11aaa

jste zde: úvodní » Drůbež » Krajové rázy české selské slepice - Díl 3.


Krajové rázy české selské slepice - Díl 3.

Kde se vzala šumavanka a oravka?

Zveřejněno v časopise Chovatel 11/2017

 

V předešlých článcích jsme se přenesli přes dějiny slepic a lidí až k informacím o naší původní selské slepici. Rozdělili jsme si krajová rázy podle velikosti a užitkového typu na tři velikosti. Mezi středně těžké řadíme moravskou slepici, o které jsme mluvili v minulém díle.  Do stejné skupiny řadíme ještě šumavanku. O ní bude hlavní řeč v dalších řádcích.  V krátkosti se zmíníme také o podobném plemeni oravce. Vznikla u našich sousedů na Slovensku. Také ona byla vyšlechtěná z krajových rázů. Obě plemena jsou vhodná do horských podmínek a vyznačují se dobrou zimní snáškou.  Na doplnění si zopakujeme, že představitelem lehkého rázu byla česká slepice. Malý ráz zastupovala zdrobnělá (zakrslá) češka.

Šumavanka patří, podobně jako moravská slepice, do skupiny středně těžkého typu. Jejich krevní základ byl s největší pravděpodobností společný s dnešní českou slepicí. Rozdíl mezi nimi byl především ve velikosti. Příměr k variabilitě krajových rázů zvířat můžeme najít v českém rčení, vážící se ke psům: „Každá ves jiný pes.“ S nadsázkou se dá vyslovit, že každá vesnice byla v minulosti ostrovem podobných zvířat se shodným genofondem. Podobná souvislost panovala také u drůbeže. Můžeme říci, že původní selské slepice se od sebe odlišovaly podle geograficky oddělených regionů. Na základě těchto skutečností a po konzultaci s autorem mnoha odborných příspěvků z oboru drůbežnictví Ivanem Pavlem, poukazujeme na souvislost mezi šumavankou a původní slepicí u nás chovanou od nepaměti. Dá se předpokládat, že předchůdcem šumavanky byl krajový ráz selské slepice, podobný slepici moravské. Tato myšlenka však není podložená mnoha důkazy. Zatím prokázaná historie šumavské slepice končí v dnes známých pramenech druhou světovou válkou. Ale pojďme se podívat dále do časů minulých. Již v minulých dílech jsme naznačili několik zajímavých souvislostí. V dalších řádcích se pokusíme propojit stávající a nové informace.

Určité důkazy o chovu krajového rázu v našem příhraničí přinesl její „otec“ František Řechtáček z Šlapanic u Hartmanic. Ve svém článku Obnovení šumavské slepice píše: „Na Šumavě, podle svědectví starých usedlíků, bylo rozšířené horské plemeno žluté slepice, vyznačující se otužilostí a vysokou zimní snáškou. Válečnými událostmi, zvláště odsuny Němců a osidlování příhraničí, chov drůbeže velmi utrpěl. Nikdo se neohlížel, jakou drůbež zabíjí, jen když to bylo maso. Tak zaniklo mnoho dobrých chovných kmenů naší české slepice – šumavanky, zachránilo se jen málo. Proto jsem se na vlastní pěst ujal úkolu zachránit starou českou šumavanku, které v povodí řeky Otavy říkaly „zlatuška““. Tato citace Františka Řechtáčka nám připomíná zápisky drůbežářského „otce“ naší české slepice Karla Škody, když v roce 1913 posbíral její poslední zbytky na Vysočině.

František Řechtáček v roce 1947 žádal tehdejší ministerstvo zemědělství a Český svaz zemědělství a lesnictví o pomoc při záchraně krajového rázu. Jeho žádost nebyla pro jiné naléhavé úkoly vyslyšena. Důvodem mohla být také skutečnost, že krajový ráz původní selské slepice pocházel z oblasti Sudet a byl chovaný německy mluvícími obyvateli. Obyvatelstvo německého původu bylo, za podíl na válce, v několika vlnách odsunuto.  

