11aaa

jste zde: úvodní » Drůbež » Krajové rázy české selské slepice - Díl 2.


Krajové rázy české selské slepice - Díl 2.

Zveřejněno v časopise Chovatel 10/2017

Šípková Růženka a moravská slepice

V předešlém článku jsme se zabývali dějinami slepic. Dostali jsme se až do roku cca 1850, kdy byl vývoj krajových rázů na svém vrcholu. Po tomto období došlo k postupnému rozšiřování nových plemen a následnému křížení s našimi krajovými rázy slepic. Tehdejší drůbežářští odborníci si uvědomovali nebezpečí, které českým plemenům hrozí. V druhé půlce 19. století se rozhořelo „národní obrození“ za záchranu naší české slepice. Přirozeným lídrem tohoto hnutí byl Karel Škoda. V dalších řádcích a dílech tohoto seriálu seznámíme čtenáře se všemi plemeny z krajových rázů povstalých. Některé se dochovaly do současnosti, některé vyhynuly. V dalším dílu se podíváme také v krátkosti k sousedům na Oravu a Ivanku při Dunaji. V těchto oblastech vzniklo slovenské plemeno oravka.

Jedním plemenem vzniklým z krajových rázů byla moravská slepice. Byla dobře přizpůsobena místním poměrům. Chovala se na poměrně velkém území. Její výskyt byl potvrzený na rázovitém Valašsku, úrodné Hané a v hlavním městě Moravského markrabství Brně. Dnes bychom moravskou slepici zařadili mezi středně těžký typ, možná s některými znaky lehkých plemen. Bohužel se nedochovala do současnosti. Někdy mezi světovými válkami se nenápadně vytratila z našich dvorů.

 V dobovém tisku se uvádí, že byla ušlechtilého vzhledu a dobré užitkovosti. Nechme nyní promluvit dopisovatele do listů Svět zvířat Karla Škodu. V roce 1901 ve svém článku věnující se výstavě v Brně píše: „Příjemně překvapeni jsme byli čtyřmi čísly domácích slepic moravských. Z nich zejména vynikal kmen p. J. Skréty 1, 10 starých a 2, 8 mladých. Z vystavených bylo patrno, že tvrzení mé, jak asi vypadala původně slepice česká kropenka, jest úplně oprávněné. My shledali jsme prozatím 3 rázy slepic a 2 rázy kohoutů. Z vystaveného materiálu patrno, že slepice česká podobala se téměř ve všem moravské. Postava slepic je prostředně vysoká, nohy olověně šedé, hřebínek malý, po většině stojatý, jednoduchý, zobák rovněž barvy olověné neb rohovité. Základní barva u všech rázů žlutá, tělo souměrné, hluboké, dorkinkám podobné. Ouška po většině čistě červené, jen tu a tam s bílým nádechem (2 slepice)“. V konkurenci 90 vystavovatelů obdržel Jan Škréta (někde psaný Skréta) na vystavené moravské slepice vyznamenání a poděkovací cenu. Získal zlatou spolkovou medaili a 10 krejcarů.

Takový popis nám zanechal Karel Škoda. V dalších článcích o moravské slepici se dozvídáme, že vynikala dobrou užitkovostí. Zbarvením kopírovala českou slepici v barvě zlaté kropenaté. Probarvení ozdob hlavy bylo shodné. Vždy červené bez nežádoucího probělení. Nohy byly u obou rázů břidlicové. Hlavní rozdíl jsme mohli nalézt ve velikosti. Dle slov Karla Škody z roku 1901 šla moravská slepice připodobnit k plemenu dorkinka. Přirovnání bylo z hlediska standardu velmi cenné. V jiných článcích chyběl údaj o velikosti.

A co vlastně o dorkince víme?  Má bohatou minulost, chovaná byla již v dobách vlády starověkého Říma. Je středního rámce. Váží až 4, 5 Kg. Svým typem představuje sice zmasilou, ale na první pohled lehkou slepici primitivnější vizáže. Dá se říci, že srovnání dorkinky a moravské slepice bylo od Škody trefné a má svojí logiku.

