Deutsches und tschechisches historisches Geflügel

Díl VI.

Kdo přivedl češku do 21. století?

Zveřejněno v časopise Chovatel 4/2018

Tento díl o krajových rázech slepic zasvětíme především chovatelům češek a jejich klubu. Bez nich by se česká slepice nedochovala do dnešních dnů. Z generace na generaci, z otce na syna, se předávaly zkušenosti o jejich chovu. Do originálního exteriéru a užitkových vlastností byl „zapsaný „ um našich předků. V níže uvedených řádcích zakončíme povídání o velké češce. V dalších dvou dílech se budeme věnovat její zakrslé verzi.

Již od 19. století můžeme v chovatelské literatuře najít životní osudy chovatelů a českých slepic. Dozvídáme se v nich o drobných radostech a starostech našich předchůdců. A můžeme říci, že jich bylo opravdu hodně. V některých příspěvcích se přehrával zkrácený příběh téměř celého života chovatele a jeho věrné živitelky české zlaté kropenky. Takovým způsobem se krůček po krůčku budovaly vazby mezi chovatelem a jeho svěřenci. Mnoho literárních pramenů vážících se k tomuto tématu můžeme najít v knihovně Antonína Švehly v pražských Královských Vinohradech. Jedná se o opravdovou studnici zemědělských věd.

 Velká češka byla pro výše uvedené vlastnosti zařazená mezi genové zdroje České republiky. Naši občané, se prostřednictvím svých zákonodárců v minulosti rozhodli, že jim záleží na jejím osudu. Díky přijatému zákonu existuje vize, že bychom měli českou slepici na její dlouhé cestě podporovat a zachovat pro další generace.  Připomeneme, že oficielním plemenem se stala v roce 1927. V následujících řádcích se zamyslíme, jakým způsobem se naplňuje naše společné úsilí na záchranu odkazu předků. K tomu nám dopomohl citát od geniálního fyzika a myslitele Alberta Einsteina: „Každý má dvě možnosti. Jsme buď naplněni láskou…, anebo strachem.“

Chovatelé českých slepic, prostřednictvím svého klubu a ČSCH, sledují současné mezinárodní globální výzvy o zachování genové rozmanitosti. Můžeme jmenovat Národní program konzervace a využívání genetických zdrojů, Nagojský a Cartagenský protokol věnující se biologické rozmanitosti. Pro pochopení vzájemných souvislostí je zajisté také důležitý Globální strategický plán pro živočišné genetické zdroje FAO-OSN, přijatý ve švýcarském Interlakenu a mnoho dalších kolektivních lidských úmluv věnujících se tomuto tématu.

U nás v Čechách existuje program na ochranu genových zdrojů již 20 let. V hodnocení uplynulé práce se mluví o úspěšně trvajících programech genetických zdrojů. Rádi bychom připomněli, že na tomto úspěchu se podíleli také chovatelé češek a jejich klub. To oni táhnou pomyslnou káru zemského chovu skrz tři století.

Zmínku o českých slepicích můžeme najít v tiskové zprávě číslo 76 ze dne 26. února 2015 od Ing. Elišky Stejskalové. Nazývala se „Společně“ a byla zveřejněná na stránkách ČSCH. V ní se mluví, že byl před třemi lety zahájený projekt revitalizace plemene česká slepice, barevného rázu zlatá kropenatá. V článku se dále uvádí: „Toto původní české plemeno drůbeže lehkého typu, dochované do současnosti díky nadšení drobných chovatelů, je součástí našeho národního chovatelského bohatství.“ Z této části tiskové zprávy je důležitá informace, že se zahájil projekt revitalizace. Bylo rozhodnuto, že populace češek musí být vedena způsobem, aby se postupně nezužovala široká paleta genů. Přestože jsme nebyli účastníky jednání (klub), s tímto tvrzením souhlasíme. Máme však na věc svůj úhel pohledu.

