11aaa

jste zde: úvodní » Drůbež » Krajové rázy české selské slepice - Díl 4.


Krajové rázy české selské slepice - Díl 4.

Stoletá historie české zlaté kropenky

Zveřejněno v časopise Chovatel 12/2017


V další části pojednání o krajových rázech české selské slepice se zmíníme o prostředním, lehkém užitkovém typu. Jeho představitelem byla česká zlatá kropenka. O češce jsme popsali již mnoho listů papíru. Abychom se neopakovali, zaměříme se v tomto díle především na nově objevené prameny. Z nich uvedeme dobové citace a doprovodíme je následnými komentáři.

 Před rokem 1850 se na selských dvorech chovala krajová slepice podle starých zvyklostí. Slepice žily polodivokým způsobem. Úspěch dalšího pokolení leželo na bedrech ostražitých a spolehlivých kvočen. Většinu potravy, si musela drůbež v okolí lidských sídel, sama vyhledat.  Slepice hřadovaly v rozličných budovách zemědělské usedlosti. Často přespávaly v síni chalupy, na schodišti vedoucím na půdu nebo do patra.

Péče o drůbež byla tehdy minimální.  Hospodář (podle tehdejších zvyklostí spíše hospodyně) přilepšoval slepicím pouze v nejhorších obdobích roku. Opeřené osazenstvo se přikrmovalo především v zimě. Nejčastěji se ke krmení používala zadina. Přestože se jednalo o odpadní obilí, vzniklé při mlácení snopů cepy a následném prosívání, hospodyně s ním šetřila.  

V dávné minulosti byla známá také výměna kohoutů od chovatelů, pyšnících se lepší užitkovostí. Tím docházelo k přílivu cizí krve a opravdu mírnému zlepšování užitkových vlastností. Pravidlem spíše bylo, že „rotace“ plemeníků probíhala náhodně v rámci vesnice. Tím došlo za dlouhá desetiletí, možná i staletí, k vzniku krajových rázů chovů drůbeže. Měly podobný vzhled, stavbu těla a také užitkové vlastnosti. Pokud byla vesnice malá a od okolní civilizace izolovaná, docházelo díky příbuznosti ke genetickým změnám. Jak se dozvíme v dalších článcích, tento proces pomohl ke vzniku zakrslých češek. Krajové rázy se dělily podle velikosti, barvy a užitkových vlastností. Jiná slepice se chovala na jižní Moravě, jiná na Šumavě. Někde byla předností vyšší hmotnost, jinde zimní snáška.

Zlom ve starých pořádcích venkovského života lidí a jimi chovaných zvířat přišel s rozvojem dopravy, především železnice. Nevyhnul se ani chovu drůbeže. Informace o nových plemenech a pokrokových metodách v chovu drůbeže, se na českém, moravském a slezském venkově, šířily především díky literární osvětě. Podle vídeňského vzoru začal v roce 1889 vycházet časopis Kuří dvůr. Také německy mluvící obyvatelstvo vydávalo svoje chovatelské listy. Pro své národohospodářské souvislosti byl rozkvět chovu drůbeže v 19. století podporován tehdejším ministerstvem orby.  Císař František Josef si uvědomil, že české země v druhé půlce 19. století, již nejsou pouhou zemí lokajů a služek. Hlavním tahounem pokroku v císařství se stalo České království.

 K uspokojení velké poptávky po novinkách v chovu slepic sloužily nově vznikající vzorové drůbežárny.  Šlechtu, církev, sedláky, chalupníky i domkáře lákala nová dovážená plemena. Hlavní motivací jejich nákupů byla lepší užitkovost a zajímavý exteriér. Naše původní selská slepice se začala proměňovat.

Většina publikujících autorů  19. století si nastupující změnu uvědomovala. Čím více přibývalo cizích plemen, tím rychleji mizela naše domácí selská slepice. Jestliže se v minulosti formoval krajový ráz staletí, nyní k obratu stačilo pár desetiletí. Šlechtění české slepice se vydalo dvěma směry. Jeden proud zastupoval česky píšící chovatel Karel Škoda. Druhý směr byl pod taktovkou německy publikujícího autora Franze Rascheho. Původní exteriér české slepice a prvotní vzorníky byly u obou skupin hodně podobné, dá se říci, že téměř shodné. Což bylo logické, protože češka ještě nebyla ovlivněná cizími plemeny. Později došlo k rozrodu. Škoda hájil původní typ, který nakonec u nás zvítězil a chová se dodnes. Čeští Němci se vzhlédli v příbuzném plemeni s názvem východofríský racek.