František Řehtáček se nenechal přístupem oslovených organizací odradit a dále pokračoval ve své započaté práci.  Nechme dál mluvit Františka Řechtáčka o svých aktivitách: „Zakoupil jsem ze zbytků zachované drůbeže typické slepice v povodí Křemelné a Vydry, na Hartmanicku, v Modravě a Kašperských Horách a začal s regenerací české slepice šumavské. V roce 1947 se vylíhla první kuřata. Nebyla ještě tak zlatově žlutá, jak je známe dnes, žlutá barva však převládala i růžicový hřeben. Do chovu byly přikříženy wyandotky, hempšírky, plymutky.“ Z předposlední věty je znát, že tehdejší ráz nebyl úplně žlutý, ale pravděpodobně nesl nějakou redukovanou vlnitou kresbu. Dá se předpokládat, že se jednalo o zlatou kropenatou. Chybou byla následná regenerace třemi plemeny. Na druhou stranu bylo dobrým počinem udržení původního typu šumavské slepice při životě.

Své první šumavanky předvedl František Řechtáček drůbežářské obci po deseti letech šlechtění. Spatřit jsme je mohli v roce 1957 na přehlídce v Plzni. Nebyly tehdy ještě žluté se zlatově lesklými závěsy krčními a sedlovými. Jejich barva byla mahagonová. Dalším krokem bylo uznání jejich vzorníku. Nové plemeno bylo uznáno usnesením PÚV ze dne 12. 9. 1965 na základě doporučení OK chovatelů drůbeže při ústředním výboru. Další novější informace o šumavské slepici jsou již poměrně známé. Proto se vrátíme zpět do hloubi starých časů.  

Abychom se mohli posunout dále do minulosti, bylo potřeba vyhledat nové informace v dostupné literatuře. Jeden překvapivý údaj jsme zveřejnili již v úvodním článku. Původní krajová slepice se před rokem 1889 chovala prokazatelně také v žlutém rázu. Na tuto skutečnost upozorňoval učitel, šéfredaktor a spoluvydavatel listů Kuří dvůr František Suchánek. To by mohl být nalezený klíč ke zbarvení šumavanky.

 Na základě odborných pojednání od Karla Škody a německy píšících autorů, můžeme potvrdit, že krajové rázy byly velmi variabilní. Je celkem logické, že předkem šumavanky byl krajový ráz původní selské slepice. Na jejím formování se podílely tvrdé horské podmínky a požadavek jejich chovatelů na kombinovanou užitkovost s důrazem na zimní snášku. Samozřejmě nesmíme zapomenout, že v první půlce 20. století byl krajový ráz silně ovlivněný moderními plemeny. Ty však nemusely mít na šumavskou slepici zásadní vliv. Většina z nich totiž pocházela z tzv. jižní větve evropských plemen. Přestože měla dobrou užitkovost a líbivý exteriér, v podhorských oblastech selhávala díky tvrdým klimatickým podmínkám. Omrzaly jim hřebeny, díky dlouhé zimě měly minimální užitkovost. Také jim chyběla potřebná ostražitost. Na Šumavě se díky specifickému prostředí udržela až do II. světové války původní selská slepice. Její po staletí prověřené „geny“ se přirozeně prosazovaly a vítězily. Jednalo se o naši šumavanku.

Podobný osud nacházíme u slovenské oravky. Ta byla vyšlechtěná také z původních krajových rázů. Domácí slepice se pářily s kohouty rodajlendek. Někdy jsou uváděné také bílé vyandotky. Také oravka má svého tvůrce, popřípadě zachránce. Jestliže češku spojujeme s Karlem Škodou, šumavanku s Františkem Řehtáčkem, k oravce patří Ing. Vasiľ Babuškin (1902 – 1973). Na jejím vyšlechtění se nepodílel sám.  Jednalo se o kolektivní dílo pracovníků Výzkumného ústavu drůbeže v Ivance při Dunaji. Oravka je mladší plemeno než šumavanka. Vznikla v letech 1951 – 1959. V některých ukazatelích existuje nápadná shoda. Obě krajová plemena byla velice dobře přizpůsobena podhorským a horským podmínkám. Barva opeření byla zčásti žlutá.  Dnes je spojuje střední užitkový typ, růžicové hřebeny, červené ušnice a barva oka. Oba rázy mají zdrobnělou verzi.

