Deutsches und tschechisches historisches Geflügel

Německy píšící nadučitel Franz Rasche - chovatel českých slepic

Zveřejněno v časopise Chovatel 8/2018

Když jsme začali psát seriál o krajových rázech selské slepice, předpokládali jsme, že se budeme držet avizovaných deseti dílů. Nově objevené okolnosti ohledně historie německých chovatelů žijících v našem příhraničí v 2. půlce 19. století a to především jejich předáka Franze Juliuse Rascheho, způsobily změnu. Článků bude více. Jak se říká, člověk míní, život mnění. Příměrem by mohl být citát od německého „vášnivého“ filosofa a spisovatele Friedricha Wilhelma Nietzscheho: „Když si člověk postaví dům, vždycky zpozoruje, že se přitom přiučil něčemu, co měl rozhodně vědět, než začal stavět.“

Vykladači Nitzscheho tvorby sice uvádějí, že „vytržené“ úryvky z jeho díla nepředstavují pravou hloubku autorovo myšlenek. Mají většinou hlubší a často jiný význam. Pro naši potřebu je „vytržený“ citát trefný.

Až cíleným studiem problematiky krajových rázů české slepice jsme objevili košatost její historie ve všech společenských souvislostech. Tuto myšlenku plně vystihuje nadpis prvního dílu o krajových rázech naší drůbeže, který zněl - Dějiny lidí jsou dějinami slepic.

V minulém díle jsme se zmínili o provázanosti našich německy mluvících chovatelů českého příhraničí s německými odborníky na chov drůbeže.“Provázanost“českého a německého drůbežnictví má však ještě starší souvislosti.

Případovou studií je osud reformních moravských exulantů po porážce protihabsburského povstání českých stavů v roce 1620. Vyznavači bratrské víry od nás odešli, díky nastolené netoleranci reformních církví, do exilu. Jejich nejznámějším představitelem byl pedagog Jan Amos Komenský. Málokdo ví, že učitel národů byl v emigraci vyzván, aby se stal rektorem prestižní Harvardovy univerzity v Americe. Pro český národ, je velkou škodou, že tuto nabídku nevyužil.

Mnoho z protestantských emigrantů odešlo do slovanské Horní Lužice a také Durynska. S sebou si na povozech odvezli základní vybavení domácnosti a cennosti. „Po kopytě“ hnali exulanti velká hospodářská zvířata. Procesí doprovázela také menší hospodářská zvířata. Nechyběla česká selská slepice a naše plemena holubů.

Povědomí o těchto časech můžeme najít v kronice durynského svazu drobného zvířectva. Vyšla po společenských změnách ve „východním bloku“ na přelomu devadesátých let minulého století. Tyto informace můžeme přinést díky „frončaftu“ plzeňského posuzovatele holubů Ing. Františka Slepičky s chovatelskými odborníky v Německu. Přátelské vztahy s členy klubů a chovatelskými historiky upevňuje již několik desetiletí při posuzování v Německu, především v okolí Erfurtu.

A jaké je východisko z případové studie? Na základě historického bádání potvrzují přední němečtí odborníci na chov drůbeže, že s největší pravděpodobností je německé plemeno durynský vousáč potomkem selské slepice, kterou si do Německa přivezli protestantští exulanti z našich zemí (Moravy, Čech a Rakouského Slezska). Vousáč a češka mají mnoho společných morfologických znaků. Můžeme uvést například barvu nohou, kůže a typ ocasu. U nás se mezi drůbežářskými odborníky přezdívá durynskému vousáči vousatá češka. Toto plemeno se v minulosti podílelo na regeneraci rázu české slepice koroptví. Také v letošním roce jsme odsouhlasili v klubu nákup nového plemeníka určeného do chovu koroptví odrůdy. Kohout bude v chovu člena klubu a garanta tohoto rázu Zdeňka Bašeho z Třebechovic pod Orebem.

