10aaa

jste zde: úvodní » Okrasní holubi » Holubářský Norimberk


Holubářský Norimberk

 

Mnoho lidí z našeho okolí se koncem roku zaobíralo mayským kalendářem. Z něho usuzovali, že datum 21. prosince 2012 by měl být koncem světa. Přestože jsme těmto zaručeným zprávám nevěřili, pro jistotu jsme se s přáteli z Plzeňska dohodli, že si ještě před tímto datem pořádně zaholubaříme. Člověk nikdy neví. Příležitost byla 15. prosince na výstavišti v Norimberku. Počasí sice moc nepřálo, vozovka namrzala, ale opatrnou jízdou jsme k ránu dorazili na místo určení. Snad díky špatné situaci na silnicích bylo návštěvníků poskrovnu.Zato holubů bylo vystaveno 25 000 exemplářů! Naše přehlídka holubů na celostátní výstavě v Lysé nad Labem s devatenácti sty zvířaty, byla ve srovnání s Norimberkem popelkou. Expozice 34. norimberské výstavy holubů byla umístěná ve dvou halách. Zajisté stojí za informaci, že se jednalo zároveň o 61. přehlídku německého spolku VDT. Při vstupu do haly každého návštěvníka upoutaly 2 sochy znázorňující holubí voláče. Nešly přehlédnout, protože dosahovaly dle odhadu čtyřmetrové výšky. Mezi nimi byla informační tabule s kruhovým emblémem výstavy. Vše bylo vkusně vyzdobené chvojím. Sochy znázorňovaly mohutného, spíše vzpřímeného rousného voláče v sedlaté kresbě. Vše nasvědčovalo, že se jedná o voláče sedlaté rousné. My bychom ještě dodali příměr českého, ale to není na národní výstavě v Norimberku ten správný termín.

 

Součástí přehlídky byly i doprovodné akce. Asi nejzajímavější byla prezentace letově vedených holubů. V pravidelných časových intervalech vypouštěl německý chovatel v hale svojí letku akrobatických holubů. Na kořeni ocasu měl každý jedinec připevněnou píšťalu nebo rolničku. Při neuvěřitelně rychlém letu vydávalo hejno zajímavě zvukové efekty. Při každém zpomalení, či změně letu, se proměňovala hlasitost a intenzita zvuku. Akrobatickou exhibici zajímavě komentoval náš přední znalec holubích letáků Josef Voráček a jeho sportovní kolega, posuzovatel holubů Luděk Palkoska. K vidění byly letové klícky, sbírka holubích píšťal a rolniček a makety čínských rejdičů. Nejvíce návštěvníci ocenili vycvičené droppery, jinak zvané vábníky. Na povel usedali na nastavené ruce a nezřídka i čepici. Poněkud s nevolí se setkávali jejich nálety u pánů s vysokou hladinou testosteronu a tím i méně vlasové pokrývky na hlavě. Ostré drápky úřadující na temeni hlavy nebylo to pravé ořechové.

 

Další zajímavá expozice byla v druhé hale. Ve voliéře se nacházela skupina neuvěřitelně zbarvených holubů. Jednalo se o afgánské plemeno holubů shiraz. Jejich charakteristickým rysem je takzvaná půlenost kresby. V převážně bílém podkladu je barevné pouze jedno křídlo a pravidelně zbarvená půlka zad. Hlava je zdobená pravidelnou čepičkou. Z jedné strany se jeví holub bílý, z druhé strany barevnokřídlý. Asi nejzajímavější je pohled z hora (promiňte, ale na Plzeňsku říkáme ze z hora). Holub je opravdu z půlky barevný a z půlky bílý. Pro ilustraci lze kresbu přirovnat k dresu fotbalové Slávie. Také jejich trika jsou z půlky barevná a z půlky bílá, a proto se jim lidově přezdívá sešívaní. Někteří jedinci byli běloocasí někteří barevnoocasí. Opět musíme říci, že nás holubářství neustále mile překvapuje a je neuvěřitelně košaté.

