wiener tümmler, vienne long faced, wiener kurze, vienne short faced, wiener gansel

Houfování vlaštovek na konci prázdnin je první předzvěstí blížícího se podzimu. Na drátech elektrického vedení pozorujeme jejich přípravy na dlouhou cestu přes moře do Afriky. Letošní rok byl pro odchov mláďat příznivý a jejich hejna dosahovaly nebývalých rozměrů. To byl pro nás podnět, abychom o těchto pěvcích v černém fráčku napsali něco navíc.

Chovatelé holubů se v odborné terminologii setkávají s pojmenováním kresebného rázu vlaštovčí a vlaštovák. Obě kresby jsou rozdílné. Vlaštovčí kresba vychází ze zbarvení vlaštovky. Jednoduše se dá nazvat běloprsá. Barevné je celé tělo, kromě břicha s pravidelným rozhraním na prsou. U některých plemen pokračuje bílá barva až na konec podocasníku. U jiných holubů je podocasník barevný. Nejčastěji se vlaštovčí zbarvení vyskytuje v černé barvě, stejně jako u zdroje inspirace, vlaštovky obecné. Vlaštovčí zbarvení je poměrně vzácné a v současnosti se s ním můžeme setkat v našich krajích především u pražských rejdičů středozobých a v minulosti u pražských rejdičů krátkozobých. V současné době  je u obou plemen uznaná barva v kresbě běloprsého vlaštovka černá, šedohnědá (dun), modrá, modrá mramorovaná (bělouši grošovaní), červená a žlutá.

Velkým znalcem této kresby a pražských rejdičů vůbec je kolega Jaroslav Cintl. Na výstavě ve Zdicích, kde také posuzoval holuby, se o vlaštovčí kresbě diskutovalo. Za zmínku stojí jeho článek zveřejněný v informačním zpravodaji chovatelů holubů Holubář 3/2008. V článku Pražský středozobý rejdič porovnává mimo jiné starorakouského rejdiče (Altöstereichischer Tümmler) a budapešťského vlaštovka (Budapester Kiebitz) s naším středozobým rejdičem. O zbarvení těchto plemen píše:“Starorakouský rejdič je pouze v barvě „kiebitz“ (vlaštovek) v černé barvě, modré kapraté a modré pruhové. Budapešťan je též v kresbě vlaštovek, má tuto kresbu zakotvenou ve svém pojmenování, ale je jen černý a modrý pruhový. Pražský středozobý rejdič je kromě kresby vlaštovek chován v několika dalších kresebných rázech.“ Zmiňuje, že ve Vídni šlechtí vlaštovčí kresbu v červeném rázu. Když jsme zmínili časopis Holubář, chtěli bychom říci, že při listování v těchto útlých sešitech, nám trochu posmutnělo holubářské srdíčko. Co zajímavých informací a fotografií o českém holubářství se zde nachází. Dá se říci, že přispěvovatelé do časopisu nenásilně zaznamenávali pro další generace holubářský cvrkot v daném čase. Pro českou, moravskou a slezskou holubářskou obec je jeho zrušení nenahraditelnou ztrátou.

