poštovní holubi

Na školení o novém Vzorníku plemen holubů, mě jeden z jeho autorů, MVDr. Václav Ráček, požádal o sepsání získaných zkušeností s chovem českého bubláka. K tomuto plemeni mám vřelý vztah již od mládí, proto jsem tuto nabídku rád přijal. V časopise Chovatel jsem v minulém roce vzpomínal na své holubářské začátky s tímto plemenem. V tomto článku jsem čerpal z bohatých vzpomínek dlouholetých chovatelů tohoto národního holoubka.

Českým bublákům se na Plzeňsku věnuje několik zapálených chovatelů. Setkávají se na místních výstavách, kde prezentují své chovatelské úspěchy. Jelikož se chovatelé těchto holoubků věnují různým barevným a kresebným rázům, působí kolekce na těchto přehlídkách pestrým dojmem. Pro zasvěcené je to opravdová pastva pro oči. Jedním z nich je Karel Smola.

Tento chovatel se věnoval českým bublákům několik desetiletí. Musím psát v minulém čase, protože v loňském roce ( ze zdravotních důvodů) předal zvířata jinému chovateli. Na holubníku si ponechal české staváky černé bělokosé. I bubláky choval v kombinaci těchto kontrastních barev. Jeho chov černých tygrů byl jeho chloubou. Vedle tohoto kresebného rázu choval bubláky černé, bílé a straky. Karel Smola pochází z obce Dnešice, kde sídlí i jeho domovská základní organizace ČSCH. O své nabyté zkušenosti se rád podělí, zvláště s mladými chovateli. Dohodli jsme se, že na nejbližší výstavě předvede úpravy pernatých ozdob tohoto národního plemene.

Na podzimní přehlídce v Dolní Lukavici, prosluněné podzimním sluncem, seznámil přítomné chovatele s úpravou chocholek českého bubláka. K úpravě mu posloužili žlutí holubi z našeho chovu. Český bublák patří mezi plemena, která se před výstavou pravidelně upravují. Tyto zásahy vyžadují cvik a soustředění. Sledovat práci zkušeného chovatele Karla Smoly bylo nejenom poučné, ale i napínavé. Cílené zástřihy na hlavě vyžadují rychlé rozhodování a velkou dávku trpělivosti. Ještě než se do bubláků pustíme, zmíníme se, jaké náčiní je třeba si opatřit. K úpravám potřebujeme malé ostré nůžky (například na pedikůru) a pinzetu.

U předního vrkoče kryjící čelo, ozobí a zobák do dvou třetin je třeba opatrně podstřihnout nůžkami podpůrné pírka. Ty vrkoč přizvedávají a způsobují různé nepravidelnosti. Jelikož má mít vrkoč tvar pravidelného půlkruhu a od čela by měl být odčísnutý pěšinkou, je třeba upravit přebytečné pírka. Tento nedostatek se do populace českého bubláka dostává s přílivem krve německého dvojvrkočatého bubláka. Je to jeden z negativních důsledků tohoto křížení.

Zadní vrkoč by měl být pravidelný a měl by mít lasturovitý tvar. V praxi opět drobné vady na kráse způsobují podpůrná pírka. Ty se dají odstranit podstřihnutím přerostlých pírek zasahujících do chocholky kaudálním směrem. Po zkrácení pírek se zadní vrkoč většinou vyrovná a získá pravidelný tvar. U zadní chocholky se setkáváme s vadou nazývající se postranní růžice. Tento nešvar je často doprovázen hřívou na šíji. Pokud nejsou tyto pernaté útvary výrazněji vyvinuté, přicházejí opět na řadu zmíněné nůžky. Lehkými zástřihy se vzhled zvířete dá uspokojivě upravit. Zvířata s výrazněji vyvinutými vadami z chovu vyřazujeme.

Když držíme v ruce nůžky, zkontrolujeme u holuba špičku zobáku. Zvláště horní část bývá přerostlá. Zobák působí neuceleně. Jednoduchou korekturou získá špička zobáku požadovaný tvar.

U peří ještě zůstaneme. Jedná se o charakteristickou vlastnost českého bubláka. Jeho peří je slité a v ideálním případě vypadá jako by bylo ulito z kovu. Když vezmeme holuba do ruky, zjistíme, že jeho peří má zvláštní strukturu a hebkost. Jednotlivá pírka jsou sotva znatelná.