Z našeho hlediska je z citace důležitá ještě poslední věta. Ano, češku do současnosti dovedli na dlouhé a strastiplné cestě drobní chovatelé. Ti ji provedli oběma světovými válkami a každodenně se o ni starali a udržovali ji při životě. Její chovatelé musí mít důležité slovo v jejím dalším chovu! Dovolíme si tvrdit, že bez nich by češka již dávno vyhynula.  Hodí se citovat Jana Amose Komenského: „Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá. Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami!“

Klub si za dobu téměř 60 let existence vyprofiloval svoji filosofii, strategii a cíle v chovu české slepice. Pro jeho členy je důležitá spolková a výstavní činnost, provozovaná v přátelské a srdečné atmosféře. Místem setkávání chovatelů a ostatních spřízněných duší se stává areál ČSCH v Týništi nad Orlicí. Každoročně se v něm v říjnu konají přehlídky české slepice s expozicí šumavanek. Nezbytnou součástí plemenářské práce v chovu češek je pravidelná rotace plemeníků a nově vytvořených linií. Důležitá je spolupráce s posuzovateli působících na přehlídce. Společně s nimi se organizují diskusní fóra u tzv. kulatého stolu. V tomto „tavícím kotli“ vznikají další impulsy pro zemský chov české slepice a klubovou činnost.

 Hlavním motivačním faktorem pro chovatele českých slepic byl po desetiletí její exteriér a ojedinělá, atraktivní kresba. Mezi chovateli je češka oblíbená také z důvodu jejího původu. Jedná se o naše plemeno s opravdu dlouhou a bohatou historií.  Česká slepice pomáhala přežít všechny strasti života našich předků. Mnoha a mnoha generacím poskytovala zdroj obživy. Oblíbená byla pro svoji samostatnost, shánčlivost a adaptabilitu na domácí prostředí.

 Česká slepice dnes patří především mezi okrasná plemena. Užitkové vlastnosti, zvláště v posledních letech, ustupují do pozadí. Přesto je současná snáška srovnatelná s ostatními podobnými plemeny lehkého užitkového typu. Šlechtění se dnes zaměřuje především na udržení exteriérových a některých etologických vlastností. Provádět kontrolu užitkovosti za cílem zvýšení snášky není v silách současných chovatelů.

A kdo českou slepici choval v minulosti a kdo ji chová dnes? Již téměř sto let udržují českou slepici při životě drobnochovatelé. V posledních desetiletích se na udržení české slepice podílí také její klub. Ten byl založený počátkem roku 1958. Nazýval se Klub chovatelů českých zlatých kropenek. Prvním předsedou se stal Václav Zajíc z Podbořan. Hlavním cílem nově založeného spolku byla plemenářská práce. Již v roce 1961 bylo uznáno 8 plemenných chovů za pomoci tehdejší ÚOK drůbeže. V roce 1964 jejich počet stoupl na 19. V roce 1963 byl uznaný také chov zdrobnělých českých zlatých kropenek. Jejím držitelem se stal Rudolf Jankovský z Unčína.

V minulých dílech jsme se zmínili, že klub českých slepic byl prvně založený již v roce 1908. Jednalo se o období, kdy jsme byli ještě součástí Rakousko – Uherského mocnářství. Na vzniku klubu se podíleli němečtí chovatelé z českého pohraničí. Spolek se nazýval Klub der böhmischer Landhuhnzüchter. Přestože šlechtění české slepice bylo v tomto klubu poněkud odlišné, než prosazoval Karel Škoda, je třeba připomenout, že se pravděpodobně jednalo o nejstarší klub drůbeže vzniklý v Českém království. Musíme však uvést, že o pomyslné „první místo“ se chovatelé češek dělí ještě s Klubem chovatelů plymutek. Uvádí se, že jejich klub vznikl také roku 1908 na popud jejich prvního předsedy Františka Rozhoně. Nesl název Sdružení pěstitelů plymutek krahujcových.

V dávné minulosti se česká slepice chovala především pro své užitkové vlastnosti. Nejintenzivnější chov zažila v 50. a 60. létech minulého století. Tehdy byla česká slepice zařazená mezi hospodářská plemena. Hlavním důvodem byl její český původ. Produkční a chovná hejna v zemědělských družstvech a státních statcích byla mnohdy velmi početná. Někdy se chovalo i několik tisíc jedinců. Hlavním cílem těchto chovů byla samozřejmě snáška. Tehdejší podniky měly po II. světové válce přísné hospodářské úkoly vycházející nejdříve z tzv. dvouletek, později pětiletých plánů. Češka však nebyla nikdy přebornicí na užitkovost. Její přednosti se projevovaly spíše v extenzivních chovech. Ve velkovýrobě nemohla česká slepice konkurovat výkonnějším plemenům a její využití postupně zaniklo. Jelikož u těchto chovů nebyla řádně prováděna selekce na kresbu, geny z těchto populací se mezi drobnochovatele dostávaly minimálně. Zhoršení exteriéru české slepice v těchto chovech, měla na svědomí také plemenářská práce. Češka byla zpočátku zušlechťována výkonnějšími plemeny. Nejčastěji se uvádí vlaška.  To byl další důvod, proč nebyli plemeníci z těchto chovů zařazováni mezi drobné chovatele. Pro populaci české slepice a její genovou variabilitu byly velkochovy slepou uličkou.