V další části příspěvku se podíváme na chovatelské aktivity chovatele a publicisty France J. Rascheho při záchraně krajových rázů české selské slepice. Svoji životní roli chovatele a šlechtitele drůbeže odhalil v časopise Svět Zvířat.  Ve 27. čísle zveřejnil článek s názvem Pravda o naší české domácí slepici, s dovětkem K úvaze české veřejnosti. Článek napsal díky výzvě chefredaktora (vydavatele) Světa zvířat Václava Fuchse, který se obrátil na osobnosti chovatelů českých slepic, aby pomohli doplnit do nové korporátní drůbežnické stanice veškeré odrůdy české slepice. Akce byla zastřešená pod hlavičkou Zemského spolku drůbežnického.

A jak tehdejší představení drůbežnické obce „znovuobjevili“ Franze Rascheho? V editorialu článku Pravda o naší české domácí slepice uveřejněného ve Světě zvířat (27. číslo) je uvedeno: „Když zakročením redakce naší za příležitosti letošní drůbežnické výstavy nalezla akce ku opětovnému zušlechtění českých kurů všeobecného sympatického ohlasu a v poslední výborové schůzi Zemské našeho drůbežnického spolku byly jednohlasně přijaty všechny návrhy odborníka pana Karla Škody z Pardubic, týkající se získání čistých kmenů slepice české k znovuzavedení a povznesení chovu znamenité této domácí drůbeže, přikročili jsme ihned k dílu. Ježto jsme vypátrali v zahraničních odborných spisech a časopisech, že se před několika léty chovem českých slepic horlivě obíral věhlasný německý pěstitel drůbeže nadučitel pan Fr. Jul. Rasche v obci Pihel u Hajdy v Čechách, dopsali jsme mu v dorozumění se Zemským spolkem drůbežnickým, aby vzorným stanicím této korporace přenechal alespoň dva kmeny čistokrevných kurů českých a aby rozšířením vzorného jich chovu byl radou i skutkem nápomocen.“

Výzva byla vyslyšena a budoucí spolupráci mezi Rascem a spolkem nastínil dopis s osvětlením skutečností chovu české slepice v našem příhraničí. A co víme o německy píšícím chovateli?

Řídící učitel Franz Julius Rasche byl uznávanou osobností v chovu drůbeže mezi německy mluvícími obyvateli v 2. půlce 19. století. Byl známý také českému drůbežnictví. Zde se často střetával, ohledně směrování šlechtění české slepice, se svým oponentem přednostou poštovního úřadu Karlem Škodou. Rasche byl známý a citovaný také u drůbežářských odborníků v sousedním Německu. Jeho práce o drůbežnictví byly uveřejněné mezi léty 1880 – 1895 v odborných listech v Rakousku, Německu, Anglii a Americe. Publikoval také v českém časopise Kuří dvůr (1889 -1896).

Chovu drůbeže se začal věnovat v roce 1866, kdy probíhala velká válka Rakouska s Pruskem. Navazoval na stejný koníček jeho otce. Ten dovezl, dle jeho slov, ještě před rokem 1848 do Českého království obrovité slepice kočinky.  Byl jejich prvním chovatelem v Království českém. V té době u nás ještě platily „středověké“chovatelské cechy a cechovní artikule.

Od roku 1870 do roku 1880 se mladý Rasche zabýval sportovním „pěstěním“ všech tehdy dovezených plemen drůbeže. Dělal s nimi pečlivé pokusy, aby prověřil vychvalovanou užitkovost. A co „vyzkoumal“? Rasche uvádí: „Po dlouholeté usilovné práci však nabyl jsem nezvratného přesvědčení, že našemu podnebí zplna žádná cizí odrůda neodpovídá a žádná z nich pro naše kraje se dokonale nehodí.“

Z logiky vyplývá, že si vzpomněl na naší selskou slepici. K tomu uvádí: „ Z té příčiny věnoval jsem všecko své snažení a všechny síly našim českým kurům domácím, které shledal jsem většinou již v úpadku, zvrhlé a zdivočelé, ale přece našel a vypátral jsem mezi nimi ještě pěkné, skvěle opeřené odrůdy.

