10aaa

jste zde: úvodní » Okrasní holubi » Skřivan polní a skřivánčí zbarvení u holubů


Skřivan polní a skřivánčí zbarvení u holubů

časopis Chovatel 10/2014

 

Jedním ze sledovaných znaků chovu okrasných holubů je zbarvení a jeho následná terminologie. V minulosti se používaly různé tradiční názvy, často se překrývající. Pro posuzovatele okrasných holubů bylo hodnocení tvrdým oříškem. Proto se dnes vychází z poznatků genetiky. Barvy holubů se sjednotily do tří výchozích skupin. Dělí se podle pigmentů, melaninů v peří holubů. Rozeznáváme intenzivní černou, červenou a hnědou barvu. Z těchto primárních kamenů je odvozená celá bohatá škála holubích barev. U většiny již bylo rozklíčované genetické pozadí. Z výchozí barvy vzniká zmenšením pigmentů v peří, barva rozředěná. Z černé vzniká barva šedohnědé, zvaná dun.  Ze základní červené vzniká barva žlutá a z hnědé pigmentace dostáváme hnědožlutou, řečenou khaki. Pokud v peří chybí barevné melaniny a peří není pigmentované, jedná se o opeření bílé. Při částečné pigmentaci vzniká strakatost. Z uvedených skutečností vyplývá, že opeření může být barevné nebo bílé.

 

 U barev rozředěných, kam patří i barva šedohnědá skřivánčí, dochází vlivem slunečního záření k postupnému zesvětlování peří. Zbarvení je například pod křídly tmavší, než peří vystavené světlu. Barva opeření je z hlediska posuzování nevyrovnaná. Největší rozdíly jsou logicky na sklonku léta před novým pelicháním. Peří je takzvaně vyšísované. Při posuzování barev rozředěných se jejich rozdílnost nepovažuje za vadu a na jednotlivé odstíny se bere ohled

 

S výše uvedenými barvami holubů souvisí ještě jedna zajímavost. Váže se k holoubatům. Mnoho vnímavých chovatelů zaznamenalo ve svých chovech rozdílnost ochmýření vylíhlých holoubátek. Ta se rodí buďto ochmýřená nebo holá. Tento rozdíl souvisí s budoucí barvou opeření. Při rozředěném zbarvení mají vylíhlá holoubata krátké a řídké chmýří, mohou být až holá. U barev intenzivních je pokryv těla hustý a dlouhý. Pokud máte v chovu kombinaci těchto barev, můžete již u malých holoubátek provádět cílenou selekci na požadované zbarvení.

 

 Pokud hovoříme o skřivánčí kresbě, musíme říci, že se jedná o nápadné kapraté zbarvení na štítech křídel v šedohnědé barvě a jak už víme, vychází ze základní barvy černé. Nápadně připomíná zbarvení skřivana polního známého svým příjemným zpěvem a charakteristickým třepotavým motýlím letem na jednom místě. Pro svůj veselý hlas a optimistický let byl nepřehlédnutelným partnerem pro naše předky pohybujících se v krajině a zajisté byl inspirací pro zmíněnou barvu holubů. Ta se popisuje jako zemitá s černohnědými podélnými čárkami.

 

Skřivan polní byl vzorem pro pojmenování nejenom barev, ale i plemen holubů. Asi nejznámějším je koburský skřivan. Spolu se skřivanem norimberským a uhlovým patří do skupiny německých skřivanů. Přestože ho řadíme mezi holuby tvaru, zbarvení je u něj důležitým znakem.  Peří má charakteristickou barvu šedohnědou, jinak nazývanou stříbřitou. Ve staré literatuře je připodobňovaná k čerstvě naškrábanému prachu z břidlice, bez hnědého nebo zažloutlého nádechu. Barvu břidlice si dnes můžeme již těžko představit. Ale ještě naši dědové používali ve škole břidlicovou destičku místo pozdějších sešitů a nově elektronických tabletů. Břidlice byla vsazená do dřevěného rámečku a součástí byla houbička na mazání textů napsaných křídou. Břidlice je poměrně měkká a dá se škrábat. A barva vniklého prachu byla inspirací pro pojmenování barvy u skřivana.  

