Jak se holubaří Václavu Čejkovi v bývalém Prácheňském kraji

Na rozhraní tří krajů (Plzeňského, Jihočeského a Středočeského) leží malebná vesnička Chloumek. Na kraji vsi v zemědělské usedlosti žije po mnoho generací rod Čejků. Uprostřed statku se nachází dvůr. Je obklopený obytnou částí a hospodářskými objekty, ve kterých podupávají charollaiské krávy a býci. Za stodolou (za humny) se nachází rozlehlá zahrada s nádherným výhledem do krajiny jihočeských rybníků a na zalesněné kopce středočeských Brd.

Dominantou obce je kaple zasvěcená Panně Marii. Nedaleko stojí mohutná lípa vysazená na památku zrušení roboty. Strom je veliký a rozložitý a připomíná nám, že 7. září 1848, na návrh říšského sněmu ve Vídni, vydal císař Ferdinand I. Dobrotivý patent o zrušení poddanských povinností. Výnosem byla zrušena robota (povinná práce pro vrchnost) a všechny ostatní nevolnické vztahy z minulosti. Pro chovatele je důležitý ještě rok 1859, kdy byl schválen císařem Františkem Josefem nový živnostenský zákon a zanikly dosavadní spolky a cechy. Tímto rokem je přetržená tradice sdružování především tehdejších holubářů. Přesto se v tomto kraji a bezprostředním okolí zrodilo mnoho našich národních plemen zvířat. Můžeme uvést prácheňského káníka, českého bubláka, českou čejku, králíka plzeňského strakáče, slepice šumavanky, ovce šumavky a částečně i přeštické prase a přeštickou nutrii.

Vesnice Chloumek je spojená s historií Prácheňska. Přestože se obec dneska administrativně nachází v kraji Plzeňském, podle dobového uspořádání správních celků Koruny České patřila obec do kraje Prácheňského. Dodnes je na lidové architektuře vesnic a členění krajiny na první pohled znát příslušnost k tomuto historickému celku. Prácheňský kraj byl historickým správním celkem v povodí zlatonosné řeky Otavy na jihozápadě Čech. Přirozenou jižní hranici tvořilo vnější pásmo Šumavy, na severu šumavské podhůří, Vltavská pahorkatina a na severozápadě pásmo Brd.

A v tomto opravdu krásném koutu naší vlasti holubaří Václav Čejka. Holubárnu má zřízenou hned za vjezdem v bývalém srubu. Před holubník je vysazená voliéra plná holubí krásy. A kterému plemenu se Václav Čejka především věnuje? Jsou to moravští pštrosi. Chová je v černé, červené a žluté barvě. Abychom se dozvěděli více o jeho chovancích, položili jsme mu několik otázek.

Vyrůstal jsi v hospodářství, kde se kromě koní a hovězího chovali i holubi. Můžeš nám přiblížit tehdejší způsob života na statku?

Dá se říci, že jsem vyrůstal ve dvou hospodářstvích. Doma choval otec holuby v závěsných holubnících pod převisem střechy a v kůlně na pozednicích. Byli to holubi různých plemen. Na šlechtění otec nekoukal, choval to, co se mu líbilo. Měl třeba žlutou pštrosu se skřivanem. V druhém hospodářství mojí matky, vzdáleném 2km jsem trávil u dědy část dětství. Děda měl české staváky červené a černé tygry. Choval je v holubníku na půdě. Na dvoře stála zděná holubárna ve které měl strejda pošťáky, s nimiž závodil. V obou hospodářstvích byli koně, hovězí, holubi a jiná zvířata. To bylo moje dětství.

Od kdy se věnuješ holubářství a s kterými plemeny jsi začínal?

