Deutsches und tschechisches historisches Geflügel

Od krajových rázů k založení českého klubu

Zveřejněno v časopise Chovatel 9/2018

 V posledním příspěvku se  našemu živému pokladu z Čech - české zlaté kropence – podíváme na „zoubek“ méně pragmaticky. V závěru spíše promluví naše srdíčko.

Nosným tématem 11 dílného „seriálu“ byly především krajové rázy našich původních selských slepic. Na základě této informace se na mysl vkrádá otázka. Můžeme se u nás setkat s krajovými rázy ještě dnes? Odpověď je poměrně jednoznačná.

O klasických krajových rázech, jak jsme je poznali v 19. století, se již nedá mluvit. Ty již odvál čas. Existují ještě různá místa v Evropě, kde se i dnes můžeme s původními rázy setkat. Jedná se o odlehlé kouty našeho starého kontinentu, kde lidé žijí ještě blízko k přírodě. Můžeme jmenovat například rumunský Banát s českými krajany. Zde se chovají především krajové rázy sedmihradské holokrčky. Podobné odrůdy slepic se chovaly u nás za první republiky na Podkarpatské Rusi. O těchto rázech psal B. Kopp v časopise Naše drůbež v roce 1932. Jedno plemeno se nazývalo rusínská vrchovinská huculka. Dle zveřejněných údajů vznikla ze sedmihradské holokrčky a ruských trojbarevných orlovek. Dalším místem, kde se můžeme ještě setkat s krajovými rázy, jsou méně rozvinuté agrární státy Balkánu. Můžeme jmenovat Kosovo, Makedonii a Albánii. V těchto zemích se vyskytují krajová plemena kokrháčů.

Moderní alternativou „krajových rázů“ jsou české linie užitkových hybridů. Nevznikly sice spontánně, ale cíleným šlechtěním a „lidskou rukou“. Přesto je v nich určitým způsobem „otištěné“ vnější prostředí našich zemí. Mají lepší adaptabilitu, než komerční linie dovezené přes půl zeměkoule.

Z jiného soudku je pohled na zemské chovy plemen slepic u nás dlouhodobě chovaných. České šlechtění můžeme pozorovat u některých cizích plemen. Jak se později dozvíme, sloveso můžeme, je vlastně nepřesné a moc optimistické. Správně bychom ho měli nahradit, že si pamatujeme.

Jako příklad by mohly posloužit například vlašky, plymutky, zdrobnělé velsumky a zdrobnělé vyandotky. U všech zmíněných plemen byl počet chovatelů v dobách před „sametovou revolucí“ tak veliký, že se ještě do nedávna dalo mluvit o českém šlechtění a o českém „uchopení“ plemene. Často bylo lepší než v zemi původu. Například u zmíněných zdrobnělých vyandotek byla naší předností nízká hmotnost a kratší nohy. Opakem je dnešní chov vyandotek v Německu. Dovážení kohouti, jsou větší a tzv. „terénní“ -  vysokonozí. Naše vyandotky dále udivovaly evropské chovatele v zaoblenosti tvarů, v tvaru hlavy a především v užitkovosti. Ocasní pivoňky byly u zdrobnělých vyandotek  vyhlášené široko daleko. Bohužel s úbytkem chovatelů došlo k vymizení těchto pozitivních „českých“ vlastností. Dnešní chov vlašek, zmíněných vyandotek a mnoha dalších plemen, věrně kopíruje současný stav země, odkud se k nám dováží. Což je především Německo. Po českém chovu není vidu a ani hlesu…

Příměrem může být píseň od zpěváka Waldemara Matušky, kde se zpívá: „To všechno vodnes' čas, to všechno vodnes' čas a hlavu za to dám, že nevrátí se nikdy k nám to, co všechno vodnes' čas.“ Přesto je důležité být v chovu drůbeže „optimista“. Opět si pomůžeme citátem antického myslitele a rétora Marcuse Tillia Cicera (106 – 43 př. n. l.): „Dum spiro, spero... - Dokud dýchám, doufám...“.

Od šlechtění u nás chovaných cizích plemen slepic, se v následujících řádcích přeneseme zpět k našim krajovým rázům. Zemský chov naší slepice byl mezi českými chovateli dlouhá desetiletí v 19. a 20. století neformálně řízený dvěma osobnostmi. Nejdříve se jednalo o zachránce češky Karla Škodu. Po jeho smrti v roce 1927 převzal štafetu hospodář z Oseku u Rokycan Čestmír Sedlák. Oba velikáni byli natolik silnými osobnostmi (uznávanými přirozenými vůdci), že myšlenka na vznik spolku byla upozaděna. Pod jejich vedením se české slepici u nás dařilo a vznik klubu nebyl na pořadu dne. Suplovaly ho jiné formy spolkového života.