 

Koburský skřivan se vyskytuje ve třech kresbách. Vedle pruhového a bezpruhého nás nejvíce zajímá kapratý. Tomuto rázu se říká také skřivánčí nebo pravý. V názvu koburský skřivan skřivánčí, se objevuje pojmenování po našem pěvci hned dvakrát. Kaprování křídelních štítů se vyžaduje stejné jako u skřivana polního, úzké a podlouhlé. Zajímavý je rozdíl kresby jednotlivých per ze štítu křídla. U kapraté kresby je vnější část praporu probarvená větší oválnou skvrnou Zato vnitřní část má skvrnu menší, redukovanou. U skřivánčí kresby jsou obě skvrny méně rozdílné a protáhlejší. Tím vzniká rozdíl mezi oběma kresbami. Charakteristickým rysem pro všechny rázy koburského skřivana je nevýrazný, matný zelený lesk na opeření. Na voleti se nachází charakteristická skvrna s okrovou barvou, někdy nazývanou oheň.

 

Dalším plemenem nesoucím jeho jméno je norimberský skřivan. Rozšířený je hlavně v zemi původu, v Německu. Setkat se s ním můžeme i u nás, hlavně na speciální výstavě Klubu hýlů a norimberských skřivanů. V letošním roce 2014 si 9. dubna připomeneme čtvrt století od jeho založení.

 

U norimberského skřivana je šedohnědé zbarvení kombinováno s bronzovou modifikací. Barva peří je většinou žlutě sírová a okrová. Proto se mu také říká zlatý skřivan. Pouze křídelní štíty jsou v šedohnědé řadě. Tím z něho vzniká holub velice atraktivního zbarvení. Podobně jako u koburského skřivana jsou známé tři rázy podle zbarvení stříbřitých křídelních štítů. Pruhovému a  bezpruhému se přezdívá mlynář u kapratého používáme název skřivánčí nebo tepaný, archaicky vičnatý. Při posuzování sledujeme u barvy především narezlost, zamodralost, zahnědlé pruhy, šedohnědé příuší a slitou kapratost.

 

Poslední z německých plemen je uhlový jihoněmecký skřivan, přezdívaný uhlíř. Jedná se o menšího holuba, označovaného kroužkem číslo 8. Chován byl již v 19. století, později téměř zanikl. Regenerovaný byl v roce 1951. Nemá žádné pernaté ozdoby. Zbarvení je tmavé až černé v různém stupni tmavé šedohnědé barevné řady. Předností je co nejtmavší barva a pěkný lesk.  Prsa jsou ozdobena ohnivým bronzem. Oči má oranžové až červené. Všichni holubi skřivani, podobně jako jejich jmenovec skřivan polní, vynikají temperamentem a jsou dobrými letci. V minulosti rádi a hojně polařili.

 

Kromě výše uvedených německých skřivanů se v zahraničí chovají ještě další plemena. Můžeme uvést chocholatého bernského holuba, někdy také nazývaného švýcarský skřivan se špičatou ozdobou hlavy. Jedná se o velice staré plemeno chované už v 17. století. Je podobné více koburskému skřivanovi, ale je menší a má s ním shodné zbarvení oka. To je požadované oranžové, oproti tmavému vikvovému oku u norimberského skřivana. Až do začátku minulého století se mu jednoduše přezdívalo polní skřivan. Od roku 1920 se mu říká, podle místa původu kantonu Bern, bernský skřivan. Podobnou shodu nacházíme u bubláka altenburského, kterému se původně také říkalo obyčejně polní bublák. V posledním vzorníku ho už najdeme pod názvem altenburský bublák. V dávné minulosti byl bernský skřivan chovaný spíše v tmavé varietě. V posledních desetiletích se dává přednost světlejší šedohnědé barvě se zářivě zlatou barvou prsou a pravidelnými tmavošedými trojúhelníky na štítě křídel. Někteří autoři vzorníků kresbu štítů popisují poněkud odlišně. Uvádějí, že křídla a záda jsou řídce posety sepiově hnědými skvrnami v podobě nesouvisejících trojúhelníčků.  Lesk je požadovaný především na voleti v barvách zeleně. Vadou je zamodralá barva a načervenalé nádechy lesku a svitu. Z dalších švýcarských plemen můžeme uvést ještě punčoškatého skřivana luzernského.

 

V další části článku se na chvilku zastavíme u tradičních názvů barev a kreseb šedohnědého zbarvení používaného našimi holubářskými předky. Některé termíny se používají do současnosti, některé jsou již neznámé, dalo by se říci knižní. U šedohnědé barvy se kromě již známého skřivánčího zbarvení, používaly další termíny. Můžeme uvést název břidlicová, černošedá, myšová, osiková, dun, kávová, dýmová, kamzičí (chamois), stříbřitá a v některých případech i hnědá, či kaštanová, kotlová, stříbroplavá, či šeděplavá a hnědopruhá. Je třeba říci, že některé názvy měly v lidové mluvě širší význam, zahrnovaly více barev a navzájem se překrývaly.