U  vlaštováka je popis kresby a vznik názvu složitější. Vlaštovka obecná je svým tvarem těla, ne tedy zbarvením, podobná u nás se vyskytujícímu rybákovi obecnému. Tvarem těla, způsobem letu a nápadně podobnému vidlicovitému ocasu si vysloužil v němčině pojmenování „vodní neboli mořská vlaštovka (Seesschwalbe).“ Rybák podobně jako vlašťovka žije v koloniích. Zdržuje se a hnízdí u vodních nádrží nebo toků. Živí se lovem drobných rybek. Do poněkud delšího zobáku je chytá střemhlavým letem pod vodní hladinou. Je také kontrastně zbarvený, ale v jiné kresbě než vlašťovka obecná. Z těchto informací vyplývá, že zbarvením byl rybák v minulosti zajisté inspirací pro vznik kresby vlaštovák. A jak má typický holub této kresby vypadat?  V převládajícím bílém opeření je barevná čepička na hlavě a křídla s častým sedlovitým vykrojením nazývaném srdce. Toto zbarvení dalo název plemeni chovanému především u našich západních sousedů v Německu. Vlašťovák patří mezi barevná plemena holubů. Rozlišujeme norimberské, durynské a saské vlaštováky. Pokud mají vějířovité rousy na nohou, jsou vždy barevné.  Durynský vlaštovák je vždy bezrousý a může být hladkohlavý i s lasturovitou chocholkou. Saský se liší pouze mohutností pernatých ozdob. Norimberský vlaštovák má kratší rous, méně výraznou chocholku a vyniká sytostí barev. Celkově jsou vlaštováci podobní v kresbě u nás často chovaných českých čejek. Liší se především zbarvením na hlavě. Čejka má na temeni barevnou kapku ve velikosti mandle užším koncem přilehající k zobáku. Vlaštovák má na hlavě barevnou čepičku. Rozhraní bílé a barevné se táhne od koutků zobáku přes střed oka do záhlaví. U chocholatých se kresba vyskytuje po pernatou ozdobu.

V našem článku jsme se zatím zmínili o kresbách ovlivněných vlaštovkou obecnou. V další části článku budeme hovořit o životě a zajímavostech tohoto pěvce v černém sáčku. Vedle vlaštovek obecných (Hirundo rustica) u nás žijí příbuzné jiřičky obecné (Delichon urbica) lišící se od vlaštovky bílým kostřcem a kompletně bílou spodinou včetně hrdla. Mají méně vykrojený ocas bez drátovitě vybíhajících per. Spolu s břehulí říční (Riparia riparia), která se od předchozích odlišuje především hnědým zbarvením a životem u vody.  Společně jsou řazeny do čeledi vlaštovkovití (Hirundinidae). Po celém světě zahrnuje čeleď vlaštovkovitých 80 druhů. Podobní rorýsi obecní (Apus apus) sice vlašťovky připomínají, ale nejsou s nimi příbuzní a patří do čeledi rorýsovití (Apodidae). Oproti vlaštovce je rorýs celý tmavě zbarvený, má delší srpovitá křídla a méně vidličnatý ocas a je ještě lepším letcem. Poznáme je podle výrazného hlasu. Zejména večer a brzy ráno se hejna rorýsů prohánějí s pronikavým křikem mezi budovami i v centru velkých měst.  V letu se páří a někdy i spí. Svá hnízda staví na vysokých budovách, kostelech a hradech. Do teplých krajin odlétají již v první polovině srpna.

Asi ne nadarmo se říká, že vlaštovky přinášejí do domu štěstí. Staří Slované dokonce považovali vlaštovku za posmrtné zosobnění duše a náležitě ji uctívali. Naopak starověcí Římané ji považovali za nositele špatných zpráv. V dobách dávno minulých si lidé nedokázali zdůvodnit, kam na podzim vlaštovky mizí. Jejich absenci si vyložili po svém a tvrdili, že se vlaštovky na zimu zahrabávají do bahna. Dnes i malé dítě ví, že vlaštovky v září táhnou rychlostí až 300 km za den do teplých krajů. Jejich přechodným bydlištěm se stává Afrika. Nejvzdálenější nález naší kroužkované vlaštovky pochází z Jihoafrické republiky (8503 km)! Vlaštovky jsou u nás chráněné a každoročně se někteří jedinci kroužkují, aby měli ornitologové zpětnou vazbu, kam chodí zimovat a jakého věku se dožijí. Z těchto informací lze vyčíst, že kvůli mnoha nepřátelům a hrozbám se vlaštovky dožívají v průměru 5 let. Když mají štěstí, mohou se dožít i 16 let. Pro zajímavost uvedeme, že v letech 1934 - 2010 bylo u nás okroužkováno 247 000 vlaštovek a pouhých 36 okroužkovaných ptáků bylo ohlášeno z afrického zimoviště.