Na vrub německého učitele Rasche z Pihel můžeme napsat, že v roce 1885 vydal první vzorník češky. Suchánek a Škoda ho v roce 1889 v podstatě převzal. Jako důkaz uvedeme citaci v němčině (Düringen, Geflügelzucht): „Herr Franz Rasche in Pihl, Böhmen, welcher sich jetzt des Böhmischen Landhuhnes ungemein annimmt, verlangt von demselben ganz rote oder mindestends rot angehauchte Ohrscheiben, verwirft also weisse gänzlich.“  Volně přeloženo se v citaci říká, že češka má mít červené nebo alespoň načervenalé ušnice. Pokud porovnáte další citaci německého a pozdějšího českého vzorníku, zjistíte, že tvar a velikost ušnic je uváděný u obou autorů stejný. Později Raschem prosazovaná bílá barva ušnic se na češku přenesla přílivem jižních plemen slepic.

Česká slepice v německy mluvících oblastech pod vedením Rascheho doznala od roku 1880 značné proměny. Postupně zesvětlala až probělela. Jejich vzorem, jak jsme již uvedli, byla východofríská slepice (racek). Po roce 1900 se tento typ rozšířil také do česky mluvících oblastí. Češka prosazovaná Karlem Škodou byla tehdy popelkou. Abychom si udělali představu, jaká byla česká slepice v našich chovech a výstavách na přelomu 19. a 20. století, uvedeme několik pramenů mapující tehdejší poměry.

K české slepici se vyjadřuje chovatel Čeněk Havelka z Brandýsa nad Labem. V časopise Svět zvířat (1902) v článku O české slepici se zmiňuje o exteriéru jím sebrané češky: „Kohout pochází z Čáslavska, nese na prsou pěkné kropení, jedna slípka ze Záboře, nese též pěkné perlové kropení na prsou, druhá slepička jest z Brandýsa a spíše blíží se drobné makové kropence. Krk celého kmene jest světlejší (u kohouta stříbrobílý), zadní partie převahou černé a nejsou zřetelné kropeny, ač u kohouta jasně lze stopovati, jak z pruhových per, stávají se kropená. Z toho soudím, ač zkušeností praktickou to potvrditi dosud nemohu, že naší kropenku jako variaci zříditi můžeme k Baldamusově žíhané české slepici domácí, a že jen z této pouhým přechodem povstala.“ Citaci uvádíme, abychom si udělali představu, jak se vyvíjel exteriér české slepice na přelomu 19. a 20. století. Jisté je, že popisovaná češka se oproti minulosti změnila. Díky dováženým plemenům se proměnila barva opeření, běháků, ušnic, exteriér a také tvar a užitkové vlastnosti.

Původní převažující kresba, vyskytující se okolo roku 1850, kopírovala divoké zbarvení. Častou modifikací byl ráz zlatý kropenatý. Německy byl nazývaný Mohnsperber. Pozdější chovatelé tímto názvem dále pracovali. Označovali tímto termínem slepice tečkované či žíhané. Ty vydávaly za původní ráz české slepice. K tomuto výkladu je vedl novelizovaný vzorník od německého učitele Rascheho. Ten byl ovlivněný popisem české slepice od autorů Bruno von Dürigena a Gruenhaldta. Navazovali také na informace o české slepici od německého odborníka na drůbež a ornitologii Augusta Carla Eduarda Baldamuse (1812 – 1893).

Zajímavé informace nacházíme ve Vídeňských zemědělských listech (Wiener Landwirtschaftliche Zeitung). V roce 1888 se v nich uvádí standard krajové slepice rakouské. Autor (Baldamus) uvádí, že by se měly krajové rázy v jednotlivých zemích mocnářství sjednotit. Takový nápad připomíná rozhodnutí současné Evropské unie. Již před 10 lety se v Bruselu řešily původní plemena hospodářských zvířat a jejich řazení mezi genetické zdroje. Objevili se návrhy na případnou byrokratickou redukci podobných původních rázů…Naštěstí vše zůstalo v teoretické rovině.

