10aaa

jste zde: úvodní » Okrasní holubi » Úskalí vzniku holubářské terminologie


Úskalí vzniku holubářské terminologie

Zveřejněno v časopise Chovatel číslo 9/2018

V dnešním příspěvku se podíváme do doby, kdy se u nás začalo formovat holubářské názvosloví. Názvy odrůd, barev a kreseb holubů byly od pradávna součástí lidové slovesnosti. Jedna konkrétní barva měla mnoho rozličných a souznačných slov. Malebná pojmenování holubů kopírovala nářečí jednotlivých krajů. Jejich odkaz nacházíme v různých lidových písních, pohádkách a říkadlech. Krásné citace z Kralodvorského rukopisu, Písní národních od Karla Jaromíra Erbena a Ze zpěvenek Kollárových, přináší ve svém díle František Špatný s názvem Holubářství v Čechách (1862).

Holubářskou slovesnost neovlivňovalo pouze nářečí, ale také okolní příroda. V minulosti jsem publikoval v tomto časopise sérii článků o barvách a kresbách holubů. Jejich názvy se inspirovaly ve zbarvení divokého zvířectva, především ptactva. Šlo například o kresbu pěnkavčí, skřivánčí, čejčí, stračí, špaččí, vlaštovčí, či zbarvení čápek, čapík, vlašťovák, tygr nebo plch.

Názvy plemen a barev holubů se často překrývaly. V některých případech měly dokonce opačný význam. Z jazykového hlediska nešlo o klasická synonyma. Tento rozpor měl vliv na komunikaci mezi tehdejšími holubáři.  Díky květnaté mluvě a nejednotné holubářské terminologii, se dva chovatelé ze vzdálenějších krajů, těžko domluvili. V našich zemích bylo názvosloví také silně ovlivněno okolními jazyky. Zvláště prvotní systematika vycházela z němčiny a latiny. Vzorníky racků (méviček) k nám dorazily z Anglie.

První kroky k určitému logickému uspořádání dosavadní lidové slovesnosti provedli první autoři holubářské literatury. Uvědomili si, že lidová mluva a psané slovo jsou dvě rozdílné veličiny. Čekalo je moře novátorské práce. Nejdříve bylo třeba zmapovat naší holubářskou terminologii v Babylonu tehdejších nářečí. Následovalo její uspořádání. Že se nejednalo o jednoduchý úkol, můžeme zjistit v následující případové studii. V ní se zabývám rozborem publikovaných druhů holubů v naší první česky psané holubářské literatuře. Jednalo se především o dílo Františka Špatného a doktora Vladislava Šíra.

V nejstarší české holubářské knize přináší Špatný na straně 12 až 14, výčet tehdy chovaných holubů. Seznam je seřazený podle abecedy. V poznámce pod čarou autor uvádí, že souhrn názvů vznikl ve spolupráci s holubářem MUDr. Josefem Kudrnou (1812 - 1892). Ten byl význačnou osobností českého národopisu. Vykonával funkci starosty jihočeských Netolic. Jednalo se o mecenáše a velkého přítele básníka Karla Hynka Máchy a autora české hymny  - Kde domov můj Josefa Kajetána Tyla. Díky němu a jeho synovi JUDr. Otakarovi Kudrnovi vlastní město Netolice na náměstí honosný tzv. Rožumberský dům. V renesančním objektu z 15. století sídlí již přes 100 let regionální museum s bohatými sbírkami rodiny Kudrnů.

Z názvů holubů uvedených Špatným a Kudrnou je zřejmé, že se nejedná pouze o tehdy běžně chovaná plemena. Ve výčtu lze najít také obecné barevné a kresebné rázy. Důkazem můžou být termíny žluťáci, bělouši, černoši, straky a červeňáci. Tyto názvy jsou na roveň jasným holubím plemenům, což neodpovídá zásadám systematiky. Můžeme uvést například bubňáci (bubláci), bangři (slepičáci, káníci), hýlové, pávíci, indiáni, stavěcí holubi a parukáři. Vedle těchto termínů, nacházíme v seznamu jazykové skvosty. Mezi ně patří například plaňci, šapudlíci, škvrňáci, pisaříci a bažantové.

V další studované knize nazvané Holubářství, s dovětkem Poučení o chovu všeho druhu holubů, od autora MUDr. Vladislava Šíra (1830 - 1889), už nacházíme první pokus o kategorizaci holubích plemen. Podobně jako autor Špatný, se Šír v kapitole - druhy holubů - zaštiťuje proslulým „ptákoznalcem“ Lucianem Bonapartem (1803 – 1857). Jednalo se o synovce legendárního francouzského vojevůdce a císaře Napoleona Bonaparte. Charles Lucian Bonaparte popsal ve svém díle 288 druhů holubů a rozdělil je na 5 rodin a 12 vedlejších tříd.