Ve svých 9 letech v roce 1964, jsem chtěl mít také své holuby. Otec mě vybudoval holubník nad kolnou s tím, že své křížence zruší, abych mohl v klidu holubařit. Během týdne své holuby pochytal a v neděli jsme jeli vlakem na trh do Strakonic. Tam své holuby prodal, v té době za 15 korun českých za kus, některé dokonce za 10 korun. Za utržené peníze mě koupil šest holubů. Domů jsem si vezl pár černých káníků, pár modrých pštrosů a pár modrých čejek. Děda mě přidal 2 páry staváků tygrů a strejda čtyři holoubata pošťáků. Strýc byl členem základní organizace v Blatné, v té době tam dělal předsedu vynikající chovatel černých pštrosů pan Jan Hajný. Když se dozvěděl, že začínám holubařit, poslal mě pár černých pštrosů. Mám na to krásnou vzpomínku. Když jsem holuby vyndal z krabice, srdce mi zaplesalo a prohlásil jsem: „To jsou holubi, které chci!“ Mám je dodnes a asi už to tak zůstane. Černí pštrosi měli nádherné sametové peří s bohatým leskem, kulaté hlavy, smolově černý lesklý zobák, červené oči lemované úzkou černou obočnicí a nádhernou postavu.

Je vidět, že černí pštrosi jsou tvojí srdeční záležitostí. Jaká další plemena jsi ve svém bohatém holubářském životě měl na holubníku?

Jako mladému klukovi se mi líbilo i mnoho dalších plemen a barev. Při těch černých pštrosech jsem vystřídal různé voláče, slepičáky, rejdiče, strukturové a užitkové holuby. Pštrosy jsem choval snad ve všech barvách a rázech. Také jsem byl několik let v klubu prácheňských káníků. V současné době mám jen pštrosy. Svůj chov jsem zaměřil na ráz černý, žlutý a červený. Pokud chci mít z holubů opravdovou radost, musí mě uspokojovat po všech stránkách. Důraz nyní kladu na pozice kresebné, barevné a lesku. I když se nad tím možná někdo podiví, vybírám do chovu zvířata i po stránce povahové s odpovídající plodností. Chci dodat, že každý máme jiné požadavky na chované plemeno a je to tak správné a tak to má být.

Ještě nedávno jsi choval moravské voláče. Jak hodnotíš toto národní plemeno?

Ano, do loňského roku jsem měl také moravské voláče sedlaté, které též uspokojují mé požadavky na holubí krásu. Jsou to holubi nádherných postav, volatí, temperamentní, neagresivní a plodní. Jenomže zemřeli dva chovatelé, kamarádi pštrosaři, se kterými jsem spolupracoval. Byl jsem požádán, abych se o tyto chovy postaral. Část chovů jsem převezl domů. Z důvodu malého prostoru pro tolik holubů, jsem se rozhodl moravské voláče přenechat kamarádovi. Přesto si myslím, že se k nim časem vrátím.

Tvůj zájem o chovatelství holubů byl hluboký a je zcela logické, že jsi posuzovatelem holubů. V kterém roce jsi složil zkoušky a kdo byl tvůj vzor.

Posuzovatelem jsem se stal v roce 1991. Nejvíce jsem se naučil od holubího soudce Josefa Švehly ze Žďáru u Blovic. Jezdil jsem s ním po výstavách, pečlivě sledoval jeho práci a on mně vše podrobně vysvětloval.

Mluvíš o příteli Švehlovi. Na Plzeňsku se jednalo o význačnou holubářskou osobnost. Jaký byl posuzovatel a které plemena holubů choval.

Přítel Švehla byl výjimečný člověk a posuzovatel. Choval moravské pštrosy červené, ale protože byl členem dvou klubů (pštrosů a káníků), tak měl i 2-3 páry červených káníků. Přítel Švehla byl dle mého názoru vynikající znalec holubů. Posuzoval vždy s přehledem a se správným holubářským citem. Žádná přednost ani vada mu neunikla. Říkalmi: „Až dokonale porozumíš červené barvě, už od ní neodejdeš“…

Na celostátních a klubových výstavách posuzuješ většinou červené moravské pštrosy. Z hlediska hodnocení se jedná o nejtěžší ráz, který vyžaduje dlouholeté zkušenosti a odborné znalosti. Na které pozice se především zaměřuješ?