Na naší zemědělské usedlosti každoročně hnízdí několik párů. Máme vypozorováno, že vlaštovky brání své teritorium nejenom proti vetřelcům z vlastních řad, ale statečně bojují proti všem narušitelům. Naše tříbarevná kočka Micina asi nemá čisté svědomí a při každém přechodu dvora čelí náruživým útokům starostlivých vlaštovčích rodičů. Podobnou situaci lze pozorovat na obloze nad zemědělskou usedlostí. Přelety nežádoucích dravců, vran, strak a kormoránů jsou podobně jako u protivzdušné obrany státu s doprovodem. Blížící se „zahnutý zobák“ naše vlaštovky včas zpozorují a za hlasitého křiku ho vytlačují mimo dohled jejich revíru. Tato symbióza je výhodná i pro naše holuby. V čase výskytu vlaštovek mají svojí ochranku, která je včas upozorňuje na blížící se nebezpečí. Atakovaní dravci nemají myšlenky na lov našich svěřenců a k naší úlevě je jejich hlavní snahou co nejrychleji vyklidit pro ně nepřátelský prostor. Po odražení útoku mohou vlaštovky spokojeně zpívat na drátech svým hlasitým typickým švitořením a štěbetáním v různých tóninách přerušované cvrlikáním a voláním „vittvitt“.

Ale ani vlaštovky nemají na růžích ustláno. V posledních letech ornitology znepokojil výrazný úbytek vlaštovek v celé Evropě. Příčina zatím není dokonale objasněná, na vině je však rozhodně používání pesticidů a změna způsobu hospodaření. Mizí klasické zemědělské usedlosti s chovem domácích zvířat, kde v minulosti především hnízdily. Naštěstí jsou vlaštovky přizpůsobivé, hnízdí i v průjezdech, halách či otevřených chodbách. Ovšem pouze chlévy skýtají dostatek potravy za každého počasí. Ke každoročním přirozeným ztrátám na náročném tahu se navíc přidávají masakry v některých afrických ale bohužel i jihoevropských oblastech, kde tyto drobné pěvce ve velkém chytají a jedí. Tisíce a tisíce ohrožených vlaštovek na tazích zahyne v sítích a skončí na talířích jako pochoutka. Ale jsou i lidé, kteří na tazích obětavě pomáhají a to způsobem, který je téměř kuriózní. Pokud se po teplém podzimu náhle ochladí a vlaštovky zesláblé nedostatkem potravy nemohou přeletět přes Alpy, z přilehlých údolí pod nimi je zachraňují jejich ochránci.  Impulsem byl pravděpodobně pro vlašťovky osudový rok 1974, kdy byl chladný a deštivý podzim a tehdy zahynuli hlady tisíce ptáků Dobrovolníci vysílené pěvce posbírají a přepraví letadly přes hory. Do zimovišť zachráněné vlaštovky, které by jinak čekala jistá smrt, úspěšně pokračují samy. Během dlouhé cesty nocují především v rákosovitých porostech, kde nacházejí zvláště při ochlazení a dešti dostatek potravy.

Málokdo možná ví, že v některých krajích jsou hnízda vlaštovek vyhledávanou delikatesou. Mezi takové země patří exotické Thajsko a Čína. V těchto zemích existují sběrači vlaštovčích hnízd. Na nepřístupných místech je staví asijská sestřenice naší vlaštovky obecné se jménem salangana (Aerodamus fuciphagus). Gurmáni rozeznávají bílá a černá hnízda, z nichž ta porcelánově bílá jsou více ceněna. Sběrači hnízd pracují sezónně, čekají zpravidla, až ptáci vyvedou mladé, ale často hnízda sbírají i před touto dobou. I zde totiž existuje lidský mamon a bezohlednost k přírodě. Sběrači lezou bez jakéhokoli zajištění do neuvěřitelných výšek po primitivně svázaných otepích bambusu nebo liánách. Je jisté, že dochází k tragickým nehodám. Pracují s malými nůžkami, o kterých věří, že mají magickou moc. Kdyby hnízdo odloupli rukou, mohli by rozhněvat ducha jeskyně. Své zboží předávají překupníkům především z Číny. Má se za to, že Číňané jedli vlaštovčí hnízda již před 1 500 lety. Koncem 17. století bylo přes jávský přístav Batávia, dnešní Djakarta, přepravováno každoročně do Číny přes čtyři milióny hnízd. Dnes největším konzumentem hnízd je Hongkong, ročně jich je tam prodáno kolem sta tun za 25 miliónů dolarů. Čínská komunita v USA má spotřebu asi 30 tun. Hnízda se jedí v domácnostech, ale i v luxusních hotelech, kde stojí sklenka omáčky z vlaštovčích hnízd okolo 50 dolarů.

