česká slepice zlatá kropenatá, češka, česká zlatá kropenka, Deutsches und tschechisches historisches Geflügel

Zveřejněno v časopise Chovatel číslo 6/2018

Proměna zakrslé češky ve zdrobnělou

Problematika malých slepic se u nás v minulosti řešila mnohokrát. První ucelenou publikací o jejich standardu byl Vzorník zakrslých plemen drůbeže. Svojí koncepcí vyřešil dělení tehdejších „liliputek“ na zakrslá a zdrobnělá plemena. Jednalo se o převratné dílo. Do rukou chovatelů se kniha dostala v roce 1965. Najdeme v ní více než třicet plemen.  Jedním z nich byla česká slepice zakrslá (zČ). Použití termínu zakrslá, bylo uvedené cílené. Tvůrci prvního základního kodexu zakrslých plemen v našich dějinách, v úvodníku poukazují na skutečnost, že malá verze česká slepice patří mezi samostatné původní zakrslé plemeno.

Autoři vzorníku se odvolávali na výpovědi pamětníků starých pořádků v chovu drůbeže. Jednalo se o dobu před I. světovou válkou, kdy jsme byli ještě součástí monarchie.  Uváděli, že češka byla na selských dvorech chovaná pro obveselení dětí. Jednalo se o miniaturní slepičku o hmotnosti kolem 0,6 kg. Chovala se v v „divokém zbarvení“ bez pernatých ozdob. Později byla překřížená dovezenými plemeny rousnými.

Zde musíme navázat na zkušenosti známého šlechtitele zdrobnělých rázů české slepice Miroslava Mašaty. Ten potvrzuje, že ještě za II. světové války se běžně u nás chovaly zdrobnělé slepice vycházející z češky a také z milférky (zakrslé rousné). Zbytky těchto zakrslíků, s největší pravděpodobností s krví původních malých češek, byly chované v některých oblastech ještě v nedávné minulosti. Na základě těchto liliputek a zakrslých rousných vyšlechtil přítel Mašata znovu malé češky v rázu tříbarevném (porcelánovém).  Dodnes se můžeme s touto kresbou setkat na speciálních výstavách klubu češek.

Autoři vzorníku malých plemen zařadili češku mezi zakrslou drůbež. V teoretické části jim však chyběly prameny, propojující tehdy chované zakrslé české slepice, s původní selskou slepicí. Spojovací článek se nám podařilo objevit. Referovali jsme o něm v minulém díle našeho seriálu o „Krajových rázech české slepice“.  Díky zmíněné citaci se dá tvrdit, že zakrslá češka se u nás chovala od nepaměti. Důkazem byl článek z roku 1889 od redaktora Kuřího dvora Františka Suchánka a také informace od německy publikujícího autora Franze Rascheho z Pihel.

 V té době se ještě nejednalo o plemeno, jak ho známe dnes. Exteriér naší liliputky byl velmi variabilní a nesl znaky primitivních plemen. Vykazovala sezónní a tím nižší užitkovost. Otázkou zůstává, jaké vlivy ji zformovali do této podoby. Můžeme jmenovat příbuzenskou plemenitbu, mutaci genů, drsné prostředí s cíleným selekčním tlakem (predátor, nedostatek krmení, životní projevy) či záměr chovatelů. Zmenšování zvířat v malých uzavřených populacích, v geograficky izolovaných oblastech, je vědecky prokázaným jevem. Podobnou paralelu jsme v minulosti nacházeli u lidí žijících v odlehlých horských oblastech. Velký podíl na změně vzrůstu měl také různý stupeň příbuznosti mezi partnery.

 Podobenství můžeme najít z dochovaných pramenů a případových studií ze starověkého Říma. Například myslitel, přírodovědec a slovutný znalec chovu drůbeže Plinius se zmiňuje, že v krajinách, kde bylo chovu slepic věnováno dostatečné úsilí, udrželi se předchůdci dnešních vlašek čisté. Při praktikování příbuzenské plemenitby zakrněly (jako české slepice). Pro zajímavost uvedeme, že Gaius Plinius Secundus (Starší) (23 – 79 n. l.) byl autorem nejvýznamnější přírodovědné encyklopedie starého Říma. Zemřel při evakuaci obyvatel ohrožených Pompejí, zasypaného a zakonzervovaného města sopečným popelem, při erupci vulkánu Vesuvu. Ale vraťme se zpět k malé češce.