Situace se změnila v 60. letech minulého století.  Hlavním impulsem k založení klubu byl odchod důležité persony v chovu českých zlatých kropenek. Dne 5. července 1957 zemřel ve věku 67 let Čestmír Sedlák. Tento bývalý spolupracovník Karla Škody stál v čele zemského chovu české slepice dlouhých 30 let. Ve své poslední vůli pověřil svou manželku a chovatelské souputníky, aby po jeho smrti pokračovali v Škodově a jeho odkazu. V drůbežářské obci bylo rozhodnuto, že další cesta české slepice by měla být zastřešena odborným spolkem. Tato myšlenka nebyla nová a podobné návrhy se objevovaly již v dávné minulosti.

Výzvy k založení klubu českými chovateli můžeme najít v dobových chovatelských periodicích  19. století. Tento sto let trvající evrgrýn byl vyslyšen až v druhé půlce minulého století na základě uvedených skutečností.

Úplně první dosud známá výzva k organizovanému chovatelství češek vzešla z pera šéfredaktora listů Kuří dvůr Františka Suchánka. V článku nazvaném Závažná mínění o české slepici, bylo v květnu 1889 zveřejněno: „Uvedli jsme zde některá různá mínění. Na nás je stanoviti pravdu. Kdo tedy zabývá se chovem českých slepic, napiš nám o svých zkušenostech, anebo nám aspoň pověz, kde se česká slepice skutečně nalézají, abychom sami další zaříditi mohli.“

Téměř po 70 letech nacházíme další výzvu v časopise Chovatel z roku 1957 (připomeneme si, že v tomto roce byl založený náš svaz chovatelů). V něm byla zveřejněná krátká zpráva s názvem Chovy české zlaté kropenky. Ve výzvě se píše: „Chceme podchytit všechny chovy ČZK  a dále je rozšířit tak, aby toto české plemeno slepic nezaniklo. Proto žádáme všechny členy, kteří tyto slepice chovají, aby hlásili Jednotě chovatelů v Praze přesný stav chovaných slepic.“

Velké „manévry“ k založení klubu českých slepic začaly již v zmíněném roce 1957, kdy známý odborník na chov drůbeže František Fürst vyvolal několik setkání a následných výzev k společnému založení klubu. Dokonce v některých písemnostech je tento rok braný za začátek organizovaného chovatelství české zlaté kropenky.

Klub byl oficiálně založený dle českého zvyku v restauraci. Jednalo se o místo oblíbené, pohostinné a těšící se velké úctě. A ke všemu název „hospůdky“ byl chovatelsky laděný. Zda se jednalo o náhodu, či cílenou snahu tehdejších aktérů již nezjistíme.

Svolavatelé této schůze František Fürst (známý literát a holubářský a drůbežářský odborník), Ing. Jan Bureš (později druhý předseda klubu), Václav Zajíc (zakládající předseda klubu), M. Sedláková (vdova po Čestmírovi Sedlákovi), Josef Balvíř, a Ladislav Laznička se sešli s dalšími ctiteli češky 23. března 1958 v restauraci „U Hloubů“ v Praze na Smíchově.

S trochou nadsázky můžeme říci, že vznik spolků v restauraci má u nás dlouhou tradici. Určitě neuškodí malý exkurz dějinami. Na všech vysokých školách se za minulého režimu vyučoval předmět s názvem Mezinárodní dělnické hnutí. A právě dělnické hnutí se u nás etablovalo roku 1878 v břevnovském zájezdním hostinci U kaštanu. Toho roku byla založena Sociálně demokratická strana československá v Rakousku. Takže vznik Klubu chovatelů českých zlatých kropenek nevybočil z naší staré „tradice“.

V restauraci U Holubů byl přítomnými členy a chovateli českých slepic zvolený první výbor. Ti si zvolili za prvního předsedu Václava Zajíce z Podbořan. Jednatelem se stal Václav Turek z Dolních Chaber u Prahy. Strážcem klubové pokladnice byl pověřený František Fürst z Dobřichovic.