Také v posledních létech jsme svědky snahy o chov české slepice mimo drobné chovatele. Jedná se o různé instituce, většinou státní (výzkumné ústavy, univerzity, testovací stanice atd.), které češku v určitém časovém intervalu chovají z důvodů různých vědeckých úkolů, grantů, diplomových a disertačních prací. Na tyto aktivity jsou často vyčleněné velké finanční prostředky. Což nerozporujeme, pouze konstatujeme. Vkrádá se jiná otázka. Kde berou tyto instituce násadová vejce, kuřata nebo dospělé jedince české slepice? Odpověď je jednoduchá. Chovný materiál pro tyto potřeby poskytuje v drtivé většině Klub chovatelů českých slepic. Chceme zdůraznit, že především jeho členové táhnou pomyslnou káru současné populace české slepice a po desetiletí trpělivě poskytují svůj genetický materiál pro účely vědy.

Chovatelů české slepice pozvolna ubývá. Vlivů je několik. Můžeme jmenovat stáří členů, ekonomiku výstavnictví, sousedské vztahy, obecní vyhlášky o chovu zvířat a nepřející byrokracie a legislativa. Vše jde ruku v ruce, s celosvětovou globalizací společnosti. Přestože není věkový průměr členů klubu zrovna optimistický, daří se nám přijímat každý rok několik nových zájemců. A je třeba říci, že se mezi nimi objevují také mladé tváře. K propagaci češek na výstavách využíváme v poslední době velké formátové tabule s doprovodným textem a fotogalerií a propagační voliéry. Ty jsme pořídili díky sponzorským darům svých členů a příspěvku od ČSCH.

Nejenom chovatelská obec, ale samotná česká slepice se potýká s problémy. U současné populace se v posledních letech zabýváme příbuzenskou plemenitbou. Abychom češce pomohli, přišli jsme v klubu s několika pozitivními návrhy. Změnili jsme způsob rotování kohoutů. Ty se přidělují, až po posouzení na speciální výstavě. Dále jsme přišli s programem na uchování genové rozmanitosti. Za pomoci klubového vzdělavatele a předsedy ÚOK drůbeže Pavla Hrubeše a předsedy sboru posuzovatelů Ivana Pavla, jsme zavedli liniovou plemenitbu. Jsme také vděční za profesionální pomoc od pracovníků MTD Ústrašice a pracovníků ČSCH. Odborníci z těchto organizací mají opravdový zájem pomoci české slepici a jejím chovatelům.

V další části článku uvedeme, jaká byla podpora české slepice a jejích chovatelů v 19. století. V dobách Rakousko Uherského mocnářství neměla zpočátku naše česká selská slepice na růžích ustláno. Jak už jsme se v předešlých článcích zmínili, po roce 1850 nám tehdy masivně rozšířená češka mizela tzv. mezi prsty. Mnozí přední drůbežářští odborníci vypracovali programy na její záchranu.Aby mohli realizovat svoje nády, potřebovali získat finanční prostředky.  Ukázkou tehdejšího stavu nám může být aktivita již zmiňovaného německého učitele a propagátora českých slepic ze severočeského příhraničí Franze Juliuse Rascheho. Na rozdíl od Karla Škody si připravil jinou strategii pro záchranu české slepice. Ve svém článku Hospodářským a drůbežnickým spolkům (publikovaném v Kuřím dvoře v září 1889) s dovětkem, nejprve dbej domácího, potom též si važ cizího, uvedl: „Proč opičiti se po cizí módě, když máme dobré plemenivo doma? Naše selská slepice tj., kteréž máme z velkého vývozu vajec a z výroby laciné tržní drůbeže děkovati. Ona jest tedy pro nás pokladem, kterého si musíme vážiti. Ale z toho plyne též, že nesmíme podlehnouti módě, neboť bychom se pak příjmů svých záhy zbavili. Hlavní snahou naší budiž, abychom v dědinách co nejrychleji rozšířili českou drůbež stejné barvy…

Držte se zásady: V každé obci drůbež pouze stejné barvy. Tím způsobem vychováte totiž zároveň drůbež výstavní čili sportovní, kteráž bude v cizině hojně hledána a dobře placena. Na zdar naší české slepici!“

