10aaa

jste zde: úvodní » Okrasní holubi » Stračí kresba u holubů a straka obecná


Stračí kresba u holubů a straka obecná

časopis Chovatel 4/2014

Dalším pěvcem, který ovlivnil názvosloví holubů, je straka obecná. Všeobecně hojný a známý pták z čeledi krkavcovitých má výraznou kresbu opeření. Atraktivní je v letu i základním postoji. Kombinace černé a bílé barvy byla vzorem pro naše holubářské předky, při šlechtění stračí kresby. Je však nutno dodat, že obě kresby nejsou úplně stejné. Oproti stračí kresbě u holubů má pěvec straka ruční letky bílé, s černým lemováním okrajů praporců. Ty jsou však vidět pouze při letu. Bílý je také kostřec. V základním postoji si těchto rozdílů nevšimneme. U straky obecné nelze přehlédnout ani výrazný lesk a svit v černé barvě. I těchto vlastností si považujeme u plemen holubů.

 

A jak vlastně stračí kresba u holubů vypadá? Jedná se o kombinaci bělokřídlé a běloprsé kresby. Hlava, krk a ocas, včetně podocasníku, jsou zbarvené. Na bílých křídlech nacházíme v horní části takzvané sedlo. Jedná se o barevné vykrojení v hřbetní části křídla. Podobnou, ale opačnou kresbu nacházíme u barevnokřídlých holubů. Nazýváme jí malebně srdcem a setkáváme se s ní například u českých čejek. Stračí kresbě se zkráceně také říká straka a má vždy ustálenou standardem danou kresbu. Tím se liší od podobně znějící kresby strakaté.

 

Další podobnost s kresbou stračí nacházíme u kresby sedlaté. Rozdíly jsou hlavně ve zbarvení hlavy a krku. Břišní strana holuba u stračí, ale i sedlaté kresby, je bílá od rovného příčného ohraničení na hrudi až po ocasník. Bílou barvu najdeme i na bocích a často i pod křídly. Bílé jsou i bérce. Bílému zbarvení na spodní části jinak říkáme tabule. Zde se hodnotí její délka ve vztahu k probarvení prsní kosti. Bílé peří kolem kloaky je vadou a v holubářské terminologii mu říkáme špunt. Poslední částí, kterou hodnotíme u stračí kresby, je hřbet. Záda, bedra i kostřec jsou barevné, takzvané tažené. Chybou je prokvetlý, či dokonce tržený hřbet. V obou případech se jedná o nežádoucí výskyt určitého množství bílých pírek na barevném podkladě. U některých plemen nacházíme různé změny, modifikace, oproti základní kresbě.

 

V našich krajích však převládá kresba sedlatá. Setkáme se s ní především u volatých plemen vzniklých a chovaných na našem území.  Stračí kresba je u nás spíše popelkou. Jak jsme se už zmínili, sedlatá kresba se odlišuje především ve zbarvení hlavy, jinak je se stračí kresbou většinou shodná. Protože obě kresby spolu úzce souvisí, nebude na škodu si je porovnat.  U sedlaté kresby rozlišujeme tři základní typy. Prvním rázem je kresba bělohlavá, bez kapky. Často má prodlouženou bílou náprsenku, nebo barevný vousek.  S bělohlavou sedlatou kresbou se setkáváme například u moravského voláče sedlatého. Varietu s prodlouženou náprsenkou nacházíme u brněnských voláčů. Dalším popsaným typem je sedlatá kresba s kapkou. Ta je u nás nejvíce rozšířená. Můžeme ji najít například u českých staváků, českých voláčů sedlatých rousných a rakovnických kotrláků. Lidově se jim říká kamzli. Tento výraz byl používaný v minulosti především původním německým obyvatelstvem a jeho počátek zasahuje až do dob, kdy byla naším hlavním městem Vídeň. Posledním rázem je sedlatá kresba bělolící. Vyskytuje se spíše u plemen vzniklých mimo náš region. Narazit na ní můžeme například u lentového rejdiče.

 

Jak jsme už uvedli, stračí kresba je u našich českých plemen málo rozšířená, dalo by se říci téměř neznámá. U plemen cizího původu je však poměrně častá. Nejčastěji na ní narazíme u plemen rejdičů. Můžeme uvést například dánského rejdiče, dlouhozobou straku, anglickou straku, rejdiče straku (Elsterpurzler), polského rejdiče s názvem murzyn, hamburského krátkozobého rejdiče, maďarskou straku a lužického rejdiče (purclíka). U německého plemene, markské straky nebo berlínského krátkozobého rejdiče, nalézáme navíc na přední straně krku bílou dobře uzavřenou skvrnu, nazývanou také erbem. Výjimek ve stračím zbarvení máme vícero. Například u našeho plemene slezský voláč, se setkáváme s barevným rázem strakou. Tento ráz byl dříve vedený jako samostatné plemeno s názvem slezská straka či bělokřídlý voláč. N rozdíl od klasické stračí kresby má bílé pouze křídla se sedlovitým vykrojením. Podobné zbarvení má i rumunský rejdič bradka. Jak název napovídá, ten má ještě navíc bílou skvrnu pod zobákem a bílé punčošky.