Malá forma selské slepice byla u nás v minulosti oblíbená. Jednalo se o vyhledávanou kuriozitu. Tehdejší chovatelé takové slepice nazývali zakrslé, malé, zdrobnělé, zakrpatělé, krpaté, podtržené, zakrňelé, prťavé, trpasličí, dětské, úsporné, zpátečnické, zahradní, krslíky, skřítčí, miniaturní, chamrať, pidislepičky, nanistické, minislepičky a liliputky. Tyto názvy potvrzují jejich tehdejší rozšířenost a také bohatost a košatost českého jazyka. V německé literatuře se můžeme setkat s názvy Zwerg, Klein, Verk’ummert, Troll, Kinder a Miniatur.

 V následujících řádcích navazujme na slib z minulého dílu, že se budeme zabývat genem zakrslosti, anglickými krslíky a zakrslou češkou.  Existuje teoretická možnost, že na naši původní selskou slepici mohl být přenesený gen zakrslosti od zmíněných „anglických krslíků.“ U nás se prokazatelně chovali již v polovině 19. století. V roce 1860 publikoval zemědělský badatel Karel Lambl v periodiku Živa – jednalo se o bratra tehdejšího rektora ČVUT prof. zemědělství Dr. Jana Baptista Lambla -  svoji práci o užitkovosti krslíků, českých slepic a kurů kočinčínských. Díky této informaci můžeme potvrdit, že se u nás již v polovině 19. století chovaly slepičky s genem dw.

A mohli tyto krslíci ovlivnit naše krajové rázy slepic? Na základě rozboru případové studie byla možnost malá.  Vyslovené teorie stojí dle našeho mínění tzv. na hliněných nohách.

Dovolíme si připomenout, že podle sdělení (1889) redaktora Františka Suchánka, je málo pravděpodobné, aby angličtí krslíci populaci české slepice nějak významně ovlivnili. Začátkem 19. století nebyla ještě rozvinutá doprava. Železniční přeprava byla teprve v plenkách. Ještě za působení předlitavského ministra orby Johanna von Chlumeckého (1834 -1924), se železniční doprava teprve budovala. Ve své funkci v letech 1875 – 1879 rozvinul program výstavby veřejných železničních tratí, podle připraveného plánu železniční sítě v Rakousku – Uhersku.  V dobách řízení ministerstva řešil komplexní propojení soukromých i státních tratí a vytvořil podmínky pro zestátňování soukromých (často zadlužených drah).

Dalším argumentem je skutečnost, že zakrslé formy kura vznikaly v chovech od nepaměti. Dokonce existuje teorie, že se vyskytují vzácně v populaci kura bankivského. Krslíci použití u Lambla v užitkovém testu, se u nás chovali pouze jako kuriozita, bez většího rozšíření. Což má svoji logiku. K myšlence, že zakrslé češky vznikly z našich krajových rázů, se přikláníme.

  K dalšímu posunu v bádání o naší malé češce , nám pomohlo srovnání dvou příbuzných plemen. Ve Vzorníku zakrslých plemen slepic existuje srovnání zakrslé češky a zakrslé německé (domácí) slepice z hlediska původu. Oba rázy se řadily do skupiny vzniklé z krajových slepic. Německá „sestřenice“ před svým vylepšením nápadně připomínala zakrslou českou slepici. Jednalo se o malou slepici s rysy kura bankivského. Měla horší užitkovost. Němečtí chovatelé se okolo I. světové války rozhodli změnit její primitivní vizáž.   Cílem měla být moderní líbivá slepice. Chovatelé W. Müler a A. Wulf do ní přilili krev tří ušlechtilých plemen. V chovatelském tisku podrobně popsali svoji šlechtitelskou práci. Výsledkem byla požadovaná zušlechtěná domácí slepice, dones nazývaná německá zakrslá (Deutsche Zwerghühner). U naší zakrslé češky zušlechtění neproběhlo. Dále se chovala v čisté formě krajového rázu. Přesto se z ní později stala slepice zdrobnělá.