V článku ve vídeňských listech z roku 1888 dále najdeme zmínku o české slepici. Zasahovala prý až do Saska. Plemena severoněmecká byla češce velmi podobná. Také chovatelé z Haliče (korunní země mocnářství na pomezí dnešního Polska a Ukrajiny) uváděli, že tzv. Rascheho české slepice jsou podobné se slepicí haličskou. Otázkou zůstává, proč v tomto období došlo na tak velikém území střední Evropy ke změně původního krajového rázu většinou v barvě kopírující divokého kura na barvu probělenou s černými skvrnkami nebo žíhanou. Vlivem mohla být obliba některého plemene, která tehdejší populaci ovlivnila. Mohlo se jednat o některá plemena typu východofrýského racka.

Představu o zbarvení češek v roce 1891 si můžeme také udělat na základě informací z listů Kuří dvůr. Můžeme uvést výstavu pořádanou 14. července v Pardubicích. Vystaveno bylo 40 čísel (volier). České slepice koroptví vystavoval majitel spolku pro chov drobných zvířat a pěstitel J. Klečka, české slepice krahujcovité pěstitel J. Markalous a české slepice strakaté majitel V. Jaňura. Barev a kreseb bylo daleko více. Vzorník z roku 1889 jich uvádí 7.

Dalším zdrojem informací byla zpráva o činnosti Spolku pro chov drůbeže a ochranu ptactva v království Českém (1900). Spolek se rozhodl, že pro zvelebu české slepice a ostatních čistokrevných plemen zřídí poblíže Prahy vzorovou drůbežárnu. Na základě jednání s tehdejšími soukromoprávními korporacemi (universitates personarum) a c. k. ministerstvem orby bylo vypracování plánů a rozpočtu zadáno ředitelství odborné školy v braniborském Oranienburku. Cílem této investice mělo být pozvednutí zemského chovu drůbeže. K tomu se v listech Svět zvířat (1901) uvádí: „Smíšenci neb kříženci mají vlastnosti neustálené a proto jimi zlepšiti chatrné vlastnosti drůbeže jest nemožno. Takové nejapné křížení též zavinilo, že původní česká slepice u nás zaniká. Zachování tohoto starého kmenu a zvelebení jeho rozumnou volbou co do tvaru, velikosti a barvitosti na základě chovných pravidel, jakých shledáváme u kurů cizokrajných, jest naším úkolem.“

Zušlechtění české slepice bylo zajisté na pořadu dne. Původní češka nebyla žádná krasavice. Také užitkové vlastnosti nijak nepřekvapily. Jen chuť masa byla lepší než například u vlašky. K tomu Jan Markalous v Kuřím dvoře (1889) v článku o vlaškách uvádí: „Možno je českou slepici křížiti a to nejlépe ročního vlašského kohouta a dvouletou českou slepicí. Tím docílíme větších vajec a udržíme pěkné, chutné maso, pro které jest česká slepice, ač není velká, velmi hledána.“ O deset let později, v roce 1898 došlo k prvnímu výraznému střetu mezi českým a německým pojetím chovu české slepice. Tehdejší posuzovatelé na jubilejní výstavě v Praze svým hodnocením dali německým chovatelům jasně najevo, co si o jejich úhlu pohledu na českou slepici myslí.

V dalším článku O užitkovém chovu drůbeže stejných listů, tentokrát od Františka Suchánka, se porovnává chov naší slepice se štěpováním ovocných stromů. Autor se zabývá úskalím jižních druhů přenesených do našich krajin.  Odcitujeme jeho příměr: „Praktický štěpař pilně toho dbá, aby pláně chce ušlechtilým roubem zlepšiti, bylo pevné a vytrvalé, opatřuje si základní kmeny občasně z krajin chladných, drsných, z půdy nehrubě dobré, neboť má zkušenosť, že veškeré rostlinstvo, ze studených krajin k nám přenesené, bez obtíží se ujímá a výborně prospívá, kdežto rostlinstvo teplých pásem jen těžce přivyká a konečně úplně se zvrhá anebo hyne.“ Na příměr o rostlinách navazuje zamyšlení o tehdy dovážených jižních plemenech drůbeže: „O španělských, vlašských, francouzských a indických kmenech jest známo, že se výtečně hodí k chovu užitkovému. Kmeny tyto jsou snad nedostižitelné, pokud chovají se v krajině domovské neb podobné, jim svědčící, ale stávají se hned méně způsobilými, jakmile podléhají náhlé změně podnebí.“ Na krásná podobenství navazuje pojednání o naší české selské slepici: „Nesmíme přirovnávati českou slepici k plemenům jižním, jichž rozhodně větší způsobilosť především zakládá se v příznivějších poměrech klimatických, kteréž naší domácí slepici naprosto opatřiti nemůžeme, avšak kdybychom toho docíliti mohli, zajisté by pak velmi brzy zvýšila se i u naší domácí slepice plodnosť a způsobilosť, jakou zvířata a rostliny teplejších krajin vesměs mají.“