 Od té chvíle bylo jedním z cílů mého života naši domácí starousedlou slepici českou opět vypěstiti v druh čistokrevný a dobýti ji dávné chvalné pověsti.“

Vyvinul obrovské úsilí při vyhledávání krajových rázů české selské slepice. Ač nebyl zámožným člověkem, věnoval své činnosti velké finanční prostředky. Konal cesty ode vsi ke vsi po blízkém i vzdáleném okolí. Na rozdíl od Karla Škody, který při vyhledávání zbytků původních českých slepic využíval bryčky, chodil Rasche po Sudetech pěšky. Zmiňuje, že jeho „výšlapy“ byly až 8 hodin cesty daleko. Výsledky své práce předvedl roku 1883 v České Lípě. Na chovatelské výstavě vystavil české kury čistokrevné. Měl obrovský ohlas mezi drůbežářskou obcí a získal na ně stříbrnou cenu.

Rascheho úsilí přineslo své plody. K tomu píše: „Odrůdy kurů domácích, pěstoval jsem je, vychovával, až konečně se mi podařilo stanoviti dvanáct barevných odrůd české slepice domácí, z nichž jeden byl krásnější než druhý.“ Seznam rázů jsme zveřejnili v přiložené tabulce. Zajímavý je popis dvou žlutých rázů. Mohly by mít spojitost s Řehtáčkovo zlatuškami (šumavankami).

Kmeny odrůd českých slepic vystavoval po celé Evropě. Tím šířil jejich slávu. Můžeme uvést výstavy v Berlíně, Lipsku, Řezně, Vídni a Mariboru. Všude získal čestné ceny (tak se ocenění nazývalo již před 150 lety!), první a poděkovací ceny. Uspěl také ve městech našeho pohraničí Hajdě (dnes Český Bor) a České Lípě.

Například v roce 1890 dosáhl Rasche na mezinárodní Vídeňské výstavě význačného úspěchu. Odnesl si ocenění s názvem Velká stříbrná medaile. České slepice uspěly v konkurenci 505 kmenů drůbeže z celé Evropy. Zajímavostí z této výstavy byl úspěch našich zemí ve vyhlášené kategorii s názvem - odborná chovatelská literatura. Stříbrnou spolkovou medaili obdržely severočeské Listy pro chov drůbeže (psané německy). Ve stejné kategorii uspělo ještě periodikum s názvem Drážďanská drůbež. Z informace je zřejmé, že u nás vycházelo německy psané chovatelské periodikum daleko dříve než české. Připomeneme, že první specializované chovatelské listy v českém jazyce začaly vycházet až od roku 1889. Jmenovaly se Kuří dvůr.

Zlomovou kapitolou v chovu odrůd českých slepic byla slavná Jubilejní pražská výstava v roce 1891. Franz Rasche vystavil kmen českých slepic až na základě osobního pozvání členů výboru. Nakonec se na přehlídce sešlo 377 kmenů drůbeže.

Na výstavě došlo k velkým rozporům v oceňování českých slepic. K tomu Rasche píše: „Obeslal jsem výstavu drůbeže na jubilejní nejkrásnějšími kmeny slepic českých, ale tehdejší páni soudcové znalí sice cizí Hudánky a Paduánky (německý pravopis), …o standartu (také tehdejší pravopis) českých slepic domácích neměli však ani nejmenší ponětí!“