 Vraťme se do doby, kdy jsme u nás chovali ještě češku zakrslou. Původní malá česká slepice připomínala typem kura bankivského. V barvě většinou kopírovala divokou kresbu. Chovala se také v jiných barevných rázech. Za první republiky se vyskytovala v barvě bílé a stříbrokrké. Svůj „zakrslý“ typ si udržela až do 70. let minulého století. Důkazem je její popis ve Vzorníku zakrslých plemen drůbeže.  V něm se uvádí se, že její zemský chov byl čistý, bez vlivu jiných plemen. Také Dr. Ing. Václav Kálal a Ing. Jan Bureš ve své knize Domácí chov drobných hospodářských zvířat poukazují, že zakrslá česká slepice patří mezi původní česká plemena. Tento stav potvrzuje také vzorník Václava Žohy (1979). Dalším milníkem v jejím chovu bylo založení Klubu české slepice. Psal se rok 1958. Prvním předsedou byl Václav Zajíc z Podbořan. Druhým „lodivodem“ byl zmíněný Ing. Jan Bureš. Ten ve svých pracích ještě jasně definoval její původ. Češka patřila mezi původní zakrslá plemena.

Zlom přišel na přelomu 70. - 80. let minulého století, s příchodem nových funkcionářů klubu. Dalším předsedou klubu byl Ing. Josef Trnka z Bučiny u Vysokého Mýta a po něm Josef Ježek z Křenůvek u Kroměříže. Za „vlády“ těchto dvou předsedů došlo k osudovému rozhodnutí. Zakrslá češka do té doby s „plnokrevným původem“ byla prohlášená za zdrobnělou. Důvodem prý bylo její zušlechtění v kresbě a exteriéru za pomoci české zlaté kropenky. Česká zakrslá slepice původního (primitivního) vzhledu a „obyčejné“ divoké kresby se přeměnila na zmenšeninu češky velké. Zapomnělo se na informaci, že obě plemena měla společný původ a vyvíjela se nezávisle na sobě. V případě malé češky se jednalo o také o původní svébytnou selskou slepici. Oproti velké češce měla odlišnou stavbu těla a typické primitivní znaky.  Týkaly se velikosti hlavy, nesení křídel a průměrné hmotnosti. Nebyla její zmenšeninou.

Také velká češka byla dle popisu Škody v 19. století stejného primitivního typu.  V roce 1901 Karel Škoda píše, že moravská slepice je oproti češce, ušlechtilá. Tehdy chovaná češka  nesla rysy původní selské slepice. Je třeba si přiznat, že z tohoto důvodu ji tehdy hrozilo vyhynutí a překřížení moderními plemeny. Co víc, ještě za první republiky a II. světové války můžeme velkou češku, dle dochovaných fotografií, popsat, jako krátko trupou slepici s kolmým ocasem a méně ušlechtilého vzhledu. Podobně vypadala zakrslá češka ještě v 70. letech minulého století.

 Tehdejší vedení klubu nedokázalo správně vyhodnotit historii obou plemen. Pravděpodobně neznali historii krajových rázů. Na základě těchto informací měli obě plemena oddělit. Tím by zachovali stoletou tradici chovu zakrslé české slepice. Příměr můžeme najít v již zmiňovaném  Německu. Z jejich původní selské krajové slepice vznikla také velká a zakrslá forma. Každá si šla vlastní cestou. Díky tomu, že je od sebe oddělili, mají dnes dvě samostatná plemena. Přestože německá zakrslá slepice prodělala daleko výraznější zušlechťovací proces odlišnými plemeny, nikdo ji nepřeřadil z kategorie zakrslé do kategorie zdrobnělé. V té době si šla obě plemena již svojí cestou. Z profesního hlediska proces ani proběhnout nemohl, protože se jednalo o samostatné plemeno bez návaznosti na velkou verzi. A zdrobnělá slepice bez velkého rázu je odborný nesmysl.