Už několik let posuzuji moravské pštrosy na vrcholných výstavách, ale i různých klubových speciákách. Posuzoval jsem většinou pštrosy černé, ale protože je také vystavuji, posuzuji jiné barvy, většinou červené. Posoudit tuto barvu je trochu náročnější. Posuzovatel se na červenou barvu musí umět podívat, musí jí rozumět a na výstavě musí být dobré světelné podmínky. Pštros je holub, dle mého názoru, na posuzování náročnější než jiná plemena. Při současném posuzovacím lístku ho můžeme hodnotit v 18 pozicích z 20 možných. Co se týká mě, tak trochu dávám přednost typu a odpustím menší nedostatky v kresbě, ale všechny pozice jsou důležité.

Jak hodnotíš loňskou výstavu moravských pštrosů ve Slavkově?

Na tuto výstavu jsem se těšil. Říkal jsem si 1. evropská speciální výstava pštrosů bude mít k tisícovce holubů. T bude něco. Nezklamala mě. Ze strany vedení klubu byla dobře připravená. Byla ve Slavkově, kam tato speciálka patří po všech stránkách. Na výstavu jsem jel ve středu ráno a vracel se v sobotu večer. Bylo se stále na co dívat, o čem hovořit. Celodenní program končil večer při debatách s kamarády ve slavkovských kulturních zařízeních. Nádherně jsem si užil posuzování. Hodnotil jsem opět červené s přítelem Oldřichem Suchomelem, se kterým se mi dobře posuzuje. Je to vynikající člověk, odborník a máme na posuzované holuby tak nějak „stejný metr“ jak se říká. Posuzovalo se nám dobře, byli tam špičkoví jedinci. Tuto akci hodnotím velice kladně.

Jsi členem klubu moravských pštrosů. Děláte schůze na jižní Moravě. Jak vypadá váš klubový život?

Jsem členem jihočeské pobočky České Budějovice. Každý rok uděláme nějakou schůzi nebo setkání, výstavu výletků a klubovou speciálku. Samozřejmě se účastníme hlavní speciálky klubu, stále je proč se setkávat.

Celostátní výstava moravských pštrosů bývá na Moravě. Jak vypadá váš klubový život?

Na jižní Moravu jezdím rád, líbí se mi tam a jsou tam příjemní lidé. Každým rokem, začátkem léta, pořádá jeden mimořádný člověk a chovatel, Karel Šmach, setkání chovatelů moravských pštrosů ve Vnorovech. Sejdeme se, dovezeme nějaké holuby a podiskutujeme. Součástí setkání je bohaté občerstvení. Domů se vracíme spokojení.

Za svůj chovatelský život jsi získal zajisté mnoho cen na své chovance. Můžeš čtenářům sdělit, kterých si nejvíce vážíš?

Ano, za svůj život mám spoustu cen, vážím si všech. Nejvíce si cením těch klubových, z 1. evropské výstavy a ceny ze speciální výstavy moravských pštrosů z Německa. Jinak své holuby nějak přehnaně nevystavuji, nehoním je po výstavách a dopřávám jim klid s ohledem na chovnou sezonu. Mám také málo času, jsem zaměstnaný, soukromě obdělávám pozemky z obou gruntů a pátky často posuzuji holuby na výstavách, takže na přípravu holubů na přehlídky už moc nezbývá.

Jsi vyhledávaným posuzovatelem na speciálních výstavách. O jaké plemena se jedná?

Kromě moravských pštrosů, posuzuji též speciálky káníků, benešáků, gigantů a slepičáků. Oslovily mě i další tři kluby, ale to jsem odmítl, už by toho bylo moc a některé speciálky by byly ve stejném termínu.

Ale pojďme zpět k moravským pštrosům. Patříš mezi přední chovatele především černého rázu. Mezi jeho chovateli je všeobecně známo, že potomstvo po tvých holubech má nádherně tvarovanou hlavu a tato vlastnost se silně dědí na potomstvo. Jaké tajemství je za tím schované?

