10aaa

jste zde: úvodní » Okrasní holubi » Od holubářských cechů k založení prvního chovatelského spolku


Od holubářských cechů k založení prvního chovatelského spolku

 aneb

Pospolitost ctitelů symbolu Ducha svatého

 

zveřejněno v časopise Chovatel 9/2016 

V dalším článku o historii holubářství a ostatního chovatelství se budeme zabývat především dobou ohraničenou dvěma letopočty. První představuje zánik holubářských cechů po roce 1848. Druhý je určený vznikem prvního chovatelského spolku v Praze v roce 1877.  Při pátrání v dobových textech se objevily zajímavé novinky související s chovatelstvím. Bylo by škoda, se o nich nezmínit. Často však překračují sledovaný časový interval. V téměř třicetileté historii druhé poloviny 19. století je přesto informací o holubářství poměrně málo. A jaký je důvod?

Chov holubů před rokem 1848 byl omezován a regulován tehdejší vrchností. Ochrannou ruku nad tehdejšími holubáři drželi představení holubářských cechů pomocí svých práv (artikulí). Cechmistři společně s cechovním inspektorem zajišťovali rozvoj holubářské obce. Po zrušení cechů došlo k přerušení starých pořádků. Nastalo období stagnace a změn. Podle některých autorů došlo k mírnému poklesu chovatelů holubů. Dá se říci, že konec první poloviny 19. století není pro holubáře obdobím rozkvětu, ale spíše úpadku.

Již římský filosof Lucius Seneca říkal: „Neroste květina, která se často přesazuje (Non convalescit planta, quae saepe transfertur).“ Ale všechno špatné je k něčemu dobré. Chov holubů v našich zemích nezanikl, ale posouval se dále. Jak říkal další římský myslitel Publius Ovidius: „Vše se mění, nic nehyne (Omnia mutantur, nihil interit).“ Na zaniklých základech bývalých cechů se začalo tvořit podhoubí pro počátek budoucích chovatelských spolků. Docházelo ke vzniku a rozvoji české holubářské literatury a chovatelských periodik.

Mezi první vlaštovky řadí holubářští teoretici dílo od autora Františka Špatného z roku 1862. Jedná se o první česky psanou publikaci o holubech. Další vydaná holubářská kniha od doktora Vladislava Šíra, o které jsme obsáhleji informovali na stránkách tohoto časopisu v minulosti, spatřila světlo světa až v roce 1880 a spadá již do třetí části námi sledovaného období, zmíněné v prvním článku.

Zajímavé informace, popisující období po zrušení cechů, jsme objevili v článku vedoucího redaktora Matěje Hlineckého (1854-1934) v periodiku z 19. století Kuří dvůr. Z jeho pojednání můžeme zjistit, že po rozpuštění holubářských cechů, vznikaly na našem území svobodně se utvářející holubářská družstva a kluby. Jednalo se pravděpodobně o menší organizace bez centrálního řízení. Oproti holubářským cechům měly modernější uspořádání. Nechme promluvit starobylou češtinou redaktora Hlineckého: „Bašty českého holubářství (bývalé cechy) vzaly dle jména za své, ale stává zato neméně tolik, družstev a klubů holubářských svobodné se utvořivších bez artikulů švabachem psaných, hodnostářů volených a jiných formalit sice, kdež pospolitost ctitelů symbolu ducha svatého týž úkol jako před lety (v období cechů) řádně plní. Prodává, vyměňuje a nadsazuje, jako staří naši předkové měli v obyčeji. Milovníků holubů neubylo valně a chov jejich novější dobou stižen různými okolnostmi…“ Pokud se čtenář v citaci plné archaického slovosledu neztratil, mohl si přiblížit období začátku druhé poloviny 19. století. V článku se dále uvádí, že se tehdejší holubáři pravidelně potkávali ve svých klubech. Setkání lákalo i české buditele a písmáky, kteří zaznamenávali lidovou slovesnost a veselí lidu českého. Redaktor Hlinecký v článku o holubářích dále píše: „Nebyla to žádná zvláštnost, že milovníci holubů pravidelně ke schůzkám i z dosti velké vzdálenosti se dostavili a cestou více hodin razili, jen aby hovoru a vypravování příhod týkající se holubů byli přítomni. Netřeba dokazovati, že jako dosud i tehdáž latina holubářská kvetla a prášilovské kousky často bylo slýchati. Velmistr klubu a majetník budovy bílou zástěrou opásán, vítal srdečně každého příchozího, nazýval je kmotránkem… Místností spolkovou byla dřevěná chalupa se světnicí, postrannou síní a komorou, jakých obydlí ve vesnicích i menších městečkách na stejná brda stavěných bezpočetně bývalo a v odlehlejších krajích naší milé vlasti dosud stává. V neděli a ve svátek, určené dny schůze, byly v síni i ve světnici velké dřevěné klece na způsob oněch na sušení homolek, jen ve větších rozměrech…Učitel z okolní vesnice as 2-3 hod. vzdálené nevynechal ani jedno sezení a snad ho více zajímal hovor a povídky všeliké, vypravované v klubu, než holubi sami…siváci, bubláci, semenáči, staváci… „

