Pěnkava obecná a pěnkavčí kresba

 časopis Chovatel 12/2013

V holubářské terminologii kreseb a barev můžeme narazit na pojmenování pěnkavčí kresba. Logicky lze usuzovat, že pojmenování vzniklo z nápadné podobnosti se zbarvením našeho pěvce, pěnkavou obecnou. Avšak tato zdánlivě jednoduchá úvaha není jednoznačná. Pokud se podíváte na zbarvení pěnkavy, zjistíte, že její kresba jen velice vzdáleně připomíná pěnkavčí kresbu u holubů. Bílé skvrnky jsou nevýrazné a nacházejí se na druhé straně letky, u prachové části praporu. V základním postoji, i při roztaženém křídle, je téměř neznatelná. Daleko shodnější kresbu můžeme nalézt u jiného našeho pěvce stehlíka obecného. Zvláště při pohledu ze zadu, je kresba dobře viditelná a kontrastní. Nabízí se tedy otázka, proč nenazýváme předmětné zbarvení stehličí kresbou?

Po konzultaci s odborníkem na naše pěvce a harcké kanárky, RNDr. Pavlem Pivoňkou, jsme došli k závěru, že zdánlivě nelogické pojmenování by mohlo mít původ v anglickém pojmenování pěnkavy. Anglický výraz finch, česky pěnkava, má v angličtině širší význam než pěnkava v češtině. Tímto názvem se označují i stehlíci (goldfinch) a například astrildovití pěvci. U nás zažitý výraz pěnkavčí kresba mohl vzniknout v minulosti nesprávným překladem z cizojazyčné literatury. Určitým argumentem pro tuto myšlenku je holubí plemeno dánský stehlík, u kterého nacházíme výraznou pěnkavčí – stehličí kresbu. Z výše uvedených argumentů vyplývá, že by kresbu lépe charakterizoval název stehličí kresba. Jelikož se po několik generací používá u našich holubářů termín pěnkavčí kresba, budeme ho i my aplikovat v další části článku. Zvyk je železná košile a u holubářské terminologie to platí dvojnásobně.

A jak pěnkavčí kresba u holubů vypadá a na které části těla ji najdeme? S pěnkavčí kresbou se setkáváme na konci ručních a někdy i loketních letek. Nejčastěji se jedná o různě velké bílé oválné skvrny zasahující do vnějšího i vnitřního praporu obrysového pera. U loketních letek jsou skvrny větší, často přecházející do výrazného probělění letky, zvláště v koncové části. V některých případech může být pěnkavčí kresba takzvaně obrácená. Na světlém podkladu se objevují barevné oválné znaky. Nejčastěji se vyskytuje červená nebo žlutá skvrna na zesvětlených letkách u barevné řady skupinové a to především v barvě červeně a žlutě plavé. Tyto zvláštní barevné efekty jsme zaznamenali například u nás sporadicky chovaného rumunského holokrkého rejdiče v plnobarevném dominantně červeném nebo dominantně žlutém zbarvení. Pěnkavčí kresba je u „holokrček“ předmětem šlechtění a je předností.

Pěnkavčí zbarvení je efektivní nejenom na roztaženém křídle, ale i při základním postoji holuba. Na barevných letkách můžeme pozorovat skvrnky připomínající roztažený perlový náhrdelník. Kontrast barev a pravidelné uspořádání oválných skvrnek je velice atraktivní a pohled na tuto zajímavou kresbu potěší nejen vyznavače holubí krásy. S pěnkavčí kresbou se můžeme setkat u holubů mnoha plemen, zvláště u skupiny řazené mezi barevné holuby.

Pěnkavčí kresba vzniká většinou působením komplexu genů s názvem toy stencil a doprovází další barvy a kresby u holubů.  V literatuře je uváděno, že se jedná o geny s více alelami označenými Ts1, Ts2, Ts3. Díky tomuto souboru genů dochází k probělení barevných okrsků na rozprostřeném zbarvení a vzniká námi sledovaná pěnkavčí kresba při zachování původní tmavé kresby a barvy. Z hlediska genetiky je třeba připomenout, že v případě šlechtění těchto barev pomocí faktoru dominantní opál, značený Od, nám barvy zesvětlají a sledovaná pěnkavčí kresba není přítomná.