 

Na výstavě prezentují své expozice i německé kluby. Mají vybudované propagační voliéry, poutače, ale i často improvizované, ale stylové posezení pro přátelské setkávání členů klubu a jejich příznivců. Nechybí pohoštění a něco na zahřátí. U nás téměř neznámé, s výjimkou snad klubu českých voláčů sivých. Zajímavé je, že nejsou tyto stánky někde na okraji. Uprostřed záplavy klecí se v norimberské hale najednou objeví oáza, která doslova láká znaveného návštěvníka k přerušení prohlídky. Po přisednutí k holubářským kolegům si chovatel může naplno užívat holubářského života a svlažit rty dobrým německým pivkem nebo šňapsem. A k tomu ještě být obdařen pohledem na klece s holuby svého srdce. Co k tomu říci? Němci to mají neuvěřitelně vychytané. Malinko jsme záviděli. Ale fakt malinko, protože závidět se nemá a co není, může jednou být i u nás.

 

Mnoho z takto prezentovaných klubů mělo v roce 2012 kulaté výročí. Sto let od založení své organizace slavili chovatelé holubů slepičáků a modenek. Pěkné propagační poutače připomněly, že v roce 1912 se začala psát jejich společná historie. Sto let si připomněl i klub anglických voláčů v Německu s velkou propagační tabulí. Velkému našemu zájmu se těšilo kulaté sté výročí klubu bubláků, naší sesterské německé organizace sdružující milovníky holubí muziky. Jelikož jsme členy českého klubu, připomeneme, že v roce 2011 slavil český klub bubláků 90 let od svého založení. Stejné výročí slavil samostatný klub altenburského bubláka.  Další výročí si připomenul klub norimberských a franckých barevných holubů. Od založení v roce 1902 uplynulo úctyhodných 110 let. Náležitá pozornost byla věnována již staršímu výročí 125 let klubu německých dlouhozobých rejdičů. Jejich činnost se začala psát již roku 1886. Pro zajímavost náš nejstarší klub pražských rejdičů byl založen roku 1912.

Bohatou prezentaci měly i kluby relativně mladé. Organizace saských barevných holubů je dělená, podobně jako u nás u českých staváků či moravských pštrosů na regionální pobočky. Skupina jih (Gruppe süd) byla založena v roce 1995. Jednou z nejmladších organizací je klub seldžuckého rejdiče. Jeho historie se začala psát až v roce 2005. České chovatele bude jistě zajímat, že v roce 1989, těsně před tak zvanou sametovou revolucí byl založený klub moravského pštrosa a prácheňského káníka.

Pokud mluvíme o českých plemenech, je třeba zmínit expozici brněnských voláčů. Kromě propagačních upoutávek překvapila českého návštěvníka kolekce drobných voláčů z naší republiky. Brňáků bylo vystaveno neuvěřitelných 1226 kusů. Vítězem se stal modrý bělouš německého chovatele s českým jménem Udo Chocholaty oceněný 97 body. Jedním z posuzovatelů této speciálky byl i náš kolega Ing. Jiří Veltruský. Kromě něho posuzoval v Norimberku ještě Bc. Alexandr Veselý a Ing. František Slepička.

Zajímavým zpestřením této výstavy byla expozice vítězů jednotlivých plemen. Klece uspořádané do pomyslné koňské podkovy s kvalitním osvětlením umožňovaly shlédnout nejlépe oceněné jedince výstavy na jednom místě. Expozici ocenili i fotografové pro dobře zvolené pozadí klecí a světelný režim.  V síni slávy bylo co prohlížet. Snad největší dojem na nás udělal gierský holub oceněný 97 body a titulem VDTBD. Holub v barvě stříbřité pruhové byl představitelem nového šlechtění upřednostňující velikost. Přestože ve vzorníku je uvedená hmotnost 650 -700 gramů, vítězný jedinec představoval holubího obra dokonale opeřeného a ladných tvarů.