Rasche v  80. a 90. létech 19. století žádal o finanční podporu různé profesní spolky a úřady. A jak tehdy pochodil? V článku se dále uvádí: „Nenašel jsem též v povolaných kruzích hmotné podpory, ačkoliv jsem k tomu ukázal, že jsou prostředky mé nedostatečné, abych mohl s výsledkem pracovati. Obrátil jsem se k ústřednímu spolku německých rolníků, ale neobdržel jsem ničeho, neboť nemá spolek tento pro chov drůbeže prostředků. Po té podal jsem žádost zemědělské radě pro království České, ale také bez výsledku. Konečně obrátil jsem se přímo k c. k. ministerstvu orby. Také marně. Obdržel jsem pochvalná uznání a vyznamenání, ale neobdržel jsem krejcaru podpory.“

 Koncem 19. století se císař František Josef I., ale také sousední německý císař Vilém, rozhodli pomoci chovu drůbeže. V tomto odvětví našli společnou řeč. Dokázali sestoupit z pomyslného „Olympu“ a vydali se mezi tehdejší drůbežářskou obec. Chovatelské výstavy a spolkový život podpořili „zlatými“ a osobně darovali poděkovací ceny. Jejich aktivita měla samozřejmě národohospodářský podtext. Výsledkem jejich donátorských (podporovatelských) aktivit byl velký rozvoj chovu drůbeže.

Také tehdejší naše ministerstvo orby podporovalo chov drůbeže. Pomoc souvisela se skutečností, že jsme byli součástí státu s přístupem k moři. Vystavovatelům se poskytoval například grit. Několik metrických centů drcených ústřičných lastur z jadranských přístavů putovalo na podporu nejedné chovatelské výstavy. Tehdejší představení dále subvencovali drůbežářskou osvětu, vydávání chovatelských listů a ostatní odborné literatury.  Vybudovali hospodářské školy, vzorové drůbežárny a výzkumné ústavy, které chovatelům doopravdy pomáhaly. Díky dobré atmosféře v tehdejším mocnářství se podařilo drůbežářským odborníkům, pod vedením Karla Škody, zachránit v roce 1913 naší českou zlatou kropenku. 

Co říci o češce závěrem? Chov české slepice ve velkochovech a státních institucích byl téměř vždy slepou uličkou. Zvířata a tím i geny z těchto chovů zanikly. Proto si myslíme, že osud české slepice zůstává na bedrech stávajících drobných chovatelů, i se všemi problémy stávající doby. Musíme si jejich práce vážit a ctít jejich požadavky! Češka zachovaná pro další generace kryokonzervací ex situ (uchování genetického materiálu zmrazením mimo stanoviště)je dle našeho názoru pouhou utopií. Češka může přežít pouze in situ (na místě) tedy na českém dvorku u spokojených chovatelů…

Text a foto

Ing. Aleš a Bc, Daniela Bukovských

Foto:

1-Císař František Josef I. (1830 – 1916) podporoval rozvoj chovu drůbeže v Českém království, svoji pozornost věnoval především Moravě

2-Klub chovatelů českých slepic připravil 2 propagační tabule díky sponzoringu člena klubu Martina Krále, využívat je bude na chovatelských výstavách

3-Členové klubu mají velkou oporu v tajemnici ÚOK (Ing. Eliška Stejskalová)

4-Česká slepice z chovu Čestmíra Sedláka, před rokem 1940

5-Archaický kurník z Marmoše na Podkarpatské Rusi (1925)

6-Pradávný způsob chovu drůbeže se uchoval v Egreši, východní část Československa v roce 1925

7-Hodnocení speciální výstavy v areálu ČSCH v Týništi nad Orlicí je týmovou prací

8-0. 1. česká zlatá kropenka

9-Vojtěch Šticha, (1926- 2017), byl zakladatelem klubu češek v roce 1958, svůj chov založil v roce 1946 z odchovaných kuřat od Čestmíra Sedláka,  po mnoho desetiletí byl legendou klubu.

10-Opravdovou legendou v chovu slepic byl Stanislav Vojta (1930 – 2013), jeden z mála chovatelů, který se zabýval individuální kontrolou užitkovosti

11-Pár českých stříbrných kropenek, na šlechtění zmenšené verze se v 70. létech podílel člen klubu Vladimír Záhora

Výbor a revizní komise Klubu chovatelů českých slepic 2003 - 2018