Z textu vyplývá, že holubáři byli čtveráci, šprýmaři, zkrátka veselá kopa. Jestliže se zabýváme badatelstvím v holubářském oboru, zápisky zmiňovaného kantora by mohly být zajímavou studnicí tehdejších zvyků našich holubářských předchůdců. Je možné, že zapsané informace čekají v regionálním muzeu, či archivu, nedaleko popisovaného místa tehdejšího holubářského spolku, na své odhalení. Z informací od redaktora Matěje Hlineckého si lze udělat představu o holubaření na venkově a menších městech, po zrušení cechů.

Ve velkých městech, především v Praze, se holubářství vyvíjelo poněkud odlišně. Zajímavou informaci o chovatelství z 2. poloviny 19. století lze najít v souvislosti s císařským radou Ferdinandem Hillerem. Byl zakládajícím členem Spolku pro chov drobného hospodářského zvířectva v království Českém v roce 1877. Předtím působil v různých hospodářských společnostech a podílel se na vzniku hospodářských škol. V letech 1867 – 1870 mu byla svěřená redakce Hospodářských novin, kde hojně propagoval drůbežnictví. Svojí pílí přispíval především k zdokonalení hospodářského výstavnictví včetně drobných hospodářských zvířat. Roku 1867 zastával funkci jednatele prvního výstavního trhu, jehož součástí byla drůbež a holubi, pořádaného v dnes již zrušené Kanálské zahradě na Vinohradech v Praze. Zahrada se jmenuje podle jejího tehdejšího vlastníka hraběte Josefa Emanuela Malabaila de Canal. Syn italského velvyslance ve Vídni patřil mezi význačné průkopníky rozvoje hospodářství, chovatelství drůbeže a botaniky v Praze. Roku 1783 koupil v horní části Václavského náměstí v Praze jednu z nejstarších vinic za Koňskou bránou patřící po dlouhá století rodině pražského lékárníka a přítele císaře Karla IV. Později přikoupil sousední vinice a usedlost. Kolem všech pozemků nechal zbudovat kamennou zeď. Na získaných pozemcích vybudoval botanický park a rozsáhlé skleníky, plné vzácné vegetace. Ve dvorci založil vegetační fyziologickou stanici a posluchárnu botanických věd při Karlové univerzitě. Zasloužil se o rozvoj moderních poznatků při roubování ušlechtilých dřevin.

Pro nás má velký význam zřízení chovu domácích zvířat v usedlosti Herzovka. Roku 1793 řídil pokusnou stanici pro ukázky hospodářských plemen zvířat a zemědělských strojů.Vedle skotu se zaměřil na význačná plemena drůbeže dovezená ze Švýcarska. Byl propagátorem tzv. velkého drůbežnictví, dnes bychom řekli velkochovu drůbeže. V areálu jsme mohli najít i malou zoologickou zahradu. Vedle voliér s domácím a cizokrajným ptactvem mohli návštěvníci obdivovat jezírka s rybami a pavilon s opicí. Tradice zvěřince zařadila zahradu Kanálku mezi 14 vytipovaných míst pro vznik ZOO v Praze. Jednalo se o lokality  Cibulka, Košíře, Troja, Petřín, Strahov, Kinského zahrada, Vysočany, Štvanice, Kanálka, Klamovka, Stromovka, Letná, Šárka a Hloubětín – údolí Rokytky

V zahradě a hospodářském areálu vytvořil hrabě Canal na svoji dobu moderní zemědělské centrum. Často se zde konaly hospodářské výstavy. Součástí byly přehlídky drobných zvířat. Asi nejslavnější přehlídka byla pořádaná roku 1834 pod patronátem hraběte Šternberka, budovatele neúspěšné lánské koněspřežky. Na slavné výstavě byly předvedeny novinky ve šlechtění a dovozu hospodářských zvířat, především ovcí, skotu a zemědělské techniky. V dobových periodikách vydávaných v 19. století nacházíme časté odkazy na mecenášskou činnost hraběte Canala. Mezi nejstarší česky psané časopisy, ze kterých lze čerpat dobové informace, patřily Kwěty české. V roce 1835 přejmenované pouze na Kwěty. Jejich šéfredaktorem byl v té době známý básník Josef Kajetán Tyl.  Plzeňské chovatele jistě zaujme informace, že slavný literát jezdil na mlýn do Nezvěstic, dnešní oblíbenou výrobnu krmných směsí Fink. Tehdejší mlynář byl bratrancem tvůrce české hymny.