Poslední ozdobou českého bubláka jsou rousy a supí pera. Při posuzování holuba je rozhodující hustota a pravidelnost. Rousy mají být dlouhé minimálně 10 cm a při pohledu na bubláka zepředu, mají vyplňovat veškerý prostor mezi tělem a nohama.

Při kroužkování holoubat, můžeme odhadovat kvalitu budoucího rousu. Jestliže jsou zárodky brků kolmo nasazené k prstům na noze, je předpoklad, že bude rous bohatý a mohutný. Pokud jsou brka šikmé, bývá rous úzký a nepravidelný.

Důležitým znakem českého bubláka je i postava. Postoj je velmi nízký. Tělo je krátké, široké v prsou a při pohledu z boku dobře klenuté a hluboké. Zvíře by mělo tvořit pověstný klín. Při uchopení holuba máte dojem, že vyklouzává z ruky. Záda by měla být široká, přecházející plynule v dobře složený ocas.

Kromě exteriérových vlastností je pro českého bubláka charakteristická jeho povaha. Vůči chovateli je přítulný a pro tuto vlastnost byl v minulosti velice oblíbený. Přesto se jedná o živého a temperamentního holoubka. Jeho povaha se na plno projeví v jarních měsících při vzájemných námluvách. Zde vynikne jeho nejcennější vlastnost. Bubláním se liší od ostatních skupin holubů. Musí být výrazné, se střídavými hlubšími a vysokými tóny. Někteří chovatelé tento zvuk připodobňují k zurčení horského potůčku. V dávné minulosti bylo bublání hlavním selektujícím znakem tohoto plemene. Nyní se větší pozornost věnuje pernatým ozdobám.

A jak to s bubláním vypadá dnes? Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Záleží na chovateli a barevném rázu. Chovatelů bubláků ubývá a chovatelé jsou nuceni si vypomáhat osvěžováním krve jinými plemeny. Pokud se použije jiné plemeno bubláka, hlasový projev se většinou uchová. Nejčastěji se setkáváme s přilitím krve německého dvojvrkočatého bubláka.O jeho negativních dopadech jsme se zmínili už při hodnocení pernatých ozdob. Dalším používaným plemenem je vogtlandský bublák. Je pro zušlechťování vhodnější kvůli lepší struktuře peří a stavby těla. Jeho nevýhodou je chybějící zadní chocholka. Ta se ale dá během několika generací došlechtit. Původem a typem je k českému bubláku blízká česká čejka. Na tuto příbuznost již v minulosti upozorňoval Václav Tureček. Bohužel zde dochází k výraznému zhoršení hlasového projevu.

Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že se na přílivu nové krve podílí pravděpodobně i nějaké plemeno rejdičů. V chovu máme holubici, vynikajícího exteriéru, se zvláštními letovými projevy. Holubice se pohybuje nevídaným sloupovým letem. Ze země startuje vertikálně do výše hřebenu stodoly a v této výšce stoupá a klesá. Několikrát takto „zapumpuje“ a usedne. Během tohoto letu pravidelně pohybuje rousy, jako by „šlapala vodu“. I při vyrušení dravcem se neletí schovat, ale provádí své letové kreace. Původ této holubice nám není znám a můžeme se proto jenom domnívat, že předkem této holubice je nějaké plemeno rejdiče.

Nejvíce chovaným rázem u nás je český bublák v rázu bílém, černém a modrém. Na Plzeňsku bílé chová již 50 let přítel Václav Tupý. Jeho holoubci si uchovali pěkné hlasové projevy a dobře rozčísnutý přední vrkoč. Začínal ještě s českými bubláky bez pernatých ozdob, které choval v budnících pod doškovou střechou roubené chalupy. Vzpomíná, že se jednalo o holuby hojně chované na Plzeňsku. Barevní měli oranžové oči, bílí vikvové. Nejednalo se o altenburské (polní ) bubláky, vyznačující se perlovou barvou očí. Zajímavý je jeho archiv korespondence s většinou význačných poválečných chovatelů českých bubláků. V době, kdy přepravu zajišťovala česká pošta, docházelo k časté výměně chovného materiálu mezi chovateli.

A co říci závěrem? Nad českým bublákem drží v České republice ochrannou ruku klub sdružující chovatele tohoto plemene. Díky jeho práci a propagaci si udržuje český bublák svoje místo v českém holubářství a bude uchován pro příští generace.

Text

Ing. Aleš Bukovský

Foto

Bc. Daniela Bukovská, Miroslav Fér

Holubář-1-2009