 

Dalším termínem je barva plší. Ta vychází ze zbarvení drobného savce plcha zahradního. Jeho kožíšek má nápadnou šedohnědou barvu. Termín plší barva, či pouze zkrácená verze plch, se stále používá u dnes již vzácného barevného rázu českého staváka stříbřitého pruhového. Z hlediska zbarvení a zvláště lesku a svitu se jedná o velice náročné plemeno. Někdy se mu říká lidově zelenáč. Když přidáme další selekční znak společný pro všechny české staváky volatost, můžeme konstatovat, že u jeho chovu zůstali pouze skalní příznivci, často bojující s úzkou příbuzenskou plemenitbou.

 

Zajímavé informace k šedohnědé barvě jsme získali od kolegy posuzovatele a znalce holubářské historie Ing. Františka Slepičky. K plší barvě je sděleno ve spisku Chov holubů pro užitek a sport, z roku 1910, od Antonína Jeřábka synonymum plch, myšák a plhák osikový. V knize Severína Flóry je uvedená standardní šedohnědá pod termíny plší modráci, myšák, plch, moučňák neb plavák. Josef Vrbka ve svém díle uvádí plch, myšák, zelenáč osikový, osika, osikový holub či pružák. Vojtěch Mrštík i Jindřich Voráček uvádějí, že plch může být hnědopruhý, ale i bělopruhý.

 

Jak už bývá zvykem v našem povídání o barvách holubů vycházejících ze zbarvení divokého ptactva, zmíníme se ještě o našich skřivanech a jejich bratránkovi chocholoušovi. Na našem území se můžeme setkat se třemi zástupci skřivanů. Nejznámějším druhem je skřivan polní (Alauda arvensis). Patří mezi zpěvné ptáky a řadí se do čeledi skřivanovitých. Je o něco větší než všeobecně známý vrabec. Pro nás starší je vrabec jasným pojmem. Ale znají velikost vrabce naši pokračovatelé? Pro mladou generaci může být problémem si vrabce představit. Existují místa, kde již téměř vymizel. Pro ně uvádíme, že skřivánka můžeme přirovnat k jim dobře známé počítačové myši. Dosahuje asi poloviční velikosti.  Skřivan hnízdí na zemi, ve skrytu travnatých trsů na okraji polí a luk. Je velice ostražitý a získat pěkný ilustrační obrázek je pro fotografa tvrdým oříškem. Skřivánek je buďto ukrytý na mezi na okraji pole, nebo si prozpěvuje vysoko na obloze. Nic mezi tím. Podobně, jako v minulosti, nám pomohl se sháněním ilustrační fotografie velký znalec ptactva a kanárů, člen redakční rady našeho časopisu, RNDr. Pavel Pivoňka. Pro porovnání se skřivánčí kresbou u holubů přinášíme obrázek nejenom skřivana, ale i jeho příbuzného chocholouše.

 

 Skřivan patří mezi naše původní obyvatele a vyskytuje se téměř po celé Evropě. Jeho rozšíření zasahuje i do Asie a severní Afriky. Na rozdíl od jižních států Evropy, kde skřivani žijí po celý rok, je populace z východu stěhovavá. Skřivani byli vysazeni, mimo své původní rozšíření, také na Havaji a v některých částech Severní Ameriky. Do nových oblastí si je přivezli evropští emigranti v předminulém století, jako vzpomínku na svoji původní vlast.

 

Dalším zástupcem je skřivan lesní. Je ze všech skřivanů nejmenší. Stejně jako skřivan polní je výborný letec a ptačí hudebník. Mnoho současných milovníků ptactva, ale i starých ptáčníků tvrdí, že skřivan lesní je náš nejlepší muzikant. Jeho projev je tklivý a jeho písně připomínají flétnovité tóny ylylylydadadyldadyldyldyldl. K nezapomenutelným zážitkům teplého letního podvečera patří jeho zpěv rozléhající se krajinou. Skřivan lesní dokáže nepřetržitě zpívat i přes hodinu a jeho hlas nemá žádný pravidelný řád. Neustále improvizuje, dalo by se říci džezuje. Nejintenzivněji zpívá na okrajích lesa nebo pasece časně ráno a podobně jako opěvovaný slavík, často hluboko do noci. Na základě podrobné analýzy zvukových záznamů hlasu skřivana lesního, bylo zjištěno přes 2000 variant a motivů jeho zpěvu.