 Od roku 1800 zpřístupnil hrabě zahradu Kanálku, jak se jí lidově říkalo díky neobvyklému italskému jménu, široké veřejnosti. Lidé dobroty zneužili a v hospodářském areálu došlo ke škodám na rostlinách i domácích zvířatech. Vstup do parku hrabě nezrušil, ale začal regulovat počty návštěvníků. V blízkosti bývalých vinic, táhnoucí se až ke Královským vinohradům, založil v roce 1808 hospodářské (zemědělské) výstaviště. V roce 1811 byl postaven malý pokusný cukrovar pro potřeby studentů. Vybudovaná zahrada sloužila především přírodním vědám, univerzitě a zemědělské osvětě. 

Areál zahrady Kanálka získal v mocnářství velikou popularitu nejenom mezi milovníky chovatelství a botaniky. Často ho navštěvovaly celebrity 18. a 19. století. Stoliční mistr zednářského lože, předseda Vlastenecké hospodářské společnosti a čestný občan Prahy hrabě Canal na své zahradě uvítal geniální muzikanta Wolfganga Amadea Mozarta, anglického spisovatele Washingtona Irvinga nebo romantického básníka a náruživého milovníka přírody Karla Hynka Máchu. Zahradu Kanálku často navštěvoval sám císař František I. Rakouský se svojí rodinou při návštěvě Prahy.

Vraťme se od pražského mecenáše hraběte Canala k dění v Rakouské monarchii 19. století. Zajímalo nás celospolečenské dění ve společnosti mající vliv na chov drobných hospodářských zvířat. Díky průmyslové revoluci docházelo k výraznému zdokonalování techniky. Rostl celosvětový obchod, doprava zboží a osob. A to byla živná půda pro rozvoj chovatelství. Objevily se první umělé líhně vytápěné petrolejovými lampami. Tím se zvyšovala produktivita v chovu drůbeže. Z cizokrajných zemí a Ameriky proudila do Evropy rozličná plemena holubů, drůbeže a také cizokrajných zvířat. Tehdejší vládnoucí šlechta, měšťané, ale později i bohatí průmyslníci a bankéři si zřizovali módní zvěřince. Ani tehdejší rakouské mocnářství nezůstalo pozadu. Císař František I. Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie, slavnostně otevřel v schönbrunnském zámeckém parku, v létě roku 1752, zvěřinec. Tehdy vznikla v našem bývalém hlavním městě Vídni nejstarší zoologická zahrada na světě. Již v první polovině 19. století se nad císařským zvěřincem, dle písemných informací z německé literatury, proháněla hejna holubích letáků. Dá se usuzovat, že se jednalo o plemeno vídeňských rejdičů, bratranců rejdičů pražských a budapešťských.

 Bouřlivě se rozvíjelo kočovné společenství účinkujících artistů a krotitelů divokých i domácích zvířat. Cirkusy a menažérie dosahovaly tehdy své největší slávy. Exotická zvířata byla v kurzu a poptávka převyšovala nabídku. Například tehdy obdivovaný bažant diamantový, nazývaný „Lady Lamherst“, byl dovezený do Evropy z Tibetu hrabětem Lamherstem roku 1827. Jednalo se o dva kohouty. Roku 1869 byl uskutečněný další dovoz do Londýnské ZOO. Ptáci byli velice populární a cena raketově stoupala. Za 3 páry (část bylo kříženců se zlatým bažantem) bylo zaplaceno v roce 1873 neuvěřitelných 6 900 franků. O rok později koupil ředitel Berlínské zoologické zahrady Dr. Bodinus kohouta za 1 200 marek. Bažanti se dobře množili a cena brzo rapidně poklesla.