Oravka a také šumavanka  má svoji sestřenici. Jedná se o drážďanku. Jsou si velmi podobné. Drážďanka byla také vyšlechtěná na přelomu 50. a 60. let minulého století v tehdejší Německé demokratické republice (NDR). K jejímu vzniku byla použitá podobná plemena jako u oravky a zušlechtěné šumavanky. Autoři jmenují vyandotku, rodajlendku a hempšírku. U drážďanky nebyl prý výchozím plemenem krajový ráz. Přestože se v 19. století v jeho okolí prokazatelně chovala selská slepice podobná té naší.

Existují další důkazy o chovu krajových rázů v sudetské oblasti. Podobnost můžeme najít například s jiným sousedním plemenem, německou říšskou slepicí. Jedná se také o kura středně těžkého rázu s růžicovým hřebenem. Udává se u ní dobrá odolnost proti nepřízni počasí. Prvně byla vystavená v roce 1907. Uznaná byla v roce 1908. Otázkou je její původ. V některých publikacích je napsáno, že se chovala již v dobách před sjednocením německých států „železným kancléřem“ vévodou Otto Bismarckem (1815 – 1898). Jiní uvádějí, že krajový ráz při jejím šlechtění nebyl použitý. Každopádně se jedná o podobné plemeno.

Další informace vážící se k šumavance a krajovým rázům v našem příhraničí, můžeme najít v 19. století u německy píšících autorů. Můžeme jmenovat A. Beecka, W. Kleffnera a B. Dürigena. Vydávali svoje periodika o chovu drůbeže. V nich psali, že selská slepice byla v pohraničí hojně chovaná. Uváděná byla krajová česká slepice vranohlavá (Krähenhälse). Byla leskle černá. Obvěsky (dnes závěsy) měla stříbrobílé. Dalším rázem byla kresba zlatolímcí (Goldkrägen). Byla též černá, obvěsky měla zlatožluté.

Tyto kresby známe i ze současnosti. Podobné zbarvení jsme mohli obdivovat na speciální výstavě klubu v roce 2016 u malých češek. Geny pro tento ráz skrytě přežívaly v populaci češek dodnes. Po mnoha desetiletích se náhodně vyštěpily. Dle informací členů klubu jsou případy zaznamenané také vzácně v odchovu velkých češek!

 Z článků o zvířatech chovaných v 19. století můžeme vyčíst další informace. Chovatelský cvrkot v našem pohraničí., kam patřila také Šumava, se dal vysledovat až v tehdejším hlavním městě Vídni.  Pro nás byly zajímavé výstavy s expozicí drůbeže Předlitavska (rakouských držav) a Zalitavska (uherských držav). Například v roce 1890 byly v kategorii domácích plemen vystaveny vedle sebe rakouské, uherské, české, německé a štýrské slepice. Češek bylo nejvíce. Ve Vídni rádi vystavovali z národnostních důvodů naši německy mluvící chovatelé z oblasti Sudet. Hlavní město bylo pro ně oporou v pletichách s českými chovateli. Na jejich vrub si dovolíme malý povzdech. Jak jsme uvedli v úvodu, dějiny lidí jsou dějinami slepic. Díky tlaku německy mluvícího obyvatelstva z našeho příhraničí na „Schönbrunn“, nedošlo v druhé polovině 19. století k narovnání vtahů mezi Českým královstvím a monarchií a to přesto, že vládnoucí císař původně změnu přislíbil. Nedokázali jsme vyvinout stejný tlak jako uherští grófové.