V osmdesátých letech minulého století jsem se rozhodl, že je třeba zlepšit černé v typu. Ve srovnání s ostatními rázy byli delší, užší v postavě, měli málo klenuté, užší hlavy. O nějaké zušlechťování jsem se pokoušel s lepším či horším výsledkem. Zlom přinesl rok 1992. Tehdy mě můj kamarád ing. František Slepička dovezl pár holubů, které získal přes německé chovatele až od odněkud z pomezí Německa a Francie. Byli to holubi vysoce geneticky prošlechtění. Snad ani nejde v našich podmínkách přesně určit plemeno. Kresbou připomínali pštrosa, velikostí kinga a postojem modenu. U nás na výstavě by byli hodnoceni výlukou jako kříženci. Po zařazení těchto holubů do chovu byli výletci širokých postav a měli široké hlavy s vyšším čelem. Utrpěly jiné pozice. Zhoršila se barva, oči, zadní partie. Přednosti těchto kříženců se mi podařilo v chovu zúročit. Řada předních chovatelů si tyto holuby ode mě brala a vylepšovala si své chovy. Ještě dnes se setkávám na výstavě s holuby, u kterých poznám tyto znaky z mého křížení a pokud zapátrám po jejich původu, zjistím, že mají předky z mého holubníku. Byla to časově náročná etapa.

S kterými chovateli černých pštrosů v současné době spolupracuješ ve šlechtitelské práci?

Spolupracuji s Pavlem Bartákem, ing. Františkem Vlčkem a s mladým chovatelem Pavlem Šímou, kterému jsem přenechal část chovu.

Jaké jsou rozdíly ve tvaru a kvalitě mezi jednotlivými barevnými rázy moravského pštrosa?

Myslím, že se chovatelům moravských pštrosů podařilo sjednotit plemeno jak tvarově, tak i z hlediska kvality. Černí se tvarově dotáhli na červené a žluté, modří se trochu zmenšili. Už je vidět málo robustních holubů s dlouhým záhlavím. Tvarově jsou na tom dobře i různé barevné variety. Zvláště černí šupinatí, modří bělopruzí, kapratí, černí běloocasí zaznamenali znatelný pokrok. Trochu zaostávají těžší a málo chované rázy. Mohu uvést moravského pštrosa červeného bělopruhého a modrého šupinatého.

Jsi předsedou základní organizace ČSCH v Kasejovicích. Co je hlavní náplní vašeho klubového života?

Předsedou ZO Kasejovice jsem od roku 1988. Máme 24 členů, všichni jsou aktivní chovatelé. Nejvíce máme holubářů, přibývá nám též chovatelů exotického ptactva. Máme svůj chovatelský areál, kde pořádáme každým rokem tradiční výstavu, na kterou se vždy dobře připravíme. Během roku pořádáme různé akce, které vyplývají z naší činnosti – schůze, besedy, brigády, pomoc při akcích sousedních spolků, účast na výstavách, pouťové posezení při opečeném prasátku a hudbě a tak podobně, co nám čas, zdravía finance dovolí.

Zmínil jsi výstavu. Ve kterém termínu se koná? Pořádáte již tradičně soutěž holubic. Co vás k tomu vedlo?

Výstavu pořádáme tradičně poslední víkend v listopadu. Již 15 let je na naší výstavě vidět soutěž o nejlepší holubici. Ta přehlídka je vystavena odděleně. Byl to takový můj nápad, který se ujal. Při posuzování na výstavách jsem si všiml, že skoro na 60 % výstav chtějí pořadatelé vyhodnotit nejlepšího holuba výstavy. A to byl důvod, proč jsme se rozhodli pro výstavu opomíjených holubic. Každoročně je do soutěže přihlášeno kolem 40 zvířat. Vyhodnocuje se 7 nejlepších holubic.

Na výstavě jsme zažili zabijačkové hody s příjemnou obsluhou. Výstavní klece byly plné zvířat, především holubů. Jaká je vaše strategie pro pořádání chovatelské výstavy?