Došlo ke sporu, který měl překvapivé rozuzlení. Rasche k tomu píše: „Za deset let poctivé námahy pro povznesení kurů domorodých, ku své hanbě a mému nejhlubšímu roztrpčení, a tu já rozlítostněn až do hloubi duše tou nevážností ku všemu svému domácímu, tou neslýchanou ignorancí vůči klenotu českého drůbežnictví, vrátil jsem jim jejich „vyznamenání“  s patřičným díkem zpět, rozhněván zničil jsem svoji pracně zřízenou drůbežárnu kurů českých , prodal své milené české slepice za babku hokynářům do Žitavy a Sasku na zabití a zařekl se, že všeho pěstitelství nechám na vždy.“

Otázkou zůstává, zda šlo o odborný spor, či šlo o střetnutí českých a německy mluvících chovatelů na národnostní platformě. Nápovědou by mohla být Rascheho další citace: „Jsem Němec, ale vážím si nejen této vlasti, nýbrž také osvíceného, dobrého českého národa. Svoji dceru dal jsem za choť Čechovi uvědomělému a také nyní naplněn jsem radostí, že jsou to Čechové, kteří přec, byť i po drahné době, vzpomněli si práce mé, na čas zmařené a se ctí vracejí se k práci té pro vznesení jména českého.“

Narovnání vztahů mezi Raschem a českými funkcionáři proběhlo až na sklonku předminulého století. Na schůzi spolku pro chov drůbeže pod předsednictvím knížete Dr. Bedřicha Schwarzenberga bylo v místnosti zemědělské rady Království českého odsouhlasené, že požádají Franze Rascheho, odborníka přes české slepice, aby vyhledal všech původních 12 odrůd a pomohl s jejich opětovným vyšlechtěním. Na spolupráci se obě strany dohodli.

Další zajímavou myšlenkou, publikovanou již v Kuřím dvoře v roce 1889, byl návrh metody na uchování odrůd české slepice. Ve zmíněném časopise, v čísle pátém, Rasche v článku nazvaném Hospodářským a drůbežářským spolkům uvádí: „Myslím o věci té takto: Nechť uchopí se celá krajina, ku příkladu spolek pardubický, pěstovati čistého plemene českého. V každé vesnici bude se pak pěstovati pouze drůbež jedné barvy. Proč to? Slyšte! Bude - li se v každé vesnici pěstovati pouze jedna barva, nemusíme se obávati, že se drůbež pomísí. Barva bude úplně čistá.“

Z citací je zřejmé, že předákovi německy mluvících chovatelů českých odrůd slepic, Franzi Raschemu, bilo srdíčko pro českou slepici. Jeho kroky pro záchranu naší slepice jsou v české literatuře málo známé. Na základě zjištěných skutečností můžu říci, že Franz Rasche patřil vedle Karla Škody a Čestmíra Sedláka k největším osobnostem spojených s českou slepicí při jejím formování v 19. století.

Díky národnostním třenicím a nejednotnosti standardu české slepice, si její chovatelé „užili“ v dobách mocnářství své při jejím šlechtění a výstavnictví. Příkladem nám může být východisko z případové studie věnující se Jubilejní výstavě v Praze roce 1891. K tomu Rasche uvádí: „Na konec dlužno ještě konstatovati pro věčnou paměť, že o neblahé té drůbežnické jury (dnes bychom řekli posuzovatelé slepic)z výstavy jubilejní byl k české domácí drůbeži spravedlivý jedině nynější zasloužilý místopresident našeho Zemského spolku drůbežnického, ústřední pokladník zemědělské rady pan Karel Hrubý. Bohužel zůstal s návrhem svým tenkrát osamocen, ba dostalo se mu od „českých“ jurorů ještě za jeho obranu „sprosté“ české slepice „selské“ ještě výsměchu.“ 

Co říci k výše uvedeným skutečnostem? Z české literatury 19. století jsme znali názor na záchranu naší slepice především českých chovatelů. Na základě výše uvedených skutečností, je třeba říci, že češkař se „srdíčkem“ byl také Franz Rasche. Pokoušeli jsme se zjistit o tomto drůbežnickým předákovi něco více. Kolega Ing. František Slepička z Křimic „rozhodil sítě“ mezi chovatelskými historiky v Německu.  O Franzi Raschovi, chovatelské osobnosti 19. století, mluvil se svým přítelem Günterem Schneiderem, který je majitelem musea chovu drůbeže a holubů v obci Viernau v Durynsku. Tento čestný předseda durynského chovatelského svazu potvrdil, že existuje mezi německými historiky povědomí o tomto chovateli, ale bez konkrétních údajů.