 Známe mnoho plemen holubů s pěnkavčí kresbou. Asi nejznámější je již zmíněný dánský stehlík a holub špaček. Souběžně s oválnými skvrnami na letkách se u těchto plemen projevuje díky faktoru toy stencil stříbrobílé probělení na ohraničených okrscích na povrchu opeření. U špačka se kresba ustálila ve známý půlměsíc na voleti, u stehlíka způsobuje prosvětlení barvy na horní polovině těla s charakteristickou tmavou kresbou tváře. U špačka však nemají všechny rázy pěnkavčí kresbu. Skvrny na ručních letkách se objevují u špačka mramorovaného a stříbřitě šupkatého. Naproti tomu u dánského stehlíka se vyskytuje pěnkavčí kresba u všech barev a kreseb. Hodnotí se ostrost skvrn a jejich pravidelnost. Můžou být různé velikosti, ale musí být kulaté a nesmí narušovat kresbu praporců. Při zavřeném křídle je ideální kresba praporců neznatelná a pěnkavčí kresba tvoří pravidelnou skupinu světlých skvrn.

  Jak jsme se už zmínili pěnkavčí kresba je doprovodným jevem šupkatosti na štítech křídel nebo bělopruhosti. Z českých plemen můžeme uvést českou čejku šupkatou. S pěnkavčí kresbou jsme se setkali i u českých staváků. Při šlechtění černé šupkatosti byla doprovodným jevem výrazná pěnkavčí kresba. Je však otázkou, zda bude o náročnou kresbu s oválným zbarvením na konci letek v dalším šlechtění zájem.

 Pokud se přidá ještě faktor bronzový, prosvětlené okrsky pěnkavčí kresby se mění na barevné. Černá barva se mění na bronzovou, červená na ohnivou, někdy uváděnou jako vínovou, hnědá na rudohnědou, šedohnědá na sírovou, žlutá na zlatožlutou, hnědožlutá na okrovou. Příkladem pěnkavčí kresby s faktorem toy stencil bronz je atraktivní zbarvení u české lysky černé bronzově šupkaté.  U tohoto plemene se pěnkavčí kresba projevuje oválnými bronzovými skvrnkami na černých koncových letkách.

 Dalším zajímavým představitelem s bronzovou modifikací pěnkavčí kresby je u nás téměř neznámé durynské plemeno barevného holuba (přesný název upřesníme až v další části článku). Velice pěknou a početnou kolekci jsme zaznamenali na 61. norimberské výstavě VDT v roce 2012. Plemeno bylo vyšlechtěné z hýlů a původních sedlatých holubů. Po válce se na jeho regeneraci podílel holub špaček a holub měděný běloocasý. Vyniká vysokým zeleným a purpurovým leskem, který přechází až na ruční letky zdobené pěnkavčí kresbou. Jelikož jsme nezaznamenali v stávající holubářské literatuře oficiální překlad tohoto holuba, uvedeme jeho celý název v němčině (Thüringer Goldkäfertauben glattköpfig). V knize číslo dvě od Emanuela Pangráce je uvedený pod názvem durynský zlatokaštanový holub. Tím jsme zdroj informací vyčerpali. O konzultaci jsme požádali  kolegu Slavibora Petržílku. Ten k tomuto méně známému holubovi s nádhernou pěnkavčí kresbou a leskem uvedl: „Neuvědomuji si, zda už některý z českých autorů název vzpomenutého plemena (Thüringer  Goldkäfer) překládal.  Pokud bych měl být první, doporučoval bych jediné – durynský zlatohlávek. Druhé slovo v názvu (Goldkäfer)v němčině je označením pro brouka zlatohlávka (cetonia, bedrunka -  rod brouků listorohých, kterých je asi 150 druhů). Barvu opeření a zejména  lesk tohoto holuba lze při trošce fantazie přirovnat k barvě (lesku) běžného a známého brouka zlatohlávka. K  domněnce, že by název plemena měl být překládán jako „zlatokaštanový“ svádí zřejmě skutečnost, že někteří němečtí autoři lesk jeho opeření  popisují jako „glänzend kastanienbraun“.“ Pro lepší představu zveřejňujeme fotografii tohoto zajímavého plemene v tomto článku. Pro úplnost je třeba dodat, že pojmenování durynský zlatohlávek jsme později ještě objevili v knize Holubí plemena a jejich chov od Vojtěcha Mrštíka napsané v letech 1942 – 1950.

Pěnkavčí kresbu nosí i plemeno holuba patřící mezi holubářské vzácnosti. Je jím stříbrný hvězdičkový holub nazývaný hyacint. Pochází z Francie, ale vyšlechtěn byl v Holandsku. Jedná se o starobylé plemeno uváděné již ve staré francouzské literatuře (1774) s výše uvedeným faktorem toy stencil. Zbarvení je modré, tmavě ocelové. Geneticky se jedná o tmavě modrého kapratého holuba (Ct) s velmi tmavým ocasem, ale ještě znatelným tmavým pruhem na jeho konci a s výrazným leskem. Štíty křídel jsou jemně a pravidelně šupinaté. Holuba zdobí výrazná pěnkavčí kresba. Holub byl po 2. světové válce téměř neznámý. Pravděpodobně regenerací pomocí příbuzného dánského stehlíka, špačka a možná i holuba košoa byl tento relikt 18. století pro další generace zachráněn.