Výstava musí být dobře připravena a musí být dobré podmínky hlavně pro vystavovatele, od toho se vše odvíjí. Upřesním některé skutečnosti. Příjem je ve čtvrtek od 16 do 22 hodin. Řada chovatelů, kteří nemůžou dovézt zvířata ve čtvrtek přijede v pátek mezi 7 až 9 hodinou. Už při příjmu je možné posedět v klubovně v teple, samozřejmostí je občerstvení a hudba. Po posouzení si mohou prohlédnout výstavu, i když se oficiálně otevírá až v sobotu. Katalog si mohou koupit již ve čtvrtek při příjmu zvířat, klecné se neplatí. Výstava končí v neděli ve tři hodiny odpoledne, ale jsou vystavovatelé, kteří si berou zvířata až v osm večer. Na výstavě máme pohoštění formou vepřových hodů. Výrobky nám zajišťuje náš příznivec, bývalý člen, je to jeho hobby. Ostatní zboží a obsluhu má na starosti moje dcera. Též nemohu zapomenout zmínit, že po celou dobu výstavy hraje živá hudba, kterou zajišťují další naši příznivci, muzikanti. Hrajeme počínaje čtvrtkem při příjmu a konče v neděli v pozdních nočních hodinách. Klubovnu prakticky nezavíráme. Končíme ráno kolem čtvrté hodiny, ale v 7 hodin už musí být uklizeno, zatopeno a připraveno na další den, než přijde služba a první hosté. Večer nás navštěvují místní příznivci, kteří přijdou na dobré pivo, občerstvení a živou hudbu. Máme omezenou kapacitu haly a nechceme to mít přecpané, tak musíme občas po domluvě s chovateli nějaká zvířata vrátit. Obvykle bývá vystaveno kolem 450 holubů, 160 králíků, 140 drůbeže a 100 exotů.

Klobouk dolů, takovou akci zajistit nelze bez dobrého týmu. Abychom povídání trochu odlehčili, můžeš uvést pro zajímavost, kolik jste na poslední výstavě vytočili sudů a jakých značek?

Na výstavě vytočíme kolem 10 sudů piva. Točíme pivo Gambrinus a Svijany, ostatní si netroufám odhadnout.

V minulých letech jsi uspořádal se svojí dcerou zajímavou expozici holubů v plzeňské restauraci. Pro městské obyvatele starobylé čtvrti Petrohrad byla přehlídka holubí krásy příjemným překvapením. Jak výstavu lidé vnímali?

Moje dcera má v Plzni restauraci a přišla s nápadem, že uděláme staročeskou pouť s výstavou holubů. Trochu jsem o tom přemýšlel a pak souhlasil. Bylo mi jasné, že to bude hlavně pro děti a pro lidi bez chovatelských zkušeností, proto jsem na výstavu připravil více holubích plemen. Manželka upekla koláče, dcera zajistila propagaci v celé čtvrti, udělala chlebíčky a připravila drobné dárky pro děti. Já jsem se postaral o výstavu holubích krasavců na terase. Objel jsem kamarády a půjčil si holuby různých plemen. Na výstavě bylo možné zhlédnout 40 holubů 36 plemen. A samozřejmě jsem nezapomněl vzít sebou harmonikáře, to by nebyla pouť! Byl jsem překvapen, co přišlo lidí. Děti obdivovali holuby, které ještě neviděli. Dospělí též chválili připravenou akci a přiznali, že na chovatelské akce nechodí, ale když to mají takhle doma „za rohem“ a v takovém podání, neodolali. Na akci zavítala i parta punkáčů se svými účesy. Bylo na nich vidět, že jsou zaskočeni. Nevěřícně stáli, prohlíželi si harmonikáře a holuby, napřed z povzdálí, potom zblízka, pak si vše fotili a natáčeli. Hodně dlouho si prohlíželi vystavené holuby, načež konstatovali, že akce je pro ně veliké překvapení a moc se jim líbí. Nakonec jsme si všichni k všeobecné spokojenosti zazpívali, popili a pouť zakončili s příslibem, že ji v dalších letech zopakujeme.

Co dodat závěrem? Václavu Čejkovi bychom chtěli poděkovat za příjemné povídání a přejeme mu mnoho radosti v jeho holubářském koníčku.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Chovatel 5/2011