Autor článku, který byl zajisté také zdatným zahradníkem, se dále zabývá etologií české slepice a poukazuje na její kvality z hlediska přizpůsobení se domácímu prostředí. Na druhou stranu autor poukazuje na farizejský pohled na původní češku. V textu se dále píše: „ Co chtějí, nemají, co mají, nechtějí! Toto známé pořekadlo hodí se zcela k naší tak často ostouzené „selské“ domácí slepici české, jejíž výtečných vlastností ani si dosti nevšímáme, aniž jich dosti ceníme.“

Na závěr pojednání o české zlaté kropence si dovolíme průnik do současnosti. Týkat se bude tělesné velikosti a variability stávající populace.  Například můžeme jmenovat současnou subpopulaci získanou z dlouholetého izolovaného chovu z Ruska. Ta představuje lehčí typ češky s dobře utvářenou hlavou a zlatějším zbarvením. Existenci tohoto rázu v minulosti potvrdil předseda sboru posuzovatelů Ivan Pavel. Tento ráz (subpopulace) byl do Ruska kdysi exportován. Tam se češka po mnoho desetiletí izolovaně chovala. Dostal se také do jejich vzorníku. Odchovy byly nabízeny každoročně chovatelům v okolí Moskvy. U nás se paradoxně tento typ neuchoval. Později zanikl nebo se rozplynul v majoritní populaci. Shodou okolností se k nám tento ráz před 5 lety vrátil. Dnes tuto subpopulaci vedeme v Klubu chovatelů českých slepic samostatně. Jedná se o samostatnou linii. Označili jsme ji velkým písmenem J. Pro svoji drobnou postavu a výrazné „zlato“ v kresbě byla použita pro regeneraci sledovaných ukazatelů u malé češky.  Podrobnější informace jsme přinesli v jiném, již publikovaném příspěvku.

V dalším článku našeho seriálu po stopách krajových rázů slepic, se podíváme na spanilou jízdu Karla Škody. Ten vyrazil roku 1913, s bryčkou taženou koněm, hledat původní nepřekřížené české slepice. Nezapomeneme na dalšího „buditele“ Čestmíra Sedláka.

 

 

Text a foto

Ing. Aleš a Bc, Daniela Bukovských

 

Foto:

1-1. 0. detail hlavy české stříbrné kropenky

2-1.0. detail hlavy české slepice koroptví

3-0. 1. detail hlavy české slepice koroptví

4-1. 0. detail hlavy české slepice bílé

5-Česká slepice černá, kresba od jejího chovatele Jiřího Škopka (1975)

6-August Carl Eduard Baldamus (1812 – 1893), odborník na drůbež, holubářství a ornitologii

7- Vídeňské zemědělské listy (Wiener Landwirtschaftliche Zeitung), v nich psal dopisovatel Baldamus o krajových rázech slepic v mocnářství, zmínil se také o české slepici

8-Přebal knihy o domácí drůbeži od německy píšícího autora Baldamuse, vydaná byla v Drážďanech

9-Logo Klubu chovatelů českých slepic

10- Mapa Rakousko Uherské monarchie, v hlavním městě Vídni se již od konce 18. století konaly hospodářské a drůbežářské přehlídky

11- Po vymlácení obilných snopů cepy a následném prosetí se oddělilo zrno od plev.  Odpadní obilí se nazývalo zadina.

12- Chalupa s došky z Chouzov u Plzně ukazuje, jak vypadal selský dům v 19. století. V síni na schodech nebo žebříku, spojující přízemí a patro, dříve často nocovaly slepice.

 

 

foto  - 6952foto  - 6953foto  - 6954
foto  - 6955foto  - 6956foto  - 6957
foto  - 6958foto  - 6959foto  - 6961
foto  - 6960foto  - 7049foto  - 7050

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 603 538 950, +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

PF 2018

vydáno:16.12.2017

img

PF 2018

vydáno:16.12.2017

img

Brahmánka bílá kolumbijská

vydáno:18.11.2017

img

Prodám dva kohouty velké brahmánky. Na Celostátní výstavě Chovatel 2017 v Lysé nad Labem, jeden z...

»více

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

www stránky ANTstudio.cz