Poptávali jsme se také v muzeu v České Lípě. Tam jsme získali potvrzující informaci, že Franz Julius Rasche byl v roce 1899 Oberlehrer (ředitel) ve škole v Pihelu. Ale… Dějinné události konce 2. světové války zpřetrhaly chovatelskou stopu v našem příhraničí.

Když jsme začali bádat a následně psát o krajových rázech naší selské slepice, sami jsme netušili kolik rázů, odrůd a plemen z ní povstalo. Abychom si je shrnuli, uvedeme malou rekapitulaci. Můžeme uvést dnes chovanou českou slepici, zdrobnělou českou slepici, šumavanku a její malou verzi zdrobnělou šumavanku. Ještě nedávno se u nás chovala zakrslá česká slepice. Středním plemenem byla moravská slepice. Díky povědomí o chovatelských aktivitách Franze Rascheho, můžeme říci, že v našem pohraničí se koncem 19. století chovalo dalších 12 odrůd povstalých z české selské slepice. Mimoto někteří německy píšící autoři uvádějí další rázy (např. zlatokrké, stříbrokrké, makové). Ty jsme zmínily v předešlých článcích.

Na závěr nezbývá než našim plemenům vzniklým z české selské slepice popřát, aby byly ještě dlouho společníky na naší společné cestě životem. Tečku uděláme v duchu provolání starých Římanů - Vadamecum gallus domesticus bohemicus (pojď se mnou dál češko).

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Ilustrace:

1- Titulní list chovatelského periodika z našeho příhraničí - Der Kleintierzüchter (Festschrift zur Förderung der gesamten Kelintierzucht in den Ländern der früheren österr.-ungar. Monarchie) z roku 1920 ve vlastnictví musea v České Lípě

2-Člen klubu českých slepic Jiří Soukup z Vyškova předvádí kohouta velké šumavanky, plemeno povstalé z krajových rázů

3-Pamětní deska význačného německého činovníka v chovu drůbeže. V roce 2002 se zúčastnil za naše chovatele Slavibor Petržílka a Ing. František Slepička slavnostního shromáždění k 150. výročí založení spolku Robertem Ottelem. Setkání se uskutečnilo v německé části hraničního města Zhořelce

4-Vyobrazení české slepice využívané v dobách minulých jako didaktická pomůcka při výuce přírodopisu

5-Vydavatel časopisu Svět zvířat Václav Fuchs (vycházel od roku 1897), v něm publikoval Franz Rasche, redaktorem před 1. světovou válkou byl slavný spisovatel a tvůrce Švejka Jaroslav Hašek

6-„Nové“(1908) plemeno slepic kampinka, dle informací ze Světa zvířat, povstala z české slepice, plemeno zvěčnil anglický malíř Simpson

7-Hippodrom byl součástí jubilejní pražské výstavy v roce 1908 (navazovala na výstavu v roce 1891). Mezi vystavovateli zvířeny padl požadavek na založení zoologické zahrady v hlavním městě Českého království. To bylo naplněno až roku 1931

8-Karel Hrubý (1845 – 1907) byl koncem 19. století význačným funkcionářem spolku chovatelů drobných zvířat. Z funkce posuzovatele drůbeže podporoval a prosazoval české slepice

9-Periodikum Svět zvířat z roku 1898

10-Vyobrazení durynského vousáče (české vousaté slepice) v knize Bruno Dürigena z roku 1886