Mezi vlaštovkami na drátech můžete vzácně vidět bílou vlaštovku, takzvaného albína. Má červené oči, žlutý zobák a místo černého fráčku je sněhobíle zbarvená. Jsou lokality, kde se bílé vlašťovky vyskytují častěji. Vzhledem k tomu, že bílé vlaštovky jsou poměrně vzácné, většinou je poměr albínů k „normálním" vlaštovkám 1:10 000. Na území Žďárských vrchů žije mikropopulace vlaštovek náchylná k albinismu. Každoročně se zde vyskytuje několik bílých jedinců. Pracovníci CHKO jednu albinotickou vlaštovku okroužkovali a při té příležitosti i změřili a zvážili. Mezi ní a jejími sourozenci nezjistili naprosto žádnou odchylku (kromě zbarvení). Takže ptačí rodiče se opravdu starají o všechna mláďata stejně a zbarvení nehraje žádnou roli. Jiné je to s predátory. Hlavními lovci vlaštovek jsou ostříži a sokol stěhovavý, kteří mnohdy hejna doprovází na jejich cestách. V Africe je loví zase marabu africký. A protože je bílá barva v přírodě něco nepřirozeného, tak se jejich predátoři zaměřují především na jejich albíny. Je malá pravděpodobnost, že se k nám bílá vlaštovka ze svého zimoviště vrátí.

Naši předkové byli daleko více svázaní s přírodou a dokázali z chování zvířat předpovídat například počasí. A to platí i pro vlašťovky. Důkazem jsou dochované lidové pranostiky. Jedna tvrdí, že pokud létají-li vlaštovky vysoko, bude pěkné počasí, létají-li nízko,  přijde déšť. Rčení má svojí logiku. V ustáleném pěkném počasí zdvihají stoupající vzdušné proudy hmyz do výšky a vlaštovky letí za ním. Před nepohodou se zvýší vzdušná vlhkost, křidélka drobného hmyzu navlhnou, hmyz se spouští k zemi a za potravou letí taky vlaštovky. Podobně hovoří pranostiky o nástupu jara. Přestože se říká, že první vlašťovka jaro nedělá, jejich přílet značí pro všechny teplomilné obyvatele české kotliny, že nastává ta lepší část roku. Příroda se začíná probouzet a na stromech raší první lístky. Pro poštovní holubáře tento čas značí, že se může začít s tréninky na závody. Dravci už mohou lovit v hejnech vracejících se stěhovavých ptáků, především špačků a nechat naše závodníky na pokoji. Vlašťovky se na našem území každý rok zdržují přibližně pět měsíců, jak ostatně nejlépe vystihují dvě staročeská přísloví: Na svatého Jiří (24. dubna) vlaštovky již víří a O svatém Matouši (21. září) vlaštovky nás opouští. A že jejich odlet lidé v minulosti vnímali, připomínají různé dětské  říkanky. Je v nich moudrost a proto na závěr jednu uvedeme. Jmenuje se Vlaštovka: „Vlaštovičko leť, už je na tě čas. Listí žloutne, poletuje, po strništích vítr duje, bude brzy mráz.“

Text a foto

Ing. Aleš A Bc. Daniela Bukovských

zveřejněno časopis Chovatel 10/2013