Klub představil svůj dlouhodobý plán. Jedním z nosných cílů byla podpora výstavnictví. Například v roce 1972 bylo na národní výstavě v Brně vystaveno 13 voliér českých slepic zlatých kropenatých, 1 voliéra bílých a koroptvích. Expozici doplňovaly 2 voliéry zakrslých (ne zdrobnělých) českých zlatých kropenek. Celkem bylo představeno 72 jedinců obojího pohlaví. Na pozdějších vrcholných přehlídkách se vystavovaly ještě češky černé. Byly předvedené například v Nitře. V těchto letech choval černé češky delší čas přítel Mareš.

Klub se snažil propagovat češku nejenom u nás, ale měl „kukaččí úmysly“ směrem do zahraničí. V letech 1964 – 65 byla vyvezená násadová vejce z chovné stanice ZO Unčín (120 nosnic) do bývalé Německé demokratické republiky. Slepice se dostaly do chovatelských spolků v okolí Drážďan. Několik let se tam chovaly, ale později jejich chov zanikl.

Pravděpodobně v roce 1977 (dle vzpomínek Ing. Františka Šonky již v roce 1975) byla vyvezena češka také do bývalého Sovětského Svazu. Export zařídil tehdejší ředitel Podniku pro šlechtění drůbeže v Chrustenicích Ing. Josef Tláskal. Na ruské straně dar přebíral akademik Vladimír Ivanovič Fesini. Ředitel výzkumného ústavu „pticevodstva“ (VNITIP) a první místopředseda Ruské akademie věd násadová vejce zdárně vylíhl a úspěšně rozšířil mezi drobné chovatele. Dodnes se ve velkém líhnou v Čechovské oblasti u Moskvy. Před 6 lety jsme tuto izolovanou populaci získali zpět do klubu. Vznikla z ní samostatná linie označená písmenem J. Více podrobností jsme přinesli v článku „ Ta slepička kropenatá…“ v časopise Chovatel v roce 2013.

Založení spolku bylo velkým přínosem pro českou slepici. V klubu se pokračovalo ve vytyčené cestě Čestmírem Sedlákem. Z češky se stalo líbivé a užitkové plemeno. A jak se v klubu na českou slepici díváme dnes?

V dnešní době je třeba na češku pohlížet jako na „starší dámu“.  Neměli bychom ji stále někam „štelovat“ dle ambicí současné vrchnosti. Při její dlouhé pouti našimi krajinami utrpěla již všelijaké šrámy a trpí různými neduhy. Její genotyp je „křehký“. K české slepici musíme být shovívaví a laskaví.  Dejme si ruku na srdce.  Nemá česká zlatá kropenka v jejím „věku“ již nárok na nějaké nedokonalosti? Určitě ano a nejsou vlastně žádným překvapením.

Je známou pravdou, že česká slepice se již mnoho desetiletí potýká s blízkou příbuzenskou plemenitbou. Tento trend byl započatý v dobách dávno minulých, při ustálení krajového rázu. Původní nevídaná variabilita genů byla poprvé osekaná v 19. století při zakládání čistokrevných chovů. Nesmíme zapomenout na vliv dvou světových válek. Své vykonala také pozvolně klesající členská základna jejích chovatelů a rozporuplná činnost složky mezi Českým svazem chovatelů a Ministerstvem zemědělství.

Češka nikdy nebyla a ani dnes není přebornicí v užitkovosti. Někteří odborníci ji vytýkali, že nekvoče, což byl prý ukazatel rustikálního (selského) plemene. Vyzývali klub a její chovatele, k jeho došlechtění. Na druhou stranu byl pro některé odborníky tento ukazatel zase předností a navrhovali šlechtění opačným směrem.  A teď babo raď… Šlechtit, nešlechtit?

V tomto duchu a úhlu pohledu, se musíme opatrně dívat na výzvy nakládající „další břemena“ češce na záda. Týkají se především užitkovosti.  V dnešní době nemůžeme od české zlaté kropenky očekávat nějaké produkční rekordy. Nejedná se o plemeno, na kterém by se dalo tzv. dříví štípat. V jejím případě bychom měli hledat její přednosti úplně někde jinde. Některá „velkolepá“ rozhodnutí posledních let s trochou nadsázky připomínají úsměvná a slavná nařízení bruselských byrokratů o tvaru okurek a banánů. Berme češku prostě takovou jaká je a ctěme status quo dnešní populace. 