 

 Skřivan lesní je pro naše povídání zajímavý také svým zbarvením. Má kontrastnější kresbu než skřivan polní a výraznější „kaprování“. Otázkou zůstává, zda jeho nápadnější kresba nebyla v minulosti inspirací pro skřivánčí kresbu u holubů. Ale to již dneska těžko zjistíme a pravda zůstane někde v minulosti, v dávných časech našich holubářských předků. Podobné dilema jsme řešili u pěnkavčí kresby, kdy zbarvení stehlíka více naplňovalo představu o původu zbarvení u holubů, než pěnkava obecná.

 

Posledním zástupcem je skřivan ouškatý. Má typickou černožlutou kresbu na lících. Na hlavě má prodloužená pírka, které připomínají krátké růžky, či ouška. Hnízdí v horách nad horní hranicí lesa a v tundře. K nám nepravidelně zalétá v zimních měsících.

 

Posledním zástupcem čeledi skřivanovitých je chocholouš. Lidově se mu v minulosti říkalo trpělka. Je větší, má nápadnou chocholku a nejčastěji se pohybuje po zemi. Obývá travnaté plochy kolem měst a zemědělských staveb. Rád se zdržuje také na travnatých plochách u malých i velkých letišť. Zvláště v minulosti rád vybíral potravu z koblížků tehdy rozšířených koní. Dnes je na ústupu a patří mezi silně ohrožené druhy. Na rozdíl od ostatních skřivanů není stěhovavý a jeho zbarvení je poměrně vzdálené kresbě skřivánčí.

 

Ke skřivanovi se vážou různé říkanky, básničky a rčení. Lidová slovesnost spojovala v minulosti život na vesnici a byla často ovlivňována okolní přírodou. Určitě každý z nás řešil dilema, jestli je z hlediska spánku spíše skřivan nebo sova. Je všeobecně známé, že skřivánci nemají problém vstávat brzo ráno, naopak sovy jsou nejaktivnější v nočních hodinách.  Asi nejznámější pořekadlo o skřivanovi se váže k příchodu jara. Říká se: „Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout.“  Skutečný přílet skřivana z teplých krajin nepřipadá na druhého února na svátek Hromnic, ale až na 24. února. Na tento termín se váže další pořekadlo: „Na svatého Matěje, pije skřivan z koleje.“ Rozpor mezi daty má své důvody a odpověď musíme hledat v historii. Pokud vyloučíme, že si naši předci pletli stěhovavého skřivana s nemigrujícím chocholoušem, zůstává vysvětlení v rozdílnosti současného a středověkého kalendáře.  Tehdejší Juliánský kalendář už způsobil již mnoho rozporů. Pro ty starší je asi nejznámější Velká říjnová revoluce oslavovaná v listopadu. Podobně se posunul svátek Hromnic při přechodu na Gregoriánský kalendář v roce 1584. Navíc ve středověku, za dob vlády krále českého a císaře římského Karla IV., bylo u nás daleko teplejší počasí než dnes. Důkazem vlídnějšího klima bylo úspěšné zakládání vinic v méně příznivých oblastech. Jaro tehdy začínalo o nějaký ten pátek dříve. Přestože se pranostika o Hromnicích, se současným datem trochu míjí, zůstává stále živá a návrat skřivana patří mezi první posly toužebně očekávaného jara.

Na závěr uvedeme, že skřivánek měl na našem území, ale i mezi sousedními národy slovanského původu, různé pomístné názvy. U všech nacházíme podobný základ slova. Pro zajímavost uvedeme některé z nich. Moravané ho v minulosti nazývali škvrlánek, škřivánek. Ve Slezsku ho pojmenovali škobranek, škobruněk. Slováci používali krajové názvy škorváň, škorvánok, škovráň, škovránoček, škrováň, škrovánek.

A na úplný závěr přidáme říkanku o skřivánkovi, poslovi jara: „ Zemi dusí ještě sníh, skrývá se i v oblacích. Bledulka ven vykukuje, klobouček si upravuje. Skřivan v poli poletuje, zpěvem jaro přitahuje. Vrzy, vrzy, to mě mrzí, jaro ještě nepřichází. Jen si počkej skřivane, vítr jaro přivane. Přijde brzo zas, bude tady včas.“



Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

foto  - 5800foto  - 5799foto  - 5801
foto  - 5798foto  - 5802foto  - 5804
foto  - 5803foto  - 5805foto  - 5806
foto  - 5807foto  - 5808foto  - 5809

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

Tisková zpráva

vydáno:01.02.2024

img

Český albín

vydáno:01.02.2024

img

PF 2024

vydáno:24.12.2023

img

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

Tvorba webových stránek ANT studio.cz