 

Abychom čtenářům přiblížili atmosféru výstavy z jiného pohledu, než byl ten náš, požádali jsme znalce poměrů německého holubářství Františka Slepičku, aby zhodnotil letošní Norimberk s ohledem na nedávnou Evropskou výstavu v Lipsku.

 

Františku víme, že jsi navštívil obě vrcholné výstavy. Přehlídky se konaly s odstupem jednoho týdne. Přesto byly dobře obsazené. Jaký na tebe udělaly dojem.

Jednalo se z pohledu holubáře o dvě největší výstavy co do počtu vystavených holubů, vystavovatelů i návštěvníků. Určitým problémem bylo rozpětí jednoho týdne od sebe, což vyhovovalo pouze zámořským návštěvníkům. Na jeden zátah stihli obě výstavy. Dobře obsazené? Jak kdo do toho vidí. Například klub prácheňského káníka a moravského pštrosa v Německu si prezentaci dobře zorganizoval. V Lipsku přípravu a prezentaci zabezpečila pobočka „východ“, norimberskou expozici pak pobočka „jih“. Podobné zabezpečení měli i chovatelé stellerů. Ale například u rakovnických kotrláků jsme viděli v Lipsku krásnou mezinárodní expozici, v Norimberku pak pouze 4 kusy. Totéž u chocholatých staváků – starvičských. Prostě u některých holubů se nešlo prezentovat současně na obou akcích. Vlivů je jistě více – existence klubu, ochota vystavovat s akceptací nákladů s účastí na výstavě atd. Obdivuhodná je schopnost organizátorů výstavy takovéhoto rozsahu zabezpečit. Lipsko jsem si prožil od začátku (dovoz holubů několika chovatelů) až po odvoz zpět domů. Mezitím dva dny posuzování, vše v pohodě, bez zbytečných prodlev tak, jak to u sousedů normálně funguje.

Na obou výstavách tě doprovázel kolega Jaroslav Šindelář, toho času žijící v Kanadě. V Norimberku jsme prohodili i pár slov. Na delší povídání nebyl čas. Jak on viděl tyto výstavy?

Jarda Šindelář procestoval s holuby celý svět. Na podobných německých výstavách nebyl poprvé. Návštěvě v Evropě věnoval téměř tři týdny pobytu. Společně jsme absolvovali jak Lipsko, tak Norimberk, po večerech jsme leccos zanalizovali. Podmínky pro chov holubů a jeho prezentaci jsou ve světě odlišné. Americké holubářství má jistě své přednosti, ale podobné několikadenní výstavy s masovou účastí chovatelů tam neexistují. Jarda připravuje holubářskou publikaci se širokým celosvětovým záběrem. Výstavy mu jistě posloužily k doplnění podkladových materiálů.

 

 

Na norimberské výstavě jsi posuzoval holuby prácheňské káníky. Bylo jich takové množství, že jste se o ně dělili ještě s dalším soudcem. Co bys mohl říci ke kvalitě tohoto plemene?

Na obou výstavách bylo více než 100 prácheňských káníků. Hlavní speciálka klubu těmto výstavám předcházela, proběhla v listopadu v Schopflochu a tam bylo káníků podstatně více. Klub sdružuje chovatele prácheňských káníků a moravských pštrosů – má tři „pobočky“ a každá z nich si organizuje své speciální výstavy. Zároveň se pak podílí o zajištění prezentace na největších výstavách (Lipsko, Norimberk, Hanover). Kvalita prácheňského káníka je v Německu na vysoké úrovni. Zatímco základna chovatelů u nás stagnuje nebo klesá, tam je tomu naopak. Třiadvacetileté trvání tamního speciálního klubu a jeho cílevědomá práce nese své ovoce. V základních variantách mají špičkoví chovatelé srovnatelnou úroveň chovů s naší špičkou. Některé jimi chované varianty (žlutě, červeně a modře plaví, pruhoví i kapratí, někteří běloocasí) se u nás téměř nevyskytují. Mají vynikající žluté bělopruhé a nově i andaluské. Jsem jihočeský patriot, zároveň mne však i těší, že i cizina nám pomáhá udržet a rozvíjet náš jihočeský holubářský poklad.