Obchodníci dováželi do zvířecích parků a cirkusů dravé šelmy, barevné ptáky a také exotická plemena holubů a drůbeže. Největší osobností tehdejší doby byl Karel Hagenbeck. Dovážel zvířata především z afrických a asijských kolonií, ale také z dalekého Japonska. Do Evropy se dostávala první plemena užitkových slepic z Nového světa za tzv. velikou louží. Z těchto informací vyplývá, že docházelo k novým pořádkům v oblasti chovatelství. Stojaté vody panující v našich zemích po dlouhá staletí byly rozvířené novými dovozy plemen holubů, ale i drůbeže. Na jejich základě dochází k ovlivnění stávajících rázů a vytváření nových plemen. K přílivu nové krve u domácích holubů docházelo i v minulosti. Například během válek s Turkem se k nám dostali holubi šnobláci (turci). Měli vliv na vznik českých plemen bagdet. Díky rozvíjející se železniční dopravě se drobná hospodářská zvířata daleko rychleji šířila v rámci Rakouska a okolních států. Začal soumrak nad krajovými rázy našich plemen.

Velké chovy holubů, drůbeže, králíků, harckých kanárů a cizokrajných zvířat vznikaly v polovině 19. století také na dvorech naší šlechty. Nejznámější milovnicí chovu drůbeže byla Ida kněžna ze Schwanzerbergu. Na svém sídle v Libějicích chovala výstavní husy, krůty a mnoho plemen slepic. Na výstavách v 2. polovině 19. století vystavovala hamburčanky stříbrné, houdánky (dnes hudánky), padovánky (dnes paduánky) zlaté (na některých výstavách uváděné chamois) a stříbrné pestré, holanďanky,  brahamky světlé (dnes brahmánky).  Dle dobového tisku, pravidelně obsazovala celostátní i mezinárodní výstavy. Na vystavená čistokrevná plemena často získávala nejvyšší ocenění. Jednalo se o čestné ceny (udělované dodnes), čestné diplomy, stříbrné a bronzové státní medaile a ceny peněžité.

Dalším známým chovatelem byl tehdejší následník trůnu arcivévoda František Ferdinand dÉsté a jeho choť hraběnka Žofie Chotková. Na svém sídle na Konopišti, blízko Benešova, zřídili rozsáhlý zvěřinec. Součástí expozice bylo muzeum trofejí a vypreparovaných exotických zvířat. V dobovém tisku se píše: „Obrovskou oboru konopišťskou poblíže Benešova, změnil nynější její pán František Ferdinand, příští český král a rakouský císař, v divukrásný, romantický kraj s rozkošnými parky a háji, stala se v poslední době impozantní zahradou zoologickou, oživenou nejrůznějšími druhy domácí i cizí zvířeny…Dnešní ukázky japonských kurů Fénix, zvaných dle báječných ptáků ohniváků, nejkrásnější to drůbež světa.“

Co říci na závěr našeho povídání o historii chovatelství? Při hledání informací o holubářském životě v polovině 19. století jsme narazili na vzpomínky na časy po revolučním roce 1848. Holubáři byli v článku redaktora Hlíneckého terčem lehké ironie. Jak vyplývá z nadpisu, byli nazýváni ctiteli symbolu Ducha svatého. A důvod? Z historie křesťanství víme, že Bůh má tři podoby. Jednou z Nejsvětější Trojice je Duch svatý. Kromě symbolu ohně, oblaka, ruky, prstu, pečetě, vody, pomazání, bývá znázorňovaný jako bílá holubice. S tímto vyobrazením se můžeme setkat například v erbu Královéhradeckého biskupství. A díky této symbolice se tehdy holubářům pichlavě přezdívalo „pospolitost ctitelů symbolu Ducha svatého“.

Holubářská obec byla v očích ostatních spoluobčanů brána vždy s určitou opatrností. Často slýcháme, že holubářství není koníčkem, ale diagnózou… Již v minulosti se říkalo: „Kdo se chytí holubího pisku, ten se nedočká žádného zisku.“ Ne jinak tomu bylo u nás doma. Babička spoluautora článku byla učitelkou. Dbala na vzdělání a dobré mravy. Nutno dodat bez ohledu na věk. Při jídle se nesměly číst noviny a mluvit. Strávník se musel na jídlo soustředit, protože hrozilo zaskočení stravy. Kdo má v rodině kantora, ví o čem je řeč…