Doktor Šír popisuje z hlediska systematiky 10 skupení (skupin) plemen holubů. Vycházel ze závěrů roztřídění a pojmenování holubů sestaveném na sjezdu znalců a chovatelů holubů a drůbeže v sousedním Německu. Výchozy z této konference byly zveřejněné v odborných článcích slavného periodika s názvem Drážďanská drůbež. Za svoji odbornost a přínos pro holubářství a drůbežnictví byly listy oceněné na chovatelské přehlídce ve Vídni (1890) prestižní cenou.

Šír ve svém díle třídí holuby na odrůdy polní (kam řadil také bubňáky - bubláky), purclíky, parukáře, racky, pávy, slepičáky, voláče, montaubanci, španěly a bagdady. Z výčtu vyplývá, že systematika byla v plenkách a postrádala logické uspořádání. V další části pojednání se autor zmiňuje podrobněji o některých dalších skupinách holubích plemen. Zabývá se poslíky (poštovními holuby) latinsky nazývanými - Columba tabellaria, indiány - Columba barbata, a holuby turky.

Tím „třídění“ holubů do různých skupin nekončí. V následujících řádcích přináší Šír systematiku holubů dle přírodopisce Bohumila Baušeho. Uvádí výčet plemen (mnohdy jen barevných rázů), doplněných latinským označením, bez logického uspořádání. Po „Baušem“ doslovně opisuje názvy holubů z prvního holubářského díla Františka Špatného nazvaného Holubářství. Jako dovětek uvádí poznatky tehdy uznávaného holubáře a obchodníka s holuby a ptactvem Bohumila Vaňka. Také jeho názvy jsou pouze výčtem plemen a barev chovaných především v Praze.

MUDr. V. Šír byl zdatným ornitologem a byl seznámen s moderními pravidly vědeckého názvosloví v tomto oboru. Byl přítelem známého zoologa a odborníka na systematiku Alfreda Brehma (1829 - 1884) a ornitologa Rudolfa Habsburského (1858 - 1889), korunního prince a syna císaře Františka Josefa I (1830 - 1916) a jeho manželky Sissy (1837 - 1898). Díky tomu mu bylo jasné, že systematika holubích plemen byla u nás v polovině 19. století „v plenkách“.

 Jeho postoje k tomuto tématu získáme z citace. V dovětku pojednání o druzích holubů autor Šír ve svém Holubářství (1886) píše: „ Z toho co uvádím, lze si pomysliti, jaký zmatek v našem holubářství panuje. Každý, kdo u obchodníka s holuby jen prodlel, srdečně se musí zasmáti kupcům tam přicházejícím, jeden žádá „ vaisštycha“, druhý „šapudlíka“, třetí „mévičku“, čtvrtý „písaře“, „kaňku“, „kamzla“, „tachtíka“, nebo holuba pod jiným podobným jménem, tak že konec neví ani prodavač ani kupec, který to vlastně holub má býti. Jest zajisté na čase, aby čelnější naši holubáři a znalci se již sešli, správné české názvosloví holubů sestavili a výhost dali německé terminologii těch neb oněch druhů holubů. Naši holubáři ve krásné české řeči zajisté najdou si vhodná pojmenování. Věru hanbou jest pro nás, že ač stavíme se v oposici proti všemu nečeskému, dnes užíváme ještě z německého jazyka překroucených slov, jakoby naše mateřština své terminologie neměla.“

Podobně mluví redaktoři prvního českého chovatelského periodika Kuří dvůr (1889 - 1895). Jednalo se o šéfredaktora Františka Suchánka, ředitele c. k. pošty Karla Škodu a sládka Matěje Hlineckého. Pro potřeby holubářské obce a jurorů (posuzovatelů), postupně v časopise zveřejňovali holubářské vzorníky. Ty byly většinou převzaté z německé a anglické odborné literatury.

Holubářské vzorníky nejenom překládali, ale také doplňovali o trefné české názvosloví. A z předešlých řádků víme, že vybrat správný název nebylo jednoduché. Nešlo o doslovný překlad z cizího jazyka. Ten neodpovídal naší zažité terminologii. Autoři se museli rozhodnout pro název z bohaté lidové slovesnosti. A věřte, že jimi vytýčený úkol byl nadmíru těžký. Měli také zpětnou vazbu.  Po zveřejnění vzorníku nacházíme mnoho kritických slov od tehdejších holubářských soudců (posuzovatelů). V podstatě každý juror si hájil svou zažitou terminologii.

Holubářští „obrozenci“se nepotýkali pouze s názvy plemen. Podobné úskalí představovaly názvy holubích kreseb a barev. Tam byla situace ještě složitější. A jak tuto problematiku komentoval šéfredaktor Kuřího dvora Suchánek? Ten uvádí: „Byli jsme první, kteří jsme v prvním ročníku toho léta (1889) spořádili (spořádali) holuby polní a přičinili (přiřadili) k nim české názvy, pokud nám známy byly. Bylo nám přitom též navrhnouti celou řadu nových názvů, jestliže mělo se promluviti o celku. Ale toho nemohli jsme se zaleknouti. Neučiní – li nikdo počátek, není možno pokračovati. Chyby se při práci poznají a pak jest tu i možnosti, aby byly opraveny.

Netajíme nijak, že práce tato jest velmi obtížná, hlavně proto, že páni holubáři neuznali posud za dobré, aby sami v příčině té dávali dobrý příklad. Také odborná literatura vykazuje tu ohromné rezervy. Nikdo ještě nepodnikl práci, aby aspoň sestavil vše, co máme, v systematický celek.

Podobnou práci vidíme v letošním katalogu (1891) VIII. výstavy drůbeže, v které vystaveno bylo mnoho druhů holubů, jež bylo ovšem označiti názvy českými.“

Pro pochopení správné terminologie používali tehdejší autoři holubářských vzorníků více synonym. Ve sporných případech ještě uváděli do závorky německý termín, či více slov v originále. Výsledná „kuchařka“ potřebovala v mnoha případech ještě výklad nově stanovených holubářských vzorníků. Pro tehdejší holubáře se jednalo o pole neorané. V mnoha kategoriích se stále postupovalo podle latinského úsloví  - argumentum a silentio legis. Což volně přeloženo znamená -  co není vzorníkem stanoveno (zakázáno), je povoleno - v našem případě nastupovala „lidová holubářská tvořivost“. A ta měla na rozdíl od nových vzorníků nebývalou tradici.

Také německá, či anglická systematika nebyla bezchybná. Zvláště u němčiny lze nalézt v mnoha případech dva a někdy i tři termíny pro stejné označení od různých autorů. Nové české vzorníky byly skládané z různé literatury a praktických poznatků. Například v roce 1889 byl v Kuřím dvoře zveřejněný přehled slepičáků s důležitými údaji. Na něm se podíleli tři autoři. Základní charakteristika pro tuto skupinu plemen vycházela z díla britského přírodovědce Charlese Darwina (1809 - 1882). Tato pasáž se věnuje obecnému popisu tělesných proporcí slepičáků. V podstatě platí dodnes.

Stěžejní popis šesti plemen slepičáků má původ v práci holubářského teoretika a výtečného ilustrátora Jeana Bungartze (1854 - 1934). Historie a původ některých plemen doplňují poznatky z díla lékaře a zoologa Dr. Heinricha Bodinuse (1814 - 1884).

Když listuji vzácnou knihou Kuří dvůr a pročítám vzorníky plemen holubů, musím uznat, že mnohé české názvy se ujaly a používají se dodnes. Je třeba dodat, že od tehdejšího „holubářského národního obrození“ uplynulo již 130 let. Například z bubňáků vznikli bubláci, z tleskačů staváci a z bangrů  slepičáci. Také název polský rys, se uchoval až do dnešních dnů.

Dnes většinu našich holubářů ani nenapadne, že počátky vzniku a formování dnešní naší holubářské terminologie musíme hledat v druhé půlce předminulého století. Naší holubářskou systematiku bereme jako samozřejmost. Je logická, ustálená a vychází z poznatků moderní holubářské vědy. Oproti minulosti se dva holubáři z různých krajů naší vlasti bez problému domluví na plemeni, kresbě a barevném rázu. Tomu jim dopomáhá propracované holubářské názvosloví. Na podporu svých slov uvedu citát již zmiňovaného francouzského generála, císaře, vynikajícího vojevůdce a strýce holubářského systematika Napoleona Bonaparte. Jako správný voják uváděl: „Pořádek - to je velké blaho lidstva.“

Každá mince má však dvě strany. Na jedné straně máme odbornost a systém v holubářské vědě.  Na druhé straně se naše mluva ochudila o holubářskou lidovou slovesnost. Tisíce slov popisující v minulosti naše holubářství, bylo díky jednotné systematice pozapomenuto. Z toho vyplývá skutečnost, že nic se nemá přehánět. Pokud někdo používá v rozumné míře různá synonyma holubářské terminologie (archaismy), neměl by být dnešními představenými pranýřovaný. Souzněná slova náš koníček obohacují. Na obhajobu této myšlenky nechť promluví opět Napoleon Bonaparte. Ten říkal: „Láska má býti požitkem, nikoli mukou.“ A nutno dodat, že se náš koníček bez lásky k holubům a příjemného požitku nedá dělat.