Oceňování holubů probíhá německým, u nás nazývaným evropským způsobem. U každého vítěze je navíc ještě krásně barevná a dobře graficky zpracovaná cedulka ve velikosti oceňovacího lístku. O co se jedná?

Ten, kdo se více pohybuje po světě, ví, že propagaci a dekoraci na výstavách se tam věnuje větší péče. Na malých výstavách výzdobu zabezpečují často sponzoři zahradníci. Ta „cedulka“ není nic jiného než zvýraznění holubů oceněných 97 body, to je těch, kteří jsou uznáni jako téměř dokonalí představitelé plemene v současnosti. Návštěvník se tak snáze orientuje v hledání nejlepších holubů.

 Na obou výstavách jsme si všimli, že máš mnoho přátel mezi německými chovateli. Často jsme zaznamenali oslovení Servus Franz, Herr Slepicka. Jak se holubaří v Německu, tedy hlavně v Bavorsku?

Přátelé chovatelé na celém světě si většinou tykají. Franz není nic jiného než německy František. Je to naprosto normální oslovení. Náš koníček má však některé odlišnosti. Často ještě slýchávám, že úroveň našeho „předlistopadového holubářství“ byla vysoká zejména proto, že jinak bylo v té době omezováno soukromé podnikání a chovatelé se takto mohli více sebe zviditelnit. Něco na tom jistě je. Rozdílů je však ještě jistě dost. V Německu jsou holubi stoprocentně v klecích večer před posouzením, u nás je někdy chovatel dává do klece před posuzujícím posuzovatelem. V Německu v době posuzování není u klecí nikdo jiný než posuzovatel. Dělá se více pro anonymitu a důvěru. Na výstavě se posuzuje zpravidla cca 80 holubů, to je asi jako u nás. Rozděluje se ale více čestných cen, zpravidla kolem třiceti, ty se musí co nejspravedlivěji rozdělit. Kde by u nás organizátor výstavy vzal na tolik čestných cen? Velký rozdíl je v hospodaření a organizaci našeho koníčka. My se jako chovatelé musíme nejprve sdružit v základních organizacích a zaplatit členské příspěvky, které se pak celé odešlou do centra. O jejich přerozdělení se chovatelé toho většinou moc nedozvědí. Výše příspěvku je přibližně stejná, rozdíl je v tom, že v Německu podstatná část zůstává doma ve spolku. Není kam ho posílat, protože tam „nahoře“ téměř nikdo není, nebo prostředky zespoda nepotřebuje. Kritika tohoto stavu u nás často v minulosti kritikovi přinášela nemilost a potíže. Tak se toho zatím moc nemění. Jinak je samozřejmě mnoho společného na obou stranách, jsou chovatelé organizovaní i neorganizovaní, jsou členy i nejsou členy klubů, vystavují i nevystavují. Jen snad s ohledem na využití členských příspěvků na domácí činnost jsou platícími členy i někteří nechovatelé. Podstatný rozdíl je ale v odbornostních kompetencích. Odbornost si téměř svrchovaně řídí kluby.

Víme, že mnoho kritiky padlo na posouzení našich holubů na Evropské výstavě v Lipsku. Častá výtka se dotýkala preference německých kroužků domácími posuzovateli. Těmto excesům by do budoucna měl zabránit jednotný kroužek pro celou Evropu bez značek národních států, lišící se pouze čísly série. Co tomu říkáš?

 

Přestože se v Německu hodně dbá na anonymitu a důvěru, Evropa má v těchto ohledech, zejména u kroužků, velké rezervy. Právě rozdílnost kroužků a snadná identifikace byly příčinou neobeslání evropské lipské výstavy některými našimi chovateli. Další kapitolou je posouzení našich plemen některými zahraničními posuzovateli bez patřičných zkušeností s těmito holuby. Ale to platí i recipročně. Řešení je na holubářské diplomacii.

 

Citlivé téma je hodnocení českých plemen chovaných v Německu a politika jejich klubů.  Jaké jsou trendy v současnosti?

Většina našich plemen v Německu klub nemá, anebo tyto kluby nemají tradici k hodnocení. Staváci a barevnohlávci jsou odděleni, brňáci až na výjimky jsou v souladu, totéž hanáci, čeští voláči sedlatí rousní i voláči slezští. U čejek a lysek jsme se probudili dlouho a tito holubi včetně bezrousých kropenek jsou dnes již téměř celosvětově uznávány jako německé. U káníka je shoda, u pštrosů je oboustranný zájem na shodě, problémy činí jazyková bariéra. Jsem členem německého klubu prácheňských káníků a moravských pštrosů, prakticky se většiny akcí klubem pořádaných zúčastním. Některé naše aktivity a požadavek na převzetí našich „precizních“ vzorníků nemají šanci na úspěch. Příkladem je prácheňský káník. Uvádí se, že samec má mít šířku 12 cm a délku 24 cm, samice 11 a 22 cm. Všichni dobře víme, jak v tomto teorie předběhla praxi a já bych asi nedokázal věrohodně popsat německým chovatelům, jak tyto požadavky našeho vzorníku při posouzení realizujeme. Zkrátka naše holubářství někdy lítá příliš vysoko.

Zmínili jsme se o klubovém životě prezentovaném na výstavě. Nevíme, zda jsi členem nějakého německého klubu? Přesto při posuzování na jejich výstavách máš šanci nahlédnout pod pokličku jejich činnosti. To by nás zajímalo.

Odpověděl jsem z části v předchozím textu. Němci jsou disciplinovanější, dbají více na anonymitu a důvěru. Na výstavách se platí relativně vysoké klecné, proto chovatelé požadují odpovídající posudek. Členové výboru klubu rozšířeného o speciální soudce sbírají aktivně poznatky z výstav a na pravidelných ročních klubových školeních problematiku řeší. Podzimní přehlídky výletků jsou vždy spojeny s komentářem posuzovatele ke každému jedinci. Následuje většinou aktivní diskuse. Jinak mezi chovateli vládnou velmi přátelské vztahy.

Navštívil jsi s přáteli holubářské muzeum Karlheinze Sollfranka. Co je nového ve  stánku paměti obce holubářské?

Muzeum navštěvuji pravidelně, i při norimberské výstavě bylo samozřejmě přístupné. Je jen škoda, že při naší organizaci také něco podobného nevzniklo. Tradice chovatelské i průvodních jevů jsou stejné. Přitom přes centrální řízení jsme k tomu měli blíže. Určitá naděje na podobnou expozici existuje. Karl Heinz Sollfrank je velice aktivní, exponátů shromáždil na tisíce. Já to osobně nazývám osmý div světa, denně něco přibývá, i prostorově se muzeum pravidelně rozšiřuje. Zabývat se jednotlivými exponáty je podle mne nad rámec tohoto pojednání. Muzeum je přístupné, zájemci mají možnost ho shlédnout.

Znáš dobře holubářskou činnost v našem státě, ale i v sousedním Německu. Máme za sebou další holubářský rok, prestižní výstavy, speciálky a také jeden křížek navíc. Co můžeš říci závěrem o našem společném koníčku?

 

 To poslední slovo vystihuje náš zájem. Musí vést k relaxaci a podpoře přátelství a to i v širším rozsahu. Pojednání sepisuji na Silvestra, takže současně všem čtenářům připojuji přání dobrého zdraví a chovatelských úspěchů v roce 2013.

 

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Časopis Chovatel 3/13

foto  - 4901foto  - 4902foto  - 4903
foto  - 4904foto  - 4905foto  - 4906
foto  - 4907foto  - 4908foto  - 4909
foto  - 4910foto  - 4911foto  - 4912

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 603 538 950, +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

"Venčení" poníků

vydáno:19.01.2019

img

                                                                                                 ...

»více

PF 2019

vydáno:19.12.2018

img

PF 2019

vydáno:19.12.2018

img

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

Tvorba webových stránek ANT studio.cz