Dorkinka a moravská krajová slepice měly mnoho společného. Na základě získaných informací si dovolíme malé porovnání. Shodu můžeme najít v bohaté historii, v nižším postoji, dlouhém trupu, podobné linii zad, kratším silnějším krku a červeném zbarvení ušnic. Obě verze měly podobný tvar ocasu u kohoutů a barvu očí. Z rozdílných plemenných znaků vybereme pouze některé. Dorkinky, na rozdíl od našeho krajového rázu, se vyskytují s listovým i růžicovým hřebenem. Zde si dovolíme doplňující otázku a malé odbočení od tématu.

 Neměla dorkinka s růžicovým hřebenem vliv na krajové rázy v pohraničí? Musíme potvrdit, že v 19. století byla u nás poměrně oblíbená. Nabízí se souvislost mezi dorkinkou a šumavankou. Společným plemenným znakem pro obě plemena je růžicový hřeben.  Rozdíl však nalezneme v užitkovosti. Šumavanka se vyznačuje zimní snáškou. Dorkinka nese výhradně na jaře a v létě. Podobnou shodu nacházíme u všech těžších plemen, která z dorkinky vznikla.

Dalším důležitým znakem dorkinek je anatomická odlišnost. Mají o jeden prst více než naše plemena slepic vzniklá z krajových rázů. Pětiprstých plemen ve světě mnoho není. K původním pětiprstým plemenům patří ještě hedvábnička a sultánka. Dodnes nevíme, kdy k této mutaci došlo. Z hlediska krajových rázů, hlavně moravské slepice, nás zajímala genetika této anomálie. Dědění pěti prstů je neúplné dominantní. Při křížení s čtyřprstými plemeny mohou vzniknout různé varianty. Z toho vyplývá, že případné přilití krve dorkinek do našeho krajového rázu by zanechalo po mnoho generací vlohy pro pětiprstost. Z literatury víme, že tato anomálie se v našich krajových rázech, například moravské slepici, nevyskytovala. Díky těmto informacím není pravděpodobné, že by měla dorkinka větší vliv na naše plemena vzniklá z krajových rázů.

Ve stejném roce 1901, kdy Karel Škoda popsal moravskou slepici na 2. výstavě v Brně, se objevuje zajímavá výzva k záchraně českých plemen drůbeže a holubů. Shodou okolností výzva pochází z Plzně, kde se svého času chovala moravská slepice původem od Karla Škody. Plzeňský spolek vyzval v roce 1901 chovatelskou veřejnost se zajímavým provoláním. Obracel se na pěstitele českých holubů a českých slepic. Cílem této výzvy bylo zmapovat a zachránit tehdejší naše plemena. V provolání z 10. října 1901 se píše: „Jak známo, je česká slepice na pokraji vyhynutí a snad docela zmizí, poněvadž nikdo skoro neví, jak česká slepice vypadati má a mnohý pěkný kus proto někde v ústraní nepoznán hyne. Aby týž osud nepotkal i českého holuba a aby i slepici českou podařilo se ještě zachovati, usnesl se spolek náš na tom, že při listopadové výstavě dá stanoviti přesný standard českého holuba a české slepice a zjedná tak pokolením příštím jasný obraz o tom jak zvířata vyhlížela.“ V další části článku se píše: „A tu je nezbytně nutno, aby napřed zjištěno bylo, v jakém stadiu dnes se česká slepice a holub nalézají a jaké druhy v přítomné době dosud se pěstují, a jaké již vyhynuly, načež další kroky učiněny budou.“

Z této druhé citace je zřejmé, že se nejednalo pouze o jedno plemeno slepice a také jednoho „univerzálního“ holuba. Povědomost o odlišných krajových rázech byla především díky K. Škodovi, F. Suchánkovi a německému autorovi F. Raschovi veliká. Připomeneme, že představitelkou středně těžký rázu byla moravská slepice a později pravděpodobně šumavanka . Představitelkou lehkého nosného typu byla česká zlatá kropenka. Jak se v dalších dílech dozvíme, z krajových rázů vznikla také česká slepice zakrslá.