Příměrem nám může být známá nemovitá národní kulturní památka Karlštejn. Ve své době se jednalo o výkladní skříň císaře a krále Karla IV, syna Elišky Přemyslovny. Otec vlasti zde nalezl honosnou střechu nad hlavou. Hrad byl skvělou a nedobytnou pevností a „bezpečným sejfem“ pro korunovační klenoty. Dnes nikoho nenapadne Karlštejn předělávat dle moderních požadavků na obranu státu a zateplovat ho polystyrénovými deskami pro zlepšení tepelně izolačních schopností zdiva.

O Karlštejn dnes pečujeme jiným způsobem. Máme ho rádi takový, jak nám ho zanechali naši předkové. Hrad Karlštejn obdivujeme právě pro jeho starobylost a svébytnost. K takové památce je třeba přistupovat s pokorou, láskou a úctou! Původní česká slepice je podobně jako hrad Karlštejn krásná, monumentální a opředená tajemnými legendami. Obě památky jsou skvostné a zaslouží si náš obdiv.

Navíc je třeba říci, že česká slepice patří mezi živé tvory. Na rozdíl od hradu Karlštejna, potřebuje každodenní péči a je přimknutá ke svému chovateli. Z tohoto hlediska je více zranitelná. Přesto mají obě památky mnoho společných cílů. Musíme se je nažít uchovat dalším pokolením ve stavu, jak se nám dochovaly a připravit jim podmínky pro trvale udržitelný rozvoj.

A co bylo cílem výše uvedených zveřejněných řádků v jedenácti dílech o krajových rázech českých selských slepic? Pokusili jsme se poskládat v ucelený celek střípky o našich plemenech slepic, z dostupné české a německé literatury. Byly rozeseté na stránkách chovatelských časopisů, knih, archivů, periodik a listů po celé republice. Pokud započítáme informace z konce 18. století od hraběte Canala, jedná se o dobu dlouhou téměř 250 let. Což představuje dobu čtvrt tisíciletí.

 Na závěr si dovolíme odcitovat téměř 50 let staré myšlenky druhého předsedy Klubu chovatelů české zlaté kropenky Ing. Jana Bureše: „Osud tohoto plemene je dnes výlučně v rukou drobných chovatelů. Záleží tedy na nás, udržíme – li a dále rozšíříme toto naše jediné národní plemeno. Obojí je stejně závažné. Bylo by nesnadné, ba nemožné, udržet plemeno s malým okruhem chovatelů a silně zúženou krevní základnou, kde si nelze vypomáhat importy. Na to už doplatila češka koroptví, když pro stáří a nemoc odešlo několik jejich věrných, dlouholetých chovatelů, za které tu nebyla náhrada.

Nebylo by správné naříkat nad dnešním stavem české zlaté kropenky. Je faktem, že si tato slepice stále udržuje svoji otužilost, skromnost, dobré zdraví a velkou životnost.“

Z citátu je zřejmé, že česká slepice neměla nikdy na růžích ustláno. Díky obětavosti jejích chovatelů ji tu máme dodneška.

Pomyslnou tečkou za tímto článkem a vlastně i celým jedenácti dílným seriálem bude citát od Tomáše Garrigue Masaryka. Náš první československý prezident a velký myslitel pravil: „Člověk, který dělá svou práci bez zájmu a jenom z chlebařství, je nešťastný a otrávený člověk. Já rád poslouchám, když někdo mluví s láskou a chutí o svém povolání.“

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Přílohy

1-Velkou propagátorkou a šlechtitelkou zakrslých českých zlatých kropenek byla posuzovatelka Božena Spěváčková

2-Propagační tabule představující rozmnožovací chov české slepice v Rusku. Tam se nazývá češskaja zolotistaja. U Moskvy se chová již 50 let

3-Korespondenční lístek z roku 1989 s pozvánkou na výroční schůzi Klubu chovatelů českých zlatých kropenek

4-Udělený diplom na českou slepici z výstavy pořádanou Evropským svazem chovatelů ve francouzských Métách v roce 2015

5-Rodokmen na českou slepici zařazenou mezi genetické zdroje

6-Ing. František Srp byl po dvě volební období předsedou Klubu chovatelů českých plemen slepic

7-Dospělý kohout české zlaté kropenky se honosí bohatými ocasními srpy

8-„Klubový“ posuzovatel Ivan Pavel hodnotí českou stříbrnou kropenku

9-Ukázka násadových vajec českých slepic určených k líhnutí

10-Jednatel klubu Milan Kosík a mladý chovatel předvádějí zdrobnělou 0. 1. českou slepici zlatou kropenatou

11-Netradiční pohled na 0. 1. českou slepici bílou

12-1.0. česká slepice koroptví