 Čtení holubářské literatury a chov holubů, bylo sice trpěno, ale krása české literatury byla v očích babičky úplně někde jinde. Vzorem jí bylo dílo našeho českého klasika Aloise Jiráska. Tento literární velikán byl však pověstný svojí rozvláčností ve svých dílech. Po několika marných pokusech se prokousat několika set stránkovými bichlemi typu Temno, či Proti všem, vzala čtenářská sisyfovská práce za své. Vzpomínky na pomyslné dobytí literárních skvostů zůstaly až do současnosti. Nezapomenutelným příkladem byl několikastránkový popis východu slunce. Pro dnešní generaci SMS komunikace se jedná o těžko představitelnou záležitost. Nakonec převažující literární vzdělávání zůstalo na dílech holubářských velikánů Václava Turečka, Rostislava Zavadila, Jana Bureše, Jiřího Havlína a časopisu Chovatel.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

 

 

Přílohy:

1-Ornitolog MUDr. Vladislav Šír napsal knihy o chovu holubů (1886) a králíků (1887). V roce 1874, 1878 a 1890 napsal knihy o ptactvu. Publikace ptactvo české byla vydaná až rok po jeho smrti za přispění státní dotace. Pojednává o řádu holubovití, „kůrovití“, hrubozobí a zpěvaví.

2-Klec používaná na zrání a ochranu sýrových homolek byla druhotně používaná pro vystavování holubů na chovatelských sešlostech, foto z Polabského skanzenu Přerov

3-Dřevěné holubářské misky z vojenského holubníku používané na přelomu 19. a 20. století v naší armádě

4-Vzácná fotografie drůbeže ze zvěřince následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda dÉsté a jeho choti hraběnky Žofie Chotkové na Konopišti. Na obrázku vidíme kohouta fénixky původem z Japonska s nádherně vyvinutými srpy.

5-Erb královéhradeckého biskupství s vyobrazením bílé holubice představující symbol Ducha svatého

 

 

6-Hrabě Canal (1745-1826) byl význačným botanikem, humanistou a mecenášem všech hospodářských oborů. Na svém statku se věnoval velkochovu drůbeže a propagaci švýcarských plemen. Ve svých zahradách v Praze, nad Václavským náměstím (v místech dnešního národního musea), pořádal od 18. století hospodářské výstavy s expozicí holubů a drůbeže, portrét pochází z encyklopedie Wikipedie


Josef Emanuel Canal

 

7-Titulní strana periodika Kwěty z roku 1835, doby konání slavné chovatelské výstavy v pražské zahradě nazývaná podle svého majitele Kanálka s textem oslavné písně jeho c. k. milosti císaře Ferdinanda I.

8-Holub polský obrovský byl v 19. století krajovým rázem v Haliči a Bukovině. Přivezen byl z Rumunska. Byl pravděpodobně klidné povahy. Chovaný byl ve světnici nebo kuchyni spolu s drůbeží v chudých chaloupkách tehdejšího Předlitavska.

9-Obrázek drůbeže chované u nás v 19. století. „Bankivky rousné“ byly u nás v 50. létech 19. století velmi oblíbené. Bantamky „žaponské“ se v minulosti také nazývaly chabo, kabo nebo podle japonského města Nagasaki.

10-Kachny pekingské byly do Evropy a zároveň i do Ameriky, dovezené roku 1872 Mr. Richmondem. Dovážela se i blízká příbuzná kachna se zažloutlým opeřením ze Sibiře. Rytina z roku 1895 Kuří dvůr

11-Bažant diamantový nazývaný tehdy „Lady Amherst“ byl prvně dovezený do Evropy z Tibetu roku 1827

12-Poštovní holubi se osvědčili při roznášení depeší z obležené Paříže v létech 1870 – 1871. Na obrázku z konce 19. století je zajímavé, že holubi jsou vyobrazeni již s kroužkem

13-Líheň Austria z konce 19. století byla vytápěná petrolejovou lampou. Regulaci zajišťovaly již elektrické signály, stála 60 – 95 zlatých podle typu

 

14- Chovatel purclíků v Praze na dobové fotografii. Již v první polovině 19. století se nad císařským zvěřincem ve Vídni, dle písemných informací z německé literatury, proháněla hejna holubích letáků

foto  - 6555foto  - 6556foto  - 6557
foto  - 6558foto  - 6559foto  - 6560
foto  - 6561foto  - 6562foto  - 6563
foto  - 6564foto  - 6565foto  - 6566

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 603 538 950, +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

Chovatelská přehlídka v Kolešovicích 8.-10.2.2019

vydáno:00.00.0000

img

Starobylá budova bývalé fary hostila počátkem února chovatelskou přehlídku.Několik fotografií...

»více

"Venčení" poníků

vydáno:19.01.2019

img

                                                                                                 ...

»více

PF 2019

vydáno:19.12.2018

img

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

Tvorba webových stránek ANT studio.cz