 

Další kresbou vycházející ze stejného slovního základu je kresba strakatá či strak. Na rozdíl od stračí kresby, je jejím charakteristickým rysem nepravidelné uspořádání barevných ploch na bílém základě. Jedná se o kombinaci barevného a bílého peří. Tuto vlastnost nenacházíme pouze u holubů, ale strakatý bývá například králík, pes, kočka nebo kráva. Ve vzácných případech může být bílý základ nahrazen jinou barvou a u strakatých jedinců nalézáme dvě základní barvy. Například čevenopruhou kombinovanou s černopruhou. Jedná se o vzácnou abnormalitu nazývanou mozaika. Cílem šlechtění u strakaté kresby je většinou rovnoměrnost a symetričnost barevného uspořádání, někdy i ohraničenost barevného rozhraní. Se strakatou kresbou se setkáváme většinou u plemen, kde není zbarvení hlavním sledovaným znakem. Můžeme uvést třeba plemena výstavních holubů, vyšlechtěných na bázi poštovního holuba. Z této skupiny je u nás nejvíce rozšířené plemeno německý výstavní holub a gigant. U obou plemen hodnotíme především tělesné tvary a postoj. Barva a kresba opeření je až na posledním místě. U gigantů často dochází k nešťastnému nahlášení kresebného rázu chovatelem a tím i zbytečnému negativnímu hodnocení výlukou. Pokud vystavovatel uvede do přihlášky například ráz tygr, nemůže mít oceňovaný jedinec prohozené, střídavě zbarvené letky a je po právu z oceňování vyloučen. Pokud by však chovatel nahlásil u stejného jedince zbarvení strakaté či stříkané, posuzovatel holuba vyloučit nemůže. Jelikož zbarvení není hlavním předmětem posuzování, jedince v případě nestandardní kresby potrestá snad pouze jedním bodem za nepravidelnou kresbu. Z praxe můžeme uvést, že v zemi jejich původu Americe, se již několikrát stal vítězným celonárodním šampionem holub gigant, dokonalých tvarů a postoje, ale naprosto nepravidelného strakatého zbarvení.

Na rozdíl od gigantů se strakatá kresba hodnotí například u nás málo známého sofijského strakatého rejdiče. Podle kresby se dělí na dva rázy. V jednom mají holubi  barevně uzavřené křídelní štíty. V druhém mají křídelní štíty otevřené a mají 10 ručních letek bílých. Se strakatou kresbou, částečně ustálenou, se můžeme setkat u birminghamského válivého rejdiče. Také u něj je však důraz na jiné plemenné znaky a kresba je při hodnocení uvedena až na posledním místě.

 Další zajímavou skupinou, kde se můžeme se strakatostí setkat, jsou španělští voláči, takzvaní zloději holubic. I oni patří mezi plemena, kde jsou cílem hlavního šlechtění ostatní životní projevy. Na výstavě VDT 2012 v Norimberku, jsme zaznamenali plemeno vzácného voláče španělského šlechtění v atraktivní kresbě černého straka. Jeho název v katalogu byl uvedený pod názvem Canariokröpfer. Těžko rozlousknutelným oříškem byl pro nás český ekvivalent tohoto jména. Nechceme navazovat na novotvary českých buditelů z předminulého století. Jak si jistě vzpomínáte z hodin české literatury, krkolomný název nosočistoplena se neujal a používáme jednoduchý kapesník. Proto jsme požádali „přítele na telefonu“, kolegu Slavibora Petržílku o konzultaci. Ten k tomuto tématu uvádí: „Úkol jste mi dali přetěžký. Už jen Vámi zmíněný  německý název holuba asi  není gramaticky správný. V němčině kanár se nepíše canar, canario (to je ze španělštiny), ale s K, tzn. der  Kanarienvogel.  Z informací, kterých se v holubářské literatuře lze dopídit,  je patrné, že název nepochází od  ptáčka kanára, ale od Kanárských ostrovů. Jak z toho tedy udělat přídavné jméno na způsob Plzeň-plzeňský, Louny-lounský atp. nevím, to je na zlomení jazyka či na směřování k  té klasické nosočistopleně. Váš návrh – kanárský – by určitě akceptovatelný byl a snad pro ty, kteří vládnou naším rodným jazykem, i srozumitelný. Mohlo by jim tedy být jasné, že vlastní název holuba není odvozen od ptáčka kanára (v tom případě by to muselo  být kanáří, (jako  vrabec-vrabčí, čejka-čejčí) i  když název Kanárských ostrovů  od ptáčka kanára odvozen je.   Na věc je možno jít i z jiné strany. Například němečtí autoři knihy Handbuch der Taubenrassen,  Schütte, Stach a Wolters, toto plemeno nazývají  Kanarischer Kröpfer.  Kanárští (?) voláči jsou zdrobnělí valencijští voláči s poněkud delším obličejem. O valencijském  voláči ale píší, že se jedná o argentinsko-nizozemské šlechtění původně španělského voláče. Co však nelze opomenout, u názvu tohoto plemena autoři v závorce   uvádějí poněkud záhadnou poznámku Pap Gabos ut Mallorqui.  Že by si pletli Kanárské ostrovy se středomořskou Malorkou (Mallorcou) se mi nechce věřit.  Věhlasný Erich Müller to však ve svém díle Alles über Rassetauben (2001)  vidí jinak. Ten kanárského voláče řadí mezi holuby tzv. španělských plemen (tehdy v Německu regionálně nebo lokálně chované) a říká o něm (ve shodě s Vámi pro něj má název Canariokröpfer, španělsky Buchon Canario), že je velice podobný voláči rafenovi (Rafenokröpfer, Boulat Rafeno) se středně dlouhým svěšeným voletem a s poněkud (téměř) krátkým  zobákem. A zmínku o něm ukončuje konstatováním, že pochází z Kanárských ostrovů (Kanarischen Inseln).

Po krátkém jazykovém rozboru vzniku nového českého názvu holubího plemene se vraťme k našemu tématu. Se strakatostí je spojené ještě jedno úskalí. Z genetiky víme, že zbarvení hlavy často určuje barvu očí a barvu zobáku. Při strakatosti se stává, že pokud převažuje bílé peří na hlavě, doprovodným jevem je tmavé, vikvové oko. To je však u mnoha plemen vadou výlukovou. Častá je také různookost. To znamená, že každé oko je jinak zbarvené v kombinaci tří základních barev. Podle pigmentace duhovky rozeznáváme oko žluté až červené, perlové a tmavé, jinak řečené vikvové. V úvahu připadá ještě oko růžové. Vzniká při úplné ztrátě pigmentace, tzv. albinismu, to je však velmi vzácné a v běžném chovu se s ním nesetkáme. Pokud hovoříme o různookosti, téměř u všech plemen se jedná o vadu výlukovou. Podobná situace přichází v úvahu u barvy zobáku. Pokud se bílé a barevné opeření nachází na rozhraní horní a dolní části zobáku, dochází často k jejich různému probarvení. U některých plemen s ustálenou kresbou, je toto zajímavé kontrastní zbarvení požadovaným plemenným znakem, například u holuba česká čejka. Zbarvená je horní část zobáku u rázu modrého a černého. Tmavá až černá barva kopíruje barevnou kapku. Spodní část zobáku navazuje na bílé opeření a je světlá až narůžovělá. U jiných plemen se nestejné probarvení zobáku považuje za vadu a je postihováno srážkou bodů.

 

 Pokud se bavíme o různookosti a strakatosti, poněkud odbočíme od tématu a zastavíme se u jednoho konkrétního případu plemene holubů se zajímavou historií. U římanů, obrů mezi plemeny holubů, je již minulostí, že bílí jedinci mohli mít oko vikvové. Jednalo se o římany tzv. českého, respektive československého šlechtění. Chov tohoto regionálního rázu nezasahoval pouze do dob režimu minulého, ale dle vyprávění pamětníků sahal daleko hlouběji, do dob první republiky a možná i Rakouska -  Uherska. Jejich předností byl nevídaný velký tělesný rámec a rozpětí křídel. Díky těmto vlastnostem byl český říman obdivovaný i v zemi jejich původu, Francii. Kromě vikvových očí, měli čeští bílí římani ještě jednu zajímavost. Na křídlech se často vyskytovaly tzv. kosírky. Tyto zvednuté letky druhého řádu, však způsobovaly tzv. nekrytá záda. Bílý holub říman stál po roce 1989 na rozcestí. Buďto ho dále šlechtit tzv. českou cestou, nebo se přizpůsobit a přistoupit na sjednocení se standardem země původu. Tou je země galského kohouta, Francie. Po dlouhém přešlapování na místě a možná i díky nedostatečné hrdosti našich chovatelů na um našich předků, českých chovatelů římanů, bylo rohodnuto se podřídit evropskému vzorníku. Tím končí historie českého římana. K zániku tohoto regionálního rázu přispělo i hodnocení na vrcholných evropských přehlídkách. Přestože bylo dopředu dojednáno, že bílí římani českého šlechtění budou posuzováni dle českých zvyklostí, opak byl pravdou. Kolekce byla oproti slibům oceněná výlukou. A to chovatelům zajisté vzalo vítr z plachet. Ale pojďme se vrátit od tohoto příběhu již pomalu zapadajícího prachem, k metodě převodu bílého římana českého šlechtění na římana „evropského“. U všech rázů, včetně bílého, je dnes předepsané oko perlové. Jedinou cestou vedoucí k vytouženému cíli, bylo převodné křížení, přes barevné rázy s okem perlovým. Bílých římanů s požadovaným okem bylo tehdy, jako šafránu a to pouze u později dovezených zvířat ze zahraničí. Vznikající strakatí jedinci se dalším výběrem na bílou barvu opeření a perlovou barvu oka začali postupně přibližovat požadovanému standardu. Odšlechtily se i kosírky a z počátku i nebývalá velikost a rozpětí křídel. Doprovodným jevem, tohoto náročného šlechtění, byla ještě v mnoha dalších generacích, různookost a nestandardní vikvové zbarvení očí. A to zvláště u strakatých jedinců. U vybělených běloušů mohl být doprovodným jevem i tmavý zobák. V dnešní době se už běžně setkáváme na výstavách s bílými římany s požadovaným okem perlovým a světlým zobákem. Ale vraťme se zpět k našemu tématu.

 

Další příbuznou kresbou, již výše zmíněnou, je ráz stříkaný, jinak řečený kropenatý. Jedná se o bílé nebo barevné pera na vymezených částech těla nebo po celém opeření včetně letek a ocasu. Na rozdíl od tygra, který má letky a ocas jednobarevný a prohození je výlukovou vadou, je střídání barevné letky prvního i druhého řádu a ocasu žádoucí. Zcela pravidelné střídání letek a per na křídelních štítech a velkých krovkách nazýváme kropenkou. U nás nejznámějším plemenem s touto čejčí stříkanou kresbou je holub česká čejka kropenka. Dalším plemenem se stříkanou kresbou je například slovenský piešťanský obr, starobylé italské plemeno z Kampánie  ascolano, německá modenka schietti i magnani, nejmenší slepičák italská modenka –triganino, španělský kruhový rejdič refilador a známější německý výstavní holub.

 

Všechny výše uvedené kresby mají něco společného. Jedná se o kombinaci barevného a bílého opeření a u hodnocených holubů často spolu souvisejí. Hlavním tématem článku je však kresba stračí. Pojmenování vzniklo podle našeho krkavcovitého ptáka straky obecné s příměrem „straka zlodějka“. To si vysloužila svojí zvědavostí a oblibou sbírat blýskavé předměty. Ty si odnáší do svého rozježeného hnízda ve větvích vysokých stromů. Při jejich následné kontrole se v nich v minulosti nejednou našly, kromě různých lesklých tretek i vzácné ozdoby ze zlata. Člověku však může nechtíc i znatelně uškodit, protože si do hnízda může odnést ještě planoucí oharky cigaret a tím způsobit i "nevysvětlitelný" požár.  Straka také „krade“ nebo spíše vybírá hnízda ostatním ptáčkům. Její potravou jsou jejich vejce či mláďata. Pleněním hnízd domácího a okrasného ptactva v našich domovech ji na reputaci také nepřidalo. Díky těmto vlastnostem se vžilo lidové rčení „krade jako straka“.

 

V bezprostřední blízkosti člověka straka nežije odjakživa. Původně se jednalo o plachého ptáka vyhýbajícího se styku s člověkem a lidským sídlům. Zvrat nastal v osmdesátých létech minulého století, kdy myslivci přestali hromadně tlumit stavy strak v honitbách. Straka začala osidlovat zahrady domků a sídliště měst. S jejich příchodem došlo k výraznému poklesu zpěvného ptactva. Zvláště kosi a drozdi nedokázali svá hnízda uchránit a straky jejich počty zdecimovaly. Dnes už i ochránci přírody uznávají, že je přírodu nutné regulovat. Přemnožení predátora, v našem případě straky obecné, způsobilo vymizení užitečného ptactva. Se zpěvem kosa a drozda se nyní setkáváme na jaře velmi zřídka a škodlivý hmyz, nacházející se na našich zahrádkách a sadech, nemá kdo sbírat. Užitečných sýkorek, zvonků, pěnkav, pěnic výrazně ubylo.

 

Velkým predátorem, který dokáže straky přirozeně tlumit je možná překvapivě výr velký. Rozšířený je i u nás na Plzeňsku. V okolí jeho hnízda se často nachází peří z ulovených strak. Pro nás holubáře je důležitá ještě jedna informace. Výr velký je také jediný predátor, který bez nebezpečí pokut od „ochránců přírody“ dokáže tlumit stavy námi neoblíbených dravců. Při svém nočním lovu často vybírá hnízda s mláďaty jestřába, sokola a dalších přemnožených „zahnutých zobáků“. Tím pomáhá regulovat dravé ptáky a nepřímo si vysloužil obdiv nás chovatelů. Výr velký je prostě náš spojenec.

 

Pokud se na straku obecnou (Pica pica) podíváme z hlediska zoologické taxonomie, zjistíme, že se jedná o krkavcovitého pěvce velikosti malého holuba, například figurity (cca 200 gramů), s již podrobně probíraným výrazným černobílým zbarvením. Charakteristickým rysem je delší ocas, na konci stupňovitě rozšířený. Má krátká široká křídla a její let je oproti ostatním krkavcovitým ptákům těžkopádný.  Straka má neuvěřitelně velký region svého výskytu. Nacházíme ji v Evropě, severní Africe, Asii a Severní Americe. Logicky není všude identická a vytváří 12 podruhů.  Přestože patří mezi pěvce, její hlas není libozvučný. Nepřeslechnutelný stračí řehtavý, či snad skřehotavý hlas svádí k pochybnostem, zda patří do stejné skupiny, jako již zmíněný drozd, kos, pěnice či slavík. Straka patří do čeledi krkavcovití. Společně s vránou černou či šedivkou, havranem polním, kavkou obecnou a krkavcem tvoří skupinu ptáků s velkou inteligencí. Kromě imitace lidského hlasu, dokážou podobně jako někteří savci používat nástroje pro získávání potravy. Někteří krkavcovití, především vrány dokážou zajímavě pečovat o své peří. K péči o svůj zevnějšek využívají mravence. Úmyslně rozhrabou mraveniště a svými perutěmi mravence provokují. Ti jim zalezou mezi pera, kde pomáhají mechanicky ničit parazity. K tlumení perožroutů využívá ještě chemické prostředky pomocí kyseliny mravenčí.

Na závěr se zmíníme, že pro svoji inteligenci se krkavcovití stali tématem různých bájí, pověstí a pohádek. Jistě si vzpomeneme na pohádku Sedmero krkavců od Boženy Němcové. Vrány se společně s čápy se dělí o zásobování našich rodin dětmi. Na rozdíl od čápů, kteří nosí kluky, vrány nosí do našich kolíbek holky. S dětmi je spojená i známá říkanka o vráně. Jak bylo zvykem v minulých povídáních o barvách holubů, i v v tomto článku si je připomeneme. Patří do našeho povědomí o soužití člověka s přírodou.


Vrána letí, nemá děti.

My jich máme jako smetí.
My je máme, neprodáme,

protože je rádi máme.

 

Našli jsme i jednu říkanku o strace.

 

Povídala straka vráně,
že má doma zlaté saně,
že ji sveze za drobeček
z doliny až na kopeček.
A ty, brachu, nebuď líný,
vyjdi z kola do doliny,
strace chleba drob
a na saně hop!

 

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovská

časopis Chovatel 4/2014

 

Lužický rejdič černýKelebek, vířívý rejdičrejdič straka žlutý
straka obecnáPortugalský rejdič stříkanýPoštovní holub ve vzácné kresbě mozaika
Lužický rejdič červenýOrientální rolerhamburský krátkozobý rejdič černá straka
Dánský rejdič černá straka"Kanárský voláč černá straka"Rejdič straka černý
Německý dlouhozobý rejdič černá straka

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 603 538 950, +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

Chovatelská přehlídka v Kolešovicích 8.-10.2.2019

vydáno:00.00.0000

img

Starobylá budova bývalé fary hostila počátkem února chovatelskou přehlídku.Několik fotografií...

»více

"Venčení" poníků

vydáno:19.01.2019

img

                                                                                                 ...

»více

PF 2019

vydáno:19.12.2018

img

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

Tvorba webových stránek ANT studio.cz