Další pramen o české slepici pochází opět od Karla Škody. Ten v periodiku Naše drůbež uvádí: „ Když přeložen jsem byl z Prahy do Pardubic, tu po dohodě s přáteli a chovateli tamními pokusil jsem se získati z Valašska slepici moravskou, která dojista byla a jest velice příbuzná naší kropence. Pokus se zdařil, ježto však se mi nedostávalo místa pro chov této svobodu a volnost milující rasy, daroval jsem kmen získaný Spolku přátel ptactva v Plzni pro nově zřízenou spolkovou drůbežárnu, která brzy zanikla a s ní i pěkný kmen slepice moravské, které velice se podobaly naším kropenkám.“ Z citace je znát, že moravská slepice neměla u nás na růžích ustláno.

O moravské slepici nacházíme ještě zmínku z roku 1929 v periodiku Rádce z Předmostí. Pochází z pera Josefa Vrbky. Jednalo se o známého publicistu, který za svůj život zveřejnil přes 1 000 odborných chovatelských článků! Ten uvádí, že se moravská slepice po první světové válce proměnila. Dle tehdejšího popisu se její barva lišila podle regionů. Oproti minulosti se změnilo především zbarvení. Barva nohou byla tehdy brčálová, podobně jako u polské zelenonožky. Stále vynikala zimní snáškou. Dala se opět přirovnat k tzv. rascheho české slepici. Barva opeření byla obyčejně tmavá, peří na krku bylo bílé kropenaté. V jiných článcích je uváděná kresba maková. Základ byl bílý s drobnými tmavými tečkami. V té době se shodný typ vyskytoval v horských vesnicích, ale také na Hané. Autor článku Vrbka vyzýval tehdejší chovatele drůbeže, hospodářské ústavy a školy, aby se pokusili o její záchranu.  Cílem výzvy bylo vychovat nové domácí plemeno, moravského původu.  Bohužel chyběla autorita a osobnost typu Karla Škody. Výzva nebyla vyslyšena.

 O moravské slepici se zmiňuje také Ing. Jan Bureš.  Jedná se o knihu Domácí chov drobných hospodářských zvířat. V kapitole chov slepic uvádí výčet československých plemen. Jmenuje velkou a zakrslou českou slepici, oravku, moravskou slepici a šumavanku. K tomuto tématu píše: „Ještě počátkem tohoto století bylo možno setkat se v odlehlých částech českých a moravských krajů s původní českou, popř. moravskou slepicí, a to v několika rázech. Karel Škoda vyhledal zbytky češek roku 1913 na Českomoravské vysočině, Čestmír Sedlák roku 1915 v Brdech.“

Na závěr vzpomínek na moravskou slepici připomeneme, že její zánik nemusí být na „věčné časy“. A jelikož v naší zemi milujeme pohádky, příměr nacházíme v jedné z nich. Moravská slepice zatím spí jako Šípková Růženka na hradě pokrytém růžovým trním. Stále čeká na životodárný polibek od svého „prince“.  Podle pohádky spala Šípková Růženka 100 let. Také „Moravská Růženka“ bude mít brzy stejné výročí. Najde se v Českém království udatný princ na bílém koni, který ji ze spánku probudí do nového života? Rozkvete opět naše moravská ušlechtilá růže?

Existuje reálná možnost moravskou slepici opravdu probudit. K regeneraci by se mohly použít vybraná plemena. Můžeme uvést českou slepici, dorkinku a možná i šumavanku. V úvahu připadá také oravka, polská zelenonožka a dánská plemena. Jejich předci měli pravděpodobně společný původ.

Na závěr povídání o moravské slepici uvedeme k tomuto tématu citaci Josefa Vrbky (1929): „Jako se v poslední době staráme o rozšíření a zdokonalení moravských a českých plemen holubů, tak bychom měli pečovat o domácí drůbež…Nezapomínejme, že pro záchranu naší moravské slepice znamená každý rok ztrátu, že je tedy potřeba pracovati okamžitě, bychom získaly a zachránili, co se dosud zachrániti může! „ Od té doby uplynulo v českých řekách zase mnoho vody, téměř 90 let.