Text a foto

Ing. Aleš Bukovský

Foto

1-Francouzský vojevůdce císař Napoleon Bonaparte. Z jeho rodu pocházel také významný holubář

2-Charles Lucien Bonaparte byl synovcem slavného generála Napoleona Bonaparte. Z naší odbornosti je třeba vyzdvihnout, že byl význačným francouzským biologem a ornitologem. Ve svých dílech se zabýval systematikou divokých, okrasných a užitkových plemen holubů

3-Německý lékař MUDr. Heinrich Bodinus se v počátcích věnoval lékařské praxi. Později studoval přírodní vědy v Berlíně. Zaměřil se především na zoologii. V pozdějším věku se podílel na věhlasu zoologické zahrady v Kolíně a Berlíně. Ve svých odborných dílech se věnoval také systematice holubářství.

4-Teolog Charles Darwin byl synem lékaře a vnukem botanika. Jeho profesní dráhu nasměrovala dobrodružná cesta na lodi Beagle. Díky ní se anglický přírodovědec proslavil svojí evoluční teorií o přírodním výběru. V odborných pracích často demonstroval své poznatky na tvárnosti plemen holubů. Zabýval se také holubářskou terminologií.

5-Německý zoolog Alfred Brehm se nejprve věnoval architektuře. Později převážil jeho zájem o zoologii. Proslavil se svým veledílem Brehmův život zvířat. Ve svých pracích se věnoval systematice holubích plemen.

6-Altenburský bublák žlutý pruhový. V 19. století by se nazýval altenburský bubňák žemlák

7-Český stavák stříbřitý pruhový (speciálka 2017) z chovu bratří Krůtů. V 19. století by se nazýval kamzl plch (Ganseln oder Gamseln) či tleskač (Klatschtauben)

8-Plemeno lahore bylo v Evropě známé již v první polovině 19. století. Na jeho dovozu se podílel lodní chirurg Dr. Johan Binder

9-Rejdič straka černý (Elsterpurzler) vychází ze zbarvení pěvce straky

10-Česká čejka kropenka je v našem prvním vzorníku (1889) řazená mezi polní holuby. Je uvedeno, že může být s ochlipky (rousy) nebo hladkonohá. Bylo u ní povolené, že mezi barevnými péry může být buď jedno, nebo dvě péra bílá

11-Detail hlavy budapešťského krátkozobého rejdiče bílého (uherský purclík). Jeho vzorník byl řazený v Kuřím dvoře (1894) do skupiny krátkozobých plemen. Dále tam patřil vídeňský krátkozobý, elbinský bělohlavý, pražský purclík a částečně také královecký bílý (mohl být bezrousý, ale také rousný).

12-Vídeňský krátkozobý rejdič žlutý, dle vzorníku z roku 1894 měl mít zobák dlouhý 13 - 14 mm k ústním koutkům, 5 - 6 mm k nosním bradavicím

13-Pražský rejdič krátkozobý červený sedlatý, V „Suchánkovo vzorníku“ (1894) je uvedeno, že je veliký jako uherský purclík, postava má být krátká, půvabná, ale velmi svalnatá a řízná

 

 

foto  - 7199foto  - 7200foto  - 7201
foto  - 7202foto  - 7203foto  - 7204
foto  - 7205foto  - 7206foto  - 7207
foto  - 7208foto  - 7209foto  - 7210
foto  - 7211

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 603 538 950, +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

Najdi zajíce...

vydáno:02.09.2018

img

7.mezinárodní závody akrobatických holubů v České republice

vydáno:24.08.2018

img

Pozvánka na 7.mezinárodní závody akrobatických holubů v Dnešicích u Plzně. A co na akci říká...

»více

Nová posila miniappaloosa týmu

vydáno:23.06.2018

img

Dne 21.6.2018 jsme si dovezli roční kobylku Gizelu- import z Polska.

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

www stránky ANTstudio.cz