bylo v tu dobu již pusto a prázdno. Až na malou skupinku husí. Jednalo se o odehnané jedince s barevnými hlavami. Po cestě se babička na osud husí vyptávala sousedů. Z rozhovoru s jedním sedlákem, vracejícím se ze žňových prací na přilehlém poli zjistila, že zbylé husy na pastvisku jsou její. A jaké bylo rozuzlení?

V letním horku se husy schovávaly do chládku pod žebřiňák plný obilných snopů určených k vymlácení. Vůz odkládal zmíněný sedlák na pastviště, když koně odpřáhl a využíval je při sečení obilí. Babička se od sedláka dozvěděla, že loukoťová kola na jeho voze vrzala, a proto je čerstvě namazal. Tehdy se kola vozů ošetřovala černou kolomazí. Čerstvé mazivo způsobilo, že si bílé husy z rodiny mé babičky zamazaly  peří na hlavě. Stalo se tak při pohybu mezi dřevěnými koly pod vozem. Záhada byla vyřešena. Husy putovaly domů a spojily se s bílými neumazanými husami.

Co říci závěrem? Litice dnes již nejsou úředně vesnicí. Již několik desetiletí tvoří samostatný obvod velké Plzně. Oficiální název zní městský obvod Plzeň 6 Litice. Agrární ráz vesnice, nenápadně z našeho života vymizel. Pro ves bylo v minulosti  typické, že v každém statku, chalupě, pastoušce či ratejně  byl zavedený chov domácích hospodářských zvířat. Tento kolorit byl kdysi typický pro každé stavení. Charakteristické znaky vesnice, tak jak je přinesl zveřejněný příběh, zůstávají pouze v myslích starších občanů. Je s podivem, že některé příběhy školou povinných pasáků husí se odehrávaly ještě v 50. letech minulého století. Tedy v relativně nedávné době. Především létání husí od litického kostela probíhalo ještě mnoho let po II. světové válce. Dodnes existují pamětníci těchto časů. Pro mladší obyvatele Litic, je již nemyslitelné, že by jejich děti cestou do školy hnaly po Klatovské silnici husy na pastvu. Mnoho z nich českou husu ani nevidělo. Buďme však rádi, že litická škola je stále plná dětí a nezeje prázdnotou, jako mnoho jiných vesnických škol. Pohled na zarostlé průčelí pusté školy je velmi smutný, i když tam kvetou růže…

Čas nejde zastavit. Dnes už vesnické děti do školy pěšky nechodí, a to pomalu ani ve městě. Školní autobusy zajíždějí i do těch nejzapadlejších koutů naší vlasti a přivezou školáky až před školní vchod. Díky tomu cestička do školy  z úvodní básničky ze Slabikáře „zmizela“.  Ale není tak dávno doba, kdy musely děti do školy ujít pořádný kus cesty. Dle zveřejněného příběhu často v doprovodu husího hejna. Zimy přinášely v minulosti podstatně větší množství sněhu, a tak se běžně stávalo, že se děti do školy zavátou cestou ani nedostaly.

Změnily se naše životní trasy a hlavně návyky. Staré pořádky již dávno odvál čas. A až si dáte na podzim na sv. Martina, doma nebo v restauraci, dozlatova vypečenou husu, vzpomeňte si na litické husopasy a husopasky.

Text a foto

Ing. Aleš Bukovský, MSc.

Foto:

1- Hejno českých husí hospodyně Marie Naarové (1910–1993), rozené Raunerové, z Litic. Rodem byla ze sousedních Robčic. Její maminka byla německé národnosti. Vzala si Čecha. Její sestry se provdaly za Němce a byly po 2. světové válce odsunuté do Německa.

 2 – Největší věhlas získaly české husy v jižních, západních a východních Čechách. Na snímku typické české husy z chovu státní organizace MTD Ústrašice.

3 – Česká husa se u nás chovala po staletí. Jedná se o nenáročnou husu lehčí konstituce. Předností jsou mateřské vlastnosti, kvalitní peří a chuťově vytříbená kvalita masa.

4-V chovu české husy se v minulosti občas vyskytovala zajímavá anomálie. Jednalo se o chocholatou variantu. Cíleným výběrem se tyto znaky upevnily a v roce 1988 se česká husa chocholatá stala samostatným plemenem.

5- „Cestička do školy“ s husou.

6–V Liticích se nechovaly pouze české husy. Na snímku vidíme divoce zbarvené francouzské husy landeské z chovu autora článku. Houseři mají mohutný vzpřímený trup. Váha často atakuje 10 kilogramů.

7 – Chovný pár husí landeských s housaty.

8 – České husy se v toku s oblibou páří na vodě.

9 – Obec Litice vystupuje brzy ráno z mlh na lukách.

10 – Pohlednice z tzv. první republiky přináší pohled na českou mateřskou školu, obecnou školu českou, německou a tzv. měšťanku.

11- Litický kostel sv. Petra a Pavla je přirozenou dominantou obce. Vystavěný je v gotickém stylu. Další stavbou na obrázku je německá škola, dnes sloužící jako 56. mateřská škola.

12 -Velkou slávou v minulosti byly dožínky. Tato událost byla především v režii německých  sedláků.

13 -Povoz tažený koňmi vezoucí obilné snopy určené k výmlatu byl tématem dílčího příběhu o husách.

14 -Klenuté chlévy byly prvotně domovem velkého bravu. Jednalo se o koně a krávy. Po kolektivizaci zemědělství a vzniku JZD, byly stáje druhotně využívané k ustájení husí.

15 -Zahrádkář, chovatel a myslivec Miroslav Naar z Litic je pamětníkem na doby, kdy Litice měly ještě agrární tvář. Jako školák „chodil“ s českou husou do školy.

16 - Statky vystavěné ve stylu selského baroka, české husy a zrcadlící se rybníky tvořily typickou tvář  Jihočeského kraje. Na snímku opravená usedlost z Komárova.

17 -Agrární stavba na snímku se nazývala sýpka, obilnice, sklad zrna špejchar či srub. V patře se skladovalo obilí. V přízemí byly zbudované chlévy pro drobná hospodářská zvířata. Ustájení pro husy se nazývalo husník.