Na závěr si tradičně dovolíme, na počest zmíněné moravské Šípkové Růženky, zveřejnit text písně našeho oblíbeného zpěváka Jiřího Schelingera. Možná se pod verši této písně začíná živý poklad z Moravy probouzet…

Ještě spí a spí a spí zámek šípkový, 
žádný princ tam v lesích ptáky neloví, 
ještě spí a spí a spí dívka zakletá, 
u lůžka jí planá růže rozkvétá. 

To se schválně dětem říká, 
aby s důvěrou šly spát, klidně spát, 
že se dům probouzí a ta kráska procitá, 
zatím spí tam dál, spí tam v růžích. 

Kdo ji ústa k ústům dá, kdo ji zachrání, 
kdo si dívku pobledlou, vezme za paní, 
vyjdi zítra za ní a nevěř pohádkám, 
žádný princ už není, musíš tam jít sám. 

To se schválně dětem říká, 
aby s důvěrou šly spát, klidně spát, 
že se dům probouzí a ta kráska procitá, 
zatím spí tam dál, spí tam v růžích. 

Musíš vyjít sám, nesmíš věřit pohádkám, 
čeká dívka dál, spí tam v růžích, 
čeká dívka dál, spí tam v růžích.

 

 

Text a foto

Ing. Aleš a Bc, Daniela Bukovských

Foto:

1-Josef Vrbka (1888-1964), chovatelský publicista napsal 1 000 původních článků, v roce 1929 psal o moravské slepici

2-Dorkinku srovnával Karel Škoda s moravskou slepicí, snímek Juraje Kafky z EV 2009 v Lipsku

3- Dorkinka na dobovém snímku z roku 1896 v časopise Kuří dvůr, dorkinky mohou mít hřebeny listové i růžicové

4-Pětiprstost je neúplně dominantní. Vyskytuje se pouze u několika plemen. Dorkinky jsou také pětiprsté. Otázkou zůstává jejich spojitost s moravskou slepicí

5-Moravské slepice se vystavovaly na hospodářských výstavách, první se uskutečnila v roce 1807 v zahradě hraběte Canala (1745 – 1826)

6-Moravská slepice byla chovaná ve vzorové drůbežárně v Plzni, v 19. století byl rozvoj těchto staveb podporovaný v celém mocnářství, na obrázku Sochorova drůbežárna

7-O krajových rázech slepic ve střední Evropě publikoval August Carl Eduard Baldamus

8-Na speciálních výstavách klubu se můžeme setkat se všemi současnými plemeny vzniklých z krajových rázů českých selských slepic

9-V 19. století byl chov slepic extenzivní, krajové rázy slepic často přespávaly v krovech zemědělských staveb

10-Krajové rázy měly zachovaný pud kvokavosti, české slepice mají kvokavost potlačenou, pokud se kvočna vyskytne, jsou dobré matky

Tabulka:

Sdělení redaktora Františka Suchánka z roku 1889 v listech Kuří dvůr o užitečnosti českých selských slepic pro hospodářství Rakousko – uherského mocnářství

Vývoz vajec od českých slepic z Rakouska (Předlitavska) pouze do Německa, v tehdejších  penězích

V roce

Cena v zlatých

1873

3 204 740

1877

7 941 648

1878

9 578 382

1879

10 312 335

1880

8 996 724

1881

9 689 724

 

 

 

 

 

 

foto  - 6972foto  - 6973foto  - 6974
foto  - 6975foto  - 6981foto  - 6976
foto  - 6977foto  - 6978foto  - 6979
foto  - 6980

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 603 538 950, +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

PF 2018

vydáno:16.12.2017

img

PF 2018

vydáno:16.12.2017

img

Brahmánka bílá kolumbijská

vydáno:18.11.2017

img

Prodám dva kohouty velké brahmánky. Na Celostátní výstavě Chovatel 2017 v Lysé nad Labem, jeden z...

»více

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

www stránky ANTstudio.cz