 Tehdejší představitelé klubu češek, dle našeho soudu nesprávně, vyhodnotili provedené zušlechtění. Byl vyřčený ortel. Král zemřel, ať žije nový král. Takřka ze dne na den byla ze zakrslé češky, česká slepice zdrobnělá.  Naše malá slepice byla po vzoru vojenské hantýrky doslova „degradovaná“. Z důstojnické hodnosti byla přeřazená do hodnosti řadového vojína. Tímto rozhodnutím jsme přišli o svébytné české plemeno. Znovu zopakujeme, že malá češka  prokazatelně nevznikla zdrobněním velké, ale od pradávna se u nás vyskytovala jako samostatný krajový ráz selské slepice. Je třeba dodat, že se u nás chovala v zakrslé formě cíleně sto let a přežila obě světové války.

Existuje nějaká šance na změnu rozhodnutí našich předchůdců? Nemáme stroj času, abychom se vrátili do minulosti, ani křišťálovou kouli, abychom viděli do budoucnosti. Pro případnou revizi je nutná diskuze mezi drůbežářskými odborníky a jejich chovateli.  Je třeba vyhledat, prodiskutovat a definovat přešlapy našich předků.

Průchodnou variantou by bylo rozhodnutí navrátit se k původní zakrslé formě, chované před zušlechtěním. Staronové plemeno by mohlo být obnoveno nezávisle na chovu stávající zdrobnělé české slepice. Za zakrslým plemenem by stála historie stará 130 let! A co nám v těchto krocích brání? Možná nám chybí osobnost Karla Škody, možná zarputilý německý tah na branku a možná také národní hrdost…či obyčejná kapka štěstí (Gutta fortunae) v cestě za svébytností zakrslé české slepice.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc, Daniela Bukovských

Obrázky:

1-Zakrslá plemena drůbeže se v dobách mocnářství souhrnně nazývaly zahradní slepičky, vyobrazení v listech Praktický rádce vydavatele Arnošta Dadáka, 1905

2-Vzorník zakrslých plemen drůbeže vyšel u nás poprvé v roce 1965

3-České slepice zakrslé (zČ) byly dle tehdejšího vzorníku (1965) považovány ještě za původní zakrslé plemeno

4- Autoři knihy Domácí chov DHZ (1964) Dr. Ing. Václav Kálal a Ing. Jan Bureš řadí stále malou českou slepici mezi plemena původní zakrslá a ne zdrobnělá

5-Pro vyšlechtění tříbarevné slepice (zČ) použil Miroslav Mašata (absolvent vyšší zemědělské školy, dnes na roveň bakalářského studia) původní zakrslé zahradní slepičky (liliputky), jejich původ lze hledat v krajovém rázu naší selské slepice a milférkách.

6- Hodnocení malé české slepice posuzovatelem Ivanem Pavlem

7-Zdrobnělá (zakrslá) česká slepice oranžová kropenatá, vystavovatel Václav Lazecký z Klimkovic (2009)

8-Členové klubu Milan Kosík a MCH Jan Málek se zdrobnělou českou slepicí zlatou kropenatou

9-Sebritky byly vyšlechtěné počátkem 19. století baronetem Johnem Saundersem Sebrightem (1767–1846)

10-Německé zakrslé slepice vznikly také z krajových rázů, přestože byly vyšlechtěné pomocí tří plemen, dodnes patří mezi zakrslá plemena

11-V roce 1860 publikoval Karel Lambl v periodiku Živa, svoji práci o užitkovosti krslíků, českých slepic a kurů kočinčínských.

12 -  Vliv na utváření selských krajových rázů slepic měla železnice. Ještě za působení předlitavského ministra orby (dnes bychom řekli ministerstva zemědělství) Johanna von Chlumeckého (1834 -1924), se železniční doprava teprve budovala.