V další části našeho povídání, se zmíníme o ptácích, podle kterých vznikl název pěnkavčí kresba. Jak jsme se už v úvodu zmínili, jedná se především o pěnkavu obecnou a stehlíka obecného.

A co má pěnkava, stehlík, ale i například čížek, kos, hýl, dlask společného? Z hlediska zoologického zařazení patří do největšího řádu ptáků nazývaného pěvci (Passeriformes). Dále se dělí na dva podřády křiklaví (sem řadíme třeba známého krkavce, vránu či havrana) a zpěvní. Skupina pěvců čítá neuvěřitelných 5200–5500 druhů. Toto množství představuje více než polovinu druhů všech ptáků na světě. Tím se pěvci stávají bezkonkurenčně největším řádem. Pěvce můžeme potkat na celém světě, v lesích, na pouštích, v tropických oblastech i za polárním kruhem. Jsou považováni za stromové ptáky s nohama uzpůsobenýma k sezení na tenkých větvích. Nejcharakterističtějším znakem pro všechny je jejich zpěv. Některé druhy dokážou vytvářet složité hlasové projevy. V případě ptáků z čeledi krkavcovitých je všeobecné známé, že dokážou napodobovat lidský hlas, podobně jak to známe u papoušků.  Díky tomu jsou pěvci považováni za velice vyspělé a učenlivé. Pro tyto vlastnosti jsou některé druhy chovány již od nepaměti pro potěšení lidí. Snad nejznámější je chov harckých kanárků. Pro zajímavost můžeme uvést, že jejich chovatelé cíleně šlechtí kanárky na kvalitu zpěvu a mezi sebou soutěží. Tato činnost, dalo by se říci sport, je organizovaná v našem Českém svazu chovatelů v sekci Ústřední odborné komise chovatelů zpěvných kanárů.

Pro zlepšení hlasu, zbarvení opeření a také zájmu o novinky, se především v minulosti křížili kanáři s našimi domácími pěvci, především z čeledi pěnkavovití. Odchovaní jedinci byli většinou neplodní, ale díky svým specifickým vlastnostem jsou dodnes mnohými chovateli vyhledáváni. Ke křížení se používá například pěnkava, stehlík, čížek, zvonohlík a konopka. Křížení není jednoduchou záležitostí, zvláště pro odlišné etologické a morfologické znaky a často i jiný počet chromozómů. Proto jsou úspěšně hnízdící páry i odchovy náležitě ceněny. V minulosti je chovali především drobní řemeslníci pro potěšení při své práci. Milovníci výtvarného umění si jistě vzpomenou na známý obraz českého malíře Quida Mánesa s názvem Starý mládenec, na kterém je pod klenutým oknem zavěšená klícka s ptáčkem zpěváčkem. V době před masovým rozhlasovým vysíláním, v dobách Rakousko – Uherské monarchie, byl chov pěvců nejrozšířenějším způsobem lidského obveselení. Zpěváčci se většinou v zajetí nemnožili, ale získávali se z volné přírody. Lovem pěvců, odborně nazývaným čižbou, se v minulosti živilo mnoho lidí. Je třeba zmínit, že ne všichni odchycení ptáci skončili v klíckách. Mnoho z nich zpestřilo jídelníček našich předků. Na odchyt se používal lep z kuliček jmelí, falešné větvičky nazývané vějičky nebo sítě. Při lovu pomáhali i již domestikovaní ptáci, nazývaní vábníci. Mezi nejvíce lovené pěvce patřili stehlíci, konopky, pěnkavy, čížkové a do červena zbarvení hýlové, podle kterých vzniklo rčení, že máme hejla na nose (je červený). Dnes je lov volně žijícího ptactva zakázaný.

Předmětem našeho zájmu v další části článku, bude podobně jako v minulých dílech o barvách a kresbách holubů, především pěnkava obecná, díky níž používáme termín pěnkavčí kresba. S tímto pěvcem se setkáváme u nás poměrně často. Přes léto ji můžeme vidět na zahradách, v parcích, ale i v lese. V zimě je častým návštěvníkem ptačího krmítka ve městech. Žije u nás celoročně. Zvláště na jaře jí prozradí nezaměnitelný hlas. Z mateřské školky si možná vzpomenete na říkanku charakterizující její popěvek: „Náš tatíček nebožtíček bývával krejčíííí.“ Pěnkava kromě hlasu zaujme i svým zbarvením. Zvláště sameček je ve svatebním šatu pěkně vybarvený. Velice snadno ho poznáme podle šedomodrého zbarvení na temeni hlavy, dále podle hnědočervené hrudi, kaštanově hnědých zad a lahvově zelené kostrče. Samičky jsou naopak barevně velmi nevýrazné. Jejich tělo je hnědavé, s výjimkou bílých pásků na křídlech a ocasních perech, které jsou u obou pohlaví.