K šumavance se váže ještě jedna informace. Zveřejnili jsme ji v článku již v minulosti. Za první republiky, těsně před válkou, jezdili k nám bavorští chovatelé na drůbeží trhy pořádané na pomezí jižních a západních Čech. Do hraničních částí Bavorska, především Horní Falce, si přiváželi odolné a v zimě dobře nesoucí české slepice ve zbarvení zlatém. Na tyto informace nás přivedla bavorská pamětnice, když od nás získala cca před 15 lety české zlaté kropenky. Předala nám mnoho zajímavých poznatků z tehdejších časů. Bohužel jsme tenkrát nevěnovali význam velikosti a tím možné souvislosti se šumavankou. Potvrdila pouze dobré užitkové vlastnosti a také částečně zbarvení. Její výpověď by nám dnes pomohla získat další střípky do mozaiky o původu šumavanky. Ale… Člověk míní, život mění. 

Na závěr této polemiky si dovolíme poznámku k šlechtění šumavanky. Jak jsme se zmínili, František Řechtáček („otec šumavanek“) vycházel ze slepic objevených v opuštěných německých zemědělských usedlostech. Správně si uvědomil příležitost uchovat krajový ráz slepice. Přestože tehdejší zvířata dle jeho popisu vykazovaly náznaky redukované kresby zlaté kropenaté, na cestě šlechtitelské se vydal jiným směrem. Problematické bylo jeho zušlechťování, především žlutou plymutkou.  K správnému rozhodnutí mu chyběl historický rozbor původu krajových rázů české slepice u nás. Díky těmto skutečnostem se přešlapovalo v jejím chovu mnoho let, spíše desetiletí, na místě. Chovatelé, kteří navázali na jeho odkaz, chybně prosazovali typ ovlivněný plymutkou. Až prozíravost vedoucího sboru posuzovatelů Ivana Pavla, nasměrovala šlechtění šumavanky k jejímu pravděpodobnému původu. K regeneraci se použila česká zlatá kropenka. Přilitím její krve se šumavanka navrátila do lůna našich krajových rázů, kam patří také naše jediné původní „plnokrevné“ plemeno slepic. O české slepici a jejím osudu si povíme v dalším příspěvku o krajových rázech.

Text a foto

Ing. Aleš a Bc. Daniela Bukovských

Foto:

1-1. 0. šumavanka zlatá stříkaná

2-0. 1. šumavanka zlatá stříkaná

3-1. 0. šumavanka zlatá stříkaná detail hlavy

4-Porovnání hlav kohoutů šumavanky a české stříbrné kropenky

5-0. 1. šumavanka zlatá stříkaná, ukázka redukované kresby

6-1. 0. šumavanka zlatá stříkaná zdrobnělá

7-0. 1. šumavanka zlatá stříkaná zdrobnělá

8-Ideální růžicový hřeben u šumavanky

9-0. 1. šumavanka černá, novošlechtění

10-1. 0. oravka žlutohnědá

 

11-1. 0. oravka bílá, detail hlavy (obě fotky klub chovatelů oravek, SK)

foto  - 6982foto  - 6983foto  - 6985
foto  - 6986foto  - 6987foto  - 6988
foto  - 6990foto  - 6991foto  - 6992
foto  - 6993foto  - 6994

Vytisknout stránku

Adresa
Zemědělská usedlost
Klatovská 56/384
321 00, Plzeň - Litice

Tel: +420 603 538 950, +420 604 237 944
E-mail: zoofarma@seznam.cz

Mapa

Aktuality - Novinky

PF 2018

vydáno:16.12.2017

img

PF 2018

vydáno:16.12.2017

img

Brahmánka bílá kolumbijská

vydáno:18.11.2017

img

Prodám dva kohouty velké brahmánky. Na Celostátní výstavě Chovatel 2017 v Lysé nad Labem, jeden z...

»více

»archiv novinek

© Všechna práva vyhrazena ZOOfarma - činčily

www stránky ANTstudio.cz