Jistě stojí za zmínku, že pěnkavy a domácí holubi se zapsali do historie z hlediska teorie vývoje druhů. Což je pro nás holubáře jistě zajímavá informace. Tyto dvě skupiny ptáků se staly inspirací známému anglickému přírodovědci Charlesovi Darwinovi v roce 1835 pro sepsání převratného díla s názvem: “ O vzniku druhů přírodním výběrem neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život.“  Inspirací mu byl evoluční vývoj pěnkav na území ve východní části Tichého oceánu nazývaném Galapágy.  Ostrovy vznikly po sopečné erupci a z počátku nebyly osídleny žádným živočišným druhem. Dalo by se říci, že se z evolučního hlediska jednalo o nepopsaný list papíru. Na nově vzniklém území došlo k postupnému náhodnému osídlování rostlinami a živočichy. Druhově málo početná populace zvířat vedla na těchto ostrovech k překotnému vývoji druhů zaplňujících volné ekologické potravinové a prostorové možnosti tamní přírody. Jedním z nich byla právě darwinova pěnkava. Z jednoho prapředka původní pěnkavy se za poměrně krátkou dobu vytvořily nové druhy s rozdílnou stavbou těla a potravní specializací. Darwin při svých výzkumech sledoval především rozmanitý tvar ptačího zobáku s ohledem na způsob obživy.  Své názory opíral o pozorování třinácti druhů galapážských pěnkav žijících na jednotlivých ostrovech. Každá pěnkava totiž má odlišný zobák, který je dokonale přizpůsoben různé potravě a zaručuje tak pěnkavě lepší možnost nasycení. Zvířata si díky specializaci navzájem nekonkurují. Například u pěnkavy zemní se vyvinul silný zobák uzpůsobený na louskání tvrdých semínek. Podobný zobák můžeme nalézt u našeho většího pěvce, dlaska tlustozobého. Naopak pěnkava kaktusová je charakteristická dlouhým špičatým zobákem, s kterým prozkoumává květy kaktusu a saje nektar.

 Snad nejkurióznější pěnkavou je podruh pěnkavy ostrozobé. Angličané ji nazývají pěnkava upíří. Tato pěnkavka s velice ostrým zobákem žije na nejsevernějších ostrovech Darwin, Wolf, Pinta a Marchena. Svůj ostrý zobák využívá k napadání jiných ptáků (nejčastěji terejů), kterým způsobuje krvácející zranění. Pěnkavka si pak pochutnává na krvi z ran svých obětí. Krev je pro ni zřejmě zdrojem proteinu. Kupodivu se ptáci jejím útokům příliš nebrání. Vědci spekulují, že původně vybírala pěnkavka terejům z peří cizopasníky a ti její návštěvy vítali. Později pěnkavky zjistily, že terejové mohou poskytovat i jiné zdroje potravy. Nicméně ptačí krví si pěnkavka ostrozobá pouze zpestřuje jídelníček. Základem její stravy jsou, podobně jako u ostatních příbuzných, především semena a hmyz. Občas si pochutná i na nektaru opuncií.

Své teorie o pěnkavách zjištěné na Galapágách srovnával přírodovědec Charles Darwin s plemeny holubů vzniklých z jednoho předka. Poukazoval na skutečnost, že holub skalní je z hlediska šlechtění velice tvárný. Za několik století, v některých případech i desetiletí, bylo chovateli po celém světě vyšlechtěno neuvěřitelné množství rozličných druhů holubích plemen, rozličných tvarů, kreseb, barev a životních projevů. Čtenáře jistě zaujme informace, že Charles Darwin byl milovníkem chovu holubů. Za svůj život vyzkoušel mnoho plemen nejenom z britských ostrovů, ale i kontinentální Evropy. Byl i členem holubářských spolků. Chovaná plemena často křížil, aby si potvrdil v praxi své teorie. Ve svých publikacích o holubech se zabývá jejich historií systematickým roztříděním holubích plemen a poznatky z genetiky. V loňském roce 2012 jsme si připomněli 19. dubna 130. výročí od jeho úmrtí.

Na závěr našeho povídání o holubech a pěvcích přinášíme říkanku o výše zmíněném drobném, ale hezky zbarveném čížkovi s příjemným hlasem. Pro mnohé čtenáře je známá z dětství, pro ty dříve narozené možná z četby svým vnoučatům.

Čížečku, čížečku, ptáčku maličký, pověz nám čížečku, jak sejou mák? Aj tak, tak, sejou mák, ták sejou mák, aj tak, tak, sejou mák, ták sejou mák. Čížečku, čížečku, ptáčku maličký, pověz nám čížečku, jak roste mák? Aj tak, tak, roste mák, ták roste mák.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovská